Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Práce je můj život 48

14.06.2012 (21:45) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 3880×

„Nesnáším tě,“ zamumlala jsem rozespalá, když mě zase uprostřed noci Edward vzbudil, aby se ujistil, že žiju.

„Teď už to bylo naposled, slibuju.“

„Jestli ne, tak tě asi zastřelím.“

„Dobře,“ zasmál se a ještě než jsem znovu usnula, dal mi pusu do vlasů.

Měl štěstí, že už mě vážně znovu nevzbudil. Přesněji řečeno nevzbudil mě on, ale zvonek, který pořád neodbytně zvonil.

„Ahoj Alice, pojď dál.“ Slyšela jsem jen tak na půl ucha. Alice? Zmateně jsem vstala a vykoukla z ložnice. „Díky, že jsi přišla.“

„Co bych pro svého malého bratříčka neudělala.“ Rozcuchala ho už v tak rozcuchaných vlasech a pak se usmála na mě. „Ahoj Bello.“
„Ahoj,“ pozdrav jsem jí zmateně opětovala.

„Veverko, skočím vyřídit to tvoje auto a Alice tady s tebou zatím počká.“ To se mi nelíbilo.

„Jsem snad mimino, že potřebuju hlídání?“

„Ne, jen mám strach o tvou hlavičku. Za chvíli budu zpátky a přivezu nějaké jídlo. Pa.“ Dal mi pusu a zmizel. Bezmocně jsem rozpřáhla ruce a povzdechla si.

„Bello, přinesla jsem ti k snídani koláče z té nejlepší cukrárny v celém New Yorku. Ne, že bych to zkusila, ale všichni to říkají,“ zakřenila se na mě Alice.

„Za chvíli budu u tebe,“ zamručela jsem a odešla do koupelny. Musela jsem svůj vztek dostat pod kontrolu, Alice za něj přeci nemohla.

„Doufám, že si to tu spolu užijeme. Chtěla jsem tě vzít ven, ale Edward mi to zakázal, a jestli na něj chceš být naštvaná, tak ti to schvaluju. Taky bych byla, kdyby mi tohle Jasper udělal, i když by se o mě bál. Klidně mu udělej tichou domácnost.“

„Myslíš?“ Pochybně jsem se na ni podívala s koláčem v ruce.

„Jasně,“ povzbudila mě nadšeným úsměvem.

„Tak jo. Pořádně mu to osladím.“

„Ale teď musíme vymyslet, co budeme dělat, než Edward přijde.“

„Měla bych tu uklidit.“

„Žádná námaha! To mi kladl na srdce snad stokrát, takže něco jiného.“

„Alice, musím alespoň vyprat, nebo už za chvíli nebudeme mít co na sebe.“

„Tak by sis měla dojít něco koupit,“ opáčila mi.

„Nesouhlasím,“ zamumlala jsem s plnou pusou. „A končím debatu o praní prádla. Můžeš mi pomoct, jestli chceš.“

„Budu tě hlídat.“

„Nejsem malý dítě.“

„Já vím, promiň,“ povzdechla si a kajícně sklopila oči.

„Nech to být. Kdybys tu nebyla ty, byl by tu Edward, takže to vyjde možná na stejno. Jen Edward by mě nepustil vůbec k ničemu.“ Debatu jsem ukončila a šla si po sobě uklidit nádobí od snídaně.

Nevěděla jsem, jak dlouho bude Edwardovi všechno to vyřizování trvat, takže jsem se do praní dala co nejdříve. Chtěla jsem tam ještě nacpat další várku. Jenže fyzickou činností jsem v sobě rozproudila krev a znovu mě začala bolet rána na čele.

„Alice, podáš mi, prosím, z mrazáku led?“

„Je ti špatně?“ zeptala se vyplašeně, když jsem se položila na gauč.

„Ne. Jenom mě bolí to čelo. Nic to není.“

„Hlavně opatrně. Edward by mě zabil, kdyby se ti něco stalo.“ Rukama nade mnou vyděšeně těkala a nevěděla, kam má sáhnout.

„Zastala bych se tě,“ uklidnila jsem ji. „Dej mi ten led, prosím.“

„Tady.“

„Díky,“ vydechla jsem úlevou, když mi ránu začal chladit. Hned to bylo o hodně lepší.

„Pustím ti televizi.“

„Děkuju,“ usmála jsem se na ni.

„Nepotřebuješ něco? Nemáš žízeň? Hlad? Přikryj se dekou, ať nenastydneš. Už není zase takové teplo.“

„Alice, je mi skvěle,“ ujistila jsem ji. „Ale jestli ti to pomůže, klidně se přikryju.“ Přetáhla jsem přes sebe lehkou deku. „Dáš ten led zpátky do mrazáku, prosím?“

„Samozřejmě.“ Vyskočila tak rychle, že jsem ji ani nepostřehla. Vyděsila jsem se. „Promiň, promiň, ale nejsem moc zvyklá se pohybovat před těmi, kteří znají naše tajemství, normálně. Nechtěla jsem tě vyděsit.“

„Ne, jen mě to zaujalo. Nemám strach.“

„To je dobře,“ oddechla si a konečně, jakmile uložila led do mrazáku, se usadila. Byla jsem z ní nervózní, když stála nade mnou.

Koukala jsem na televizi a stejně nevnímala, co dávají. Myšlenky jsem měla o pár ulic dál v baru. Doufala jsem, že to tam všechno zvládají. Věděla jsem, že by mi nedali vědět ani kdyby tam byla bomba, aby to nějak nenarušilo moje uzdravování. Stihla jsem i vyměnit pračku a než přišel Edward, první várka už se sušila.

„Tak já půjdu, mějte se hezky,“ rozloučila se s námi Alice, a když mi dala pusu na tvář, nenápadně na mě mrkla.

„Přinesl jsem jídlo od tebe z baru,“ usmál se na mě Edward, když Alice odešla, ale já se rozhodla hrát uraženou.

„Nemám hlad. Alice mě nakrmila,“ odbyla jsem ho a šla zkontrolovat prádlo.

„Měla bys odpočívat.“

„Odpočívala jsem celou dobu.“ Zavřela jsem se v ložnici.

„Bello, co se stalo?“ Samozřejmě za mnou přišel.

„Nechal si mě hlídat jako malý dítě,“ vykřikla jsem a ignorovala bolest hlavy. „To se stalo.“

„Myslel jsem to dobře, bál jsem se o tebe. O vás. Nedokážu si představit, že by se tobě i miminku něco stalo. Chápeš to?“ A byla jsem v háji. Věděl, na jakou strunu zahrát, aby ve mně probudil lítost nad tím, že jsem na něj tak vyjela. Sklopila jsem hlavu.

„Promiň,“ šeptla jsem.

„To nic. Půjdeš se najíst?“

„Jo,“ pípla jsem a nechala se odvést do kuchyně. „Ještě to bude teplé, tak se posaď a já to připravím.“

„Podáš mi led?“

„Bolí tě to?“ Starostlivě si mě měřil.

„Trochu. Asi jak jsem zakřičela.“

„Tady.“ Podal mi studený balíček a pomohl mi ho opatrně přiložit na čelo.

„Co moje auto?“

„Podle policajtů je celá pravá strana zdeformovaná. Opravu ti sice zaplatí pojišťovna…“

„Ale to bude strašně trvat,“ zasténala jsem. „Nemůžu být měsíc bez auta.“

„Kdybys mě to nechala doříct, zjistila bys, že jsem chtěl navrhnout, ať si koupíš nové auto.“

„Nový auto si nemůžu dovolit.“

„Ale já ano,“ usmál se.

„Ne! Ať tě to ani nenapadne,“ zakázala jsem mu to, ale on mě ignoroval.

„Dostaneš ho ode mě jako dárek.“

„A k čemu asi?“ odfrkla jsem si. „Narozeniny mám až za měsíc.“

„Dostaneš ho k těhotenství a mateřství.“

„Neblázni.“

„Myslím to vážně, Bello.“

„Tak v tom případě si ho nevezmu.“

„Nebudu se tě ptát, jestli to auto chceš nebo ne, protože ho potřebuješ. Nejradši bych tě sice všude vozil, ale vím, že by to nešlo, takže zaúkoluju Emmetta s Rose, aby mi pomohli s výběrem.“

„Ty ses vážně pomátl.“ Zakroutila jsem hlavou a led, který se začal rozpouštět, jsem položila na stůl. „A už mi dáš konečně to jídlo?“

„Jasně, promiň, hned.“ Uklidil led do ledničky a začal mi přendávat jídlo z plastového boxu na talíř.

„Díky.“

Myslela jsem, že budu mít trochu volnosti, ale po jídle jsem byla zase donucena si jít lehnout. Až na občasné pulzování v ráně mi bylo dobře a taky jsem to Edwardovi řekla. Aby si to alespoň trochu vyžehlil, šel si lehnout ke mně. Samozřejmě si nezapomněl vzít foťák a dělat mi s ním společnost, takže jsme nafotili nepočítaně dalších fotek.

Edward mě hladil po břiše a mně to dělalo moc dobře. Líbilo se mi to a myslím, že nejen mně. Spolu v posteli jsme zabili celé odpoledne a ani se mi večer nechtělo jít se sprchovat. Edward mi sice nabídl, že mi mile rád vypomůže, ale musela jsem ho odmítnout. Byla jsem unavená a dokázala jsem mu to tím, že jakmile jsem po sprše zalehla, usnula jsem ve vteřině.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Práce je můj život 48: