Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pravá kamarádka - 11. kapitola

12.07.2010 (20:30) • Midnight • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 986×

„Jak to myslíš těhotná?" ptala jsem se Edwarda po tom, co to na mě vybalil. „Nejsem panenka Marie, bez sexu to nejde." Byla jsem naštvaná, no tak sem trochu přibrala, ale proč na mě hned jde s těhotenstvím.

„Dobře, musím ti říct pravdu." Nedocházelo mi to, co tím myslí, jakou zase pravdu. „Nesrazilo tě auto."

„A co se mi teda stalo?"

„Nemůžu ti to říct."

„Proč?"

„Nedokážu to," řekl zlomeně. V tu chvíli se mi zastavilo srdce, nikdy se nestalo, aby Edwardovi došly slova.

„Řekni mi to," prohlásila jsem rozhodně, ale byla jsem vystrašená jak malé dítě.

„Dobře," povzdychl si, „řeknu to na rovinu. Narazila si na toho chlapa, před kterým jsem tě už jednou zachraňoval. Zabodl ti nůž do břicha, ale předtím tě z-znásilnil."

Chvíli trvalo, než mi to došlo. Takže žádné auto, ale chlap. Pomalu se mi to začalo vybavovat. Vzpomněla jsem si na jeho odporný úsměv, všechno se mi vybavilo, ale přesto to bylo spíše jako sledovat nějaký film. Necítila jsem se jako, bože, jako znásilněná.

„Vypadni," řekla jsem Edwardovi. Byla jsem naštvaná, ale přesto jsem to řekla klidně.

„Bells, to neříkej. Mrzí mě to, ale…“ nenechala jsem ho domluvit.

„Chci, aby si odešel."

Edward vstal a nechal mě samotnou. Jakmile se zavřely dveře, začaly mi téct slzy. Už jsem nechtěla být v nemocnici, potřebovala jsem vypadnout. Vzala jsem si bundu, kterou tady Edward zapomněl, a vyšla ven. Nikdo se mnou nezabýval, jako bych byla neviditelná. Bylo mi jedno, že nemám boty, prostě jsem šla.

Až když jsem byla na pláži v La Push, probrala jsem se. Sedla jsem si na kládu co tam ležela a jen pozorovala moře. Na Edwarda jsem nemyslela, na to jsem byla až moc zoufalá. Opět jsem upadla do nevnímání, seděla jsem a dívala se pořád na jedno místo i přes to, že slunce dávno zapadlo a začínala být zima.

Z ničeho nic se mě dotklo něco horkého, přesněji řečeno, Jacobovy ruce. Objal mě kolem ramen a společně jsme pozorovali moře.

„Bells?" zeptal se Jake.

„Jaku?"

„Já jen, jestli si v pořádku. Všichni o tebe mají strach, hlavně Charlie," řekl mi. Nic jsem na to neřekla, neměla jsem sílu.

Mohla to být tak hodina, co za mnou Jacob přišel a už spal. Chrápal mi do ramene, ale nakonec spadl na zem. Myslela jsem, že se probudí, ale on nic. Normálně bych se tomu zasmála, ale proč vlastně. Vstala jsem a šla se projít do lesa. S mou šikovností, navíc v noci, netrvalo dlouho a už jsem padala k zemi. Dopadla jsem na břicho a ucítila obří bolest. Ale nechtěla jsem si ji připouštět, snažila jsem se jít dál, ale po několika metrech jsem to vzdala. Dopadla jsem na zem.

Edward:

Když mě vyhnala z pokoje, cítil jsem se mrtví. Poprvé, co nestála o moji přítomnost, ale jak bych se mohl divit. Lhát jí o něčem takovém jako je to, co se jí stalo. Seděl jsem v pokoji a utápěl se v bolesti.

Ale pak přišlo něco horšího. V kapse se mi rozvibroval mobil, nechtěl jsem ho vzít, ale vzhledem k tomu, že mi volal Carlisle, jsem to radši vzal.

„Hlavně klid, ano?" řekl mi Carlisle. „Bella utekla." Dvě slova, která byla horší než ty, kterými mě vyhnala.

Nastoupil jsem do auta a během pěti minut už jsem se snažil najít vůni, která by mě k ní dovedla, ale jakoby nikdy nevyšla z nemocnice. Běhal jsem po lesích kolem nemocnice, ale po ní ani stopa. Až když jsem nevěděl kam by ještě mohla zmizet, vzpomněl jsem si na Jacoba. Naštěstí se v nemocnici našlo číslo na Blacky.

Ani jsem se nenamáhal s pozdravem a hned to na něj vybalil. „Je u tebe Bella?"

„Ne, měla by snad?" řekl nepříjemně. Doufal jsem, že mi nelže, ale jistě jsem to vědět nemohl. Už jsem byl mimo, kam mohla zmizet?

Byla už noc, sledoval jsem hvězdy a doufal, že mi prozradí, kde ji hledat. Ale jsou to jen hvězdy, jak by mi to mohly říct. Asi jsem začal bláznit, ale vše co se děje kolem Belli, mě přivádí do šílenství. Láska je zvláštní cit.

Ale najednou jsem cítil něco jiného. Moje srdce bolelo. Bolelo z jediného důvodu, Belle se muselo něco stát.

Skočil jsem z balkónů a běžel tam, kam mi srdce radilo. Netrvalo to dlouho a ucítil jsem její krev. Krvácí, došlo mi hned. Teď nebylo těžké ji najít, ale netvor uvnitř mě se snažil přebrat kontrolu nad mým tělem. Ta krev mě přímo lákala, říkala mi, ať si ji vezmu. Ale šlo o Bellu, proto jsem mu nedal šanci.

Konečně jsem k ní doběhl, ale ten pohled na ni byl hrozný. Obličej stažený bolestí, z břicha proud krve, celé triko zakrvácené.

„Lásko, už jsem tu. Neboj, nic se ti nestane." Podívala se mi do očí, ale nic neprozrazovaly, vše co se dalo vidět, byla bolest.

Donesl jsem ji do nemocnice a pak nastalo hrozné čekání. Nakonec se dveře otevřely a vyšel z nich otec.

„Edwarde, musím s tebou mluvit," řekl mi a popošel trochu bokem od ostatních lidí. „Nevypadá to dobře. Je možné, že zemře. Chci vědět, jestli mi dáš svolení ji přeměnit." Ona nesmí zemřít. Už jsem chtěl říct ano, ale připletl se k nám ještě někdo jiný.

„To vám nedovolím," zapojil se Jacob, „jestli ji přeměníte, vypukne válka."

„Může zemřít," řekl jsem zoufale.

„Neuděláte z ní to, co jste vy," prohlásil. Vrazil jsem mu, což jsem nejspíš neměl dělat. Jakmile jsem se ho jen trochu dotkl, přeměnil se na vlka. Lidi nelidi, tady začal boj.

Jacobovy oči mě sledovaly s nenávistí a jeho myšlenky nebyly o moc lepší. Myslel na to, jak na mě zaútočí, ale stále se k ničemu neměl.

Myšlenky lidí okolo byli ještě horší, byli zmatení a někteří jen v myšlenkách řvali.

Nepřestal jsem se dívat do jeho očí, byly krvelačné a nedočkavé.

„Je po tobě," sdělil mi v myšlenkách a skočil. Věděl jsem přesně, co chce udělat, proto jsem ustoupil a praštil ho. Zlomil jsem mu žebro, Jacob to ale nevnímal a chystal se na další útok.

Pokaždé se mi podařilo uhnout, ale on se nevzdával. Dokonce se mu podařilo rozříznout moji kůži, ale ta se během vteřiny zase vrátila do původního stavu.

„Dost!" zařval najednou Carlisle. Oba jsme přestali, ale nezastavilo nás to na dlouho. Teda mě by zastavilo, ale Jacob po mě znovu skočil. Tentokrát jsem nestihl v čas uhnout a ten čokl skončil přímo na mé hrudi. Snažil se mi kousnout do krku, ale já ho odstrčil. Už jsem si s ním nechtěl hrát, proto jsem ho popadl za dvě nohy a vyhodil ho z okna.

Střepy se rozletěly po celé chodbě a všichni se vrhli k oknu. Podíval jsem se taky, ale při tom, co jsem mu udělal, jsem se začal cítit blbě.

„Co teď?" zeptal jsem se otce.

„To opravdu nevím, Edwarde." Odpověděl mi v myšlenkách. „Tolik lidí vás vidělo. Asi bych mohl těžko vysvětlovat, co se tady vlastně stalo."

V tu chvíli mi došlo, že jsem blbec. Ohrozil jsem tolik lidských životů, ale na ten hlavní jsem zapomněl. Bella, to jediné na čem mi záleželo.

Jakmile jsem si na ni vzpomněl, už jsem stál u nemocničního lehátka. Její srdce bylo slabě, i můj upíří sluch měl trochu problém ho zachytit. Pohladil jsem ji po tváři, ale žádný účinek to nemělo. Její srdce neposkočilo, její dech se nezrychlil, ani nezčervenala. Cítil jsem se tak zoufale. Nechtěl jsem ji přeměnit, ale zároveň jsem ji nechtěl nechat zemřít. Copak by nemohla zůstat člověkem a přitom být se mnou? Asi ne.

Rozhodl jsem se jít za Jacobem a zjistit, jak na tom je. Ne, že by se mi chtělo opouštět Bells, ale její stav se zatím nezměnil.

„Jak je na tom?" zeptal jsem se otce.

„Není to nejlepší, ale měl by být v pořádku," odpověděl mi. „Poslal jsem Emmetta do Volterry."

„Co? Proč?"

„Tohle nemůžeme řešit podle nás. Kdyby to bylo na mně, nechal bych všechny ty lidi odejít, ale pro naše bezpečí se do toho musí zapojit Volturiovi. Je mi to líto synu, ale nedá se nic dělat."

Podíval jsem se na všechny ty lidi, co Carlisle zavřel do největšího z pokojů tady v nemocnici. Všichni si kladli otázky, co s nimi bude, nebo si přehrávali tu scénku, co se tu stala. Většinou si mysleli, že měli halucinace, ale to bychom je tam přece nezavřeli, že.

Zaměřil jsem se na jednu mysl, která mi byla tak povědomá. Jessica mě sledovala a přitom myslela na to, že věděla, že nejsme normální. Vedle ní sedělo ještě dítě. Té holčičce mohlo být tak osm a už by měla zemřít? To jsem nemohl dopustit. Její zelené oči, ty které mi tolik připomínaly moje oči ještě, když jsem byl člověk, mě budou pronásledovat až do konce mojí existence.

„Pojď sem," řekl jsem jí něžně. Ona se ale ani nehla. Bála se, stejně tak jako všichni ostatní.

Opět jsem seděl u Belly a rozhodoval se, co udělat. Třeba nezemře, řekl jsem si najednou. A jako by to byl signál, její srdce vynechalo úder. Panika se objevila během sekundy.

„Carlisle!" zavolal jsem na otce, ale bylo už pozdě. Její srdce přestalo být.

Do pokoje vtrhl Carlisle a snažil se její srdce opět probudit k životu. Já jí vdechoval kyslík do úst a modlil se, aby to pomohlo. Každá vteřina mi do srdce zarývala obrovskou kudlu. Bolelo mě, i přes to, že jsem upír, s každou sekundou toho hrozného ticha víc a víc.

Nakonec jsem přestal. Byla mrtvá, už nikdy se nepodívám do jejích nádherných očí, ta hnědá mi nikdy neprozradí, jak moc mě miluje. Už nikdy ji neuvidím červenat se vždy, když si myslí, že řekla něco trapného. Už nikdy se jí nedotknu, už nikdy neucítím tu elektřinu mezi námi. Už nikdy ji neuvidím usmívat se, nikdy neucítím ten pocit, jako bych viděl anděla. A to ona byla, každý její pohled byl andělský, a když se usmála, ach, byl to andělský úsměv. Už nikdy ji nepolíbím, nikdy mě už nepohltí touha. V tu chvíli tam jsem ztratil smysl žít. Ona byla můj život…

„Edwarde," ozval se její hlas. Začínají halucinace, pomyslel jsem si. Byl jsem na tom naprosto příšerně. „Vrať se."

„Edwarde," znovu mě někdo zavolal, ale tentokrát to nebyla Bella, byl to otec. Zastavil jsem, ale nemohl jsem se tam vrátit a vidět její tělo znovu bez života.

Otec ke mě došel a chytl za rameno. „Žije!" Jediné slovo mi vrátilo vše, během vteřiny jsem stál zase u její postele a držel ji za ruku.

„Už nikdy neodcházej," zamumlala jen a já si v tu chvíli přísahal, že už ji nikdy, opravdu nikdy neopustím. Ani kdyby to chtěla.

„Přísahám," řekl jsem jí a políbil na čelo. Bella zavřela oči a usla.

„Měli bychom to udělat hned," řekl Carlisle. Zrovna jsme mluvili o Bellině přeměně. I přes to, že se její stav zlepšoval, Alice viděla jen dvě možnosti. Jednu, kterou předpovídala tolikrát a druhou, kdy jsme byli na jejím pohřbu.

Její stav nebyl dobrý, i když se zlepšoval, dokonce přišla o dítě. Na jednu stranu to bylo dobře, bylo to dítě násilníka, ale bylo to taky její dítě. Co když si ho chtěla nechat? Já jí ho dát nemůžu, navždy bude uvězněna v nestárnoucím těle.

„Udělám to ještě dnes," prohlásil jsem rozhodně, ale až tak jistý jsem si nebyl.

„Miluji tě, navždy." Bylo poslední, co jsem jí řekl ještě v jejím lidském životě. Políbil jsem ji na rty a pak se jí zakousl do krku. Čekal jsem stejný pocit, jako když jsem jí musel vysát Jamesův jed, ale bylo to jiné. Lehčí. Odtrhl jsem se od ní a čekal, jak začne křičet, ale ona jen otevřela oči a hned je zase zavřela. Žádný jiný pohyb nepřišel.

Dostal jsem strach, co když jsem udělal něco špatně?!

Seděl jsem u ní celou dobu přeměny. Ani se nehla, tolik mě to znepokojovalo. Ale nakonec přeci jen přišel konec. Její srdce naposled udělalo bum a pak bylo ticho. Její oči se otevřely a já se díval pořád do těch stejných očí, až na to, že byly rudé, jako vždy.

Dívali jsme se jeden na druhého a Bells zkoumala každý kousek mého těla. Když se dostala ke rtům, sama si ty své skousla. Pobavilo mě to, byla pořád stejná.

„Miluju tě," řekl jsem a musel jsem jí políbit. Přisála se na mě jako klíště. Trochu to bolelo, ale oproti tomu, jak moc dokonalé bylo nemuset se ovládat, mi to bylo jedno.

„Já tebe taky," usmála se, když jsme se od sebe odtrhli. Podívala se za mě, kde stála celá rodina. Pak se zastavila u otce a jako by si něco uvědomila.

Naštvaně se na mě podívala a pak vyskočila z okna. Neváhal jsem a utíkal za ní, byla rychlá. Dohnal jsem ji až v lese, skočil jsem na ni a povalil na zem.

„Neruším?" ozvalo se nad námi…

Autor: Midnight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pravá kamarádka - 11. kapitola: