Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pravá kamarádka - 2. kapitola

06.06.2010 (13:00) • Midnight • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1144×

Ráno jsem opět nevnímala co se kolem mě děje. Ale to se brzy změnilo.

Jen co jsem dojela do školy, už u mě stála Smile.

„Dobré ráno," prohlásila s úsměvem.

„Ahoj. Víš, tak mě napadlo, jak se vlastně jmenuješ?"

„Delaney Norton, moje máma musela být zfetovaná, když to jméno vybírala. Proto mám tu přezdívku. Tak co si včera odpoledne dělala?"

„Byla doma," odpověděla jsem prostě.

„To nezní moc zábavně. Ahoj Miku," pozdravila mého bývalého kamaráda. „Co si o Mikovi myslíš?"

„Je to fajn kluk. Možná trochu dotěrný, ale vždycky se choval mile."

Mně se líbí, ale něco mi na něm chybí. Nevím, asi to nebude kluk pro mě. Ale vypadá to, že o mě mu stejně nejde, vy jste spolu něco měli?" Tak tím mě zaskočila, ale jasně, o Edwardovi nic nevěděla. Kdyby ano, nikdy by si nemyslela, že bych něco mohla mít s Mikem.

„Ne, to bych nemohla," řekla jsem a zapadla do třídy. Smile, šla hned za mnou a sedla si ke mně, tentokrát se ani neptala. Nejspíš jí už ostatní řekli, že vždy sedávám sama.

„Víš, ostatní mi chtěli říct, co se ti stalo, ale já je zarazila. Je to tvoje věc, ale kdyby ses mi chtěla svěřit, jsem tu pro tebe." Bylo fajn, že to nevěděla. Osvěžující, ale mě přepadla touha konečně se někomu svěřit, ulevit si. Smile, byla pravá kamarádka, neznala mě moc dlouho, ale se divím, že jsem ji neodehnala. Drby ji nejspíš taky nezajímaly, trochu mi připomínala Angelu, ale ta se radši držela stranou.

„Díky. Vážně si toho cením. Jednou ti to možná řeknu, ale ne teď." Do konce hodiny jsme už nepromluvily, ale pořád mi vrtalo v hlavě, proč se o mě zajímá. Přece si mohla najít lepší přátele. Nemusela se zahazovat zrovna se mnou. Já být na jejím místě, rychle bych se otočila a utíkala od sebe pryč. A další věc. Proč jí beru jako kamarádku už teď.

Poprvé po půl roce jsem si k obědu vzala i něco k jídlu a poprvé jsem cítila opravdový hlad. Smile si toho vzala dvojnásobně víc než já, musela mít opravdu dobrý metabolismus, protože na ní to jídlo nebylo vidět.

„Víš, napadlo mě, že bychom si o víkendu mohly někam vyrazit. Taková dámská jízda. Můžeme jít třeba nakupovat, ale přiznám se ti, že nákupy moc nemusím. Takže bychom mohly jít do kina. Na ňákej horor. Ty zbožňuju! Nebo jestli se bojíš, tak pudem na ňákou komedii. Co ty na to?" Opravdu ukecanej člověk, to se musí nechat.

„Jasně, beru ten horor."

„Super!" Sotva to dořekla, začala vymýšlet, kde se sejmem, kdy, a že se musí pořádně podívat co vlastně dávají. Pak mi začala vyprávět o svých přátelích v Buffalu. Chodila na menší školu, ale měla spoustu kamarádů. U žádného se příliš nezdržovala, ale když mluvila o jednom, bylo poznat, jak moc ho má ráda.

„Jonhny byl skvělý. Vždycky mě uměl rozesmát, je to nejlepší kluk, jakého znám. Kdybys ho viděla. Jeho nááádherný zelený oči, černý vlasy. Bože jak já zbožňuju černý vlasy. Navíc je nejchytřejší kluk co znám. Párkrát mě doučoval, ne, že bych nebyla chytrá, ale občas jsem se zasnila a nedávala v hodině pozor. A on mi vždycky pomohl. Vždycky když viděl, že nedávám pozor, tak mi po hodině dal poznámky, co si psal, nebo jsme šli k němu a on mi to vysvětlil. Nejlepší kámoš, jakého sem měla,"básnila o něm.

„Ale zní to spíš, jako bys ho milovala," rýpla jsem si.

„Ach jo, když já si nemůžu pomoct. Vždycky byl se mnou, když jsem to potřebovala. Když mi umřel táta, bylo mi teprve devět, ale John byl se mnou a pomáhal mi zapomenout na bolest. Brala jsem ho jak dalšího bratra, ale časem byl pro mě mnohem důležitější."

„A to jsi mu to nikdy neřekla?" nedalo mi to a musela jsem se zeptat.

„Ne. Nikdy bych pro něj nemohla být něco víc. On mě doopravdy bere jen jako sestru. Navíc já moc na balení kluků nejsem. Vždycky musí udělat první krok oni," zamyslela se, „vlastně si říkám, že když jsme se přestěhovali, asi nám nebylo souzeno být spolu." No jo, romantička. Až po chvíli mi došlo, že to stejné platí o mě a Edwardovi. Přeci kdybychom si byli souzeni, nikdy by mě neopustil a hlavně nepřestal milovat.

Týden uběhl jako voda a nastal čas na naši dámskou jízdu. Za ten čas, co znám Smile, jsem se vrátila alespoň trochu do svého starého života. Když jsem u večeře na Charlieho promluvila, málem dostal infarkt. Než vykoktal odpověď už jsem dávno odjedla. Ale mnohem horší to bylo, když jsem mu řekla, že jdu ven se svou novou kamarádkou. Nejdřív ztuhl, pak se rozesmál a ani ne vteřinu po tom mě objal takovou silou, že mi málem vypadly oči z důlku. Od té doby se nepřestal usmívat vždy, když mě viděl.

Zazvonil zvonek, tak jsem popadla bundu a spěchala ven. U dveří stála jako vždy usměvavá Smile s Charliem. Než jsem sešla schody, zastavila jsem se a chvíli poslouchala.

„Nevím, co jsi Belle udělala, ale jsem ti za to vděčný," řekl Charlie.

„Já nic neudělala. Nebýt Belly, nevím, co bych na té škole dělala." Smile, byla milá jako vždy. Nedělala fórky jako Emmett, ale neustále se usmívala a byla na všechny tak hodná, až mě to zaráželo.

„Ahoj Smile," usmála jsem se na ni. To už ztuhli oba dva. „Nechte si ty šokovaný obličeje a jdeme." Vytlačila jsem, Smile ze dveří a nastoupily jsme do jejího auta. Bylo to starší auto, ale přitom pořád moderní.

Po cestě jsem přemítala, jestli už je čas, abych jí řekla, co se vlastně stalo. Ještě nikdy jsem se nikomu tak neotevřela. Ale s ní to bylo jiné. Věděla jsem, že jí můžu věřit.

„Hodně jsem přemýšlela a myslím, že je čas říct ti, co se stalo. Když jsem sem přijela, zhruba před rokem, na tuhle školu chodila jedna rodina. Všichni byli výjimeční, ale jeden z nich, Edward, byl naprosto dokonalý. Všechny holky na škole o něj stály, ale on si jich nevšímal. Nejdřív jsme se nenáviděli, ale nenávist přerostla do lásky. Nevím, jestli budu ještě někoho schopna milovat, nevím, jestli mě láska k němu někdy přejde, ale on odjel a nechal mě tu se slovy, že mě nemiluje. Od té doby jsem byla taková, jakou jsi mě viděla první den. Nikdo se mnou už nemluvil, protože to bylo zbytečný. Když si na mě poprvé promluvila, čekala jsem, že mě nakonec necháš jako ostatní, ale ty ne. A proto jsem tě začala brát jako kamarádku."

„Páni, tak to jsem nečekala. Jsem ráda, že mi věříš. Když jsem tě viděla u toho stolu samotnou, nešla jsem za tebou z lítosti, ale proto, že jsem viděla sama sebe, když mi umřel táta. Schovala jsem se taky sama do sebe, ale Johny mi z toho pomohl. Věděla jsem, že budeme kamarádky. Jsme skoro stejné." Zase se usmála.

Zbytek cesty proběhl v tichosti. Obě jsme nejspíš vstřebávaly to, co ta druhá řekla. Když jsme dojely na místo, Smile zaparkovala kousek od kina, ale ještě jsme měly čas, tak jsme se šly podívat do výloh obchodů. Kolem všech jsme jen procházely, ale u knihkupectví jsme se zastavily. Zbývalo pár minut do šesté, takže měli ještě otevřeno. Zapadly jsme dovnitř a každá se dívala po jiných knížkách. Já zamířila ke klasice, zatímco Smile do oddělení Sci-fi.

„Našla jsem zajímavou knížku. Je o vlkodlacích. Já je sice až tak ráda nemám, ale něco mi říká, ať si to přečtu," tomu jsme se obě zasmály a šly zaplatit.

Když jsem vycházela z obchodu, do někoho jsem vrazila.

„Moc se omlouvám,"začal se omlouvat dotyčný, „Vůbec jsem tě neviděl." Konečně jsem si ho mohla prohlédnout. Hluboký hlas, menší baculatá postava, ale milý úsměv.

„Bells?" ozvalo se najednou. Otočila jsem se po tom hlase a uviděla Jacoba, jak si to ke mně hrne. „Páni, vypadáš úplně jinak."

„No ty taky nevypadáš stejně. Co proboha jíš? Vyrostl si aspoň o půl metru." Hodně se změnil. Pod tričkem byly vidět svaly, byl opravdu o dost vyšší, ale černé vlasy v culíku a tmavě hnědé oči byly pořád stejné.

„Omlouvám se ti tady za kamaráda."

„To je v pořádku. Ehm, tohle je moje kamarádka Smile a tohle je Jacob," představila jsem ty dva.

„Moc mě těší," řekla, Smile.

„Mě taky. Takže kam jdete?" obrátil Jake zase svou pozornost na mě.

„Jdeme do kina. Vy?"

,,No už jsme chtěli jet domů, ale mohli bychom jít s vámi co říkáte?"

Nakonec jsme tedy šli všichni, Smile, Jake i jeho kamarád Frank. Film byl o vrahovi z nějakého předměstí. Na to, že to měl být horor, jsme se, až moc nasmáli. Nakonec nás z kina vyhodili, takže jsme neviděli konec.

„Teda to byla zábava. A Jake je vážně sladký," svěřila se mi po cestě domů. Rozloučení s kluky nebylo moc dlouhý. Jake nás objal a Frank jen řekl ahoj.

„Můžeš ho zkusit sbalit," navrhla jsem jí.

„No tak, vždyť víš, že to bych nezvládla. Navíc pořád musím myslet na Johnyho." Pak jsme probíraly, jak vůbec mohl někdo tak blbý film natočit.

Cesta uběhla rychle a Smile, zastavovala u mého domu.

„Byla to sranda, tak se zatím měj a užij si neděli," popřála jsem jí a zapadla do domu.

Charlie se mě ptal na večer. Celou dobu nadšeně poslouchal, hlavně když jsem zmiňovala Jaka.

Na postel jsem přímo dopadla. Byla jsem vyčerpaná jako bych celý den cvičila. Zdál se mi sen. Vím, že jsem se hrozně bála, ale ráno jsem nevěděla proč.

Autor: Midnight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pravá kamarádka - 2. kapitola: