Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pravá kamarádka - 6. kapitola

29.06.2010 (21:00) • Midnight • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 803×

Ráno jsem se cítila skvěle. Kdo by čekal, že mi po tom snu bude tak skvěle. Myslela jsem si, že se jako dřív budu cítit hrozně, ale teď to bylo jiné.

Seběhla jsem do kuchyně, kde u stolu seděl Charlie. Zářivě jsem se na něj usmála a popřála dobré ráno. Snažil se dělat, jako že ho to nepřekvapilo, ale v očích se mu zračilo překvapení. Společně jsme se nasnídali, a pak jel každý tam, kam měl.

Po cestě jsem se stavila pro Smile, která už netrpělivě přešlapovala před domem.

„Dneska odpoledne mám rande s Paulem,“ řekla jakoby mimochodem.

„Páni, takže se ti líbí?“

„To si piš. Řekla bych, že je to přesně můj typ kluka, ale moc ho neznám. Jen jsem trochu nervózní z toho, jak se na mě dívá. Je to zvláštní pocit.“

„Co jste si vlastně říkali v tom bufetu?“ nedalo mi to a musela jsem se zeptat.

„Tak o všem možným. Ale přijde mi, že je až moc dokonalej. Byl hrozně milej a vážně je krásnej, takže musí mít nějakou chybu.“

„No, podle mě je docela dost velkej cholerik,“ svěřila jsem se jí.

„To mi nepřišlo, ale uvidím. Sotva známe jeden druhého, takže je to zatím jedno.“ Tím ukončila náš rozhovor.

Ve škole byla nuda jako vždy. Jediná změna byla, že jsem měla pocit, jako by mě někdo sledoval. Nevěnovala jsem tomu pozornost a raději jsem se věnovala učení.

Po škole jsem odvezla Smile domů. Po cestě jsem jí řekla o mém snu. Podle ní jsem jen potřebovala cítit, že mě miluje. Což je dost možné. Pak se mě ptala, jak je to mezi mnou a Jakem. Nebyla jsem schopná jí vysvětlit, co mezi námi vlastně je.

Večer, když jsem si šla lehnout, jsem si usilovně přála, aby se mi zdál zase sen s Edwardem. Zavřela jsem oči a myslela jsem na něj. Po chvíli jsem opět ucítila dotyk na tváři. Prudce jsem otevřela oči a srdce mi radostí poskočilo. Byl tam, seděl opět na okraji postele a upíral na mě oči. Tentokrát jsem se nezabírala úvahami o tom, jestli je jen sen, nebo jestli je skutečný a rovnou jsem na něj přisála rty. Náš polibek byl jako vždy opatrný.

„Lepší přivítání jsem si ani nemohl přát.“ Zadíval se mi do očí, určitě v nich zase četl moje myšlenky a pocity. V jeho očích mu zajiskřilo, asi ho potěšilo, co viděl. Po chvíli jakoby si vybavil něco nepříjemného a jeho oči zčernaly. „Co máš s tím klukem, tím Jakobem?“

„Já… nevím,“ odpověděla jsem po pravdě. Jeho obličej vypadal tak smutně, musela jsem ho políbit. Chvíli mi ho neopětoval, ale nakonec podlehl. Z toho polibku se mi zamotala hlava. Lehla jsem si a ve vteřině byla tma. Sen skončil.

Edward:

Telefon v kapse se rozvibroval. Bylo mi jasné, kdo volá. Dnes už po třetí, já však neměl sílu to zvednout. Opět jsem se tolik chtěl vrátit, ale nemohl jsem. Slíbil jsem, že ji už nebudu ničit život. To je to nejlepší, co pro ni můžu udělat. Bellin obličej se vždy za mými očními víčky usmíval. Byl to úsměv odpuštění, ale něco takového nikdy neuvidím. Zlomil jsem jí srdce a teď musím nést následky. 
Telefon se zase rozvibroval.

„Sakra, sakra, sakra,“ zaklel jsem. Našel jsem odvahu a zvedl to.

„No konečně ty tupče,“ ozvalo se z telefonu. „Musíš se okamžitě vrátit do Forks. Nevím, jestli to stihneš, kdybys mi to vzal hned,…“

„To nemyslíš vážně, Alice. Slíbil jsem to, nemůžu se jen tak vrátit.“

„Ach bože, Edwarde! Jestli tam okamžitě nedorazíš, Bella zemře! Victoria ji najde v lese, zakousne se jí do krku, a tam moje vize končí. Jsi nejblíže, musíš tam jet ty. Prosím, Edwarde, zachraň moji sestřičku,“ vzlykala Alice do telefonu. Ani vteřinu jsem neváhala a rozběhl jsem se zpět na místo, kde jsem zažil nejlepší chvíle svého života. 
Do Forks jsem doběhl příliš pozdě. Uběhl den od toho hrozného telefonu. Okamžitě jsem začal plánovat smrt, ale ještě jednu věc jsem chtěl udělat. Vlezl jsem oknem do Bellina pokoje, kde klidně ležela a oddechovala. Počkat? Ona… ona je živá. V tu chvíli, jakoby ze mě spadla obrovská tíha a bolest po odchodu najednou zmizela. Přísahal bych, že moje srdce začalo znovu bít. Došel jsem k ní a sedl si na okraj postele. Mírně sebou začala škubat, a pak zavolala mé jméno. Byl to krásný pocit zase slyšet její hlas. Hlas říkající mé jméno. Lehce jsem ji pohladil po tváři, což ji probralo. Otevřela své nádherné hnědé oči, ve kterých bylo jen překvapení. Dotkla se mě, což v místě dotyku vyvolalo to jiskření, které jsem tak dlouho necítil. Pro upíry má být pár měsíců jako týden, ale pro mě to bylo delší než moje existence jako upír. V Bellině obličeji se vystřídalo překvapení, radost. Skočila mi kolem krku a začala vzlykat. Bylo to jako sen, opět ji držet v náručí. Ale nevydržel dlouho. Bella se ode mě odtáhla a jakoby jí došlo až tehdy, že tam vlastně jsem.

„Já… ty… co tu děláš?“ vypadlo z ní. Byl jsem tak šťastný, že jsem zase u ní.

„Klid, Bells, měla bys ještě spát,“ řekl jsem jí. Bojovně vystrčila bradu, jako to dělala vždy, když něco nechtěla udělat.

„Ty chceš, abych spala, když jsi tady? To nemůžeš chtít, musíš mi to vysvětlit.“ Další slzy si našly cestu a stékaly po jejím dokonalém obličeji. Nechtěl jsem ji vidět takhle. I můj příchod jí ubližuje.

„Dobře. Vezmu to od konce, ale pak ty vysvětlíš něco mně.“ Přemýšlel jsem, co říct nejdřív.

„Alice měla vidění. Viděla Victorii, která saje tvou krev.“ Na jejím krku měla stopy po jejích zubech. Hrozně mě to vytočilo, ale nedal jsem to znát. „Zavolala mi to, ani chvíli jsem neváhal a okamžitě jsem se vydal sem. Bylo nemožné tě zachránit, věděl jsem, že to nemůžu stihnout, ale nechtěl jsem si to přiznat. Což mě dostává k otázce, jak to, že žiješ?“ Samozřejmě jsem byl šťastný, ale zároveň zmatený.

„Nejdřív chci slyšet celý příběh.“ Někdy mě ta její tvrdohlavost štvala.

„Tak teď to vezmu od začátku, jestli nemáš nic proti. Když se stalo to s Jasperem, měl jsem výčitky svědomí. Nikdy jsi nemohla být šťastná, vždy bych tě vystavoval nebezpečí. Proto jsem si vymyslel tu obří lež s tím, že tě nemiluji. Musíš vědět, že to není pravda. Chápu, že už mě nejspíš nebudeš chtít vidět, nebo máš přítele, ale když mi řekneš, abych odešel, odejdu.“ Bolelo by mě to, ale pro její dobro cokoliv. Hlavně, když bude šťastná. Vypadala, že vůbec nechápe, co jí říkám. Po chvíli se začala smát a to jsem zase nechápal já. Potřeboval jsem vědět na co myslí.

„Na co myslíš?“

„Na to, jak moc velkou představivost mám. Tohle je sen a až se ráno probudím, už tu nebudeš. Všechno bude jako doteď. Ale když už se mi zdáš, proč toho nevyužít.“ Vrhla se na mě a políbila mě. Bylo to lepší než všechny ty polibky, co jsme zažili předtím. Neměl jsem sílu jí odporovat, ale nakonec jsem přece jen přestal, aby se mohla nadechnout. Vypadala tak spokojeně. Přikryl jsem ji a nechal ji usnout v mém náručí. Vůbec jsem nevěděl, jak se zachová, až zjistí, že nejsem jen sen. Popravdě, bál jsem se toho. Najednou jsem jí to nechtěl říct, alespoň ne hned. Proto jsem před tím, než usnula utekl do lesa.

Autor: Midnight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pravá kamarádka - 6. kapitola: