Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pravá kamarádka - 7. kapitola

01.07.2010 (20:45) • Midnight • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1031×

Další skvělé ráno. Celou dobu, ve sprše, jsem měla skvělou náladu, dokonce jsem si zpívala. Charlie doma už nebyl, tak jsem si vzala do ruky jen toast a jela pro Smile. Ta, jako vždy, s úsměvem čekala před domem.

„Ahoj," pozdravila jsem, „tak jaký bylo rande?

„Bylo to úžasný. Nejdřív jsme se jen procházeli, pak mě ale vzal na pláž. Je tam taková kláda, na který jsme seděli a koukali se na západ slunce. Sice to nevypadalo, jako by ho to nějak zvlášť bralo, ale ten pohled byl úžasný. Celou dobu mě přitom držel za ruku, a když to skončilo, políbil mě. Nejlepší pusa, co jsem kdy zažila. Vlastně i nejlepší rande, co jsem kdy měla. Jako by přesně věděl, co mám ráda. Bylo to dokonalý," básnila celou cestu do školy a nepřestala ani tam.

„Nechceš jet dneska do La Push?" zeptala se z ničeho nic.

„Jasně. To už nemůžeš bez Paula vydržet?" dělala jsem si z ní srandu, ale ona to přešla jen úsměvem.

Odpoledne jsem se pro Smile zase stavila a jely jsme na pláž. Zastavila jsem před domem Jaka a šla jsem zaklepat na dveře. Otevřel mi Billy, netvářil se zrovna nadšeně.

„Ahoj holky," pozdravil, „Jake tu není."

„Tak mi na něj počkáme na pláži." Smile, chtěla jít za Paulem, ale mě došlo, že jsou na hlídce, tudíž doma nebude ani on. Proto jsem ji dotáhla na pláž. Když uviděla tu kládu, usmála se ještě víc.

„Ty ho máš vážně ráda, že?" musela jsem se zeptat.

„Asi jo, ale je to všechno tak rychlý. Znám ho jen, kolik, tři dny? Prostě je to divný." Sedly jsme si na lavičku a každá přemýšlela nad něčím jiným. Nakonec jsme se přece jen rozpovídaly.

Zrovna jsme řešily školu, když mě něco chytlo kolem pasu. Hrozně jsem se lekla, ale když jsem cítila, jak jsou ty ruce horké, došlo mi, že je to jen Jakob.

„Ty blbečku. Málem jsem dostala infarkt." Plácla jsem ho po rameni, ale jeho to vůbec nebolelo. Ještě se tomu zasmál. Pohled mi spadl na Smile a Paula, kteří se na sebe zamilovaně koukali. Jakob mě vzal za ruku a odváděl dál od těch dvou.

„Vypadáš nějaká šťastnější," konstatoval.

„Taky se tak cítím. Poslední dobou je všechno skoro jak má být." Jedna věc mi ale scházela, přesněji někdo mi scházel.

Večer se v La Push pořádal táborák. Byla tady většina obyvatel, ale hlavně puberťáci a pak ti nejstarší. Všichni přišli hlavně kvůli legendám, které vypráví Jakův otec. Chtěla jsem si je poslechnout, ale bylo pozdě, tak jsem jela domů. Smile, odvezl Paul domů už předtím, takže jsem jela sama.

Cesta ubíhala pomalu, ale já si ji užívala, alespoň do doby, kdy jsem uviděla stříbrné Volvo stojící u kraje lesa. Vůbec jsem nevěděla co dělat, nakonec jsem zastavila na druhé straně silnice a jen pozorovala to auto. Nakonec jsem sebrala všechnu odvahu a vystoupila. Podívala jsem se do okýnka, můj pohled upoutala fotka, která ležela na sedadle spolujezdce. Byla to fotka, kterou fotil Charlie u nás v obýváku.

Pane bože! řvaly moje myšlenky. On je opravdu tady, takže to nebyl jen sen. Já s ním opravdu mluvila, dotýkala se ho, líbala ho.

Okamžitě jsem se rozběhla do lesa a volala jeho jméno. Netrvalo to ani minutu a kousek ode mě rupla větvička. Trochu jsem nadskočila a otočila se za tím zvukem. Stál tam, tentokrát jsem si byla jistá, že tam opravdu je. I když jsem to věděla, najednou mě to zaskočilo, tak jsem raději utekla. Nasedla jsem do náklaďáčku, a co nejrychleji jela domů. Do teď mi ta rychlost stačila, ale najednou jsem chtěla mít mnohem rychlejší auto. Edward mě naštěstí nesledoval.

Vběhla jsem do domu a svalila se s brekem do postele. Doufala jsem, že za mnou přijde a všechno si vyříkáme, ale nepřišel.

Edward:

Schoval jsem se kousek od jejího domu a čekal, až pojede do školy. Když vyšla z domu, vypadala tak šťastně. Doufal jsem, že je to kvůli mně. Sledoval jsem ji celou dobu. Stavila se pro nějakou dívku a pak společně jely do školy.

Celý den jsem ji sledoval. Občas sebou škubla, jakoby můj pohled cítila, ale nikdy se nepodívala, jestli se jí to jen zdá nebo ne.

Po škole se opět setkala s tou dívkou a vezla ji domů. Podle oslovení, které Bells použila, to je Smile. Dívka se zeptala na to, co vlastně je mezi ní a Jakobem. Něco mi to říkalo, ale nemohl jsem si to vybavit. A pak, že je upíří paměť dokonalá. Bells jí odpověděla, že neví. To mě naštvalo, ale co jsem čekal. Každý kluk, který ji nechce, je blázen.

Potřeboval jsem do něčeho praštit. Rozběhl jsem se opačným směrem, než je Bellin dům. Doběhl jsem na naši louku, kde mě popadl ještě větší vztek. Vytrhl jsem jeden ze stromu kolem a hodil ho po těch ostatních. Můj vztek se trochu zmírnil a přišlo zoufalství. Sesunul jsem se na zem a jen tak ležel.

Po nějaké době mě něco pohladilo po ruce. Otevřel jsem oči a uviděl Alici, která se na mě smutně koukala.

„Ona ti určitě odpustí," řekla, jako by věděla na, co myslím. „Jsem ráda, že žije."

„Co tady vlastně děláš?"

„Stěhujeme se zpátky, ty už nebudeš schopný odejít. Vždy, když bys odešel, nakonec by ses stejně vrátil a jí by to zase jen ublížilo. A teď bys měl jít, právě usnula."

Během dvou minut už jsem zase seděl na její posteli. Pohladil jsem ji po tváři, myslel jsem, že bude pořád spát, ale to jsem se sekl. Její srdce bylo jako o závod a její rty se přisály na mé. Bylo to úžasné, ale musel jsem se pořádně krotit.

„Lepší přivítání jsem si ani nemohl přát." Díval jsem se jí do očí, jestli je stejně šťastná jako já a vypadalo to, že ano. Pak mi ale na mysl přišel ten Jakob. „Co máš s tím klukem, tím Jakobem?"

„Já… nevím," opověděla stejně jako předtím své kamarádce. Bolelo mě to, znamenalo to, že ho má vážně ráda?! Bella mě opět políbila, nechtěl jsem ji líbat, ale neodolal jsem. Její víčka se zatřepetala, zavřela se a Bells usnula.

Celou noc jsem ji pozoroval. Jako vždy mě ohromovala, vypadala dokonale. Jak moc mi tyhle chvíle scházely. Před tím, než vstala, jsem zase odešel a běžel domů.

Tam už stála Esme a jen co jsem byl krok od ní, vrhla se mi kolem krku.

„Tolik si mi scházel, chlapče, už mě nikdy nesmíš opustit," vzlykala bez slz. Slíbil jsem jí a pak jsme společně vešli do domu, kde stál zbytek rodiny. Se všemi jsem se objal, vypadali tak šťastně. Až na Rosalii. Její myšlenky říkaly, jak moc nechtěla zpátky, ale byla ráda, že jsme zase všichni pohromadě.

Tentokrát jsem nesledoval Bellu z povzdálí, ale hrál jsem doma její ukolébavku.

„Sakra brácha, nemohl bys už zahrát taky jinou písničku," rozčiloval se Emmett.

„Promiň. Nemůžu si pomoct." Omluvně se na mě podíval a šel do pokoje za Rose.

Nakonec jsem se rozhodl pro menší projížďku. Vzal jsem si své auto a jel jsem. Neměl jsem tušení kam, ale po chvíli jsem si uvědomil, že jsem kousek od La Push. Zastavil jsem a šel si zalovit.

Právě jsem dopil druhou srnku, když jsem uslyšel ten nejkrásnější hlas ze všech. Bella musela vidět moje auto. Teď už jí budu muset říct pravdu, nebyl jsem sice připravený, ale našel jsem odhodlání jít za ní. Doběhl jsem k místu, kde stála. Pod nohou mi křupla větvička, což upoutalo její pozornost. Vypadala tak zmateně. Už jsem chtěl něco říct, ale ona se otočila a utekla. Neměl jsem odvahu běžet za ní a podívat se jí do očí, jen jsem tam stál a pak nastoupil do auta a jel domů.

Bella:

Bylo mi hrozně. Žaludek se mi sevřel. Sotva jsme se Smile dojely ke škole, uviděla jsem celou jeho rodinu, kromě rodičů, stát u jejich aut. Jen jsem se na ně dívala, stejně jako všichni ostatní co byli na parkovišti. Jen Smile, koukala na mě.

„Bells, jsi v pořádku?" zeptala se starostlivě.

„Ne. To, to je Edward," dostala jsem ze sebe. Smile se okamžitě podívala tím směrem a poprvé od té doby, co ji znám jsem na jejím obličeji viděla vztek. Vystoupila z auta a mířila si to rovnou k němu. Neváhala jsem a vyběhla jsem za ní. Byla už jen pár kroků od nich, když zašla na Edwarda křičet. Alespoň, že věděla z mého vyprávění, jak vypadá.

„Co si vůbec myslíš. Zlomil jsi jí srdce a teď se jen tak vrátíš," řvala jako nepříčetná. Už byla jen dva kroky od něj, když se rozpřáhla a vrazila mu facku. Alice měla nejspíš vizi, měla jsem strach, že si zlomí ruku, ale Edwardova hlava se podřídila a šla společně se Smilinou rukou.

„Idiote," řekla ještě Smile a pak zamířila do školy. Podívala jsem se po Cullenovic rodince, Edward se díval do země, Alice zase lítostivě, Emmett se pochechtával, Rose ho zpražila pohledem a Jasper se tvářil podobně, jako Alice. Raději jsem šla za Smile.

„Promiň," omlouvala se mi ve třídě, „ujely mi nervy."

„Nemáš se za co omlouvat. Jsi vážně skvělá kamarádka," řekla jsem to právě ve chvíli, kdy do třídy vcházela Alice. Smutně se na mě podívala, ale nic neříkala. Pak začala hodina a já jsem vypustila všechny myšlenky a věnovala jsem se učiteli.

Za celý den jsem měla ještě tři hodiny společně s Edwardem a jednu s Alicí. Ani jeden se mnou nemluvil, ale cítila jsem na sobě jejich pohledy.

Být ve škole byly muka. Tolik jsem se mu chtěla vrhnout kolem krku, moje srdce říkalo, udělej to, ale rozum, který tentokrát převládal, chtěl, abych od něj utekla hodně daleko. Už jednou mě opustil, může to kdykoliv udělat znovu a nevím, jestli bych ještě našla sílu to přežít.

Chtěla jsem být co nejdřív doma, ale nepovedlo se mi to. U mého auta stála Alice.

„Ahoj Bells," pozdravila, jako by nikdy neodešla.

„Ahoj," na víc jsem neměla. Vypadalo to, jako by bojovala sama se sebou a nakonec se mi vrhla kolem krku. „Jsem tak ráda, že se ti nic nestalo. Měla jsem takový strach," vzlykala mi do ramene.

„Ach Alice. Tak moc se mi stýskalo." Opravdu mi moc chyběla.

„Alice!" ozvalo se nám za zády. Nebyl to nikdo jiný než Edward, vypadal vážně nervózně. Alice se ještě usmála a šla k autu. Edward udělal krok ke mně, ale pak se hned otočil, nasedl do auta a odjel pryč.

Chtěla jsem být sama, ale to se mi opět nepovedlo. Když jsem otevřela dveře do pokoje, Edward seděl v jeho oblíbeném křesle. Čekala jsem, až něco řekne, ale mlčel. Hodila jsem si batoh na postel a čekala, co se bude dít. Do očí jsem se mu raději nedívala.

„Ehm," odkašlal si, „bál jsem se toho, jak se zachováš, až zjistíš, že to nebyl jen sen. Proto jsem ti nic neřekl. Předtím, než jsi mě políbila, jsem mluvil pravdu. Stačí, když řekneš, ať odejdu a já půjdu." Už neseděl v křesle, stál přede mnou a čekal, co řeknu.

Jenže co jsem měla říct. A tak jsem udělala to, co mi řeklo srdce. Podívala jsem se mu do očí a něžně ho políbila. Sedl si zase do křesla a mě si stáhl na klín.

„V tohle jsem ani nevěřil. Myslel jsem, že mě pošleš pryč, hned jak mě vidíš," svěřil se mi.

„To bych asi ani nedokázala. Ty sis asi myslel, že zapomenu, ale na to tě miluju až příliš. My dva k sobě patříme. Jen mi slib, že už mě nikdy neopustíš, prosím, nic víc nechci."

„Slibuji. Už bych to znovu nezvládl." Cítila jsem se vážně šťastně, dokonalá chvilka. Ale pak jsem si vzpomněla na Smile, slíbila jsem jí, že společně půjdeme k Paulovi na nějakou párty. Tam se mnou Edward nemůže. Nálada mě opustila a on si toho samozřejmě všiml. „Děje se něco?" zeptal se, se starostí v hlase.

„Já slíbila kamarádce, že s ní pojedu do La Push. Zavolám jí, že nikam nejedu." Vypadalo to, že se chystá k něčemu, s čím vůbec nesouhlasí.

„Jen běž, já na tebe počkám."

U Paula nebylo moc lidí, vlastně tam byla jen smečka a přítelkyně jejich vůdce. U dveří bylo ještě všechno v pořádku, ale jakmile jsme byly uvnitř, všichni ze smečky se začali mírně třást.

„Tys byla s tou pijavicí," zakřičel Paul a pak se stalo něco, co nikdo z nás nečekal. Paul se začal třást jako při zemětřesení a během pěti vteřin už z něj byl vlk. Chtěl se na mě vrhnout, ale cestu mu zatarasila, Smile, takže zasekl své drápy do jejího břicha.

„Ach můj bože," dostala jsem ze sebe, zatímco jsem se k ní vrhla. Sundala jsem si bundu a přitiskla ji na ránu, která byla hluboká, takže z ní teklo opravdu hodně krve. Za pár minut už byla slyšet siréna sanitky. Když ji naložili do sanitky, uvědomila jsem si, co se vlastně stalo. Paul mě chtěl zabít a Smile mi zachránila život. Ale teď může sama umřít. Pro všechny by bylo lepší, kdybych nežila.

Nasedla jsem do náklaďáčku a sledovala sanitku. Pomalu jsem nemohla řídit, slzy se mi valily z očí jako vodopády. A za chvíli jsem opravdu nemohla. Pustila jsem volant a jen jsem vzlykala do rukou. Vnímala jsem jen, jak mě někdo bere do rukou a pak ránu. Chtěla jsem se podívat co se děje, ale přes slzy jsem nic neviděla. Podle teploty těla jsem poznala, že mě objímá Edward a byla jsem za to neskonale vděčná.

Autor: Midnight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pravá kamarádka - 7. kapitola: