Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pravá kamarádka - 9. Kapitola

06.07.2010 (12:15) • Midnight • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1266×

Až když jsem odcházela od Smile, uvědomila jsem si, že nemám auto. Znovu se mi cesta pěšky podnikat nechtěla, ale co mi zbývalo. Naštěstí se ukázalo řešení. Přede mnou se zastavilo Edwardovo Volvo. Chvíli jsem váhala, jestli mám nastoupit, ale nakonec jsem sebrala odvahu. Podívala jsem se na řidiče, ale neseděl tam ten, koho jsem čekala.

Alice se zářivě usmála, ale po chvíli přešel její výraz do neutrálního.

„Proč si mu včera řekla to, co jsi řekla?" zeptala se narovinu.

„Je to jediný způsob jak ho donutit aspoň uvažovat o mojí přeměně."

„To se ti sice povedlo, ale ani nevíš, jak moc se teď trápí." Cítila jsem v hrudi zase tu bolest, co s jeho návratem zmizela. Ale vždyť je to pravda. Nechci skončit jako stará panna a to doslova.

„Jedeme nakupovat," vytrhla mě z přemýšlení.

„Alice, teď na to vážně nemám náladu." Snažila jsem se jí to vymluvit, ale marně. Pořád opakovala, jak moc se mi to bude hodit.

Nakonec jsme skončily v obchodě se spodním prádlem. Když mě donutila obléct si ty kousky látky, byla jsem rudá jak rajče. Nakonec koupila pár kousků a s úsměvem odcházela pryč. Ještě stihla koupit pár párů bot a nějaké oblečení.

Byl to jeden z jejích klidnějších dní, díky bohu. Chtěla jsem, aby mě odvezla domů, ale ona zahnula k jejich domu. Nejdříve vystoupila Alice a já ji jen sledovala. Bála jsem se vylézt a vidět jeho smutné oči. Slyšela jsem, jak je Edward nervní, že si vzala jeho auto, ale v půli věty a podíval se přímo na mě.

Vystoupila jsem a hned šla k němu. Nevěděla jsem co říct, tak jsem ho objala. Byl zaražený, ale nakonec dal své ruce kolem mého pasu a vtiskl mi polibek do vlasů.

„Mrzí mě, co jsem říkala," omluvila jsem se.

„Nemáš se za co omlouvat. Chápu tě, ale ty musíš pochopit mě. Všichni z nás si nepřejí nic jiného, než být lidé."

„Teď to nebudeme řešit," umlčela jsem ho a přisála se na jeho rty. V tu chvíli mi bylo jedno, co se s námi stane, naplno jsem si jen užívala tu chvilku.

Běžela jsem temnou uličkou. Můj dech byl slyšet snad na kilometr daleko. Srdce mi bylo jako o život a taky mělo proč, šlo mi o život.

Věděla jsem, že je marné utíkat, ale můj smysl pro přežití mi říkal, ať se nevzdám. Nevím, jak se mi to povedlo, ale dokázala jsem běžet, aniž bych spadla.

Proč jsem jen jela do toho kina, nic toho co se teď dělo se stát nemuselo.

Týden od našeho rozhovoru na téma přeměna. Od té doby jsme to neřešili, ale ani jeden jsme na to nezapomněli.

Ale byla další věc, na kterou jsem nezapomněla. Jakob. Myslela jsem na to, jak se asi má a jestli jsem ho už přešla. Doufala jsem v to, ale zároveň jsem si to nepřála. Svým způsobem jsem ho milovala taky, ale porovnávat to s láskou k Edwardovi by bylo jak srovnávat Pluto se Sluncem.

Vzala jsem do ruky sluchátko a zavolala Jakobovi.

„Ano?" ozvalo se ze sluchátka.

„Ahoj Jaku, tady Bella."

„Jé Bells ahoj. Co potřebuješ?"

„Tak mě napadlo. Dlouho jsme se neviděli, tak co kdybychom si někam vyrazili?" zeptala jsem se.

„Pijavice tě pustí?" zeptal se, se smíchem v hlase.

„Nemusím se ho ptát," odsekla jsem.

Chvíli mlčel, ale nakonec souhlasil. Domluvili jsme se, že se sejdeme před kinem v Port Angeles. Film vybereme až tam.

Horší to bylo s Edwardem. Když jsem mu oznámila, co se chystám podniknout, začal vyvádět.

„Nikam s tím čoklem nejdeš, rozumíme si!" prohlásil nekompromisně.

„Nejsi můj otec!"

„Do teď mě stálo dost sil, udržet tě naživu a to tě mám nechat s ním? Je to nebezpečný!"

„Tak ses neměl namáhat." Odsekla jsem a z očí mi začaly téct slzy. To už ale neviděl, protože vyskočil oknem. To jsem hned zavřela a zapadla do sprchy. Tam jsem se uklidnila a začalo mě hryzat svědomí. Copak se musíme jen hádat?

Ráno jsem se probudila do slunečného dne. Za tu dobu co se Edward vrátil to bylo už podruhé. Ve Forks to musel být rekord.

Nechala jsem na sebe dopadat paprsky slunce, tolik mi to chybělo, ale ne tolik, abych odešla z Forks.

Chtěla jsem jít za Edwardem a udobřit se s ním, ale došlo mi, že by mě pak nepustil za Jakem. Vstala jsem a šla se umýt, Charlieho jsem nikde neslyšela, nejspíš byl na rybách jako každou sobotu. Sprchu jsem si užívala, teplý proud vody probral každou mou buňku v těle. Vůbec se mi odtud nechtělo, ale co se dalo dělat.

Po snídani jsem začala uklízet, do srazu s Jakobem zbývalo spoustu času, takže žádný spěch.

Když jsem umývala nádobí, zazvonil telefon.

„Ano?"

„Bells, prosím, nikam s ním nechoď," prosil tentokrát Edward.

„Jakob mi neublíží, já mu věřím."

„Nemůžeš se divit, že tě s ním nechci pustit. Za prvé, je to vlkodlak, za druhé, je to kluk, za třetí, je to kluk, který tě miluje. Nechci tě ztratit," svěřil se mi.

„A taky neztratíš. On mě možná miluje, ale já miluju tebe a nikdy, opakuji nikdy nebudu chtít nikoho jiného. Proč vlastně nepřijedeš," napadlo mě.

„Nemůžu, svítí slunce a kousek od vás se spravuje silnice, dělníci by mě viděli," povzdechl si. „Ale můžeš přijet ty."

„A ty mě pak nepustíš, to teda ne," odmítla jsem.

„To není špatný nápad," řekl a já podle zvuku jeho hlasu poznala, že se usmívá.

„Ani nevíš, jak bych tě chtěla u sebe." Vzdychla jsem.

„Bells, nedělej mi to ještě těžší. Kdyby Alice neviděla to, jak mě dělníci uvidí na slunci, byl bych už dávno u tebe."

Asi ještě hodinu jsme si povídali, a i když to nebylo stejné, jakoby tu byl se mnou, alespoň jsem slyšela jeho hlas. Drželo mě to nad vodou, nevím proč, ale měla jsem zvláštní pocit.

„Miluji tě," byly poslední slova, co jsem mu řekla do telefonu a zavěsila jsem. Už byl čas nachystat se.

Nijak jsem to neprožívala, jen jsem na sebe hodila trochu lepší oblečení, než jsou tepláky a vytahané triko. Rozpustila jsem si vlasy, které jsem do té doby měla v culíku a nechala je volně plynout kolem mého obličeje. Dole jsem si vzala bundu a nasedla do náklaďáčku.

Před kinem moc lidí nebylo, což se mi stalo osudným.

Jakob měl zpoždění, ale rozhodla jsem se na něj čekat. Sedla jsem si na nedalekou lavičku a sledovala dění kolem. Před kinem prošla dvojce, oba se na sebe zamilovaně koukali a šeptali si věci do ucha. On měl ruku kolem jejích ramen, zatímco ona ho majetnicky držela kolem pasu. Přemýšlela jsem, jestli je jejich láska stejná jako ta moje a Edwarda, ale nemohla. Každý den je na světě tolik rozchodů, nevěr a hádek. Nikdo si tolik neváží toho co má, protože nezná všechny ty věci, co se kolem dějí. Všem je to jedno, i mě bylo, dokud jsem nepoznala Edwarda. S něčím magickým, kouzelným musí přijít něco víc. A v našem případě to byla láska, nebyla obyčejná, ale nadpřirozená. Stejně tak jako Edward. Ale na co je taková láska, když má skončit za pár let, zatímco by mohla trvat nekonečně dlouho.

Pak jsem uviděla opuštěné kotě. Nikdy jsem na zvířata nebyla, ale těmi úvahami jsem v sobě probudila to citlivé já, co se většinou schovávalo někde hluboko uvnitř. Chtěla jsem ji zvednout, ale za zády se mi ozval hlas.

„Ale, ale, naše stará známá," ten hlas mi byl tak povědomý, ale nemohla jsem si ho vybavit. Kotě radši uteklo a nechalo mě tam samotnou. Pomalu jsem se otočila a pak spatřila ten obličej, na který jsem se snažila zapomenout. Přímo přede mnou stál ten kluk, který mě obtěžoval už tak dávno, ale v tu chvíli mi to přišlo jako den. Vzpomněla jsem si na Edwardův naštvaný obličej, to jak se přiřítil v autě a zachránil mě před nimi. Ale dnes tu nebyl a Jakob byl, kdo ví kde.

„Nech mě být," prohlásila jsem tvrdě.

„To už jsem od tebe slyšel, ale dneska se z toho tak lehce nevyvlíkneš. Nikdo tu s tebou není a já můžu konečně udělat to, co jsem chtěl." Chytl mě za vlasy a táhl do jedné z menších ulic. Byla slepá, což se mu náramně hodilo. Kopl mě do nohy takovou silou, až jsem spadla.

„Tvůj kamarád nechal zatknout mí kámoše, ale na mě je krátkej," na chvíli se odmlčel a jen mě pozoroval. Užíval si ten pohled, jak jsem bezmocná. „Tak si trochu pohrajeme, co říkáš."

Chtěla jsem křičet, ale jakoby mi zamrzl jazyk. Nemohla jsem dělat nic, jen jsem se se strachem v očích dívala jak se ke mě pomalu přibližuje. Sklonil se mi k obličeji a začal líbat. Kopala jsem ho, škrábala, ale jemu to nic nedělalo. Když mi strčil jazyk do pusy, pořádně jsem ho kousla. Pustil mě a já automaticky začala utíkat pryč. Ale s mou nešikovností to bylo těžké, uběhla jsem asi deset kroků a myslela si, že už ten kousek zvládnu a nezakopnu, ale sotva jsem na to pomyslela, už jsem zakopla o odpadky, co se tam válely. Násilník ke mně došel se smíchem, byl to opravdu pošuk, dělalo mu vysloveně dobře, dívat se na mé utrpení.

„Ty seš vážně děvka," řekl a vyplivl z pusy krev. „Neměla si to dělat, teď to budeš ještě horší." Opět mě popadl za vlasy a odvlekl na stejné místo jako předtím. Bránila jsem, se jak se dalo, ale už jsem neměla sílu. Přestala jsem se bránit a jen čekala, co přijde. Vyhrnul mi triko a líbal mi prsa. Bylo to odporné, jediné na co jsem se zmohla, byl brek a dokola říkat ne, prosím ne. Když už se jich nabažil, přešel k mým kalhotům. Rozepl je, sundal a vsunul do mě svůj penis.

Nic jsem necítila, jediné co jsem dokázala, bylo myslet na Edwarda. Jeho krásný obličej, náš rozhovor, jak jsme se smáli, jeho dokonalé polibky, nic víc. Pak jsem si vzpomněla na náš rozhovor, když jsem mu řekla, že se mi kdykoliv může něco stát. A teď to bylo tady.

„Tak zlatíčko, užil jsem si to, ale bohužel nechci skončit jako ostatní borci v mojí bandě, tímto se s tebou loučím." Otevřela jsem oči a uviděla, jak v ruce drží nůž. Můj konec je tady, napadlo mě hned. Pak už jsem jen cítila bolest v břichu a pohltila mě tma.

Edward:

Když jsme se v telefonu rozloučili, cítil jsem se hrozně. I když jsem si to nechtěl přiznat, Jakob jí neublíží. A právě to mě ničilo, kdyby jí mohl ublížit, měl bych právo jí v tom zabránit, ale takto ne.

Pochodoval jsem po pokoji, nervózní z toho, že se jí může něco stát. Nevnímal jsem myšlenky nikoho kolem mě, proto mě překvapila rána ze zdola. I hned jsem se zaměřil na myšlenky všech v domě a to co jsem uviděl v Aliciné vizi mě srazilo na kolena. Bella právě kousla nějakého chlapa do jazyka a začala utíkat, ale to by nebyla ona, aby nezakopla. Pak to přeskočilo na to, jak se jí ten chlap dotýká. Neobtěžoval jsem se s otevíráním dveří a prostě jsem jimi proběhl. V garáži jsem nastoupil do Alicina Porsche, bylo rychlejší než moje Volvo, a už jsem jel po silnici do Port Angeles.

Nemohl jsem se soustředit na cestu, ale to bylo jedno, má upíří podstata se o to postarala. V mysli jsem měl stále tu scénku, tolik jsem se za to nenáviděl. Můžu za to já, neměl jsem ji pouštět. Ale kde bylo sakra to psisko?! To se zbláznil! Nechal tam Bells jen tak, samotnou, až zachráním Bell, tak ho zabiju.

Zachráním ji, musím! Byl jsem odhodlaný jako nikdy předtím. Ale něco mi říkalo, že je pozdě. Znovu jsem si přehrál tu hrůzu a konečně mi došlo, kdo to je. Myslel jsem si, že jsem všechny našel a postaral se o ně, ale ten nejhorší mi unikl. Je to moje vina, zatímco ostatní hnijí v base, on zůstal mezi lidmi a v klidu ubližuje dalším dívkám, ale hlavně mojí Bells.

Konečně se přede mnou začala rozprostírat světla Port Angeles. Když jsem vyjel z domu, stmívalo se, ale tam už byla tma. Nechtěl jsem vědět, jak dlouho jsem jel, mohlo už být pozdě a to bych nepřežil.

Ignoroval jsem všechny dopravní značky a smykem zastavil u kina. Pár lidí, co tam bylo, se po mě podívalo, ale já hledal jen jediné. A to myšlenky toho chlapa, ale nikde nic. Je pozdě, napadlo mě jen. Do nosu mě praštila vůně Belliny krve. Rychleji než lidé, ale pomalu na upíra jsem se dostal k místu, kde bylo krve nejvíc, ale Bella nikde. Ihned mě napadla Volterra, ale došlo mi, že někde musí být… Nebo alespoň její mrtvé tělo. Při té myšlence se mi v hrudi objevila obří díra. Bolelo to, upíra nemá nic bolet, ale tohle bolelo tolik. Pořádně jsem se nadechl vzduchu a ucítil ještě něco. Bellina krev to zakrývala dobře, ale pach toho mokrého psa to nemohlo zamaskovat. Jakob, napadlo mě hned.

Jediné místo co mě napadlo, byla nemocnice. Opět rychlostí třista kilometrů za hodinu jsem uháněl k nemocnici. Na recepci seděla mladá slečna. Sotva mě uviděla, její myšlenky křičely, jak jsem dokonalý.

„Promiňte, přivezl sem někdo mladou slečnu, nejspíš krvácela. Musel ji sem dovést takový tmavý kluk." Hned se v její mysli objevil obraz Jakoba nesoucího Bellino tělo. Nebyla při vědomí a vypadala hrozně, z břicha jí trčel nůž a tekla spousta krve.

„Ano, je teď na sále, ale jestli chcete mluvit s tím mužem, tak sedí támhle," ukázala na místo, kde s obličejem v dlaních seděl Jakob. Přestal jsem vnímat její myšlenky a šel za Jakobem. Chtěl jsem mu něco udělat, ale nemohl jsem. Ne v tu chvíli.

„Jak je na tom?" zeptal jsem se. Jakob se na mě podíval, jakoby mě tu vůbec nečekal. Z očí mu tekly slzy, to bylo jediné znamení. Je na tom špatně.

„Promiň, ale nahlas to říct nedokážu," sdělil mi v myšlenkách. Pak mi ukázal, jak viděl vybíhat nějakýho chlápka z jedný uličky. Cítil ve vzduchu krev, tak se tam šel podívat. Hned jak uviděl Bellu, rozběhl se k ní, urval si kus trika a dal ho kolem nože. Bál se ho vyndat, co kdyby tím něco pokazil. Její srdce bilo, ale velmi slabě. Hned ji vzal do náručí, položil na zadní sesadlo svého auta a jel sem. „Nikdy si neodpustím, že jsem ji nechal čekat. Proboha, vždyť je to Bella. Mělo mě napadnout, že se jí něco stane. Ale protáhla se mi hlídka. Bože, já se takovej vůl." I když jsem ho nenáviděl, v tu chvíli jsem ho začal mít rád. Má ji opravdu rád, i když to bolelo, on jí mohl poskytnout všechno, co já nemohu. Ale už neodejdu, nedovedl bych to, ona je moje druhá polovina, moje všechno. Ozářila mi život, nemůžu ji nechat umřít. Poprvé od doby co vím, že ji miluji, jsem začal uvažovat o přeměně, ale co když je pozdě?

„Nemusíš jim rozbít dveře od sálu," zastavil mě hlas Alice. „Do zítřka přežije určitě, i když bude pořád v komatu." Ulevilo se mi, ale jen trochu. Co když se nikdy neprobere?

Autor: Midnight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pravá kamarádka - 9. Kapitola: