Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pravá láska? Nesmysl! 15. kapitola

21.11.2010 (11:15) • Kirsten • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2442×

15. kapitola

To ne! Vyděšeně jsem se podívala na Edwarda. Smutně se na mě usmál a pevně mě objal. Přitiskla jsem se k němu a v očích mě začaly pálit slzy. Edward mě políbil do vlasů.
„Neboj, to bude dobré,“ mumlal pořád dokola.
„Já nikam nechci,“ vzlykla jsem.
„Nebo, já tě nedám,“ řekl a nadzvedl mi ukazováčkem bradu. Podíval se mi do očí a lehce se usmál. Nebyl to šťastný úsměv. 
„Miluju tě a nedovolím, aby tě Aro odvezl,“ zašeptal a naklonil se ke mně. Něžně mě políbil a já se do toho polibku pořádně opřela. Díky němu jsem zapomněla na celý dopis a myslela jsem jen na Edwardovy dokonalé rty, které se tiskly na ty mé.

„Děkuju,“ zašeptala jsem, když jsem se musela kvůli nedostatku kyslíku odtrhnout.
„Blázínku, za co děkuješ?“ 
„Za všechno, za tebe,“ šeptla jsem a zabořila mu hlavu do košile. Jen se zasmál a hladil mě po vlasech. Po chvíli mě vzal do náručí a někam nesl. Po chvíli jsem ucítila pod sebou postel. Edward si lehl vedle mě a objal mě. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a přemýšlela.

Po dlouhé době přemýšlení jsem se rozhodla. Sedla jsem si na posteli a podívala se na Edwarda. 
„Jdeme dolů,“ řekla jsem jen a chytla ho za ruku. Nechápavě se na mě podíval, ale šel. Dole byli všichni.
„Bello!“ vykřikla Alice a objala mě. 
„Jsi si jistá?“ zeptala se. Aha, takže měla vizi. Přikývla jsem.
„Ale nemusíš to dělat,“ namítla.
„Alice, ne,“ utnula jsem ji.
„Bello, co se děje?“ zeptala se vyděšeně Esme.
„Musím vám něco říct. Všichni jistě víte o dopisu,“ začala jsem a všichni přikývli.

„Takže víte, že sem Aro dřív nebo později přijde,“ pokračovala jsem.
„Asi bych měla začít úplně od začátku a říct vám celý příběh. Když se Aro seznámil s mou mámou, Isabellou, okamžitě se do ní zamiloval a ona do něho. Byla člověk, ale nevadilo jí, že je Aro upír. Ve svém vztahu dospěli tak daleko, až... no víte co,“ řekla jsem a ostatní opět kývli.
„No, tak udělali další krok ve svém vztahu. Oba byli moc šťastni. Když v tom Isabella zjistila, že je asi těhotná, jelikož pořád zvracela a začalo jí růst břicho. Aro ji chtěl proměnit na upírku, ale ona nechtěla. Ona chtěla porodit svoje dítě, i kdyby měla zemřít. Těhotenství trvalo jen pár týdnů. Když už Isabella byla na pokraji smrti, porodila dítě. Dítě člověka a upíra. Poloupíra. Mě. Těsně po porodu však zemřela. Jediné co stihla říct bylo, aby dítě pojmenovali Isabella, aby se o něj Aro postaral, a aby na ni nezapomněl. Když umřela, Arovi se zhroutil svět. Vše, co pro něj mělo smysl, bylo pryč. Jediné co mu po ní zbylo, jsem byla já. Z toho vyplývá, že by mě měl mít rád, měl by mě hýčkat a dělat ty věci, co dělá táta se svou dcerou. Jenže já jsem byla ten důvod, proč jeho láska umřela. A kdyby jen to, ještě jsem napůl člověk a vypadám úplně jako ona. To Ara naštvalo a nechtěl se mnou mít nic společného, ale vzpomněl si na Isabellina slova, a tak se rozhodl, že se o mě postará. Nikdy mezi námi nebyl vztah, který by měl být mezi otcem a dcerou. Nikdy jsem mu neřekla tati a on mě málokdy nazval dcerou. Celý můj život mi předhazoval, že jsem divná, nejsem ani člověk ani upír. Říkal, že bych se měla nechat přeměnit na upíra. To chtěl, pak bych mu už nepřipomínala mou matku, teda ne tak moc. Vždycky jsem chtěla být normální upír, ale naschvál jsem to neudělala kvůli Arovi. Ale teď je ta správná doba. Teď, když to udělám, možná Aro svolí a já si nebudu muset vzít Christiana. Rozhodla jsem se, že se nechám přeměnit na plnohodnotného upíra,“ dořekla jsem dlouhý příběh a čekala na reakce ostatních. 

Všichni byli ticho, nikdo nic neříkal.
Jako první se vzpamatoval Edward, který už o mém plánu věděl.
„Bell, ty jsi to myslela vážně?“ zeptal se. 
„Jistě,“ zamračila jsem se na něj.
„A to jako někdy teď hned?“ pokračoval.
„Čím dřív, tím líp,“ odpověděla jsem popravdě.
„A jak máš v plánu to udělat?“ promluvil Carlisle.
„Na to jsem se tě chtěla zeptat,“ přiznala jsem.
„Myslíš, že bude stačit normální upíří kousnutí?“ vyslovila jsem nahlas otázku, která mi pár dní vrtala hlavou.
„To netuším, ještě o tom popřemýšlím,“ řekl a odešel nahoru, asi do pracovny.
„Bello, zlatíčko, jsi si jistá?“ zeptal se mě Esme.
„Ano, jsem,“ řekla jsem.

Asi po deseti minutách debaty přišel Carlisle.
„Bello, nejsem si jistý, ale myslím, že když tě kousne upír, jakoby se dopřeměníš,“ řekl.
„Ale nejsem si jistý. O ničem takovém nejsou nikde záznamy,“ přiznal.
„Dobře,“ řekla jsem a usmála se na ostatní. 
„Kdy to chceš udělat?“ optal se mě Edward.
„Nevím. Alice, co vidíš u Ara?“ otočila jsem se na zmiňovanou. 
„Rumuni už jsou slabí a Volterra odráží jejich útoky, vypadá to, že brzy bude konec. Aro přijede do tří týdnů,“ řekla po chvíli soustředění.
„Fajn, to už nám moc času nezbývá. Dnes je úterý, vlastně už středa, tak bych to viděla v pátek nebo o víkendu,“ řekla jsem. Edward přikývl.
„Můžu s tebou mluvit?“ řekla jsem mu. Opět jen přikývl a vydali se do lesa, jako když jsem přijela a šla mu vyznat lásku. Nad tou vzpomínkou jsem se musela pousmát.

„Tady nás už neslyší,“ promluvil po chvíli, stejně jako tenkrát.
„Dobře,“ řekla jsem a nadechla se.
„Carlisle řekl, že by mělo fungovat upíří kousnutí,“ ujistila jsem se.
„Jo, to by mělo,“ odpověděl a zamračil se.
„Chci, aby jsi to byl ty,“ řekla jsem na rovinu. Chvíli se na mě vyjeveně koukal.
„Já?“ vykoktal.
„Přesně, ty. Dělám to proto, že tě miluju a chci s tebou strávit pokud možno zbytek věčnosti. Jestli to nechceš udělat, nemusíš, ale řekni to na rovinu, nechci tě do něčeho nutit,“ řekla jsem a čekala na odpověď. Místo toho mě objal.
„Blázínku. To víš, že s tebou taky chci být,“ zašeptal mi do ucha a políbil mě. Zapojila jsem se, ale myslela na svou prosbu. Z toho se jen tak nevykroutí.

Když jsme se od sebe odtrhli, pohladil mě po tváři.
„Miluju tě,“ řekl.
„Jestli je to tvé přání, abych to udělal já, dobře, udělám to,“ řekl po chvíli ticha.
„Děkuju, lásko,“ zašeptala jsem a políbila ho.
„Měli bychom se vrátit a říct to ostatním. Ale vlastně oni už to budou vědět od Alice, co?“ řekla jsem a Edward s úsměvem kývl.
„Nevadí, tak jdeme,“ řekla jsem a společně jsme se rozeběhli.

Doma byli všichni i Denalijský klan. Nějak mi předtím nedošlo, že tady byli. Asi se byli podívat ve městě nebo někde.
„Edwarde, jsi si jistý?“ zeptal se Carlisle.
„Když chce, abych to byl já, nevidím v tom žádný problém. Krev mě neláká, takže by neměl být problém přestat,“ řekl klidně Edward.
„Dobrá tedy. Bello, kdy to chceš udělat?“ zeptal se mě Carlisle jako předtím Edward.
„No myslím, že dobrý bude ten pátek odpoledne nebo večer,“ řekla jsem svou myšlenku. Carlisle kývl.
„Dobře, jen nevím, na jak dlouho tě mám omluvit ze školy,“ přemýšlel nahlas.
„Nás,“ opravil ho Edward. Usmála jsem se na něj.

Pak jsme se šli chystat do školy, jelikož už bylo skoro sedm. Nějak rychle to uteklo, ani nevím jak.
Společně s Edwardem jsme nasedli do auta a vyjeli ke škole. Tam Edward zaparkoval, vystoupil, otevřel mi dveře a společně jsme se vydali na hodinu. 
Ještě nás zastavila Alice.
„Bello, abych nezapomněla, po škole pojedeme nakupovat,“ řekla Alice a odtančila pryč.
„Co?!“ zděsila jsem se. Uslyšela jsem její smích, ale už byla daleko, abych jí něco řekla.
„To si ze mě dělá srandu?! Vždyť jsme byli před pár dny,“ namítla jsem a Edward se zasmál.
„Ty se směj,“ zahuhlala jsem.
„Vždyť ty tuny oblečení nemůžu unosit,“ stěžovala jsem si a to už jsme byli u třídy.
„Neboj, lásko, pojedu s vámi,“ řekl, když už jsme byli v lavici a lehce mě políbil.

Hodina utekla rychle, stejně jako ty ostatní a byl tu oběd. Dala jsem si těstoviny a s Edwardem jsme si šli sednout k ostatním.
„Tak Bello, najez se a vyrážíme,“ řekla Alice vesele.
„Co?“ řekla jsem. Ještě máme dvě hodiny.
„Vždyť... “ nedopověděla jsem, jelikož se jídelnou rozezvučel školní rozhlas.
„Studenti a učitelé, z technických důvodů odpadá dnešní odpolední vyučování. Děkuji za pochopení, přeji hezký den,“ promluvil ředitel.
„Dobře, tak jo, no,“ povzdechla jsem si. Alice se zasmála.

Když jsem dojedla, Alice mě čapla za ruku a táhla na parkoviště. Na poslední chvíli jsem ještě stihla stihnou chytit Edwarda. Nasedli jsme do Volva a vyjeli směr Seattle.

Tam jsme zastavili v podzemních garážích a vydali se vstříc nakupování.
Asi po pěti hodinách, když se mi podařilo Alici přemluvit, jsem si došla na jídlo a jeli jsme domů.
„Víš, Bello, jak jsme nakupovali, tak mě něco napadlo,“ začala Alice.
„Ne, Alice,“ utnul ji Edward.
„Ale, vždyť jsi sám viděl, že by to šlo,“ odporovala.
„Teď to neřeš,“ odbyl ji.
„Co nemá řešit?“ obrátila jsem se na Edwarda.
„Ale nic, znáš Alici. Netrap se tím,“ řekl a lehce mě políbil. Zamračila jsem se na něj, ale nechala to být.

„Abych nezapomněla, zítra a v pátek ráno bude svítit slunce, takže nejdeme do školy,“ zašvitořila, když jsme přijeli domů a vystřelila nahoru za Jasperem. Tázavě jsem se podívala na Edwarda. Věděl, co to znamená, může mě přeměnit už dnes.
„Jsi si jistá?“ otázal se. 
„Ano,“ řekla jsem.
„Carlisle,“ zavolal Edward. 
„Podle Alice bude zítra a v pátek svítit slunce, takže nejdeme do školy. Dohodli jsme se s Bellou, že to uděláme už dnes,“ řekl Edward.
„Opravdu?“ zeptala se místo Carlislea Esme.
„Určitě, nač to odkládat,“ řekla jsem.

Carlisle s Edwardem domluvili ještě pár podrobností a bylo to tady.
„Jsi si opravdu jistá, lásko?“ zeptal se asi po sté Edward, když jsem ležela na posteli a čekala, kdy to udělá.
„Jsem,“ řekla jsem a usmála se. Sklonil se ke mně a políbil mě. 
„Miluju tě,“ zašeptal mi do ucha. Ucítila jsem jeho chladné rty, jak se mi přitiskly na krk a pak jsem ucítila ostrou bolest.

14. kapitola Shrnutí 16. kapitola

Autor: Kirsten (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pravá láska? Nesmysl! 15. kapitola: