Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pravá láska? Nesmysl! 16. kapitola

26.11.2010 (12:15) • Kirsten • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2517×

16. kapitola

Hrozně to bolelo, ale byla jsem zticha. Po chvilce se Edward odtáhl.
„Myslíš, že to bude fungovat?“ slyšela jsem tiše mluvit Edwarda.
„Mělo by,“ odpověděl mu Carlisle a pak jsem uslyšela bouchnutí dveří.
„Jsem u tebe, lásko, neboj,“ slyšela jsem Edwardův hlas u mého ucha. Chtěla jsem se na něj podívat, říct mu, že ho slyším, a že to není tak hrozné, ale nemohla jsem ani jedno. Prostě to nešlo.

Nevím, kolik minut nebo hodin uběhlo, ale uslyšela jsem bouchnutí dveří.
„Můžu?“ uslyšela jsem Alici. Edward asi souhlasil, protože po chvíli znovu promluvila.
„Víš, co jsem viděla,“ řekla.
„Já vím, ale...“ nedořekl Edward. 
„Ale co? Viděl jsi, jak se rozhodla. Myslíš, si, že náhle změní názor?“ šeptala nasupeně Alice a já neměla tušení o čem mluví.
„A není moc brzo?“ namítl Edward.
„Je to na tobě - viděl jsi, jak by to dopadlo,“ řekla Alice a po chvíli bylo slyšet bouchnutí dveří, takže odešla.

Dalších několik hodin jsem cítila bolest po celém těle, ale nebylo to tak hrozné, jak jsem čekala. Občas jsem slyšela Edwarda, jak mi šeptá do ucha, nebo jak mluví s někým z rodiny.
Najednou jsem ucítila prudkou bolest v mém poloupírském srdci. Hrozně to bolelo. Věděla jsem, že to znamená jen jediné, přeměna se blíží ke konci. I Edward to poznal, jelikož zavolal ostatní.
„Už jen pár minut,“ řekl Carlisle, ale vnímala jsem to jen okrajově. Cítila jsem hroznou bolest a modlila se, ať to skončí. Srdce mi bilo jako splašené a najednou se ozval poslední úder a bylo ticho. Necítila jsem žádnou bolest. 

Zaposlouchala jsem se. Slyšela jsem skoro stejně jako předtím. Teď jsem mnohem zřetelněji slyšela auta na vzdálené silnici, předtím jsem je slyšela jen okrajově. Nasála jsem vzduch do plic a ucítila mnohem intenzivnější vůně. Nakonec jsem otevřela oči. Viděla jsem částečky prachu, jak poletují kolem. To pro mě byla novinka. 
Posadila jsem se a měla jsem pocit, že milionkrát rychleji, než kdy předtím. Podívala jsem se na sedm postav přede mnou. Stáli tam a čekali, co udělám. Nejblíže byl Edward, stál tři kroky ode mě. Zkoumavě si mě prohlížel a já jeho. Byl ještě krásnější, než jsem si ho pamatovala.
Musel si všimnou, jak na něj zírám, jelikož se usmál tím krásným pokřiveným úsměvem. Nemohla jsem to vydržet a vlítla jsem mu do náruče.
„Edwarde!“vykřikla jsem a podivila se nad změnou mého hlasu. Myslela jsem, že ten se mi nezmění.
„Lásko, jak se cítíš?“ zeptal se.
„No, skoro stejně, akorát se mi vylepšily všechny smysly,“ řekla jsem popravdě.
„Nechceš jít na lov?“ zeptal se Carlisle.
„Ani moc ne, ale půjdu,“ zamyslela jsem se.
„Jdeš se mnou?“ usmála jsem se na Edwarda a ten jen s úsměvem kývl.

Společně jsme vyskočili z okna a rozeběhli se do lesa. Když jsem si předtím myslela, že běhám rychle, tak to oproti tomuhle běhu nebylo nic. Běžela sem snad třikrát rychleji, stejně rychle jako Edward.
Najednou jsem ucítila krásnou vůni. Hm, mňam, mňam. Chtěla jsem se za tou vůní rozeběhnout, ale došlo mi, co to tak krásně voní - člověk. A jéje. Tak to mám holt smůlu.
Zastavila jsem se a podívala se po Edwardovi. Tvářil se dost překvapeně.
„Asi změníme směr, ne?“ řekla jsem a bez dalšího slova jsem se rozeběhla na druhou stranu.
Po pár kilometrech jsem ucítila stádo srnek, tak jsem se za ním rozeběhla. Dala jsem si dvě a cítila jsem, že jsem plná.

Rozhlédla jsem se a hledala Edwarda. Seděl na spadnutém kmeni stromu a pozoroval mě se zvláštním výrazem v očích.
„Co se děje?“ zeptala jsem se, když jsem k němu došla. Místo odpovědi mě objal.
„Jak jsi to udělala?“ zeptal se nakonec.
„Co?“ zeptala jsem se.
„Ten člověk, určitě jsi ho cítila, poznal jsem to na tobě. Ale pak jsi se zastavila a běžela jinam. Tak se ptám, jak jsi to udělala?“ vysvětlil. Aha, tohle.
„No, jednoduše, prostě jsem odešla,“ řekla jsem a pokrčila rameny.
„Ale jak to? Vždyť jsi novorozený upír,“ namítl.
„Ale zapomínáš, že už jsem předtím napůl upír byla, takže jsem si už prošla odoláváním lidské krve,“ vysvětlila jsem mu. 
„Stejně to nechápu,“ zamračil se a pak si povzdechl.
„Už jsem ti řekl, že jsi krásná?“ řekl a já se usmála.
„Myslím, že ne,“ dělala jsem, že přemýšlím.
„Tak ti to říkám teď,“ zašeptal, „jsi krásná, krásná, a krásná,“ řekl a políbil mě.

Pak jsme se vrátili domů, kde všichni netrpělivě čekali. Když jim Edward proti mému protestu řekl, co se stalo, byli všichni v šoku. Ty s tím nadělají.
„Sama od sebe?“ zeptala se překvapeně Esme. Edward jen přikyvoval.
„To stačí, ne?“ vložila jsem se do toho.
„Alice, jak to vypadá?“ zeptala jsem se. Věděla, co myslím.
„Pořád stejné,“ odpověděla a vrhla významný pohled na Edwarda. Nepochopila jsem, co to mělo znamenat, ale nechala jsem to být.
„A jak dlouho vlastně trvala přeměna?“ zeptala jsem se.
„No, Edward tě kousl kolem osmé večer a probrala jsi se v devět ráno, takže třináct hodin,“ počítal Carlisle. 

Skoro celé dopoledne jsme probírali mou přeměnu. 
„Edwarde, pojď se mnou ven, prosím,“ řekla z ničehož nic Alice. Nechápavě jsem se na ni podívala, ale ona se jen usmála a vystrkala Edwarda ven. Nejdřív mu něco rozčileně šeptala před domem, ale pak ho chytla a rozeběhli se do lesa.
„Jaspere? Nevíš, co se děje?“ zeptala jsem se.
„Však se to brzo dozvíš,“ řekl tajemně odešel někam s Emmettem. Zůstala jsem tam jen já a Rose, jelikož Esme šla nahoru dělat návrh domu a Carlisle četl v pracovně.
„Rose? Nevíš, co Alice s Edwardem plánujou?“ zeptala jsem se zvědavě.
„Vím,“ usmála se na mě.
„Ale nemůžu ti to říct. Ale myslím, že nebudeš dlouho čekat a zjistíš, o co jde,“ usmála se tajemně a dál si prohlížela časopis. Ach jo, to mi nikdo nic neřekne? Znuděně jsem si pustila telku, kde dávali nějakou komedii.

Edward s Alicí se vrátili asi za hodinu. Edward byl zamračený a Alice se usmívala jako sluníčko. Ani se na mě nepodívala a běžela k sobě do pokoje. Edward si sedl vedle mě na gauč.
„Ahoj, co jste řešili?“ zeptala jsem se.
„Uvidíš,“ usmál se a políbil mě. Ach jo, fakt mě přestává bavit, že všichni ví, co Alice chystá, jenom já ne.

Odpoledne jsem s Edwardem, Emmettem a s Jasperem hrála různé hry. Nejdříve stolní, jako člověče, nezlob se nebo šachy a později na schovávanou a na babu, prostě jak malé děti. Alice s Rosalie si dělaly manikúru a jen nad námi kroutily hlavou.

Ani nevím jak, ale najednou tu byl večer, noc, ráno a poledne.
Jasper s Emmettem se rozhodli pro lov v horách, a tak se během deseti minut vypravili a vyjeli Emmettovým džípem s tím, že se vrátí v neděli.
Esme s Carlislem šli taky na lov, ale jenom tady, do lesa.
Zůstali jsme tam jen já, Edward, Alice a Rose. Bylo mi divný, proč nejely taky, ale co.

Ještě jsme chvíli koukali na televizi, když v tom tam přiběhla Alice.
„Bello, pojď ke mně,“ řekla a odběhla zase nahoru. Povzdechla jsem si a zvedla se. Lehce jsem políbila Edwarda, který dál klidně seděl na gauči, a vydala se napospas Alici. 
Jakmile jsem překročila práh pokoje, vrhla se na mě.
„Tak, Bello, teď běž do koupelny, máš tam napuštěnou vanu. Vlez tam a relaxuj,“ řekla a popostrčila mě do koupelny. Nechápala jsem to, ale šla jsem tam. Svlékla jsem se a vlezla do vany, kde jsem podle Aliciných slov relaxovala. Hm, malinová pěna, krásná vůně.

Asi za půl hodiny tam vlítla Alice.
„Klidně lež, já ti umeju vlasy,“ řekla a začala mi namáčet vlasy, na které pak několikrát za sebou nanesla můj malinový šampón, takže se tam rozprostřela další vlna malinové vůně.
Když byla konečně spokojená, začala mi patlat něco na obličej.
„Tak, teď se osuš a přijď,“ řekla tak po půl hodině. Poslušně jsem vylezla a zabalila se do županu. Pak jsem vylezla z koupelny, div jsem se nesrazila s Alicí ve dveřích.
„Tak honem, máme moc práce,“ řekla a posadila mě před zrcadlo.
„Alice, co se děje?“ zeptala jsem se.
„Neptej se, brzo to zjistíš,“ řekla.
„Rose,“ zavolala a zmiňovaná hned přiběhla.
„Řeknete mi laskavě, co se děje?“ zeptala jsem se nasupeně.
„Ne,“ řekla Rose a zasmála se.
„A teď buď z ticha a zavři oči,“ poručila mi Alice a já poslechla.

Od Rose jsem slyšela fén, kulmu i žehličku na hlavu. Alice mi zase patlala na obličej krémy a spoustu dalších věcí.
Asi po hodině konečně přestaly.
„Hotovo!“ vykřikla Alice a já byla ráda, konečně mi dají pokoj.
„Teď nehty!“ zavýskla Alice a já zasténala. To mi nedají pokoj?

Takže skoro další hodinu jsem strávila pozorováním výroby francouzské manikúry a pedikúry na mých nehtech. Musím uznat, že se jim to povedlo, ale nechápu, k čemu to potřebuju. 
„Tak, ještě obléct a bude to,“ řekla Alice a vlekla mě do její šatny. 
„Tak, to si obleč,“ řekla a podala mi spodní prádlo. Rychle jsem si ho oblékla a čekala, co bude následovat.
„Tady šaty,“ řekla a já vyvalila oči. Podala mi nádherné šaty. Byly krásné. Modré, bez ramínek, zdobené a dlouhé až na zem. Jak na ples.
„Jsou krásné,“ vydechla jsem.
„Ale k čemu?“ Nechápala jsem.
„Neremcej a obleč si je,“ řekla a já stále vyvedená z míry, poslechla.
Když jsem si je oblékla, podala mi ještě boty (cekem mě překvapil malý podpatek) a postrčila mě k zrcadlu.
„Tak se podívej,“ řekla a já tak udělala. Nepoznávala jsem se. Měla jsem na hlavě složitý drdol (pozn. tak nějak si  to představuju) a vyžehlenou ofinu na stranu. Oči jsem měla zvýrazněné tužkou a nalíčené modrými stíny. Rty nalíčené slabým leskem a bezchybný make - up.
„Teda,“ vydechla jsem.
„Tak pojď a na nic se neptej,“ zadržela mě dřív než jsem něco řekla. Vyvedla mě z pokoje, kde stál Edward a...

Autor: Kirsten (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pravá láska? Nesmysl! 16. kapitola: