Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pravá láska? Nesmysl! 19. kapitola

21.01.2011 (21:45) • Kirsten • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2047×

19. kapitola

Takhle jsme tam v objetí stáli dost dlouhou dobu a já pořád nevěděla, co se děje. Nebo ne nevěděla, tušila jsem, o co se jedná, ale snažila jsem si to nepřipustit.

„Edwarde?“ zkusila jsem po několikáté, ale pořád nereagoval.

„Edwarde! Řekni mi ksakru, co se děje?!“ zeptala jsem se lehce naštvaně. Už mě to přestávalo bavit. Vymotala jsem se z jeho objetí a čekala na odpověď. Ale nedočkala jsem se. Fajn.

„Edwarde? Jde o Ara?“ zeptala jsem se na rovinu. Jen lehce přikývnul. Dobře, takže Aro.

„Viděla Alice, kdy přijde?“ zjišťovala jsem dál a u toho přemýšlela, jestli už se Alice s Rose vrátily z nákupů. Očividně jo. Edward na otázku opět kývl. Je snad němý?!

„A kdy přijde?“ položila jsem otázku, na kterou jsem vlastně ani nechtěla odpověď.

„Brzo,“ zašeptal a dál mě sledoval.

„Jak brzo?“

„Za pár dní. Už jsou na cestě. Samozřejmě není sám. Má skoro celou gardu,“ řekl pomalu. To si na mě bere celou gardu? Moment, jak pár dní? Jak už na cestě?! Bože! Proč jsem jenom utíkala? Vždyť takhle ohrozím všechny, co mám ráda, co miluji, včetně lásky mé existence! Co jsem to udělala?!

Edward asi pochopil, jakým směrem se ubírají mé myšlenky, a znovu mě objal.

„Ty za to nemůžeš, lásko,“ utěšoval mě hlazením po vlasech. Nemůžu? Můžu! Za všechno!

„Ale můžu. Kdybych se Arovi postavila a neutekla před Christianem k vám, byli byste v bezpečí,“ mumlala jsem. Zvedl mi prstem obličej, který jsem měla zabořený v jeho hrudi, a podíval se mi do očí.

„Kdybys k nám neutekla, netrvalo by dlouho a já bych se objevil ve Volteře. Pravděpodobně bych ti vyznal lásku a čekal, jak budeš reagovat. Kdybys mé city opětovala, což je k mému velkému údivu a neskonalému štěstí pravda, utekli bychom stejně, akorát spolu, a Aro by byl ještě víc naštvaný,“ říkal s vážnou tváří a díval se mi u toho do očí. Ach, jak já ho miluju.

Asi máš pravdu,“ šeptala jsem. Stejně už se nedá nic dělat, jen čekat. Co se stalo, stalo se. Teď už to stejně nezměním.

Nevím, jak dlouho jsme se ještě takhle objímali, ale najednou jsem si vzpomněla na ostatní. Vědí to?

„Edwarde? Vědí ostatní, co se děje?“ šeptala jsem tak potichu, aby mě slyšel jen on.

„Ví, Alice jim to všem řekla. Teď se z toho vzpamatovávají v lese,“ vysvětlil mi.

„Měli bychom jít za nimi,“ řekla jsem. Přikývl a ruku v ruce jsme vyskočili z okna.

Běželi jsme lesem a za chvilinku jsme dorazili za ostatními.

„Bello!“ vykřikla Esme a hned mě objímala.

„Moc mě to mrzí, všem se moc omlouvám,“ řekla jsem, když mě Esme pustila.

„A za co, Bello? Za co se jako omlouváš?“ ptala se překvapeně Alice.

„Za to nebezpečí, v jakém kvůli mně jste,“ šeptla jsem.

„Nebezpečí? Prosím tě! Uvidíš, že to ještě bude sranda,“ povzbuzoval mě Emmett. To je celý on.

„Díky,“ usmála jsem se na ně vděčně.

„Alice? Co jsi přesně viděla?“ odvedl řeč Carlisle.

„Nevím, jak je to možné, ale neviděla jsem jeho rozhodnutí jít, ale viděla jsem, až jak jsou na cestě. Nechápu to,“ řekla smutně, ale pokračovala, „dle mých výpočtů by tu měli být pozítří odpoledne,“ vysvětlovala. Tak brzo? To ne.

„Dobře, uvolním vás všechny ze školy a já si vezmu v nemocnici volno,“ začal plánoval Carlisle.

„Esme, ty si to tak nějak zařiď,“ ukázal na jmenovanou a ta kývla a hned někam odběhla s mobilem.

Dál jsme tam probírali, jak to asi bude probíhat.

Než jsem se nadála, byl večer. Konečně jsme se vrátili domů.

Tam se každý rozešel do svých pokojů stejně jako my s Edwardem. V pokoji jsem si sedla k pianu a začala hrát, co mě napadlo. Cítila jsem na sobě Edwardův pohled, ale neřešila jsem to a hrála dál.

Nevím, jak dlouho jsem tak hrála, ale když jsem skončila, bylo skoro světlo.

S Edwardem jsme jen tak leželi v posteli a povídali si. Snažila jsem se nemyslet na to, co se pozítří, vlastně už zítra odpoledne, bude dít. Ač jsem si to nechtěla přiznat, byla jsem hrozně zvědavá, jak Aro zareaguje na moje zasnoubení s Edwardem a na mou přeměnu. Představovala jsem si v hlavě různé scény toho, jak by celé setkání mohlo probíhat. Vlastně teď mi došlo, že ani nevím, kde bude probíhat. Tady doma? To asi těžko. Tak asi někde venku, v lese nebo tak.

„Lásko?“ oslovila jsem Edwarda, který se zdál být taky zamyšlený.

„Hm?“ zahuhlal a otočil se na mě. Asi jsem ho vyrušila z přemýšlení.

„Kde se s Arem a gardou vůbec setkáme?“ zeptala jsem se.

„No, tady v domě by to nebylo ideální. Esme se bojí, že by jí ho mohli zničit a navíc bychom se sem ani asi nevešli. Takže Carlisle vymyslel, že na ně počkáme na jedné louce u Port Angeles, přes kterou je Alice viděla jít,“ vysvětlil.

„Aha. A kdy tam vyrážíme?“ zeptala jsem se.

„Hned po obědě. Nechceme, aby jsme je minuli,“ řekl pomalu.

„Dobře. Tak já si dám sprchu a pak bychom si mohli skočit na menší lov, co říkáš?“ navrhla jsem. Jen s úsměvem kývl a lehce mě políbil.

Vydala jsem se do koupelny, kde jsem si dopřála dlouhou a uvolňující sprchu. Po chvíli jsem vylezla a jen v ručníku vešla do pokoje. Edward pořád ležel rozvalený na posteli, ale jen co mě uviděl, stál u mě.

„Tohle mi nedělej. Víš, jak ti to jenom v tom ručníčku sluší?“ zašeptal mi do ucha a políbil mě. Byl to hodně vášnivý, ale přitom něžný polibek.

Nevím, jak dlouho jsme se líbali, ale asi bychom se líbali ještě hodně dlouho, kdyby tam nevlítla Alice.

„Jak si to představujete? Se tady takhle vocicmávat?! Zrovna dneska! Pokud vím, chtěli jste na lov. Je deset, takže, Edwarde, běž rychle do sprchy, Bella se mezitím oblékne. Pak půjdete na lov a přesně v půl jedný ať jste tady. Je to jasný?“ spustila na nás a my se zmohli jen na kývnutí. Spokojeně se usmála a strčila Edwarda do koupelny. Mně vrazila do ruky hromadu oblečení a odešla.

„Jo a neušpiňte se, jinak se budete muset převlíkat!“ houkla ještě. Ach jo. S povzdechem jsem si oblékla volné kalhoty, tílko a na to bundu. Když jsem si vzala boty, normálně jsem zůstala překvapeně stát. Světe div se, Alice mi přichystala conversky. Krásné kotníkové conversky. Teda.

„Díky, Alice,“ houkla jsem na ni.

Akorát vyšel z koupelny oblečený Edward, tak jsem tam šla místo něj a lehce se učesala. Abych alespoň trošku vypadala, ne?

„Můžeme?“ řekla jsem, když jsem vyšla učesaná z koupelny. Edward přikývl a společně jsme vyskočili z okna.

Ulovila jsem si dva jeleny a Edward tři. Ještě bychom asi chvíli lovili, ale měli jsme nejvyšší čas se vrátit.

Domů jsme dorazili za pět minut půl jedné. Přesně. Všichni už čekali před domem.

„Tak a je to tady. Jste připravení?“ zeptal se Carlisle. Všichni přikývli na souhlas, ale já měla sto chutí zakroutit hlavou. Nemůžu být připravená, když nevím na co! Nevím, co nás čeká. Nedokážu si představit, jak by to setkání mělo probíhat. Bude Aro milý, nebo ne? Co když náhodou bude chtít bojovat? Nezdá se mi, že by tohle všechno dělal kvůli mně. Dělá to kvůli sobě, protože se bojí Christiana. Určitě, já mu jsem ukradená.

„Tak vyrazíme,“ zavelel Carlisle a všichni jsme se za ním rozeběhli. S Edwardem jsme se celou dobu drželi za ruku. Byla jsem ráda, uklidňovalo mě to.

Asi za dvacet minut jsme doběhli na prostornou louku. Kdyby bylo léto a jiná situace, mohlo by to tu být hezké. Ale takhle?!

Stoupli jsme si do oblouku, Carlisle v čele, vedle něj z jedné strany Esme, Emmett a Rosalie, z druhé já s Edwardem, Alice a Jasper. Musela jsem stát hned vedle Carlislea, protože my dva budeme pravděpodobně nejvíce mluvit.

V této „formaci“ jsme čekali, až přijdou.

Nevím, jak dlouhá doba uplynula, ale najednou Alice ztuhla a Edward vedle mě taky.

„Pět minut,“ šeptla Alice. Budou tu za pět minut? Fajn, tak jo. Zhluboka jsem se nadechla a podívala na Edwarda.

Povzbudivě se na mě usmál a sklonil se ke mně, aby mě políbil. Byl to něžný polibek, plný naší lásky, touhy, ale také zoufalství a strachu.

Po chvíli si někdo odkašlal. Asi už tu budou. Podívala jsem se na Edwarda a pohladila ho po tváři.

„Miluju tě,“ šeptla jsem.

„Miluju tě,“ odpověděl mi a pak jsme se oba otočili vstříc osudu.

Na druhé straně louky se objevilo spoustu postav zahalených v plášti. Jak se k nám blížili, vypadalo to, jako by ani nešli, jako by se vznášeli. Nikdy jsem je neviděla „v akci“, takže mě celkem překvapilo, jak to vypadá.

Byli seskupeni do formace, která připomínala šipku. Ve předu šli tři upíři, které jsem zatím nepoznala. A dál se to stupňovalo, až v poslední řadě jich bylo tak deset. Netušila jsem, že si Aro vezme celou gardu. No, překvapil mě.

Jak se k nám blížili, poznala jsem, že ty tři upíři jsou Demetri, Felix a Peter, myslím. Hned za nimi šlo naše proslulé trio. Po stranách šli Alec s Jane a taky Christian. Ovšem. A za nimi se těsně držela Renata, Arova osobní stráž.

Za nimi už jsem nevěděla, jak se daní upíři jmenují, nikdy jsem jim nevěnovala pozornost.

Když jsem se na ně tak koukala, bylo jich tak kolem padesáti, možná víc, nevím. Trošku moc.

Když se zastavili, byli tak deset metrů od nás. Všimla jsem si mírného úsměvu u Jane a zamračení u Aleca.

„Aro, drahý příteli,“ pozdravil ho mile Carlisle, „čemu vděčíme za tvou návštěvu?“ zeptal se jako by nic.

„Carlisle, rád tě znovu vidím. Tebe i tvou rodinu,“ řekl mile Aro, ale poznala jsem, že neříká pravdu.

„Procházíš tudy, nebo ses rozhodl nás navštívit?“ hrál dál Carlisle hru.

„Ne, Carlisle, neprocházím. Tohle je cíl,“ řekl Aro obezřetně, „hledám svou dceru Isabellu, určitě si na ni pamatuješ,“ začal Aro.

„Před pár týdny ke mně přijel můj známý, za kterého se měla má dcera vdát, ale ona zmizela. Měl jsem o ni hrozný strach! Vůbec jsem nevěděl, co ji to popadlo! Vždyť Christian je tak milý chlapec,“ říkal Aro lež za lží.

„A pak mě napadlo, že by vás mohla jet navštívit, jenže se mi neozývala, a tak jsem tady, abych si ji odvezl zpátky do Volterry,“ dokončil svou řeč a sledoval mě.

„Isabello, kam pak ses to zatoulala?“ promluvil na mě sladkým hláskem, až se mi udělalo špatně.

„Aro,“ pozdravila jsem ho odměřeně a čekala, co z něj ještě vypadne.

18. kapitola Shrnutí 20. kapitola

Autor: Kirsten (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pravá láska? Nesmysl! 19. kapitola: