Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pravá láska? Nesmysl! 21. kapitola

26.02.2011 (11:45) • Kirsten • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1988×

21. kapitola

„Vstávej!“ zavrčel někdo, myslím, že ten Peter. Vyškrábala jsem se na nohy, a než jsem se rozkoukala, už mě z jedné stran držel Felix a z druhé Peter.

„Co je? Kam mě to sakra vedete?!“ vrčela jsem naštvaně.

„Nech toho, kotě, když budeš hodná, nic se ti nestane,“ řekl Peter oslizle, až se mi udělalo špatně. Přestala jsem se s nimi prát a nechala jsem se dotáhnout do té chaty. Vešli jsme dovnitř, kde byl starý, plesnivý gauč se stolkem a vedle byla prťavá kuchyňka. Oni mě odvedli po schodech nahoru, kde mě strčili do pokoje a zavřeli za mnou dveře.

„Jestli se pokusíš utéct oknem, nemysli si, že to neuslyšíme. Znáš upíří sluch, ne?“ zařval na mě ještě Felix a pak už jsem jen slyšela, jak jdou dolů po schodech a vesele se vybavují. Jo, to znám. Když já slyším každý jejich krok i jejich šepot, uslyší mě taky.

Konečně jsem se rozhlédla po pokoji. Byla tu stará postel, stolek se židlí a noční stolek, na kterém byla lampička a kniha. Koukla jsem se, co to je. Neslo to název: Billyho putování pouští. To bude fakt zajímavý.

Sedla jsem si na židli a přemýšlela, co to má všechno znamenat. Jestli je to nějaký fór, tak je dost nepovedený, a jestli ne, tak to nechápu. Zachtělo se Felixovi s Peterem unést mě? Nebo za tím stojí Aro? Ale proč by to dělal? A jak to, že to Edward neviděl v jeho myšlenkách? Ach, Edward. Jak moc mi chybí. A to jsem bez něj jeden den. Co asi teď dělá? Chybím mu taky, nebo ne? Doufala jsem, že jo.

Nevím, jak dlouho jsem tam takhle seděla a přemýšlela nad svou láskou, ale najednou jsem uslyšela ze zdola hluk. Otevřely se a zavřely dveře. Někdo vešel dovnitř.

„Je nahoře?“ promluvil ten hlas. To je Marcus!

„Marcusi!“ zařvala jsem, „co to má sakra znamenat?!“  Nic, žádná odpověď.

„Marcusi, vysvětli mi to!“ křikla jsem znova, ale opět jsem se dočkala jen ticha.

„Prosím, řekni mi, proč mě tady drží,“ zkusila jsem to mile a konečně jsem se dočkala odpovědi, jen trošku jiné, než jsem si představovala.

„Nestarej se,“ štěkl a pak jsem slyšela zase otevření a zavření dveří. Rychle jsem vykoukla z okna a viděla jsem Marcuse, jak se rozebíhá pryč. Fajn, to jsem se toho dozvěděla hodně.

Nevěděla jsem, co dělat, tak jsem se rozhodla přečíst tu knížku. Měla asi pět set stránek, takže když bud číst jako člověk, tak by mě to mohlo zabavit na několik hodin.

A tak jsem četla a četla. A vždycky jsem jen slyšela, jak dole mluví a chodí. Se mnou vůbec nekomunikovali, tak jsem si jich nevšímala. I když občas mě napadlo, že kdybych vyskočila tiše z okna a běžela, nemuseli by mě chytit, protože jako novorozená běhám přece jen trošku rychleji. Ale nakonec jsem to zavrhla a četla dál Billyho.

Knížku jsem dočetla druhý den k večeru, celkem mi to zabralo dost času. Jenže co teď? Co je vůbec za den? No, přivezli mě sem včera v poledne, takže z Forks jsme odcházeli předevčírem. Takže by měl být čtvrtek večer a to znamená, že zítra přiletí má rodina, včetně mé lásky. Pokud dobře počítám. Musím se odsud dostat. Edward mi chybí, moc. Ostatní taky, ale on ze všech nejvíc.

Rozhodla jsem se, že počkám do zítra zhruba do poledne, a když se nic dít nebude, tak zkusím utéct.

A tak jsem čekala a u toho přemýšlela, co asi tak Edward a ostatní dělají, jak se mají, jestli na mě taky myslí.

Občas jsem prostě jen tak koukala do blba nebo z okna.

Když už jsem druhý den plánovala útěk, spatřila jsem z okna dvě postavy zahalené v plášti, jak se blíží. Otevřeli dveře a vešli dovnitř.

„Posílá nás Aro,“ řekl první hlas. To je Alec.

„Máme ji odvést na hrad,“ promluvil druhý hlas, Jane. Co oni tu dělají? Podílejí se snad taky na mém únosu? Proč by mi teda předtím pomáhali utéct?

„Isabello, pojď dolů,“ zavolala mě Jane. Poslechla jsem ji a sešla pomalu po schodech.

„Teď půjdeš s námi a zapomeň na nějaký útěk,“ sykla Jane, ale ten tón mi k ní neseděl. Taková není doopravdy.

„Jdeme,“ řekla a chytila mě za jednu ruku. Alec mě chytil za druhou a takhle jsme vyšli ven.

„Vy tu máte zůstat,“ řekla autoritativním hlasem Jane a Felix s Peterem se vrátili do chalupy.

„Teď poběžíme,“ řekla mi Jane. Rozeběhli jsme se a já přemýšlela, co to má být?

Jak jsme běželi, tak mě najednou pustili a zastavili. Co je?!

„Bello, jsi v pořádku?“ ptal se mě hned Alec, oba mě objímali.

„Jo, jsem,“ řekla jsem, „jsem přece upír, ne? Můžete mi říct, co to má znamenat?“ zeptala jsem se jich.

„Ara naštvalo, že jsi se rozhodla bez jeho souhlasu vzít Edwarda a navíc zabili Christiana, s ním měl plány. Tak se rozhodl tě „zneškodnit“. Nechtěl tě zabít, jen tě schoval a Cullenovým chce říct, že jsi utekla. Pak tě chtěl násilím držet ve Volteře. Musíme si pospíšit, hrad je půl hodiny a Cullenovi už tam budou,“ řekla Jane. To snad nemyslí vážně? To chtěl Aro vážně udělat?

„To si dělá srandu! Musíme rychle na hrad! Kudy?“ zeptala jsem se. Oba se rozeběhli a tak jsem běžela za nimi. Už podruhé mě zachránili. Cítila jsem se provinile, že jsem předtím byla hnusná na Aleca, ale zdá se, že už je to za námi. A Jane? Co bych bez ní dělala? Bez ní bych těch několik let ve Volteře asi nepřežila. No jo, má své výhody mít za kamarády dva Arovy oblíbence.

To mě přivádí zpět k Arovi. Vážně byl toho schopný? A proč ve Forks byl tak milý? A jak to, že Edward neodhalil jeho plán?

Takové myšlenky mi vířily v hlavě.

Za chvíli jsem uviděla Volterský hrad. Byli jsme u mé tajné chodby. Bezva. Vlezli jsme potichu dovnitř a zase se rozeběhli.

Hned jsem viděla dveře do hradu. Neváhala jsem a otevřela je. Rychle jsem proběhla chodbami a úplně jsem zapomněla na Jane s Alecem.

Doběhla jsem až k hlavnímu sálu, odkud se ozývalo plno hlasů. Nevím, jestli se mi to zdálo, ale měla jsem pocit, že jsem zaslechla hlas své lásky, svého anděla. Pořádně jsem se zaposlouchala a opravdu, byl tam!

„Aro, neříkej mi, že nevíš, kde je! Vím, že neutekla, to by mi neudělala!“ hulákal tam jako na lesy.

„Je to tak, můj milý,“  řekl naoko nešťastně Aro. Ten zrádce!

„To ti nevěřím, vím, že lžeš, Aro! Vím, že v tom máš prsty, nemysli si, že ne. Myšlenky si umíš krýt dobře, ale ne perfektně,“ vykládal dál Edward. Nemohla jsem to vydržet a vpadla jsem dovnitř.

„Bells!“ vykřikl Edward, upíří rychlostí ke mně přiběhl a pevně mě objal. Konečně. Jak moc mi chyběl a to to nebylo moc dlouho.

„Bello!“ vykřikla celá má rodina a nahrnula se k nám. Edward mě však nechtěl pustit.

„Isabello?“ zděsil se Aro.

„Ano, jsem to já! Myslel sis, že když mě strčíš do nějaký chajdy v lese s dvěma upírama, že tam zůstanu?!“ spustila jsem a vymotala se z Edwardovy náruče. Pomalu jsem šla k Arovi a zlostně si ho měřila.

„Cože?! Ty jsi ji zavřel?!“ zařval Edward a hrozivě vrčel.

„Klid, lásko, nech to na mně,“ řekla jsem klidně a kupodivu mě poslechl.

„Jak jsi jen mohl? A hlavně proč? Co jsem ti udělala, že mi takhle ničíš štěstí?“ chrlila jsem na Ara otázky jednu za druhou.

„Copak je ti úplně jedno, že ubližuješ všem okolo sebe? Že všem ničíš štěstí? Všem, včetně a hlavně mě. Nevím, proč jsi na mě byl celý život tak hnusný, ale když jsem tě ve Forks viděla, na chvíli jsem věřila, že by to mezi námi mohlo být dobré, ale to jsem se pletla, co? To milé chování bylo součástí tvého plánu, co?“ řvala jsem tam na něj a bylo mi jedno, že mě slyší celý hrad.

„Jak jsi odtamtud dostala?“ zeptal se zmateně, jako by mě předtím vůbec neslyšel.

„Utekla jsem, máš neschopný upíry,“ řekla jsem první věc, co mě napadla. Přece mu neřeknu, že mi pomohli Jane a Alec.

„Ne, neutekla. My jí pomohli,“ ozvalo se ode dveří, kde stáli Jane s Alecem. Překvapeně jsem se na ně podívala.

„Co? Vy? Proč?“ ptal se zmateně Aro.

„Už nás nebaví ti posluhovat. Vůbec ti na nikom nezáleží, myslíš jen sám na sebe. Nikdy tě nezajímalo, co Bella chce nebo jak se cítí. Nezajímal jsi se o ni, a když konečně našla své štěstí, našla lásku, milující rodinu, tak ty jí v tom bráníš! Co jsi to za otce?“ zpustila na něj Jane. Teda, to bych nikdy neřekla, že se Jane, Jane, která by do nedávna udělala pro Ara první poslední, do něj takhle pustí.

„Takhle jí bránit ve štěstí, v lásce! Copak nevidíš, že se doopravdy milujou? Je ti to jedno? Hlavně, že všechno klapne podle plánu a ty budeš spokojený?“ křičela tam dál.

„Co si to dovoluješ! Jsem tvůj pán a vládce. Nařizuji ti, aby si se mi okamžitě omluvila!“ zaječel Aro.

„Pche, ani mě nehne,“  řekla posměvačně Jane. Tak teď jsem ji vůbec nepoznávala.

„Jane, nechtěj, abych na tebe zavolal stráže,“ vyhrožoval Aro.

„Ty jsi asi zapomněl, co umím, že? Jakmile budu chtít, budeš se tady plazit na zemi i s celou tvou stráží,“ posmívala se a na důkaz předvedla svou schopnost.

„Jane!“ vykřikla jsem překvapeně. To není vůbec ona! Ona není taková zlá a pomstychtivá mrcha.

„Jane, ne, nech toho,“ mírnil ji Alec. Podívala se na svého bratra a nechala toho. Aro se zadýchaně svalil na zem a vzpamatovával se.

„Takže aby bylo jasno, já s Alecem odcházíme z gardy. A Bella s ostatními jedou zpátky do Forks, kde budou zařizovat svatbu,“ řekla a otočila se. Rázným krokem vykročila ke dveřím a cestou na nás pokynula. Všichni se za ním vydali, ale já šla za Arem.

„Mrzí mě, jak to dopadlo mezi námi, jak to dopadlo všechno. Ale musíš uznat, že si za to můžeš sám,“ řekla jsem tiše.

„Nikdy jsem tě nechtěl! Byla jsi jen přítěž! A myslíš si, že po tom všem, co jsi zahrála za divadýlko, s tebou budu ještě mluvit? To určitě. Už nejsi moje dcera, Isabello, jako bys jí nikdy nebyla,“ řekl chladně a mně bylo do breku. Uslyšela jsem hrozivé vrčení od Edwarda, který mě hned objímal. Společně jsme se otočili a vydali se za ostatními. Ani jsem se na Ara neotočila.

„Sbohem, Aro,“ řekla ještě Jane a shodila ze sebe Voltérský plášť, pod kterým měla normální oblečení. Alec ji hned napodobil.

Všichni, já, Cullenovi, Jane i Alec, jsme se vydali k východu z hradu. Celou cestu jsme byli tiše, nikdo ani nedutal. Každý se zaobíral svými myšlenkami.

Došli jsme na parkoviště, kde Jane nasedla do svého auta a s ní jel ještě Alec. Jeho autem jel Carlisle, Esme, Rosalie a Emmett. A mým autem jsem jela já s Edwardem, který řídil, s Alicí a s Jasperem.

20. kapitola Shrnutí 22. kapitola

Autor: Kirsten (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pravá láska? Nesmysl! 21. kapitola: