Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pravá láska? Nesmysl! 5. kapitola

10.09.2010 (11:15) • Kirsten • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2770×

5. kapitola

Jak jsme běžely zpátky, Alice mi pořád vesele vykládala, jak mě nalíčí a učeše. Já to pouštěla jedním uchem tam a druhým ven. Popravdě mi bylo úplně jedno, co budu mít na hlavě. Klidně bych šla jen tak. Ale asi tomu nerozumím.

„A abych nezapomněla, v sobotu jdeme nakupovat,“ řekla Alice.
„Cože? Já ale nechci jet nakupovat, Alice.“
„Žádné odmlouvání, prostě se jede nakupovat. Tečka. Žádná debata!“ řekla nekompromisně a já přemýšlela, jak se z toho vyvlíknout. Mohla bych předstírat, že mi není dobře nebo, že jsem unavená po tom plesu.

„To ať tě ani nenapadne. Na nic takovýho ti neskočím,“ řekla s úsměvem. Ach jo, já zapomněla na budoucnost. Do prkýnka! Tak z toho se asi nevyvlíknu. Jednu to snad přežiju.
Akorát jsme dobíhaly ke konci chodby. Uvědomila jsem si, že nevím, kde mají pokoje.
„Které máte vůbec pokoje?“ zeptala jsem se.
„Hned ty čtyři volné vedle tebe.“ 
Zastavila jsem před svými dveřmi a nevěděla co dál.

„Tak co teď? Jdete do pokojů nebo chcete ještě ke mně?“ Tajně jsem doufala pro druhou možnost.
„Nezapomněla jsi náhodou na něco?“ zeptal se smutně Edward. Aha, naše čínština. 
„Samozřejmě že ne. Můžeme jít hned na to,“ řekla jsem s úsměvem. Paráda.
„Fajn, jdeme na to?“ zeptal se nadšeně Edward. Jen jsem kývla a s úsměvem otevřela dveře od pokoje. 
Tam jsem vzala učebnici a poznámkový blok, kde jsem měla vypsané podstatné věci.
„Pojď, půjdeme do ložnice, tam si můžeme lehnout,“ řekla jsem a vedla ho.
Každý jsme si lehli na jednu půlku a začali jsme.
Moc mu to šlo. Naučila jsem ho co umím a pak jsme se společně naučili spoustu dalších věcí. Byla to zábava. Hrozně se mi líbilo: Wo čchun er nebo-li miluju tě, ale nemám to komu říct. Ach jo. 
Edwarda zaujala puma, ča tan. No jo, skoro závislák na pumách.

Když jsme skončili, byla už venku tma. Podívala jsem se na hodiny a zděsila se, bylo půl jedenácté. Už?
„Už je dost hodin, nechceš jít spát a nemáš hlad?“ zeptal se a snažil se tak dokázat, že nezapomněl na moji lidskou část.
„Ne, hlad nemám, jelikož jsem byla na lovu a spát se mi nechce, jelikož jsem na dnešek spala moc,“ objasnila jsem mu to. Usmál se. Zasekla jsem se v jeho pohledu a zase jsem tam viděla něco, co jsem nedokázala popsat.
Najednou někdo zaťukal. Hrozně jsem se lekla. Kdo to může být? Alice? Jane? Zvědavě jsem šla otevřít. Ale ne, to ne, stál tam Alec. Nemám náladu na odmítání.

„Ahoj Alecu, pojď dál,“ řekla jsem s hraným úsměvem. Taky se na mě usmála a najednou se zarazil. Z ložnice vyšel Edward.
„Alecu, to je Edward Cullen, Edwarde to je Alec Volturi,“ představila jsem je rychle.
„Těší mě,“ řekl zdvořile Edward. Alec jen kývl.
„Omlouvám se, nechtěl jsem vás rušit,“ řekl Alec.
„V pořádku,“ řekla jsem, ale ve skutečnosti mě to štvalo.
„No nic, Bello, já půjdu. Moc jsem si to užil, doufám, že si to zopakujeme,“ řekl Edward s úsměvem.
,,Jasně, ráda. Moc mě to bavilo,“ řekla jsem taky s úsměvem. Tentokrát s pravým. 
Edward odešel a Alec nenávistně probodával dveře. Co mu je? Vždyť mu může být jedno, s kým trávím svůj volný čas.

„Co jsi potřeboval, Alecu?“ zeptala jsem se netrpělivě.
„Chtěl jsem se tě zeptat, jestli se mnou nepůjdeš na ten ples?“ řekl s prosbou v očích. Povzdechla jsem si.
„Promiň, Alecu, ale už s někým jdu.“ Posmutněl.
„Pozvi třeba Heidy...?“ navrhla jsem mu.
„Ta jde s Felixem.“
„Opravdu promiň, Alecu.“
„A s kým jdeš, s ním?“ řekl a kývl hlavou ke dveřím. Bylo jasné, že myslí Edwarda. Jen jsem přikývla.
„Aha, tak nic. Hezky si to spolu užijte,“ řekl nenávistně.
„Alecu, co ti je? Co ti na Edwardovi vadí? Vždyť je fajn,“ řekla jsem nabroušeně.
„Nic mi nevadí,“ zasyčel.
„Proč jsi si vybrala jeho? Co na něm vidíš?“
„Ty si myslíš, že s Edwardem něco mám?“ Neodpověděl.
„Něco ti řeknu a dobře mě poslouchej. Vím, že by jsi se mnou chtěl chodit, ale já ne Alecu, já ne. Beru tě jen jako kamaráda a nikdy tě ani jinak brát nebudu. S Edwardem nic nemám, je to fajn kluk, učili jsme se spolu čínsky. A i kdybych s ním něco měla, je to jen moje a jeho věc. Ale jak říkám, je to jen kamarád.“ Říkala jsem a byla jsem celkem vytočená.
„Měj se Isabello,“ řekl a odešel. On mi řekl Isabello? Co se stalo? To mu tak vadil Edward? Ale proč? Nechápala jsem to. 

Zadumaná jsem šla na balkón. Sedla jsem si na židli a tupě zírala do zahrady. Napadlo mě, že jsem se tam dlouho neprocházela. Zvedla jsem se k odchodu, když v tom jsem si všimla na vedlejším balkóně Alice. 

„Čauky Alice, co děláš, neruším?“
„Nazdárek Bello, právě vymýšlím Esmein účes na ten ples,“ řekla s úsměvem. Hm. Mohla by se jít se mnou projít.
„Ano, půjdu ráda,“ řekla a přeskočila ke mě na balkón. Jen jsem zakroutila hlavou. Alice zářila jako sluníčko a chytla mě za ruku. 
Společně jsme šly hradem až ven ze zahrady. Tam jsme se jen tak procházely a povídaly si. Byl to příjemné a zapomněla jsem na aférku s Alecem. 
„Bello, co se stalo?“ zeptala se z ničehož nic Alice.
„Ale nic, jen jsem měla menší „hádku“ s Alecem. To je můj kamarád, teda vlastně asi spíš byl,“ řekla jsem popravdě.
„Aha.“
„To je jedno, Alice,“ řekla jsem téměř popravdě. Opravdu mi to moc nevadilo, že jsme se pohádali, a že se se mnou asi nebaví. Já jsem ale kamarádka.

Jak jsme tak chodily, najednou se za rohem objevila postava. Byl to Edward. Mířil si to k nám.
„Ahoj,“
„Ahoj, co vy tady?“ zeptal se.
„Ale, jen tak se procházíme. Bello, budu už muset jít, slíbila jsem Rose, že jí udělám manikúru, tak zatím ahoj,“ řekl a Alice se zářivým úsměvem. Jen jsem zakroutila hlavou. Podívala jsem se na Edwarda a ten se na mě díval se zvláštním výrazem v očích. Tak nějak něžně...? Asi mi hrabe.
Chvíli jsme šli jen tak mlčky. 
„Odpoledne to bylo moc hezké, ta čínština,“ řekl Edward.
„Jo, to bylo,“ přitakala jsem. Po chvíli dalšího mlčení už jsem se nadechovala, že něco řeknu, ale Edward mě předběhl.
„Nechceš jít už dovnitř, není ti zima?“ ptal se starostlivě.
„Zima mi není, ale dovnitř jít můžeme,“ řekla jsem a byla jsem celá nesvá z jeho pohledu.

Rozloučila jsem se s ním. Spokojená jsem šla hned do koupelny, kde jsem si napustila vanu. Vlezla jsem si do té krásné lázně a přemýšlela. 
Po koupeli jsem dala prát prádlo do pračky.

Pak jsem šla ke klavíru a hrála jsem, co mě napadlo. Najednou se ozvalo zaklepání.

„Dále.“ Dovnitř nakoukl Edward. Usmála jsem se na něj.
„Pojď dál.“
„Slyšel jsem, jak hraješ. Opravdu ti to jde,“ řekl a sedl si vedle mě. Zkoumavě se na mě podíval a já si uvědomila, že mám na sobě jen kraťásky a tílko. Vylítla jsem do šatny a vzala si na sebe lehké žluté šaty. V mžiku jsem byla zpátky s úsměvem. Sedla jsem si a všimla si, že Edward hraje. Hrál opravdu krásně. Zaposlouchala jsem se do krásné složité skladby.

Když dozněly poslední tóny, podívala jsem se na něj.
„To bylo opravdu krásné. Hezky hraješ,“ usmála jsem se na něj.
„Děkuju,“ řekl.
„To jsem složil pro-“ nedořekl protože do pokoje vlítla Alice.
„Složil to pro mě, viď bráško?“ řekla vesele. Edward jen s úsměvem kývl.
„Tak nám ještě něco zahraj ty, Bello,“ řekla Alice.
„Ale vždyť mě jste přece slyšeli hrát a dokonce i zpívat včera,“ namítla jsem. Nechtěla jsem se předvádět.
„Ale jen něco zahraj, zpívat nemusíš,“ řekla nekompromisně Alice a já si povzdechla. Co nadělám.
Moje prsty se rozeběhly po klávesách a začaly hrát. Hrála jsem a naplno jsem si to užívala. 

Když jsem dohrála, rozhlédla jsem se a zjistila, že kolem piána stojí všichni Cullenovi. Co jsem říkala? Že se nechci předvádět? Ano, správně. Přesně to jsem nechtěla. A co jsem dělala? Předváděla se. Paráda.
„To bylo nádherné, zlatíčko,“ řekla dojatě Esme. Jen jsem se na ní usmála.
„Děkuju.“
„Tak Bello, napadlo nás, že by jsi nám mohla ukázat okolí hradu a celého města, co ty na to? Nebo máš něco v plánu?“ zeptal se Carlisle.
„Ne, nic nemám, kolik vůbec je?“
„Bude půl páté ráno,“ odpověděl mi Jasper. Kývla jsem.
„Dobře, tak já se jenom najím a lehce zkulturním. V pět před pokojem?“ Všichni souhlasili a šli zpátky k sobě. Rychle jsem si šla dát rohlík s máslem a čaj.
Pak jsem vlítla do koupelny a učesala se. Šaty jsem si nechala.
před pokojem jsem byla přesně v pět. Ostatní akorát přišli.

Společně jsme se vydali ven a já jim vše popisovala. Šli jsem i do města a já jim ukázala památky.

Ve dvanáct Alice zavelela návrat, prý se musíme připravit na ples. 
Když jsme se vrátili, zahnala mě do sprchy a nařídila mi umytí vlasů. Poslušně jsem si je umyla a v ručníku šla do pokoje.
Tam už byla připravená Alice. Hned mi začala patlat různé serepetičky na obličej, ale já jsem nevnímala.
Po chvíli přišla Rose a začala mi dělat účes. Slyšela jsem fén a kulmu. Nechala jsem je být, ať si dělají, co chtějí.

Asi po dvou hodinách mi Alice řekla, ať vstanu. Poslušně jsem šla za ní ke mně do šatny a s její pomocí se navlékla do mých šatů. Už jen boty a hotovo. Konečně jsem se na sebe mohla podívat na účes.
„Páni,to je nádhera, děkuju,“ řekla jsem. Alice se zasmála.
„Chvíli tady počkej, jdu se upravit,“ řekla a odběhla. Pořád jsem se prohlížela v zrcadle. Musela jsem uznat, že mi to sluší. Hrozně jsem se těšila, až už budu moct jít.