Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pravá láska? Nesmysl! 6. kapitola

16.09.2010 (21:45) • Kirsten • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5192×

6. kapitola

Čekala jsem, než někdo přijde, jak mi řekla Alice. Byla jsem zvědavá, jak kdo bude vypadat. Nevím proč, ale hrozně jsem byla zvědavá, jak bude vypadat Edward v obleku. Určitě nádherně.

Konečně jsem se dočkala a dveře se otevřely. Stála v nich Alice. Měla na sobě krásné světle modré šaty. Vlasy měla rozježené do všech stran tak jako vždy, ale stejně mi přišlo, že to má nějaké hezčí. Byla jen lehce nalíčená světle modrými stíny, ale hrozně jí to slušelo.
Za ní byl Jasper v obleku a s motýlkem, který měl totožnou barvu s jejími šaty. Jistě, Alice to musela sladit.
Pak hned přišla Rosalie a úplně mi vyrazila dech její krása. Byla jako princezna. Měla na sobě světle růžové šaty a vlasy měla zapletené ve složitém drdolu. Taky měla lehké nalíčení, tentokrát ve světle růžové. Opravdu jí to moc slušelo. Zvědavě jsem se koukla na Emmetta a byla jsem zvědavá, jestli má také motýlka v barvě Rosaliiných šatů, ale bohužel. Neměl. Škoda, alespoň bych se mu mohla zasmát.
Za nimi přišla Esme v nádherných žlutých šatech a se složitým účesem. Ona byla ještě méně nalíčená než Rose s Alicí, ale i tak jí to slušelo. Vedle ní přišel Carlisle a nezklamal mě, měl motýlka v barvě jejích šatů.
Už chyběl jen Edward. Přišel v závěsu za Carlislem. Jak jsem si myslela, hrozně mu to slušelo. Byl přímo nádherný. Každý model, by mu mohl závidět. Vlasy měl jen tak ležérně rozházené do všech stran. Srandovně a zároveň roztomile mu trčely. Oblek mu skvěle padl a samozřejmě, měl tmavě modrého motýlka, jako moje šaty.  

Usmála jsem se na něj. On se na mě podíval a pak se mu na tváři roztáhl nádherný úsměv, div si neroztrhl pusu. 
„Bell, zlatíčko, moc ti to sluší,“ řekla s úsměvem Esme a lehce mě objala. Musela jsem se ještě víc usmát. Za těch pár dní mi přirostla k srdci a nahrazovala mi mámu, kterou jsem nikdy nepoznala. 
„Děkuj Esme, tobě to taky sluší. Vám všem. Rose, Alice, neměly byste se tím živit?“ řekla jsem s úsměvem. Všichni se zasmáli.
„To si piš,“ řekla vesele Alice.
„Tak, všichni jsme připravení, můžeme vyrazit. Carlisle, měli byste s Esme jít první,“ řekla Alice. Esme zaháknutá do Carlislea vykročili směr hlavní sál. V závěsu za nimi šli Emmett s Rose, pak Alice s Jasperem a nakonec já s Edwardem.  
Na tváři mi hrál veselý a šťastný úsměv. Jak málo stačilo k tomu, abych byla tak šťastná. Jsem asi blázen. Ale šťastný blázen. Podívala jsem se po Edwardovi a ten se taky blaženě usmíval. Všiml si, že na něj koukám a otočil se na mě. Lehce jsem zčervenala, ale pohled jsem mu opětovala. Opět jsem v jeho pohledu viděla něco, co jsem nedokázala popsat společně se štěstím, něhou a nejistotou... ?

Akorát jsme došli k hlavnímu, nebo-li jak já říkám, k trůnnímu sálu. Otevřely se dveře a mně se naskytl pohled na nádherně vyzdobenou místnost s velkým tanečním parketem a se spoustou upírů kolem. Jediné, co ukazovalo na to, že je to ta místnost, co znám, bylo to, že na trůnech seděli Aro, Marcus i Caius. 
Jen co jsme vstoupili, všichni se po nás otočili a zmlkli. Bylo mi to nepříjemné. Co je? Jsme snad nějaká cvičená zvířata v zoo?
Edward se vedle mě pobaveně uchechtl. Tázavě jsem se na něj podívala.
„Co je?“ šeptla jsem opravdu potichu, jelikož tu byla plná místnost upírů.
„Nic, jen že jsi to uhodla, s tou zoo,“ zašeptl mi nazpátek a mrkl na mě. Ne! To mi zase čte myšlenky? 
„Co jsi všechno slyšel?“ optala jsem se ho v myšlenkách. Jen se ještě víc usmál a mně bylo jasné, že toho slyšel víc než dost. 

Mezitím jsme došli až k Arovi. Ten sešel z trůnu dolů a postavil se k nám.
„To jsou moji přátelé z Ameriky, Cullenovi a moje dcera Isabella,“ řekl a ukázal na mě.
„To je Carlisle, jeho žena Esme a jejich adoptované děti, Rosalie, Emmett, Alice, Jasper a Edward,“ řekl a postupně a ně ukazoval.
„Konečně jsme kompletní. Ještě jednou bych vás moc rád srdečně přivítal zde ve Volteře na dnešním plesu,“ řekl Aro. Pokynul rukou a začala hrát kapela, která stála v rohu. Byli to upíři. Ještěže tak, jinak by pak skončili jako svačinka, chudáci.
„Zatancuješ si se mnou, Bell?“ zeptal se mě Edward s krásným úsměvem na tváři. Úsměv jsem mu oplatila a chytla se jeho nabízené ruky. Tancování mě baví, ale mám pocit, že mi to nejde. Ale co, vždyť je to jedno. 

Zrovna hráli waltz, ten mám moc ráda. Tancovali jsme už asi tři písničky, když v tom Edwardovi někdo zaklepal na rameno. Lehce otráveně jsem se otočila, kdo to otravuje a byla jsem překvapená, byl to Aro.
„Dovolíš prosím, Edwarde,“ řekl.
„Zatancuješ si se mnou, Isabello?“ optal se mě a zdálo se mi to, nebo to dělal z donucení? Jen jsem kývla na souhlas a omluvně se usmála na Edwarda. 
Během tance jsme s Arem nemluvili a když jsme dotancovali, pouze se mírně poklonil a odešel na trůn. Šla jsem si sednout ke stolu, kde seděl sám Emmett.

„Co tady děláš tak sám, Emme?“ zeptala jsem se ho.
„Rosalie tancuje s Carlislem,“ řekl a ukázal na tančící pár. Vedle kroužil Edward s Alicí a Jasper s Esme.
„Chudáčku, tak pojď, půjdeme tancovat spolu,“ řekla jsem s úsměvem.
„Teda jestli to umíš,“ dodala jsem.
„Jasně! To budeš koukat, jakej jsem tanečník,“ vychloubal se a přitom mě táhl na parket. Zrovna začal jive. Ten mě taky baví. 
S Emmettem jsem tancovala asi dva tance a pořád jsem se musela smát, jelikož mi u toho vyprávěl vtipy nebo různé historky. Akorát když dohrála písnička, vystřídal se Emmett s Jasperem a ten nakonec s Carlislem. 

Asi po hodině tancování v kuse, jsem si šla sednout. Seděl tam Edward.
„Tak co, jak si to užíváš?“ řekla jsem vesele. Zvedl hlavu a rozzářeně se na mě usmál. No, asi se mu tu líbí. 
„Líbí. Dáš si nějaké pití?“ zeptal se mile.
„Pití? Kde tady seženu pití? Vždyť jsou tu samí upíři,“ řekla jsem nechápavě.
„To je pravda. Mám ti rychle skočit pro nějaké pití do tvého pokoje?“ vymyslel náhradní plán.
„Teda jestli ti to nevadí, samozřejmě,“ dodal rychle.
„Ne nevadí a byla bych opravdu ráda za nějaké pití,“ řekla jsem a než jsem se na něj stihla usmát, byl pryč. Ach jo, takhle si z něj dělat sluhu. 

Potom tancování mě hrozně tlačila jedna bota, tak jsem se ohnula pod stůl a chtěla si jí narovnat. Najednou však vrzla židle vedle mě.
„Děkuju, jsi hodný. Mám opravdu žízeň,“ řekla jsem a s vděčným úsměvem jsem vylezla z pod stolu. Co mě překvapilo, bylo to, že tam neseděl Edward, ale Alec. 
„Ahoj, Alecu, promiň, s někým jsem si tě spletla. Co tady děláš?“ zeptala jsem se ho mírně nabroušeně. Najednou dělal, jakoby se nic nestalo? To teda ne, tak rychle si to u mě nevyžehlí.
„Ahoj, s kým sis mě spletla?“ zeptal se a pak jsem přesně poznala na jeho očích, kdy mu to došlo. Zamračil se.
„S Cullenem, co?“ zeptal se vcelku normálně, ale viděla jsem na něm, jak se přemáhá.
„Ano, spletla jsem si tě s Edwardem. Jak jistě víš, jsme tu spolu. Právě mi šel pro pití. A jestli se ti něco nelíbí, je to tvoje věc. Já jsem ti vše řekla včera,“ řekla jsem nabroušeně. Zamračil se a zvedl se.
„Měj se hezky,“ řekl a odešel. Nasupeně jsem se opět skolila pod stůl a viděla jsem, jak ke mě míří pár nohou. Co ten Alec zase chce?!
„Alecu, co zase chceš?“ vyjela jsem naštvaně a podívala se do Edwardovy překvapené tváře. V ruce nesl colu. Musela jsem se usmát.
„Promiň, myslela jsem, že jsi Alec. Před chvílí tu byl a zase mě pěkně vytočil,“ řekla jsem a napila se nabízené coly.
„Mimochodem, děkuju za pití. Měla jsem opravdu žízeň,“ usmála jsem se.
„Není zač,“ řekl ještě lehce vykolejeně z mého naštvaného výrazu.

Začalo hrát paso doble... ? Opravdu, slyším dobře? Tenhle tanec, naprosto zbožňuju!
„Edwarde! Pojď tancovat!“ řekla jsem a nadšeně ho táhla na parket. S úsměvem šel za mnou. Začali jsme tancovat a mně se na tváři usadil úsměv od ucha k uchu. Bylo to naprosto úžasné! Jak jsem se už v předchozích tancích přesvědčila, Edward byl výborný tanečník. Křižovali jsme parketem složitou variací kroků.
Písnička se blížila ke konci a já netoužila po ničem jiném, než tančit takhle pořád. Aby se čas zastavil. Byl to nádherný okamžik. Nikdy jsem nezažila nic krásnějšího. Já vím, je to jen tanec, ale pro mě to bylo hodně.
Když píseň skončila, Edward mnou zatočil několikrát dokola a já se zasmála. Koutkem oka jsem v rohu místnosti zahlédla naštvaného Aleca, ale bylo mi to jedno. Jsem asi hrozná kamarádka, ale teď jsem Aleca opravdu neřešila. Nechápu, jak se mi během malinké chvíle tak změnila nálada, ale teď jsem byla šťastná. Po mé naštvanosti nebylo ani stopy.
Společně jsme došli ke stolu, kde byla Esme s Carlislem. Ostatní tancovali.
„Teda, děti, vám to šlo moc krásně,“ řekla dojatě Esme. Považuje mě za své skoro dítě? Moc mě to potěšilo. Edward se na mě usmál. Ach jo, to mi celý večer čte myšlenky? Nechala jsem to být a sedla si.

Když jsem po delší pauze opět tancovala s Edwardem, z ničehož nic přestala hrát kapela. Zmateně jsem se porozhlédla po okolí a zjistila, že se všichni dívají na Ara. Tak jsem se na něj taky otočila.
„Milý přátelé. Doufám, že se vám náš ples líbil, ale bohužel vám musím oznámit smutnou zprávu. A to, že ples z jistých neodkladných záležitostí právě končí. Neznamená to však, konec vaší návštěvy u nás ve Volteře. Každý zde může zůstat jak dlouho chce. Přeji vám příjemný zbytek noci,“ řekl a odešel z místnosti. Nechápavě jsem se podívala na Edwarda, jestli mi řekne, co se děje.
„Co se děje?“
„Nemám tušení. Aro si kryl myšlenky. Myslel na ranní krmení,“ řekl a já se u slova krmení otřásla.
„Uvidíme,“ řekl jen a šel k ostatním. Společně jsme šli k našim pokojům a vesele jsme si povídali. Na podivné ukončení plesu, jsme si už nikdo ani nevzpomněl.
„Bello, běž spát. Ráno pojedeme nakupovat,“ řekla nadšeně Alice. 
„Dobře a v kolik chceš jet?“ zeptala jsem se rezignovaně.
„V devět tady,“ řekla a zaplula do jejich pokoje. Povzdechla jsem si a rozloučila se se zbytkem.
Pak jsem se vysvlékla z těch krásných šatů a pověsila je do šatny. Poté jsem si rozpustila účes a odlíčila se. Dále jsem se vysprchovala, osušila, vyčistila si zuby a nakonec se oblékla do pyžama. 
Když jsem si lehala do postele, bylo skoro pět ráno. To mi bude akorát stačit, budu spát do osmi a pak se připravím na to nakupování.
S touto myšlenkou jsem upadala do říše snů.

5. kapitola shrnutí 7. kapitola

Autor: Kirsten (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pravá láska? Nesmysl! 6. kapitola: