Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pravá láska? Nesmysl! 7. kapitola

24.09.2010 (14:30) • Kirsten • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3564×

7. kapitola

Když mi ráno zazvonil budík, s úsměvem na tváři jsem doslova vyskočila z postele. Nevím proč jsem byla tak veselá, vždyť mě čekají nákupy s nakupovacím maniakem. Zakroutila jsem nad tím hlavou a s úsměvem šla do koupelny. Tam jsem se vysprchovala a vyčistila si zuby. Jen v ručníku jsem se vrátila do pokoje a málem mě trefil šlak. Na posteli seděla rozesmátá Alice. 

„Ahoj, na, tohle si obleč. Počkám na tebe v koupelně a nalíčím tě.“ Podala mi hromádku oblečení a zmizela v koupelně. Podívala jsem se na oblečení a povzdechla si. Bylo to krajkové spodní prádlo, džínová minisukně a modré tílko. Oblékla jsem si to a chtěla se obout, když jsem si uvědomila, co je to za boty. Byly to sice krásné, ale smrtící boty. Ta Alice se zbláznila! Vždyť se na tom zabiju!
„Alice, to přece nemůžeš myslet vážně. Vždyť budeme celej den chodit. Já se na tom zmrzačím.“
„Můžu a myslím to vážně. A včera jsi měla taky boty na podpatku, celej večer jsi v nich tancovala a nevadilo ti to,“ ozvala se odpověď z koupelny.

"Vždyť ani nemají tak velký podpatek..."
„A pojď už sem, ať tě můžu upravit.“ S povzdechem jsem se obula a šla do koupelny.
Alice mě lehoučce nalíčila a vlasy mi zapletla do ležérního copu. 

„Tak a je to. Rychle se najez. Máš na to patnáct minut,“ řekla a zmizela. Šla jsem tedy do kuchyně, kde jsem si do misky nasypala mé oblíbené Chocapic a zalila si je mlékem. Zhltla jsem to a rychle nandala nádobí do myčky. Koukla jsem na hodiny a měla jsem to přesně. 
Vzala jsem si kabelku a ve dveřích jsem se srazila s Alicí.

„No vidíš. Máš jen minutové zpoždění,“ řekla a čapla mě za ruku. Cestou se k nám přidala Rose.
„Ahoj Bello, jak jsi se vyspala?“ zeptala se mile.
„Ahoj, děkuju za optání, celkem dobře.“ Mezitím mě Alice dotáhla do garáží.
„Které je tvoje?“ Ukázala jsem na svého miláčka a všimla si, jak se Alice nejdřív zamračila a pak se usmála.
„Mám doma stejné, akorát žluté. To je jedno. Jedeme.“ Řekla a už seděla na místě spolujezdce a Rose vzadu. Usmála jsem se a sedla si na místo řidiče. Hned jsem startovala a vyjela jsme z garáží.
„Kam to bude?“
„Jeď do centra, na Strada maestra,“ řekla Alice a něco si mumlala. Nevnímala jsem jí a užívala si jízdu. Pustila jsem rádio a pobrukovala si.

O pár minut později jsem parkovala a Alice hned vystupovala z auta. Společně jsme se vydaly vstříc nakupování. 
Musím říct, že to bylo celkem fajn. Alice nám pořád cpala nějaké oblečení a brala vše, co se jí líbilo. 

Když jsme měly každá asi padesát tašek, byla konečně Alice spokojená. Já jsem si pak ještě skočila na obědo - večeři, jelikož už bylo pět odpoledne.
Domů jsme se vracely ve veselé náladě. 
„Tak, to bychom měly. Užily jste si to tak jako já?“ ptala se rozzářená Alice.
„To víš, že jo,“ smály jsme se a to už jsme byly v garážích.
„Tak co teď?“
„Nevím jak vy, ale já si půjdu uklidit a srovnat nové věci,“ řekla Alice a zmizela.
Jen jsem protočila oči.
„No, já půjdu za Emmettem. Zatím, Bello,“ usmála se na mě Rose a já u auta zůstala sama. Jak to všechno pobraly? Já to budu mít tak na dvakrát. 

Nabrala jsem si ruce plné tašek, ale stejně jsem to nepobrala všechno.Vykročila jsem směr můj pokoj. Najednou jsem ale ležela na zemi. Zakopla jsem, ale nevím o co. Aha, spadla mi taška. Fajn, všechno se mi kolem rozsypalo a já ležela uprostřed chodby. Chtěla jsem se zvednout a začít to zvedat, když v tom jsem na ruce ucítila ledový dotek. Zvedla jsem hlavu a nade mnou se skláněl rozesmátý Edward.
„Co tady nacvičuješ?“ zeptal se pobaveně a zasmál se tím jeho krásným smíchem. Zamračila jsem se.
„Nic nenacvičuju. Spadla mi taška, já si toho nevšimla a spadla. Snažila jsem se zvednout a v tom jsi přišel ty. To je celý,“ řekla jsem lehce naštvaně a uvědomila jsem si, že jsem hrozný nemehlo.
„Hm, to je zajímavý. Nechceš pomoct?“ zeptal se a vypadalo to, že se celkem přemáhá, aby se nezačal smát.
„To budeš hodný. Alice mi toho spoustu vnutila a mám asi padesát tašek. Je to v autě,“ řekla jsem a ukázala na něj. Odběhl a v mžiku byl zpátky. Čekal, až se zvednu. Svou poloupírskou rychlostí jsem posbírala popadané tašky a usmála se na něj.

Společně jsme šli a já najednou zase málem spadla. Naštěstí mě Edward chytnul, ale neudržel rovnováhu a my oba spadli. Edward na zem a já na něj. Pěkně to zadunělo. Tašky se opět rozsypaly na zem. Musela jsem se začít smát. Je možný, aby byl poloupír takový nemehlo? Asi jo. Edward se ke mě po chvíli přidal a taky se začal smát.
Smáli jsme se tam jako dva blázni. Edward na zemi, já na něm a všude kolem spousta tašek. Pohled k popukání. 

„Bello?“ Ozvalo se najednou za mnou a já se otočila. Stála tam Jane a provrtávala mě nepříjemným pohledem.
„Ahoj Jane.“
Co tady proboha děláte?“ zeptala se.
„Ale nic, byla jsem s Alicí a s Rose nakupovat a ty pak šly napřed. A já se pak snažila odnést tašky do pokoje a zakopla jsem. Potkala jsem Edwarda a ten mi pomohl. No a teď jsem znovu padala a Edward se snažil mě chytit, ale nevybral to a my spadli oba.“ Vysvětlovala jsem a musela jsem se znovu začít smát.
„Jane? Co se tady děje?“ A jéje, další. Alec.
„Bella tady má menší problém. Pojď, jdeme.“ Řekla a chytla překvapeného Aleca za ruku.

Podívala jsem se na Edwarda, ale ten upíral oči na vzdalující se dvojici.
„Edwarde?“ Otočil se na mě a usmál se.
„Děje se něco?“
„Nic, jen mě mrzí, že máš kvůli mě problémy s kamarády,“ řekl zkroušeně. 
„Co je to za kamarády, když mě odsuzují za to, že se bavím s někým jiným?“ Povzbudivě jsem se na něj usmála. Úsměv mi opětoval a začal se pode mnou kroutit. Uvědomila jsem si, že na něm pořád ležím a rychle jsem se zvedla. Taky se zvedl a upírskou rychlostí začal sbírat tašky. Nechal mi jich tam asi pět.
„Zvládneš to, nebo je mám vzít všechny?“ zeptal se pobaveně. Ani jsem se na něj nepodívala a s těmi pěti taškami vyrazila do pokoje.
„Ale Bello, vždyť to byla jen legrace,“ řekl a já se na něj podívala a málem jsem sebou znovu sekla o zem, ale tentokrát smíchem. Vypadal srandovně. Jako vánoční stromeček. Ještě žárovičky. Byl celý ověšený taškami. 
Konečně jsem se dostala do pokoje.. Sice s Edwardovou pomocí a s dvěma pády, ale dostala.
„Děkuju moc za pomoc. Nechceš jít dál?“ Jen s úsměvem kývl. 
Šla jsem rovnou do šatny, kde jsem si uklidila všechno oblečení. Edward mě jen pozoroval. Připadala jsem si hloupě.

Když jsem to uklidila, otočila jsem se na Edwarda.
„Nechceš se jít projít do zahrady?“ Jen jsem kývla. Šli jsme mlčky, ale bylo to příjemné ticho.
„Řekni mi něco o sobě,“ zeptal se najednou. Tázavě jsem se na něj podívala.
„Co přesně?“
„Já nevím, třeba co máš ráda a tak,“ vysvětloval. Pořád jsem na něj koukala, takže začal.
„Tak třeba, jakou máš nejoblíbenější barvu?“
„Tmavě modrou.“
„Dobře a jiné oblíbené barvy?“
„Třeba zelená, fialová, žlutá...“
„Oblíbené filmy?“ Ptal se dál.
„Třeba Pýcha a předsudek, ale i Piráti z Karibiku.“ Usmál se nad mým výběrem.
„Oblíbené knihy?“
„Pýcha a předsudek, Zámek Pemberley, Na větrné hůrce...“
„Můžu se zeptat, k čemu je tenhle můj výslech?“ ptala jsem se zvědavě.
„Abych věděl, co máš ráda. Pokračujeme. Co ráda posloucháš?“
„Hodně pianové skladby a soundtracky z filmů.“
„Co ráda jíš?“
„Miluju těstoviny a saláty.“ A tak to pokračovalo dál a dál. Ptal se na úplně bezvýznamné věci. Pořád jsme chodili a chodili a Edward se jen ptal, ptal a ptal. 

„Baví tě to?“ zeptala jsem se asi po hodině. 
„Jasně, ale jestli ti to vadí, tak já přestanu.“
„Ne, nevadí. Tvůj zájem o mou osobu mi dělá dobře, ale co kdyby jsme si to obrátili?“ Nejdřív se zamračil, ale pak kývl.
A tak začalo vyptávání na novo, tentokrát obráceně.



A tak plynul den za dnem, ze dnů se stal týden a ten se pak přehoupl v druhý.
Každý den a skoro i každou noc jsem trávila ve společnosti Culenových, nejčastěji s Alicí a s Edwardem. Ale oblíbila jsem si všechny, moc. Stala se z nich rodina, kterou jsem celý život postrádala.

Nastal den jejich odjezdu. Nabízeli mi, abych jela s nimi do Ameriky, do malého městečka jménem Forks. Hrozně mě to potěšilo a byla jsem pro. 

„Aro? Chtěla bych s tebou mluvit.“
„Dobře, já s tebou taky, Isabello. Co se děje?“
„Chtěla bych odjet s Cullenovými do Forks. Zkusit chodit do školy. Budu sem jezdit.“ Vybalila jsem to na něj hned.
„Isabello, jsi si jistá?“
„Ano, jsem.“
„Mohu tě poprosit, jestli by jsi to nemohla odložit? Má přijet jeden můj známý a já bych tě s ním hrozně rád seznámil. Pak můžeš jet,“ řekl se zvláštním pohledem v očích. Nezdálo se mi to. Proč by chtěl, abych tu zůstávala?
„Dobře, ale pak odjedu,“ řekla jsem a šla to oznámit ostatním, i když už to určitě vědí od Alice.

A tak Cullenovi odjeli. Doprovodila jsem je na letiště a rozloučila se s nimi. Domluvili jsme se, že si budeme volat a já jim pak řeknu, kdy mě mají čekat.

Už jsem se opravdu těšila na život s nimi, ale musím ještě chvíli počkat.