Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pravda bolí a lež zase hojí - 1.kapitola

11.08.2013 (15:15) • Clarissa • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1162×

1. ZASE DOMA

Jsem právě na cestě do malého městečka. Jmenuje se Mystic Falls. Tam jsem od malička vyrůstal. Město je bohaté na historii a to na historii upírů. Ironie, že upír jede do města, kde se to upíry jen hemží. Budu se s nimi muset řádně dohodnout. Chci tady zůstat několik týdnů, měsíců anebo let?

Carlisle mi to přeje.  Tak i Esmé a moji sourozenci. Carslisle mi řekl, že si zasloužím po takových letech opět navštívit svůj domov. Alice, moje roztomiloučká, sestřička se o vše postarala. Kromě oblečení! Ve městě jistě nejsou žádné hotely.  Nebýt Alice, bydlel bych někde pod mostem. Ve městě si může každý najmout dům, ale když je někdo Alice, tak musí vybrat něco skvostného. Vybrala tedy starodávný penzión rodiny Salvatorových. Jedná se o jednu ze zakladatelských rodin. Znám moc dobře historii celého města. Akorát neznám zdejší trasy.

Zajel jsem k obrubníku a vyčkával, jestli nenarazím na kolemjdoucího. Dnes bude jistě pršet. Černé mraky se snášely nad městečkem. Měl jsem pootevřené střešní okénko. Bude jistě veliká bouře. Jsem rád, alespoň nebude svítit slunce. Nerad bych ráno vyšel svěží do školy jako zářící disko koule.

Uviděl jsem hnědovlasou dívku v dáli, co se přibližovala. Měla dlouhé, rovné vlasy. Na sobě měla modrý svetřík a bílé tričko a černou sukni. Něco hledala ve své krásné, červené kabelce. Vyndala mobil a něco si na něm prohlížela anebo hledala kontakty. Když se dostatečně přiblížila, viděl jsem její velké, čokoládové oči.

Stáhnul jsem okno dolů a vyklonil se z auta. Ona mě vůbec nevnímala a nevšímala si mě. Hleděla zamyšleně do mobilu. Vzdychl jsem si a zavolal na ni.

„Promiňte, slečno?“ Rychle odtrhal oči od displeje mobilu a podívala se na mě. Nechápavě se rozhlédla okolo sebe a zasmála se.

„Myslíte mě?“ Ukázala váhavě na sebe. Sundal jsem si černé brýle a odhalil jí svoje zlaté oči.

„Vidíte tu snad někoho jiného.“ Kmitl jsem očima okolo ní. Ona zavrtěla hlavou. Měl jsem takový divný pocit. Určitě jsem ji už někde viděl. Musel jsem! Ty jemné rysi v obličeji a ten zářivý úsměv? Já říkám, že ji znám. No jasně. Tuhle dívku jsem přece viděl v Chicagu, ale to není možné. Byl rok 1986. Snad ne, že bych narazil na prvního upíra – upírku v tomto případě?

„Halo?“ vytrhla mě z myšlení. Párkrát jsem zamrkal a věnoval jí okamžitě svou pozornost.

„Omluvte mě, jsem dneska nijak mimo,“ přiznal jsem. Ona jen kývla. Bylo to takřka nemožné. Cítím tu vůni, vůni lidské krve. Asi blouzním. Po blíž města je i krevní banka a spousta lidí tady mají stále v žilách krev.

„No tak, co byste potřeboval?“

„Zrovna jsem přijel a…“ Prohrábl jsem si nervózně vlasy. Nebýt upír byl bych rudý jako rajče.

„… no a mám tu rezervaci v penziónu u Salvatorových. Zařídila mi to moje sestra Alice. Rodinu si holt nevyberete.“ Dívce na tváři utonul úsměv. Zvážněla.

„Je mi líto, ale musím jít,“ rozhodla náhle a rychle se ke mně otočila zády. Popojel jsem tedy k ní autem.

„Prosím,“ řekl jsem slušně. Skousla si pevně ret a povzdychla si. Jistě ji musím tím strašně unavovat. Ona si uklidila mobil do kabelky a odhrnula si vlasy z očí.

„Jeďte rovně a pak u Grillu to uvidíte. Tam zahněte doleva a neodbočujte dál. Až uvidíte starou příjezdovou cestu, tak tam najdete ohromný dům. Být vámi, dám si ale pozor.“

„Nebojte, jsem jako jestřáb,“ ujistil jsem ji. Ona se pousmála. Zase ten úsměv. Tolik mě jím zneklidňovala. Nadechla se a kývla s úsměvem hlavou.

„Dík…“ Musím vyloudit jméno.

„Elena,“ řekla krátce a otočila se na patě a pokračovala v cestě. Elena. Zaznělo mi v hlavě. Tak fajn Stefan mu nic neudělá, ale Damon? Zaslechl jsem myšlenky Eleny. Zdá se, že mě bude čekat milá a příjemná návštěva. Alice, tohle si vypiješ teda!

***

Dojel jsem na starou příjezdovou cestu, jak mi řekla Elena. V duchu jsem začal uvažovat, zda nelže. Široko daleko nic nebylo. Byla nervózní, ale stejně. Prostě mi to nejde do hlavy!

Uviděl jsem náhle v dáli ohromnou budovu. To je ono. No Alice umí vybrat parádní bydlení. Dům byl obkládaný červenými cihlami. Na nijakých místech rostli keříky. Zajel jsem autem před dům. Spolehlivé autíčko to mám. Pochválil jsem ho. Vypnul jsem tiše motor a vystoupil z auta.

Nadechl jsem se čerstvého vzduchu. Zdálo se, že je docela chladno, ale mně to nevadí. Jsme upír a nic necítím. Pomalu jsem šel k dřevěným dveřím. Nebyl tam obyčejný zvonek, ale opravdový zlatý zvon. Jednou jsem jím zazvonil, ale ani krok. Zkusil jsem to po druhé. Chvíli jsem měl strpení. Naposledy jsem zazvonil a stále nic. Odfoukl jsem si pramen bronzových vlasů z čela a obrátil se. Náhle jsem ale uslyšel kroky. Vrzání schodů.

Dveře se za mnou otevřely. Já se otočil a viděl muže na kraji dveří. Měl černé, husté vlasy a široká ramena. Oči mu svítily světlou, modrou barvou. V ruce držel skleničku s whisky.

„Přejete si?“ řekl ostrým hlasem. Měl na sobě černé kalhoty a černou košili, která byla rozepnutá a neupravená. Byl bosí. Zdá se, že jsem něco přerušil. Nenápadně jsem si odkašlal a představil se.

„Jsem Edward Cullen a mám tu u vás rezidenci.“

„Smůla, my nejsme žádný hotel,“ přerušil mě naštvaně a chtěl zavřít. Já jej rychle zarazil. Muž protočil oči. Zakroužil netrpělivě skleničkou.

„Moje sestra Alice sem volala a prý tu mohu bydlet.“

„Já o ničem… Stefan. No jasný, že mě to ihned nenapadlo,“ zavrčel nasupeně. Stál jsem jak sloup před ním. A četl mu myšlenky. Jestli ten týpek nevypadne do pěti sekund, srazím mu vaz. A s Bells jsme byli zrovna v tom nejlepším! Bells, uhodilo mě do mrtvého srdce. Zase bych se měl uklidnit. Tolik Bell je na světě. Jedna, dva… tři, čtyři. Začal si v duchu počítat.

„Pět?“ usmál jsem se. On se na mě překvapeně podíval a jeho obličej se změnil. Vytasil na mě zuby a vrhl se na mě.  Byl silný, ale ne dost. Po chvíli jsem ho pustil.

„Jsme to co ty,“ řekl jsem klidným hlasem. On se na mě arogantně ušklíbl a urovnal si svoji košili. Uvolnil mi cestu dovnitř. Bez váhání jsem překročil práh domu. Rozhlížel jsem se po dřevěné místnosti.

„Obývák je támhle.“ Ukázal a nalil si další sklenku whisky.

„Dáš si taky?“ zeptal se mě.

„Ne,“ řekl jsem krátce a posadil se na koženou, černou sedačku. Ten upír se posadil na opěradlo druhé sedačky naproti mně. Usmál se a lokl si whisky.

„Damon.“ Podal mi ruku. Přijal jsem ji. Znova si lokl.

„Takže nový kamarádíček,“ začal matně.

„Doufám, že Stefan mi to vysvětlí,“ dodal.  Pak jsem zaslechl další kroky a vrzání schodů.

„Damone?“ Uslyšel jsem dívčí, líbezný hlas. Damon vykouzlil jiskřivý úsměv a vstal z opěradla.

„Kotě, nenastydni mi,“ zazubil se. Otočil jsem se a ztratil řeč. Dívka s hnědýma očima se na mě vyděšeně podívala. Měla dlouhé, vlnité, hnědé vlasy. Na sobě měla pouze fialový župan a černé pantofle. Tohle není možné!

„Bello…“

Tak doufám, že se vám příběh Edwarda líbil. Další kapitola se bude jmenovat – Koncem to začíná. Objeví se tam Elena, Stefan a možná i Bonnie. A Edward s Bellou si to budou muset vyřídit. A co ještě Edward o Belle zjistí? Chci poděkovat Athenodoře, že mi vnukla tenhle nápad. Vaše Clarissa.

Autor: Clarissa, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pravda bolí a lež zase hojí - 1.kapitola: