Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pravidla pro lásku - 8. Přátelskost

03.12.2011 (07:45) • twimaja • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1661×

8. Přátelskost

Co to se mnou ten otisk prováděl? Na jednu stranu jsem cítila, že není tak silný, jaký by měl být… snad protože ani já nejsem přesně taková vlčice, jaká bych měla být, ale na druhou mě úplně ovládal.

Dnes, jednou za milion let, se mi podařilo vstát o trochu dříve, abych měla dost času na telefonát Jacobovi – možná to bylo také tím, že jsem přes noc vůbec nemohla spát. No, dřívější budíček byl málo platný, protože Jake měl hlasovou schránku a rozhodně do ní ujasnil, s kým nechce mluvit za žádnou cenu.

„Ahoj, tady Jacob,“ ohlásil se mrtvým hlasem. „Jsem právě zaneprázdněný, a pokud máte dostatek trpělivosti a vydržíte trochu delší dobu na odpověď, rád si poslechnu vaši zprávu. Žádám ale B. S., aby se neobtěžovala – nemám zájem. Díky za porozumění. Čau.

Když jsem si toto upozornění vyslechla v 6.15 ráno, bolest mi zkroutila obličej. Proč jsem ale nedokázala ujít těch několik sta metrů k domu Blackových a promluvit si s Jakem tváří v tvář, na to jsem odpovědět neuměla.

A teď, když nad tím tak přemýšlím, mám různá podezření.

Zaprvé, otisk. Totálně mě zaslepil přitažlivostí a láskou k Edwardovi že jsem pro ostatní city a milované lidi neměla místo. Kdyby ten otisk zrušit šel, možná… možná bych to riskla. Jo, to se mi snadno říká, ale hůř dělá. Vím – a vím to úplně stoprocentně jistě -, že bych otisk mezi Edwardem a mnou zničit nedokázala. A nechtěla – to je to podstatné. Zadruhé, když jsem včera Jakovi oznámila novinky, co mezi námi všechno mění. Co mění hlavně to, co mezi námi Jacob viděl, necítila jsem pocit viny. Jenom bolest nad ztrátou nejlepšího přítele. Copak já jsem mohla za to, že ho nemiluji tak, jak by on chtěl? Mohla jsem snad i za to, že jsem se otiskla do jednoho z Cullenových, upíra, nepřítele vlkodlaků?

Ne, nemohla – lehká odpověď na složité otázky. Tak proč nedokážu hodit Edwarda za hlavu, proč nedokážu být vlk, proč, proč?

Ale jisté odlišení jsem nepocítila jen v otisku, ale také ve své vlčí podstatě. Že by to bylo tím, že jsem holka, bylo předem zamítnuté, protože Leah je taky vlk a je úplně normální, se vším všudy.

Z přemítání mě vyrušily hodiny, které začaly odbíjet sedmou hodinu. Dopila jsem sklenici mléka a rychle vyběhla z domku. Zasněně jsem se usmála při pohledu na mou motorku a rychle na ní vyskočila.

Silnice byly mokré, kluzké, ale já kupodivu zvládla dojet ke škole bez bouračky. Kroužila jsem kolem parkoviště a snažila se najít místo; můj obvyklý plácek byl zabraný. Brzy jsem našla volný kousek… vedle červeného kabrioletu. Tohle je snad úplně naschvál. Doufajíc, že si konečně promluvím s Edwardem, jsem opřela motorku o stojánek a podívala se do na osoby vylézající z auta. Edward mezi nimi bohužel nebyl. Projela jsem očima parkoviště a jeho auto bylo několik míst od mého parkovacího místa.

Proč nezastavil vedle svých sourozenců, když tu měl volno?

Zaraženě jsem hypnotizovala stříbrné Volvo, avšak prázdné, majitel je asi už ve třídě, když mi někdo lehce zaklepal na rameno. Rychle jsem se otočila a upíří pach mě udeřil do nosu. Taková omamná… příjemná a krásná vůně. Zhluboka jsem se jí nadechla a zavřela při tom oči…

Počkat! Já jsem vlkodlak a mně by neměli upíři vonět. Otevřela jsem oči dokořán a spatřila Alici, jak na mě vyjeveně a překvapeně hledí. Byla jsem ráda, když promluvila bez okolků. Stejně už věděli, co jsem zač, tak k čemu by bylo lhaní.

„Udělala jsi právě to, co si myslím, že jsi udělala?“ vyslovila svou zkomolenou otázku, avšak v jejím podání to stále znělo jako ta nejkrásnější melodie.

Pokrčila jsem bezradně rameny. „Vypadá to tak,“ zašeptala jsem. „Nevím, co se se mnou děje.“

Alice se pousmála. „No… chtěla jsem tě jen pozdravit. A říct ti, že…Edward je tady, ve škole, takže budeš mít šanci si s ním promluvit. Myslím.“ Pak se zamračila.

„Jo,“ přikývla jsem. „Díky. Tak já letím na hodinu. Měj se.“ Očima jsem přelétla Emmetta a Rosalii, kteří si asi pět metrů za Alicí povídali, a vsadila bych všechno, co mám, že tématem rozhovoru jsem byla já. Jasper stál vedle Alice, ale nevěnoval mi pozornost. Bystrým, upířím zrakem pročesával parkoviště a freneticky přeskakoval pohledem z jedné osoby na druhou. Otočila jsem se a vydala se do třídy.

První hodina, angličtina, byla neskutečná nuda – zčásti proto, že jsme probírali povinnou četbu, kterou jsem měla přečtenou alespoň třikrát, a také proto, že se mnou ve třídě nebyl nikdo z Cullenových. Snad bych byla vděčná i za tu Rosalii, která se při pohledu na mě netvářila moc přívětivě, ale to, že v místnosti nebyl nikdo z nich, dělalo ten fakt, že existují, tisíckrát neskutečnější.

Druhá hodina mě příjemně překvapila. Seděla jsem v lavici sama, když ke mně svým ladným krokem přiskočila Alice Cullenová s dotazem, jestli si smí přisednout. Místo vedle mě bylo jediné volné, takže bych tak i tak neměla na výběr.

Seděla jsem v poslední lavici u okna, což bylo dokonalé pro nenápadné klábosení. A Alici zřejmě nevadilo, že přijde o opakování algebry, a s chutí se připojila ke konverzaci. Já s algebrou problém neměla, ba naopak, docela mě bavila.

„Alice,“ oslovila jsem ji váhavě poté, co můj plán navést téma konverzace k jejímu bratrovi, nevyšel a ona se rozpovídala o podzimní sezóně kabátků. „Je mi opravdu trapně, že se na to ptám zrovna tebe“ – tohle jsem jí asi vysvětlovat nemusela, rudá na mých tvářích mluvila za vše – „ale vím, že víš odpověď. Proč přede mnou včera Edward utekl?“ Stále mi to slovo nešlo pořádně vyslovit v kontextu s Edwardem.

Alice se zatvářila trochu překvapeně; tohle téma evidentně nečekala.

„Prosím.“ Doufala jsem, že se ukáže jako správná kamarádka, kterou se začala pomalu ale jistě stávat, a prozradí mi to, ale ona zarytě mlčela. „No tak, Alice.“

„Mlč,“ okřikla mě šeptem. „Budeš zkoušená.“

Její překvapení před chvílí nebylo nic proti překvapení, kterého jsem dostála, když mě učitel vyvolal k tabuli. Šokovaně jsem na ni pohlédla, ale ona jen pokrčila rameny. Vyučující to pochopil tak, že látku neumím a prosím kamarádku o pomoc, takže se zasmál potěšeným úsměvem a zadal mi první příklad.

O několik minut později, poté co mi učitel zadával sebe těžší příklady, avšak já je stále bravurně zvládala, jsem odešla s výbornou zpátky do lavice. Alice měla lehce nepřítomný výraz; zírala z okna, oči vykulené, ale ne vyděšené.

„Alice?“ zašeptala jsem k ní a zacloumala jsem jí paží – a divila se, jak to, že mě nijak nerozptýlila její ledová kůže. „Jsi v pořádku?“

Zatřepala hlavou a natočila ji mým směrem, do očí se mi ale nepodívala. Pak přikývla.

Jakmile zazvonilo, byla venku ze dveří dřív, než jsem se jí stihla zeptat, jak věděla, že mě učitel vyvolá.

Znuděně jsem šla na další hodinu a snažila se ji přežít… stejně jako potom i čtvrtou a pátou. Se spokojeným výrazem jsem šla na oběd. Na tác jsem si vzala pouze minerálku a pátrala očima po místu, kam si sednu.

„Nechceš si přisednout k nám? Dneska?“ zeptal se mě sametový hlas a já si dovolila jen na malou chvilku doufat. Když jsem se otočila a spatřila Emmetta, jak se usmívá od ucha k uchu, překvapivě přátelskou Rosalii, přihlížejícího Jaspera a posmívající se Alici, vyrazilo mi to dech.

„J-jasně,“ zakoktala jsem. „Ráda.“

Všichni čtyři se začali unisono chechtat a Emmett a Jasper mě předešli, aby mi ukázali, kam si chtějí sednout, zatímco já jsem se za nimi mlčky vydala, Rosalii a Alici vedle sebe, každou z jedné strany.

Spolužáci zírali, nevěřili vlastním očím. I já jsem byla překvapená. Cullenovi se s nikým nebavili a teď? Jessica mě naštvaně a závistivě propalovala pohledem, ale já byla natolik vyvedená z míry jejich nabídkou, že jsem se nedokázala pod jejich rentgenujícími zraky ani začervenat.

A další věc, která mě udivila a rozesmutnila zároveň, byla, že jsem nikde neviděla Edwarda.

Cullenovi si poposedali na svá obvyklá místa a já si sedla na pátou židli, která měla patřit jemu.

„No, ehm..,“ snažila jsem se začít rozhovor. „Kde je… no…?“

„Edward?“ pomohla mi – k mému překvapení – Rosalie.

Kývla jsem a cítila, jak mi hoří tváře.

Tentokrát si vzala slovo Alice.

„Nechtělo se mu na oběd,“ vysvětlila.

Teprve teď jsem se podívala na jejich tácy. Jídla bylo mnoho, ale všechno netknuté. Zakručelo mi v břiše, když jsem se podívala na plněný toast na tácu Jaspera a banán Rosalie. Znovu jsem zrudla, protože mi bylo jasné, že to slyšeli.

Jasper se zachechtal, vzal do ruky toast a natáhl se s ním ke mně. „Nechceš?“

Zavrtěla jsem hlavou. „To je blbý,“ zamumlala jsem. „Zaplatil sis to.“

Znovu se všichni zasmáli a já přemítala, kde se v nich dneska bere ta ohromná přátelskost.

„A co si myslíš, že s ním asi tak bude dělat, co?“ zeptala se Alice. „Je to rekvizita.“ Vzala do ruky Rosaliin banán a svoje jablko a položila je na můj tác společně s toastem, který vytrhla z Jasperovy ruky. „Stejně jako tohle a tohle, takže udělej mi radost a sněz to za nás, ano?“

Pod jejím žhnoucím pohledem jsem si nedovolila odporovat. Rychle jsem si rozbalila toast a ukousla první sousto. Vrhla jsem rozhodný pohled po Alici a rozhodla se, že už jí nenechám vyklouznout. Teď nebo nikdy.

„Ty, Alice,“ oslovila jsem ji ne zrovna slušným způsobem a sledovala, jak se na mě stočily čtyři páry topazových očí, zvědaví z mého nového tónu. „Jak jsi vlastně předtím věděla, že mě učitel vyzkouší?“

Alice se na mě zamračila. „No, intuice,“ řekla s úsměvem a poklepala si na spánek. Pak zvážněla. „Ne, opravdu, pozorovala jsem ho a viděla jsem, že si všiml našeho povídání. Chtěla jsem zasáhnout včas, než dostaneš špatnou známku… ale jak jsem později zjistila, ani jsi to nepotřebovala – jsi skoro matematický génius. Tebe matematika baví?“

Uchichtla jsem se. „Ne, ne, Alice. Zaprvé, neuhýbej od tématu. A zadruhé, podívej se na mě. Připadám ti hodně hloupá, abys se mnou musela mluvit jako s malým dítětem, kterému musíš vysvětlit, co je to sex, ačkoliv nechceš použít pravdu?“

Alice se pousmála, Emmett se začal smát a Rosalie se k němu po chvíli váhavě přidala. Jasper mě probodával fascinovaným pohledem, ač jsem nevěděla proč.

„Dobře,“ rezignovala. „Chápu. Víš, někteří upíři jsou obdarováni darem, schopností nebo talentem – říkej si tomu, jak chceš. Já jsem do vínku dostala vize do budoucnosti. Vidím, k čemu se někdo odhodlal, rozhodl. Když se učitel rozhodl, že tě vyzkouší, objevilo se to přede mnou jako blesk z čistého nebe. No… nevidím vlkodlaky, víš. Ale tebe nějakým zázrakem ano. Opravdu netuším, proč to tak je, ale jsi jiná než ostatní.“

Přikývla jsem. „Žádná novinka pod sluncem. Jsem prostě divná.“

Jasper se usmál. „Já můžu vycítit emoce lidí a ty pak následně změnit. Teď třeba vím, že se cítíš šťastně a úzkostně zároveň, ale už nedokážu poznat důvod těch pocitů. Ale myslím, že v tomto případě bych si mohl docela i tipnout.“

Alice varovně semkla rty. Všimla jsem si toho, samozřejmě.

„Alice,“ zaúpěla jsem. „Kdy konečně pochopíte, že přede mnou nemusíte mít žádné tajnosti? A když už jsme u těch tajností… Jakou že schopnost má Edward, jestli tedy vůbec nějakou má?“

„Čte myšlenky,“ vyhrkl Emmett, a já ztuhla.

Rychle jsem se podívala kolem, ale nezdálo se, že by někdo věnoval pozornost tomu, o čem se tu bavíme, pouze hypnotizovali očima naše postavy, naše obličeje, naše pohyby.

„To jako vážně?“ ověřovala jsem si.

Rosalie přikývla. „Ale tobě je číst nedokáže, z nevysvětlitelných důvodů.“

Oddechla jsem si. Ještě že tak.

„A když už jsme tady takhle skoro všichni pohromadě, vzájemně si říkáme pravdu a potom, co my jsme řekli většinu toho, co jsme mohli nabídnout, jsi na řadě ty. Na rovinu, co cítíš k Edwardovi?“ vybalil na mě Emmett.

Čtyři páry zlatavých očí mi bleskly do obličeje a čekaly na mou reakci.

7. kapitola ♦ 9. kapitola

Autor: twimaja (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pravidla pro lásku - 8. Přátelskost: