Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Právo na šťastie - 17. časť

10.04.2011 (08:30) • ada1987 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1388×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

17. část

Bella

Jakmile Alice odešla, rozhodla jsem se odblokovat vzpomínky a city, které ve mně bouřily. Raději jsem si užívala ruch kolem mě. Dívala jsem se na lidi, kteří chvátali k přepážkám, jiní se pohodlně rozvalovali na sedadlech – někteří měli rozzářené tváře, na dalších byla znát nervozita. Hádání, co za tím může být, mi slušně ukrátilo dlouhou chvíli. Těší se domů, na prázdniny, na milence? Bojí se, že je zatím vykradou, že s námi spadne letadlo, že zatím co budou pryč, přijdou o místo? Kolik z těch emocí jsem naposled cítila sama? Strach i naději... no, teď je všechno jinak. Já jsem jiná.

Zkusila jsem se na sebe podívat zvenčí. Jak asi na ostatní působím? Usoudila jsem, že nejlepší bude maska profesionálky. Moje vizáž odpovídala dívce, patřící mezi horních deset tisíc nebo modelce. Dala jsem si záležet, aby z mé tváře nikdo nevyčetl žádnou emoci. Nechtělo se mi působit znuděně. Ostatně takovou dálku jsem letěla teprve po druhé. Pořád ještě to mělo příchuť nového. Tím víc, že tentokrát jsem se nemusela děsit toho, co mě čeká na konci cesty. Edward teď nebyl ve smrtelném nebezpečí a já v časové tísni. Tentokrát byla moje cesta nalinkována do nejmenšího detailu.

Seděla jsem v první třídě, jak jinak a opět jsem za to byla vděčná. Znamenalo to totiž méně kradmých pohledů, spousta místa a soukromí. Nemusela jsem se nutit do konverzace s přespříliš zvědavým spolucestujícím. Sotva jsme se odlepili od země, dala jsem si do uší sluchátka s vlastní hudbou a zaměřila se na okénko. Bylo jasno, slunce se ještě ani nezačalo klonit k západu, a tak jsem měla skvělý výhled. Ne, že bych po tmě neviděla, ale měla jsem alespoň příležitost ocenit ten rozdíl.

Bojovala jsem se vzpomínkami, protože kdyby se mě zmocnily, přišel by s nimi i smutek a stesk. Nehodlala jsem dát Volturiovým šanci, aby snad na mé tváři viděli jejich pozůstatky, takže jsem se rozhodla soustředit se jen na přítomnost a užít si každý okamžik. Po pár hodinách nade mnou ale stejně zvítězily. Myšlenkami jsem se vracela ke své rodině. A nejen k té upírské. Myslela jsem i na Charlieho, Reneé a Phila. Uvidím je ještě někdy?

Nevidím budoucnost jako Alice, a tak nemělo cenu se s ní trápit. Co se má stát, stane se.

Letiště bylo bez ohledu na pokročilou noční dobu plné. Moje obavy, jak se najdeme, byly ale plané. Už když jsem procházela do příletové haly, spatřila jsem postavu, která čněla vysoko nad ostatními. Italové všeobecně nejsou zrovna vysocí a Felix (nemohla jsem ho nepoznat) naopak vypadal jako hvězda nějakého týmu z NBA.

Díval se na mě ledovým pohledem skrz tmavé kontaktní čočky. Lehce mi pokynul a já se v duchu poťouchle zaradovala. Viditelně ze svého úkolu vyzvednout mě nebyl právě nadšený, ale Aro mu nejspíš přikázal, aby se choval slušně. Rázem jsem se cítila pevnější v kramflecích (a že jsme pro můj první vstup do Volterry zvolily s Al hodně vysoké).

Přenechala jsem mu vozík se zavazadly a věnovala mu úsměv, který mohl v chladu klidně soupeřit s jeho pohledem. Nečekala jsem a vyrazila k východu. Když jsem zaslechla, jak zuřivě skřípe zuby, usmála jsem se pro sebe. Vypadali jsme jako princezna a její sluha. I když se snažil dostat na stejnou úroveň, stále jsem byla o pár kroků vpředu. No co, na roli pucfleka se hodil... a i když sám tomu určitě dával nějaký vznešený název, pro Ara jím i byl. Nic než obyčejný sluha, sotva lepší než pes, po kterém se chce jen to, aby bez odmlouvání (a bez přemýšlení) poslechl jakýkoli rozkaz.

Sotva jsme vyšli z haly, převzal vedení zase on. Vedl mě k velkému černému Rols Royceu. Otevřel mi zadní dveře a já si dala záležet, abych dovnitř vplula tak samozřejmě, jako bych na to byla zvyklá. Děkovala jsem za to, že jsem upír, protože jako člověku by mi srdce určitě málem vyskočilo z hrudi. Felix naložil mé kufry a v mžiku se posadil za volant.

Cesta nebyla zvlášť dlouhá, ale čím víc jsme se k ní blížili, tím můj strach stoupal. Nedokázala jsem si ani představit, co mě tam čeká.

Do Volterry jsme přijeli okolo půlnoci. Felix vjel do podzemních garáží, jejichž vjezd byl důmyslně zamaskovaný jako vstup do kanálizace, nejspíš aby nerušil okolní architekturu. Nikoho by nenapadlo, že pár metrů za mřížovím jsou vrata, která se bez číselného kódu neotevřou. Než za námi zapadly, začaly hodiny na náměstí odbíjet půlnoc. Ušklíbla jsem se. Jak symbolické! Konec dne! Konec mého života s Edwardom a jeho rodinou. Začátek nového dne. Začátek života u Volturiových!

Kufry jsme nechali v autě. Než jsem vystoupila, zhluboka jsem se nadechla (i když jsem to nepotřebovala). Je čas vstoupit do jámy lvové.

Felix mě zavedl k výtahu, kterým jsme společně vyjeli do recepce, jíž jsem si pamatovala z naší poslední návštěvy. Za celou dobu žádný z nás neporušil ticho, panující mezi námi už od letiště.

Na recepci seděla mladá žena. Nebyla to Gianna - chuděra, kdoví jak skončila. Zřejmě jako něčí potrava.

„Dobrý večer, Felixi - slečno. Mám Vás ohlásit?“ zeptala se nás recepční.

Felix odmítavě zavrtěl hlavou a vedl mě dál. Nejspíš odhadl, že pokud mě tu nechá déle, budou si muset hledat novou lidskou ozdobu recepce.

Zastavili jsme se ve zdobeném sále, kterým jsme tehdy prošli do kruhové místnosti. Felix se na mě otočil: „Ohlásím nás. Zůstaň tu, prosím, chvíli, Bello.“

Slovo „prosím“ mělo zvláštní kovový zvuk – jako kdyby ho tak dlouho nepoužíval, že mu zrezlo v ústech... a nebo při něm skřípal zuby.

Opět mě pobavilo, jak moc ho štvu. Vzápětí jsem si ale uvědomila, že tady by mohl mít navrch on, a tak jsem si odpustila další popichování. Přikývla jsem a a rozhlédla se po místnosti, jako bych ji chtěla obdivovat. Slyšela jsem, jak se za ním zlehka zavřely dveře.

V duchu jsem počítala vteřiny. Jakkoli jsem se bála, co mě uvnitř čeká, chtěla už jsem to mít za sebou.

Najednou jsem zaslechla jakýsi šramot na opačném konci místnosti. Vůbec jsem z toho neměla dobrý pocit, ale nechtěla jsem dát najevo, jak velký je můj strach.

„Kdo je tam?“ zeptala jsem se, ale nikdo se neozval.

Přistoupila jsem blíž a viděla jsem, že se kdosi ukrývá za těžkým závěsem ze zeleného damašku.

„Vylez!“ křikla jsem.

Látka prozradila, jak se osoba za ní ještě víc schoulila. Upíří rychlostí jsem překonala vzdálenost mezi námi a vytíhla ji spoza závěsu. Když jsem spatřila, kdo to je, úžasem jsem téměř oněměla.

„Bree?!“

Vypadala jako malá holčička, když na mě upřela své krásné obrovské oči. Když mě poznala, rozzářila se, ale vzápětí její tvář znovu ztuhla ve vyděšené grimase. Za námi se ozvaly tiché kroky a než jsem se stačila otočit, Felixův hlas šlehl jako bič: „Co ty tady děláš? Dávno máš být uvnitř.“

Hrubě ji chytil za rameno a smýkl s ní ke dveřím. Bree se nevzmohla ani na slovo, jen sklopila hlavu a poslušně mi zmizela z dohledu.

V tu chvíli se ve mně začala vařit krev. Co to má znamenat? Co se to tady děje? Proč s Bree takhle zachází a proč si to ona nechá líbit? Že je ve Volteře něco shnilého, jsem čekala, ale že na to narazím tak brzy... bez toho, abych vůbec mluvila s Arem, to mě zaskočilo.

Mně Felix pokynul o poznání uctivěji. Šel přede mnou, jako bych tudy už nešla. V malé temné místnůstce se na okamžik zastavil a podíval se mi do očí: „Nic mi do toho není, ale i tak tě chci varovat. Vybírej dobře, s kým se budeš bavit.“

Zlostně jsem odsekla: „To se neboj. Dokážu rozlišit, kdo mi sedí a kdo ne.“

Felix pokrčil rameny: „Asi jsem se špatně vyjádřil. Bree patří Caiovi. Není radno si ho poštvat proti sobě. Caius umí čekat a zasáhne, až to budeš čekat nejmíň. Pak by ti nepomohl ani Aro.“

Ujistil se, že jsem jeho varování pochopila a pak znovu vyrazil. Nesměli jsme se opozdit. Nechat čekat vládce se nejspíš nevyplácí. Felix zmizel v otevřených dveřích a já si dopřála poslední svobodný nádech. Jak tam vejdu, budu už patřit k nim.

Konec 17. části

16. kapitola 18. kapitola

venované Marketasaky

Autor: ada1987 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Právo na šťastie - 17. časť: