Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Právo na šťastie - 7. časť

23.01.2011 (10:00) • ada1987 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1408×

7. část

Bree

Diego protočil oči a ukázal mi na postel. Posadila jsem se na krajíček, co nejdál od Freda, zatímco Diego přešel k Fredovi, aby se ujistil, že nikdo další neuslyší to, co mu chtěl říct.

„Riley nám lže!“

Fred ani nezvedl oči od knížky, jen trochu opovržlivě ohrnul ret: „No, to je asi taková novina, jako že slunce vychází na východě.“

Diego mu knížku sklopil a donutil ho tak podívat se mu do svých planoucích očí: „Myslím to vážně. Něco jsme s Bree zjistili.“

Pak ztišil hlas tak, že dál jsem nezachytila nic ani já. Kdokoli jiný nemohl vědět ani, že spolu vůbec mluví. Ať jsem špicovala uši sebevíc, neslyšela jsem nic než občasný nádech. Neodolala jsem a zkusila alespoň odezírat. I to bylo ale zbytečné. Byli k sobě naklonění tak, že jsem jim na rty neviděla. Za to jsem zaregistrovala, že se po mně Fred několikrát podíval... a měla jsem pocit, že se jeho pohled měnil čím dál víc. Nejdřív byl lehce nespokojený, nedůvěřivý, pak spíš nevěřícný a nakonec skoro obdivný... nebo to jsem si aspoň namlouvala. Každopádně z něj už zcela vyprchalo jeho dřívější nepřátelství.

Nakonec se Diego zvedl a usmál se na mě. Pokynul mi, abych se k nim připojila.

Diego zašeptal: „I když víme, že nám Riley lže, pořád si nemyslím, že je zlý. Docela se přátelíme. Je inteligentní. Možná je ta povídačka se sluncem opravdu jen pojistka proti těm hlupákům dole. Umíte si představit, jak by řádili, kdyby věděli, že se nemají čeho bát? Riley by je tu už nikdy neviděl. Byli by jako utržení z řetězu.“

Pokrčila jsem rameny – já jeho optimismus ohledně Rileyho nesdílela a podle Fredova skeptického pohledu se se mnou shodoval. Jen jsem doufala, že Diego ví, co dělá. Byl přece starší a znal se s Rileym daleko lépe než kdo druhý.

Z přemýšlení mě vytrhl Fredův dotaz: „Takže co? Půjdeš za ním a na rovinu se ho zeptáš, co za tou lží vězí?“

Znělo to jako ta největší pitomost, která by koho mohla napadnout, ale Diego k mému překvapení přikývl. Zírala jsem na něj. Proboha, až do teď se zdál tak chytrý, prozíravý a vnímavý.

Fred si odfrkl: „Ty jsi vážně sebevrah, Diego. Nechápeš, že on to tak nenechá? Vzpomeň si, kolik lidí už zmizelo? A vždycky se to svedlo na slunce. Myslíš, že jen tak odešli? To sotva.“ Znovu udělal pohrdavý úšklebek a na krátký okamžik tak odkryl své dokonalé zuby.

Souhlasila jsem s ním a bylo mi to nejspíš vidět na tváři. Diego se na nás shovívavě usmál a položil ruce na naše ramena: „Klid, všechno bude v pohodě, nebojte se. Půjdu za ním hned, jak se vrátí. Pokud lže ona, bude dobře, když mu budu moct pravdu dokázat.“

Otočil se na Freda: „Mám jen starost o Bree. Mohl bys na ni dát pozor?“

Jejich pohled se přesunul na mě a já se slabě ohradila: „Dokážu se o sebe postarat.“

Fred se poprvé usmál: „Bez urážky, kočko. Možná ses o sebe postarala, dokud jsi byla prakticky neviditelná, ale teď si tě – kajícně přiznávám, že i díky mému zásahu - všimla Sára a Raoul. Ti tě na pokoji nenechají, takže... jo, proč ne. Postarám se o tebe, pokud ti nevadí být tu se mnou.“

Rychle jsem zavrtěla hlavou a kývla na hromady časopisů a knih v koutě: „Aspoň budu mít co dělat.“

Fred se znovu usmál: „V pohodě. Půjč si, co chceš. Tamtu kopu už mám přečtenou.“

Riley

Cestou zpátky jsem měl hlavu plnou nejrůznějších plánů, jak uspíšit konec těch divných žlutookých, kteří mi kazili mé štěstí... její štěstí. Vážně jsem se netěšil na tu hordu šílenců, se kterou jsem měl strávit další den, ale bylo to nutné. Jen moje přítomnost je dokázala trochu uklidnit a zároveň je udržovala v jistotě, že mé varování o zabijáckém slunci se zakládá na pravdě. Jak bych jim vysvětlil, že se jen tak procházím, zatímco je venku světlo? Jistě, slunce se tu objevovalo tak zřídka jako jinde hurikány, takže třpyt mi většinou nehrozil, ale jim jsem takové detaily vysvětlovat nehodlal. Stačilo mi vidět, jak dodržovali ostatní pravidla. Nebo aspoň to hlavní – o utajení. Musel jsem je udržet uvnitř, jinak by se utrhli ze řetězu úplně.

S podobně neslavnými myšlenkami jsem vstoupil do chatrče a než se na mě stihli tradičně sesypat Kristie a Raoul se svými stížnostmi jeden na druhého a jejich bandy, odchytil mě Diego. Usmál jsem se. Toho jsem vždycky rád viděl. On byl snad jediný, s kým se dalo normálně bavit. Ovšemže tu bylo pár myslících upírů – ona jim vždycky říkala „krotcí“ a podle tónu, kterým to říkala, mi připadalo, že se jí moc nehodí... Ale ona s nimi taky nemusela žít. Potřeboval jsem někoho, na koho jsem se mohl spolehnout a nemusel ho pořád kontrolovat. Ty, o kterých jsem věděl, že budou ostatní držet zpátky a připomínat jim pravidla. Diego byl jedním z nich... a rozhodně nejpřátelštější.

Tentokrát se ale choval zvláštně. Obezřetně se rozhlédl, naklonil se ke mně a rychle zašeptal: „Potřebuju s tebou mluvit, Riley. Ale ne tady. Venku. Na něco jsem přišel...“

Trochu ve mně zatrnulo, ale rozhodl jsem se to ignorovat. Diego byl zvláštním způsobem čestný – jeden z mála, o kterém se to dalo říct. I přes to, kde jsem ho našel... a v jaké situaci, si zachoval cit pro spravedlnost. S ním jsem se nemusel bát, že by mě napadl zezadu tak, jak by to udělala naprostá většina upírů – novorozených tím spíš. Využít každé příležitosti – to měli vepsané v hlavách jako zákon. Tím jediným se řídili.

Diego byl ale jiný.

Kývl jsem a ještě prohodil: „Musíme si ale pospíšit. Brzy bude svítat.“

Diegova tvář byla v tu chvíli prosta jakékoli emoce. O to víc jsem byl zvědavý, o čem chce mluvit. Bylo toho tolik, nač mohl přijít. Něco o našem upířím životě - legendy, které byly jen pohádkami pro lidi, aby měli pocit, že se nám mohou alespoň nějakým způsobem bránit. Nebo... a to by bylo horší..., kdyby přišel na něco o ní. Pokyny v tom případě byly nekompromisní. Nemohl bych ho nechat žít... a sám bych toho litoval. Diega jsem si cenil víc, než celé té bandy. Dokonce víc než talentovaného Freda, i když ona by to nikdy neschválila.

Znovu jsem otevřel dveře a rozběhli jsme se ven. Zastavili jsme se na začátku lesa nedaleko našeho brlohu – v podstatě na dohled. Měli jsme ale jistotu, že nás nikdo zevnitř neuslyší. Pokud bych musel Diega odlákat, usnadnil mi to právě naprosto maximálně.

Diego se mi pár okamžiků díval do očí, jako by odtamtud chtěl vytáhnout pravdu. Pak mi rychle nastínil svůj pokus se sluncem a překvapivé zjištění, jak jeho kůže reaguje na sluneční svit. Musel jsem se usmát. Když jsem to viděl poprvé, celé hodiny jsem nedokázal nic jiného než civět na vlastní ruku. Tedy vlastně nejen to. Když se tam tehdy po pár hodinách objevila, byla nádhernější než kdy jindy. Krásnější, než jsem si myslel, že vůbec může být. Nejspíš tehdy jsem se do ní zamiloval.

Teď jsem ale stál před rozhodnutím. Věděl jsem, že kdybych se zeptal jí, rozkáže mi bez váhání, abych Diega zabil. Jenže já právě dostal nápad, jak využít jeho odvahu a všímavost.

Rozhodl jsem se pro upřímnost... nebo aspoň tolik upřímnosti, kolik si mohl dovolit.

„Diego, ty to víš, že ano? Víš, že vám neříkáme pravdu. Nejsem si jistý, kolik toho skrývá i přede mnou. Cítím z ní jen strach... Diego, já ji miluju. Když se dozví, že jsi odhalil tajemství slunce a nedrží tě na uzdě nic než tvé sebeovládání, donutí mě tě zničit. To ale nechci. Věřím, že jsi schopný myslet..., a proto tě teď pověřím úkolem. Nedostanu z ní nic, co mi sama nechce říct a to mě děsí. Potřebujeme vědět víc. Budeš tedy nás předvoj. Vyzvědač. Najdeš ty druhé a zjistíš, co je špatně. Jdi hned. Už se nevracej zpátky – kdokoli tě potká, mohl by mít podezření. Budeme zatím předstírat, že tě spálilo slunce. Počkej na nás za pět dní u útesů. Pak mi povíš, co nesedí...“

Konec 7. části

6. časť 8. časť

Autor: ada1987 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Právo na šťastie - 7. časť: