Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Právo volby 10. kapitola

11.10.2012 (13:30) • Sabienna • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2085×

Probudil mě šramotivý zvuk kdesi v lese a první, co jsem na sobě pochytila, bylo pálení slepených očí od toho osvobozujícího pláče, který mě vyčerpal až ke spánku. Nejprve jsem si pořád zavřené oči promnula a poté jsem konečně odlepila řasy od sebe. Sice to nebylo zrovna to nejpříjemnější, ale oproti tomu, co jsem cítila uvnitř sebe, to nebylo nic. Nekonečné rozpolcení, příšerný zmatek, neštěstí, žal, bolest a především ty chaotické myšlenky, které mi na mysl neúprosně vyskakovaly jedna za druhou. Nejraději bych je zase utlumila bezstarostným spánkem, ale to bych si musela omlátit hlavu o zeď, protože se mi ani v nejmenším spát nechtělo, ačkoliv jsem byla unavená k smrti. To z toho, co se odehrálo. Venku vládlo ještě denní světlo, takže jsem tak dlouho spát nemohla, i když mi to připadalo, že jsem spala celou věčnost. Bohužel to na můj vnitřní stav žádný vliv nemělo. Převalila jsem se na záda a odhodlala jsem si utřídit v hlavě všechno, co se zdálo moc nejasné. Takže všechno. Hluboce jsem se na to nadechla a pak mi došlo, jak jsem neuvěřitelně patetická. Sama jsem to dobrovolně hrotila do nebeských výšin, přitom to byla jenom obyčejná hádka, kde sice padaly nepěkné věty, ale tím to haslo. Ne! To rozhodně nebyla obyčejná hádka.

Nějak jsem stále netušila, co jsem si měla myslet. Taky jsem netušila, čeho tím chtěl Jacob vlastně přesně dosáhnout. Ale toho, co se stalo, asi ne. Svá minulá rozhodnutí už těžko změním a nic dalšího podobného se ode mě naštěstí nečeká. Ale pro Jakea přece muselo něco znamenat, že jsem se vydala sem. Taky že jsem se mu snažila omluvit a požádala jsem ho, aby se se mnou vrátil zpátky domů. Tak co by ode mě, sakra, ještě chtěl? Nebo jde prostě jenom o to, že se kvůli své ješitnosti a hrdosti nedokázal smířit s tím, že jsem dala přednost Edwardovi? A teď, když se ke mně Edward opět otočil zády, ať už to bylo kvůli čemukoliv, tak mě to prostě jenom nechával pěkně strávit? Vychutnával si moje zklamání a ztrátu? Ne, to je blbost. Takový Jake není. To by mi neudělal, avšak to, co vycházelo z jeho úst, na mě v tu chvíli působilo jako čistý jed, který bolestivě trávil mé rozpolcené srdce kousek po kousku. Věřila jsem, že to tak nemyslel. Nemohl… Určitě ho jen rozčílilo, že jsem se Edwarda neustále zastávala. Jenomže pro mě to bylo odjakživa naprosto přirozené. Budu bránit svou životní lásku, když ji někdo napadá a zpochybňuje. I když, no, možná oprávněně. Jenže, co když to přece jen nemá žádný opodstatněný důvod?

Co když má Jacob pravdu?
Co když láska mezi mnou a Edwardem není taková, jak jsem si už od začátku myslela? 
Co když jsem doopravdy neviděla to, co bylo tak zřejmé, protože mě Edward zmámil svým sladkým nektarem, kterým mě v našich společných chvílích tak hojně obdarovával?

To ne! Toho by Edward nebyl schopný. Proč by to vůbec dělal? Ale když dokázal porušit slib, který mi tak ochotně složil a který bez okolků zase porušil? Co když ze strachu o mě, protože jsou Volturiovi daleko větší hrozba, než jsem schopná si uvědomit? A co když o žádné Volturiovy nejde? A co když mu teď křivdím? Zatraceně!

To je tak těžké! Vycházet pouze s nějakými dohady. Můžu se ale zaměřit na fakta. Beztak mi nic jiného nezbývá. Takže, Edward je pryč. Zase mě zradil, a to mu nikdy neodpustím. Ani nemůžu, i když se vrátí a bude prosit o odpuštění. Neměl mě opouštět! Potřetí si tím vážně nechci projít. Co by mi ještě dokázal provést, když nedbal ani na náš slib? Po tomhle už mu stejnak nikdy nedokážu zcela bezmezně důvěřovat. Vždycky tam bude ten otrávený trn, který mě bude nezvratitelně upozorňovat na to, abych si dávala pozor. Navíc se ani nemusí vrátit. Tímhle mě vlastně mohl definitivně opustit. A nebo taky ne... Konec s Edwardem. Jsem tu kvůli mému nejlepšímu příteli, kterému se zázračně podařilo můj názor na Edwarda alespoň zpochybnit. Znejistil mě do té nejvyšší míry, že dokonce pochybuju o Edwardově lásce. A to že je můj nejlepší přítel?

Proč mi to vlastně všechno říkal? Moc dobře musel vědět, že mi tím ubližuje.
Nebo mi tím chtěl otevřít oči.
Nebo mě chtěl stůj co stůj přetáhnout na svoji stranu, přičemž vůbec nedbal na to, že mě to raní.

Co si to o něm vůbec myslím? Jacob vždycky všechno myslel jen v tom nejlepším, i když to dotyčné osoby mohlo častokrát ranit. Obětoval se a udělal ze sebe toho špatného, ale jenom proto, aby pomohl. A já ho budu obviňovat z něčeho takového? Po tom všem, co pro mě udělal? Nemůžu se chovat teď tolik nevděčně. A zle. Taky se k němu nemůžu tak sobecky přehlížet, že se jenom snaží získat si alespoň část mé lásky, kterou si možná Edward ani nezaslouží. Podle Jacoba určitě. On mě miluje a já se jen neustále ten fakt pokouším ze své hlavy vytěsnit, protože by to potom bylo všechno zaručeně ještě těžší. Stejně jako ignoruju realitu, že mě Edward znovu opustil, tak ignoruju Jacobovu lásku. Ale tu jsem odmítala od úplného počátku. Protože mi to připadalo naprosto nevhodné, nevítané a hlavně nefér. Sice se to postupem času nějak změnilo a i já k Jakeovi cítila víc, než bych sama chtěla. Zřejmě daleko víc, protože jsem tady! I tak mi to stále přijde špatné.

Milovat Edwarda bylo až příliš snadné. On neměl ani jedinou chybičku. Zato Jakea jsem musela přijmout s těmi všemi otravnými neduhy, kterými mnohokrát oplýval. A někdy mezitím jsem došla k závěru, že jsem bez něj prostě nedokázala žít. Na to jsem ho až moc potřebovala. Bylo to pro mě natolik důležité, že jsem nesnesla jeho nepřítomnost. Tak příšerně hodně, že jsem byla schopná bez jediného slova odejít pryč, a to i s tím vědomím, že to mého otce přivede k šílenství. Riskla jsem to, zmizela jsem z Forks a teďka jsem byla konečně tu. Čeho jsem se ale doopravdy obávala, bylo to, jestli celá ta moje výprava nepřijde vniveč. Tak nějak se k tomu schylovalo.

Díky mým intenzivním a protichůdným myšlenkám jsem si ani nevšimla horkých slz, které smáčely mou světlou tvář. Napadlo mě, že by vůbec nebylo od věci, kdybych si našla nějakou činnost, abych nemusela dát hloubat ve své mysli, protože to nabíralo čím dál děsivějších rozměrů. Dobírala jsem se k čím dál víc šokujícím závěrům, které mi chvilkami probleskávaly hlavou. Nechtěla jsem si to plně uvědomit, protože by to bylo… Nenacházela jsem dost výstižné slovo, pokud nějaké vůbec takové existovalo. Nebýt Jacoba, tak se v něčem takovém ani nevrtám. Hned teď s tím skoncuju!

Svižně jsem se vyhoupla do sedu a očima jsem si hledala nějaký předmět, který by skýtal spásnou činnost, kterou bych se alespoň minimálně zabavila. Zrak se mi zatoulal ke spraveným kamnům, a tak mi došlo, že jsem už dávno chtěla dojít na dříví, abych si měla čím zatopit. Ale díky těm pekelným kamnům mi naskočil před oči Jakeův obličej a ani za nic jsem se ho nemohla zbavit. Spokojeně se na mě usmíval a v čokoládových duhovkách mu jiskřily hvězdičky potěšení. Prevít jeden!

Vlažně jsem se zvedla z postele, navlékla jsem si na sebe teplou bundu a vydala jsem se i s ošatkou na dřevo ven do toho nevlídného počasí. Foukal ostrý chladný vítr, všude se líně povalovala mlha a bylo příšerně vlezlo. Vážně ideální atmosféra k tomu mému psychickému rozpoložení. Tušila jsem, že moje chování mělo dvě pravidelné fáze, na což jsem se rozhodně netěšila, protože jsem přitom sama sobě byla nanejvýš protivná. Navíc mě ještě trochu bolela ta noha, takže to mi taky nijak nepomáhalo. 

Naštěstí plus pro mě, že nějaké naštípané dříví spočívalo hned u chatky a jenom čekalo, až si ho někdo vybere. A protože jsem zprvu z toho všeho byla taková nerudná, otrávená a především rozčilená, házela jsem do pletené ošatky jedno poleno za druhým. Nadmíru vztekle a neopatrně, takže mi každou chvíli přistálo nějaké mimo koš, což mě dohánělo skoro k šílenství. Byla jsem tak hrozně moc rozrušená, že mně to dokonce nepřiměřeně roztřásalo dlaně. Pracně a s absolutní nechutí jsem posbírala všechna voňavá polena a naskládala jsem je k těm ostatním, přičemž se ten proces neobešel bez nadávek a kopanců do nádoby z tenkých suchých proutků. A když jsem nenadávala na dříví, tak jsem nadávala na tu pitomou nohu.

Čekala jsem, že se mi tím uleví daleko víc, což se nakonec nestalo, a to mi přivádělo ještě větší návaly hněvu. Odhodlala jsem se nanosit dovnitř tolik dříví, že mi bude stačit ještě na týden pobytu. Naivně jsem si myslela, že když se nějak zabavím, že na nic nebudu nucena myslet, ale to mi nějak nevyšlo. Tu moji popuzenou náladu měla na svědomí právě ta dohra mých myšlenek po tom výstupu s Jacobem.

A pak to přišlo. Když jsem skládala šestý košík, nějak to na mě padlo. Přešla mě ta užíravá zlost, a za to jsem se nechala unášet sebelítostí a další vlnou utrpení. Pomalými a opatrnými pohyby jsem skládala polínka k sobě a stahovala jsem se do sebe. Vnímala jsem tu nelítostnou bezmoc, která ovládala každičký můj sval v těle, čímž jsem se cítila bez energie a neskutečně nepřítomně, až apaticky. Všímala jsem si té mučivé tísně, co mě svými mrazivě slizkými chapadly neúprosně objímala a dusila mě. Sledovala jsem pozorně svůj tep, jak pozvolna zpomaloval, když jsem se zaobírala jednotlivými fakty, které mě nežádoucně tížily. A také jsem sledovala, jak opět zrychluje, protože mě ta fakta uváděla do rozpaků. Cítila jsem, jak se mi žílami, které prosvěcovaly moji porcelánovou pokožku, linula krev silně koncentrovaná tou hořkostí, zanícením a trpkostí, co ve mně náš rozhovor zanechal. Srdce mi tlouklo nepatrnými a slabými údery, jelikož bylo oslabené všemi dosavadními ranami a potížemi, které jsem si prožila. Při každém výjevu tváře Edwarda či Jacoba vynechalo přinejmenším jeden úder. A opět jako naposled jsem si uvědomila, že slané potůčky máčí moje prochladlé tváře. Od toho nezastavitelného pláče jsem měla již obličej celý stažený a nemile mě štípal. Zastavit ho ovšem nešlo.

Věnovala jsem se zas naštípanému dřevu, když někde nalevo ode mě zapraskalo dříví. Dost hlasitě a dost blízko, aby mě to nenechalo klidnou. Srdce mi ihned ožilo a prudce se rozbušilo. Doufala jsem, že je to Jacob, protože nic jiného by mému znepokojení neprospělo. Ten náhlý klid, který mě úlevně zaplavil, když jsem pohlédla do tváře snědému indiánovi, byl k nezaplacení. Vynořil se z lesa, zčásti ještě zahalen šedobílou mlhou. Jakmile jsem se vzpamatovala, došlo mi, že tam před ním stojím uřvaná jako umanuté dítě, kterému rodiče odmítají koupit vytouženou hračku, a že celkově vypadám jak hodinku před skonáním. Při tomhle uvědomění do mě vjela taková hrůza a vzbouření, že mi to muselo vehnat i barvu do běžně pobledlého obličeje. Zato on si dával záležet na tom, aby se tvářil smířlivě, omluvně a provinile.

„Tos sem musel chodit zrovna teďka, abys mě viděl takhle?” vyjela jsem daleko víc vyčítavě, než jsem původně mínila, ale beztak jsem na důležitost mého upozornění nasměrovala ruku se vztyčeným ukazovákem směrem k mému obličeji. V tenhle moment jsem si přišla vážně nesmírně zoufale, čímž jsem v sobě dusila beznadějně tklivý a úzkostný řev, který by mi mohl nějakým způsobem ulevit. Kompenzovala jsem si to aspoň nervním třesem v noze. Chápala jsem, že jsem v jeho očích nejspíš vypadala jako naprostý blázen.

„J-já… Je mi to líto a… vážně moc se ti omlouvám,” vykoktal ze sebe jednoduchou omluvu, která mě ale zasáhla tak přímě a srdceryvně, že jsem musela zalapat po dechu, abych si zas obnovila životní funkce. Jacob se přitom tvářil tak zkroušeně a nešťastně, že to dodávalo značnému dojmu, že se opravdu měl za co omlouvat, jenomže tak to ani trochu nebylo. To na mně spočívala ta nejvýraznější vina, anebo mi to tak aspoň přišlo. Ta poslední věta byla však rezolutně neomluvitelná. Tu si nepřestanu vyčítat nikdy.

„Ty… ty se mi omlouváš?” vydechla jsem nevěřícně a upustila jsem poleno z ruky. Teprve váha slov tomu dala tu skutečnost a podstatnost. Jacob na mě zmateně zamrkal a nejistě přešlápl na místě, zatímco já jsem bez ustání sledovala jeho kajícnou tvář a drobnými kroky jsem postupovala k němu. Obočí mu přitom vyjelo vysoko nahoru a doslova hltal v překvapením ztuhlém obličeji každý můj pohyb. Pozoroval mě jeho pozornýma očima a já jsem, při každém zdlouhavém přivření jeho dlouhých uhlových řas, ztratila cíl své zmámené cesty. Hrozně moc jsem toužila ho obejmout a omlouvat se mu tak dlouho, dokud bych ze sebe nedostala to kruté provinění, kterým jsem se tak bezmyšlenkovitě projevila. Docourala jsem se téměř k němu, ale zastavila jsem se v potřebné blízkosti, abychom si mohli neomezeně hledět do tváří.

„Jacobe... já,” zarazila jsem se, protože jsem ještě přesně nevěděla, co bych mu tak ráda sdělila. Pootevřel ústa v tichém úžasu a trpělivě sečkával na pokračování. Kdybych alespoň nemusela ovládat tu nezkrotnou touhu se mu vrhnout kolem krku!

„Přemýšlela jsem o tom a… J-já tě… Nemůžu tě kvůli Edwardovi ztratit,” zkonstatovala jsem nakonec zdárně a oddechla jsem si. Jako by ze mě něco spadlo, avšak ne zcela vše. Něco mě zevnitř pořád zastíralo černou mlhou a nedovolovalo mi tomu úplně porozumět. Ovšem, možná jsem si to tou temnotou zahalovala sama. Třeba to bylo přesně to, na co jsem nedokázala najít to správné slovo. Pozorovala jsem jeho jemnou tvář, jak se na ní zjevoval líbezný a radostný úsměv. Jeho poutavé oči zjemnily a ukázaly mi opět tu jeho neskonalou láskyplnost, kterou ke mně přese všechno stále choval. To mě dojalo ještě víc než ta jeho omluva. Proto jsem bleskově zaháněla nával slz, avšak bezúspěšně. Jake ke mně kvapně přikročil a položil mi horkou, útěšnou a léčivou dlaň na vlhkou tvář, aby mi lehkým tahem palce mohl setřít cestičku, kterou si vyklestily ty protivné slzy. Přivřela jsem mírně oči, abych si ten dotek vychutnala ještě silněji. Nemohla jsem tomu odolat, a když se jeden koutek jeho plných rtů vyhoupl ještě o něco výš, pochopila jsem, že jsem ho tím potěšila.

„Nenechal bych si tě vzít, to mi věř. A taky jsem počítal s tím, že ti to přece jednou dojde,“ promlouval ke mně hlasem opojeným štěstím a uspokojením. Zahleděla jsem se mu hluboko do očí a nechala si znít jeho křehká slova v hlavě. Unášela jsem se přitom v nekonečnosti čokoládové záplavy a vsakovala jsem do sebe lákavou chuť té čistoty a lehkosti, co z téhle kouzelné chvíle vycházela. Netušila jsem, že tak krátce po tom, co jsem si zažila, se můžu cítit takhle. Bezstarostně, pokojně a pevně rozhodnuta.

„Zřejmě mě znáš víc než já sama sebe,” pronesla jsem udiveně, čímž jsem se dokonale probrala z toho tupého civění do jeho návykových očí. Na Jakeově tváři se usadil mírný úsměv, se kterým mi střídavě opětoval kontakt nebo zkoumal linie mého obličeje, což mi ihned zrychlovalo tep a vytlačovalo mi to srdce ven z hrudi. Tetelila jsem se štěstím, že něco takového opět cítím.

„Akorát nemám v hlavě zmatek. Já vím, co chci,“ zněl tak zastřeně a vyzývavě, že jsem mu pohledem doslova visela na rtech, ale když se roztáhly do širokého, zářivého půlměsíce, docvaklo mi, že mu to moje civění nemohlo ujít. Ihned mi začaly červenat světlé tváře. Ne kvůli tomu, že mě přistihl, jak na něj hltavě koukám, ale protože vyslovil to, co vyslovil. Význam slov mi nebyl nejasný, a tak proto mě vyváděl z míry. Sklopila jsem hlavu dolů, když už mě začaly pálit i uši, přičemž mi neušlo, že se mi rty svévolně zkroutily do potěšeného úsměvu. Podvědomí mi tím jasně dávalo na vyrozuměnou.

Další kapitola za námi, i když mi zpětně přišla poněkud chaotická a kostrbatá. Tak snad to ten závěr zachránil. Taky doufám, že tímhle jsem to Belle u vás trochu vyžehlila, protože to už pohnojila dost. Vím, že jsem ji v povídce postavila do nepřívětivé pozice, ale ona to taky nemá jednoduchý. A příště Jacob Bellu vemze na svoje tajné místečko. Ještě vám můžu slíbit, že už žádné hádky nepřijdou, zato zas přijdou jiné komplikace.

Děkuju, děkuju, děkuju!!! Jste prostě skvělé a těmi komentáři vážně úžasně oceňujete moji snahu! Ještě jednou mnohokrát děkuju!! x

Adminkám patří také můj dík za to, jak mi vypomáhají s korekturou článků. Takže taky moc děkuju! :)

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Právo volby 10. kapitola: