Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Právo volby 12. kapitola

19.10.2012 (17:30) • Sabienna • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1790×

Když se Jake vzpamatoval z té mé naléhavé a zběsilé žádosti, jeho výraz ve tváři se uvolnil a jeho oči pojaly klidného a mírného rázu. Potom přikývl, aniž by přitom zrušil oční kontakt, který mi jako jindy rázně rozbušil srdce a taky rozproudil tok krve v žilách. Zima, kterou jsem doposud cítila, byla tatam a mně přišlo, že jsem musela mít přinejmenším stejnou teplotu jako objekt mého omámeného hledění. Na obličeji se mu na malý moment objevil potěšený úsměv, když nepatrně pozvedl koutek svých výrazných plných rtů. Potom ke mně o malý kousek přistoupil, ale i to mi způsobilo krátkou absenci pravidelných, i když o dost zrychlených úderů zmateného srdce. 

„Dobře,” vyhověl ochotně mé prosbě a jeho hlas zněl tak jemně a vstřícně, že se ta zkroušenost z mé tváře vytrácela ohromnou rychlostí. Neustále jsme na sebe hleděli a z mého vnímání se ztratilo úplně všechno negativní, co se do téhle chvíle nehodilo. Byl tu pro mě pouze on. Neuvěřitelně přitažlivý a odevzdaný Jacob. Když ke mně ještě o kousek přistoupil a na mou tvář dopadl jeho chladný dech, zároveň s tím i teplo jeho statného těla a mužná vůně, která vystihovala všechny jeho rysy, zatočila se mi z toho hlava.

To mě k něčemu konečně rozhoupalo, i když zrovna ne tak, jak bych chtěla, protože mě popadl ostych s obavami, a tak jsem se natočila opět směrem k ničím netknuté přírodě, ale spojení našich rukou jsem se neodvážila zrušit. Na to mi totiž přišla tahle chvilka až moc výjimečná a kouzelná. Moje pocity se střídaly jako na horské dráze, nahoru a zase rychle dolů, ale zrovna teď jsem se cítila, jako by bylo všechno v pořádku, kompletní. Nic nechybělo. Nic zvláštního se nedělo. Jacob se postavil po mém boku a zahleděl se před sebe tak, jak jsem to udělala i já. 

„Víš,” dolehl ke mně jeho šepot i s horkým dechem na mém ničím nezakrytém krku, což znamenalo jediné - stál u mě proklatě blízko. Po prochladlém těle mi přeběhl mráz a hned následně mě zalilo potivé teplo. Strnula jsem ve své pozici a s dychtivostí jsem čekala na pokračování jeho věty. Tak moc jsem toužila po jeho odpovědi, od které jsem si dost možno slibovala až příliš.

„Pro tebe bych udělal kdykoliv cokoliv,” šeptl mi líbezně se zastřenou podmanivostí a poutavostí, jako by mě tím chtěl k sobě připoutat. Jeho oddaná slova mi vířila hlavou a vyústila k pevnému semknutí víček, pod kterými se slzné kanálky hlásily o slovo. Povedlo se mu to. Rozhodně a nezvratně. 

Měla jsem obrovskou chuť se k němu otočit a obejmout ho, ale na druhou stranu jsem se toho obávala a stranila. Pořád ve mně zůstávalo něco, co mi bránilo něco takového udělat. Edward. Otevřela jsem zase oči a rychlým pohledem zkontrolovala situaci, přičemž jsem přistihla Jacoba, jak na mě hledí s takovým chtivým pohledem, přičemž se v jeho očích skvělo něco, jež jsem u něj ještě nikdy neviděla. Že by touha? Okamžitě jsem trhla hlavou jiným směrem. Nerozhodilo to jenom mě, ale i jeho, protože jeho ruka, kterou jsem pořád svírala ve své dlani, poplašeně cukla pryč ode mě. A protože síla mého sevření postupem času ochabovala, jeho ruka mi vyklouzla ven úplně. 

„Děkuju,” zalkla jsem se v polovině slova a už jsem znova tlačila víčka k sobě. Tak hrozně moc bych se chtěla rozplakat, ale přišlo mi to zrovna v tenhle moment nevhodné. Nějak jsem ale nevěděla proč. Hlavní pro mě teďka bylo, že tu se mnou byl Jacob. Že vůbec byl. A to mě naplňovalo spokojeným a šťastným pocitem, tak proč slzy? Asi to byly slzy štěstí. 

Pocítila jsem najednou jakousi slabost v nohou, a tak i přes ten chlad a mráz, který mě celou kolem dokola obklopoval, jsem se odhodlala posadit se. Svezla jsem se k zemi, trochu vrávoravě, ale nakonec jsem dosedla bez větších potíží. Periferně jsem zahlédla Jakeův reflex mě zachytit, ale nakonec se ovládl a nedotknul se mě. Ani nevím proč, ale chtěla jsem to. Chtěla jsem, aby se mě dotýkal. A chtěla jsem zase cítit jeho dech na svém krku a poslouchat jeho slova, která mě hřála u srdce. Tyhle myšlenky mě poněkud vyvedly z míry, no, ne poněkud, ale hodně. Takovéhle věci jsem měla odjakživa spojené pouze s Edwardem, ale teď jsem něco takového chtěla od Jacoba. Zmateně jsem se kolem sebe rozhlédla a zjistila jsem, že Jacob stále stojí nade mnou, což mi bylo trochu nepříjemné. Pohlédla jsem mu do tváře a netrvalo to dlouho, než můj pátravý zrak zachytil. Pokynutím hlavy jsem mu naznačila, ať se vedle mě posadí. Chvíle zaváhání, při které mi udělal žaludek kotoul, hlavu zachvátila panika, že tak neučiní, pro mě byla neuvěřitelně zdlouhavá. Nakonec se vedle mě usadil do pohodlnějšího tureckého sedu, kdy měl jednu nohu spíše nataženou před sebe, avšak stále v pokrčení. 

Nějakou dobu jsme vedle sebe jenom mlčky seděli. Já si vychutnávala jeho společnost a vstřebávala jsem jeho nepravidelné pohledy, kterými mě vždy důkladně zrentgenoval. To už mi bylo příjemné, ale naopak jsem o to i svým způsobem nestála. To mě dohnalo k jakémusi únikovému řešení. 

„Seth,” začala jsem trošku nejasně, přičemž Jacobova reakce vypadala tak, že na mě nechápavě koulel očima a zaraženě napnul rty. Nemohla jsem si pomoct, ale musela jsem se na něj usmát. Jeho hluboké čokoládové korálky se zatřpytily radostí a rozverností. 

„To on mi sem pomohl. Ale ne, že mu to řekneš!” vysvětlila jsem mu i s důraznou výzvou, čímž jsem ho vyvedla z té nežádoucí nedostatečné chápavosti. Najednou se tvářil dokonce vševědoucně, jako by mu to snad bylo celou dobu naprosto jasné. 

„Kdo jinej,” pronesl s prozřením a jakýmsi nadnesením, přičemž jsem si připadala, že to já jsem ta, které něco nedocházelo. Mírně jsem na něj třeštila oči a hlavu jsem stáhla o něco víc dozadu, přičemž jsem se napřímila skoro celá. Byla jsem téměř v jeho výšce na rozdíl od toho, že on byl docela dost shrbený. 

„Jedinýmu Sethovi jsem totiž řekl tady o tomhle místu.”

Pro tentokrát zbavil chybějícího kousku skládačky on mě. Napětí v zádech jsem se díky jeho vysvětlivce bleskově zbavila a začala jsem se dobrovolně ztrácet v jeho očích, které sledovaly cosi vedle mě. Naplňovalo mě to šimravým pocitem v dolní části břicha, protože sledovat jej, aniž bych byla přistižena, bych rovnou přirovnala k lehkému adrenalinu. Nějak mě to osmělilo k dalšímu tématu hovoru. Zrovna když jsem se usmívala nad svými nápady, tak jsem si všimla Jacobova fascinovaného pohledu. Ústa měl lehce pootevřená a hlavu nepatrně nakloněnou na stranu. Vypadal tak neskutečně roztomile. 

„A ta kamna? Co s nimi bylo?” pokračovala jsem dál, protože se mi nesmírně líbilo si s ním takhle nezaujatě a nezávazně povídat. Líbilo se mi sledovat jeho nenucené reakce na to, co vycházelo z mých úst. Jeho veselost, spokojenost a zaujetí. Jeho oči, které říkaly víc než slova. Nad mým dotazem se záludně zasmál a naschvál natahoval svou odpověď. Nezapomněl se přitom tak zavrtět, jako by seděl na jehlách, čímž mi chtěl naznačit, že se nemůže dočkat toho, co mi odpoví. Sledovala jsem ho a poťouchle jsem se přitom usmívala. Přišla jsem si jak přiopilá. Byla jsem jak opilá, opilá jím. 

„Nic zvláštního. Akorát to chtělo trochu protáhnout,” odvětil mi a snažil se zkrotit svůj zářivý úsměv, což se mu víceméně nedařilo, ani když se opakovaně kousal do spodního rtu, proto ode mě hlavu otáčel na druhou stranu. Poznala jsem, že by k tomu rád něco dodal, ale přesto tomu sám sobě bránil. 

„Co?” dožadovala jsem se, aby mě opět zprostil té útrapné nevědomosti a potlačovala jsem pokřivený úšklebek, protože mě ten jeho úsměv trošku popuzoval, když jsem netušila, proč se tak rozjařeně tvářil. Vypadal jako děcko, které se chce někomu s něčím nedočkavě svěřit.  

„Ale nic,” zamítl s již neutrálním výjevem, ale jeho oči se pořád zmítaly v radostném tanci. O to víc jsem samozřejmě toužila po odpovědi.

„Ne, co? Řekni mi to!” 

Nebrala jsem jeho odpověď v potaz, kterou mě stejně chtěl zřejmě ještě víc vyburcovat, což se mu zajisté povedlo, a tak jsem svůj úsměv maskovala za příkřejší a tvrdší tvář. Když mi ale začaly cukat koutky, prostě jsem to vzdala.

„Netrvalo mi to moc dlouho, aby zase topily,” šklebil se potěšeně a vyhýbal se mým zkoumavým očím. Když jsem si dala dvě a dvě dohromady, trochu mě to rozezlilo, ale nakonec jsem musela uznat, že dokázal velmi obratně využít situace. Takže místo dotčení či rozzlobení jsem k němu cítila spíš obdiv. 

„Ale otočit ses na mě nemohl!” prskla jsem vyčítavě, ale pouze na oko, i když přece jenom se tam ta špetička těch opravdových pocitů vloudila. 

„To by bylo podezřelý,” zamumlal a nezapomněl se na mě výmluvně zadívat. Zavrtěla jsem nad tou jeho mazaností hlavou a užívala si téhle nastolené situace co nejvíc. Nechali jsme náš hovor, ve kterém jsme si svěřili nevysvětlené záležitosti, vyplynout do tichosti a vnímali jsme zas přírodu kolem sebe a vzájemně jeden druhého. On na mě působil stokrát výrazněji, než všechna ta krása kolem. Zanechával ve mně daleko hlubší dojem, než to kolem mě. Bylo mi vyloženě krásně. 

Povzdychla jsem si a z nějakého neodůvodnitelného vnuknutí jsem si položila hlavu na jeho rameno. Nejraději bych se k němu přitiskla celá, ale strach z toho, co by se dělo potom, byl o mnoho větší. Zaslechla jsem, jak se Jake chraptivě nadechl, protože mé důvěrné gesto zřejmě vůbec nečekal, což mi vehnalo úsměv na rty. Dalším plusem bylo to, že jsem se u něj nacházela tak blízko, a tak jsem mohla nerušeně naslouchat tlukotu jeho srdce. Hlasitě a rychleji, než bylo kdy obvyklé. Těšilo mě, že na tom byl stejně jako já. Vyhledala jsem poslepu jeho ruku, a když jsem dlaní spočinula na jeho předloktí, klouzavým pohybem, při kterém jsem jej stihla i pohladit, jsem sjela k jeho dlani. Zaklesnula jsem prsty do těch jeho a opatrně jsem stiskla. Chvatně reagoval a naprosto identicky. Neubránila jsem se dalšímu srdečnému úsměvu. A pak mi to proběhlo hlavou. Zlaté oči, bledá kůže, chladný dotyk. Pocítila jsem neodkladnou potřebu mu všechno říct. 

Vše, co mě trápilo.
Vše, čeho jsem se obávala.
Vše, co jsem v tuhle chvíli cítila.

„Jacobe,” oslovila jsem ho tiše a už pouze z toho bylo jasně slyšet, že se jednalo o něco závažného. Pro mě přinejmenším těžkého a složitého. Jeho opatrné cuknutí hlavy mi naznačilo, že mi pozorně naslouchal. Volnou ruku jsem mu položila na nohu, která byla zahalena světlou riflovou látkou. Jeho neovládnutelné otřesení mě v tuto chvilku nijak nepřekvapilo. Plně jsem se soustředila na to, co mu chci sdělit. Urovnávala jsem si to v hlavě a vnější faktory jsem nějak snadno opomínala. 

„Chtěla bych ti něco říct,” nastínila jsem mu své záměry a koncentrovala jsem svůj dech, aby působil co nejvyrovnaněji, taktéž i já. Jake mlčel, pouze napjatě vyčkával, až budu pokračovat. 

„Jde o Edwarda,” svěřila jsem mu nejdůležitější bod rovnou, abych nezačala mluvit zcela zbytečně. Když už jsem se k tomu přece jenom odvážila, nerada bych byla přerušena či odmítnuta. A najednou jsem ucítila jakýsi jemný tlak na pravém boku. Přes tu bundu jsem to zaznamenala hodně slabě, ale i tak jsem si dost jasně uvědomovala jeho podporu. Raději bych jeho dotyk cítila silněji, ale i přesto mi to dodalo ještě větší odvahy a posílilo to tak pouto, které jsem si k němu neustále zachovávala. I když mnohokrát utrpělo bolestivé rány, ale nikdy se nestalo, že by se přetrhlo. Bylo totiž absolutně nezničitelné. 

„On… Edward odešel proto, protože…” odmlčela jsem, jelikož jsem přesně nevěděla, jak bych to měla formulovat. A nechtěla jsem ani Jacoba nějak rozrušovat, takže jsem mínila důkladně zvažovat svá slova, která mohla být rozhodující i pro mne. 

„Prý se o mě Volturiovi zajímali víc, než by se měli o normálního člověka zajímat, a tak všichni odjeli do Itálie, aby zjistili, co se vlastně děje. Nevím, jestli se ještě někdy vrátí a… nejsem si úplně jistá, jestli o to vůbec stojím. Sice mi chybí, ale… Víš, Edward mi slíbil potom, co se vrátil, že mě už nikdy neopustí, ale stejně to udělal. Netuším, jak bych se chovala, kdyby se vrátil a… asi to ani nechci vědět. Já… nevím, jestli takhle mluvím, protože si pořád nějak nedokážu přiznat, že už je zas pryč, a že mi to prostě ještě nedošlo, ale… je mi takhle vážně fajn. Kdyby neodešli, já bych nemohla odejít sem a… musela bych se dál užírat tím, co jsem ti udělala. Nevím, jestli jsem tím, že jsem tady něčemu prospěla, ale… jsem tu s tebou a takhle jsem to chtěla hned, jak jsi odešel. Takhle mi to přijde správné. Navíc bych už dlouho nesnesla poslouchat ty věčné Edwardovy narážky o mně a o tobě. Chci se vrátit zpátky do Forks, ale až si budu vším jistá a bude všechno v pořádku. A chci se tam vrátit s tebou,” zakončila jsem svoji obsáhlou řeč, oddychla jsem si a zvedla jsem hlavu z jeho ramene, abych se mu mohla podívat do tváře. On udělal okamžitě to samé, čímž se špičky našich nosů o sebe lehce otřely. Vydechl mi na rty, potom na sucho polkl, přičemž se mi díval hluboce zahleděn do očí, jak vstřebával to, co jsem mu právě řekla. Když si přes horní ret přejel v rychlosti jazykem, trochu mě to probralo z toho transu a částečné euforie způsobené jiskřivým dotykem našich nosů, ale i tak jsem se od něj dostatečně odtáhla, abych se mu mohla dívat do celého obličeje.

„Ale jeho pořád miluješ,” konstatoval nakonec konečně a jeho doposud kladný přístup se počal zatahovat i s jeho výrazným obočím. Nakonec se na mě mračil tak ošklivě, až mě to donutilo se podívat někam jinam, protože mi to nahánělo docela strach. Jakmile jsem se od něj odklonila, jeho ruka z mé bundy rázem zmizela. Když jsem se opět vrátila k jeho zachmuřenému obličeji, špulil na mě vzdorovitě svoje svůdné rty a bylo vidět, že se kouše zevnitř do rtu, jak moc ho to rozrušilo. Nevěděla jsem, jestli kvůli tomu, že nad tím, co jsem mu sdělila, tak usilovně přemýšlel anebo jestli se mu něco až takhle znatelně nezdálo. Trochu jsem se obávala toho, co mě mělo očekávat, protože Jacob byl v podstatě nevypočitatelný. Sice jsem ho znala velmi dobře, ale od toho, kdy jsem mu tak sprostě ublížila a využila ho, byly věci trochu jiné a moje tušení ohledně jeho reakcí se mnohdy neshodovalo s tím, jak se ve skutečnosti zachoval. 

„Já se ti svěřím, že jsem vlastně dala přednost tobě před Edwardem a ty se mě zeptáš na tohle?” vypadlo ze mě vyděšeně, díky tomu značnému šoku, co těch jeho pár slov dokázalo! A ještě jsem navíc dokázala přeformulovat a shrnout to nejdůležitější, co z mého proslovu vzešlo.

Takže teď už mám zřejmě jasno. Polovina mého srdce, která patřila dokonalému upírovi, se nemilosrdně scvrkla v kus zmrzlého svalu, který v sobě otupěle skýtal donedávna živé a opravdové city dost blízké životní a věčné lásce. Ale druhá osudová ztráta a zklamání dokázaly hodně, ještě když jsem se vehementně snažila ubránit se dalším citům, které jsem chovala a stále chovám k někomu, koho jsem si nikdy tak blízko k sobě ani pustit nechtěla. I když asi neúmyslně, ale přece jenom mě tím Jake částečně ranil. Vždyť se na mě měl v tuhle chvíli šťastně smát a tvářit se, jako by nemohl uvěřit mým slovům. Tak proč se tak nedělo? 

„Nestojím o to, abych byl jenom nějakej náhradník! Nebudu znova vyplňovat tu díru, která ti po něm zůstala, aby zase mohl přijít a tys mu padla přímo do náruče!” syčel jízlivě a každé slůvko i písmeno vyslovoval s takovou pečlivostí, která v sobě ukrývala neskutečnou hořkost, nedůvěru a především bolest.

„Jacobe, co tě to napadá?” zaúpěla jsem spíš škemravě než přesvědčivě, jenomže on na mě odmítavě kroutil hlavou a tvářil se tak neústupně a nepřístupně. Ohromně mě to zklamalo, protože jsem počítala s tím, že jej tím potěším, a konečně něco vyřeším, ale na místo toho jsem to akorát všechno pokazila. V duchu jsem si nadávala do blbců a idiotů a toužila jsem vrátit čas. Bezděčně jsem prohodila ruce, abych tak poukázala na svou bezmocnost a také na bezsmyslnost téhle počínající hádky. 

„No, a ne snad?” odsekl pobouřeně a zároveň vysmívavě. Švihem se zapřel o kolena a záhy stál na nohou s úmyslem odkráčet pryč, což jsem já ani náhodou nemohla dopustit. Takhle ten rozhovor skončit nesměl. 

„Jasně že ne!” přesvědčovala jsem ho dál a protentokrát mi v tom nestála žádná nejistota, ani má niterní nerovnováha. Byla jsem si tím rezolutně jistá, a abych to i jemu dokázala, vyskočila jsem na nohy, snad mrštněji než on, a hodlala jsem si jít za svým. To už ale Jacob naštvaně podupával ode mě, aniž by naši konverzaci nějak ukončil. To ve mně zapálil jakýsi vzpurný oheň, který mě nutil mu dokázat, jak hodně vážně to myslím. Proto jsem dál neotálela a už jsem jej svižným krokem úspěšně doháněla. Nakonec jsem ho předběhla a zatlačila jsem mu rozevřenými dlaněmi do jeho vypracované hrudi, ale jakmile jsem pod nimi ucítila jeho prudce tlukoucí srdce, ihned jsem je stáhla dolů. Oba dva jsme se prudce zastavili. On na mě koukal přinejmenším podezřívavě a detailně snímal svými pronikavými duhovkami moji tvář. Můj plán mu dokázat, jak moc vážně to myslím, byl najednou v troskách. Neměla jsem na to momentálně dostatek kuráže, protože jeho oči, ačkoliv se opravdu snažily mi to upřít, mi opět napovídaly, že i když navenek vypadal tak důstojně a neoblomně, uvnitř byl zraněný a bezradný.

„Teďka je to jiný, Jakeu. Věř tomu. Věř mně!” přesvědčovala jsem ho úzkostně, protože to pro mě bylo nanejvýš podstatné a důležité. Nasměrovala jsem svůj zrak z jeho nahého hrudníku do jeho očí a nechala jej tak nahlédnout do mě, aby to viděl na vlastní oči a už nepochyboval. 

„Tak mi to dokaž!” vyzval mě s hrubým tónem, kterým chtěl akorát vystrnadit ze svého hlasu tu sklíčenost a podlomenost, která v něm po tom všem neustále zůstávala. Nabrala jsem ostře vzduch do plic a udivovala se, jak naše myšlenky dokážou být tak shodné. Přesně tohle jsem chtěla před pár vteřinami udělat. Úskočně jsem sklopila zrak dolů a promýšlela si, jak na to. 

Chtěla jsem to příšerně moc, ale i tak moc jsem to nechtěla. Nějaký výstražný klakson mi v hlavě otravně hvízdal, že bych přece jen neměla. Na klakson jsem se naprosto vykašlala a zvedla jsem svoji pravou ruku do výšky jeho pasu, kde jsem ukazovák zahákla za poutko jeho riflí a jako bych se o něj chtěla přitáhnout, jsem přistoupila blíž k němu. Vyjela jsem očima o něco výš od jeho pasu a zastavila jsem se u jeho vypracované hrudi, která se trhavými rychlými pohyby zdvihala a stejně tak zase klesala. I mně srdce tlouklo, jako by mu mělo jít přímo o život. Oči se mi tím náhlým citovým rozruchem každou chvíli přivíraly a uvnitř mě olizovaly žhavé plameny vzrušení. Všechno tohle mě nutilo v tom pokračovat. Přiměla jsem druhou rukou k nějaké činnosti, a když spočinula opět u jeho pasu, nechala jsem ji pokračovat přes jeho kamenné břišní svaly, kdy jsem vnímala každou pevnou vlnku na jeho snědé jemné kůži a skrze konečky prstů jsem si to vrývala do paměti. Pokračovala jsem přes vrchní část hrudníku, kde jsem udělala pár koleček a cestu své toulavé ruky jsem ukončila u statné šíje, u níž jsem nevěděla, kam dál. Celou dobu jsem sledovala, co dělá mé tělo, čímž jsem mu nechala prostor sledovat mě. Skoro jsem cítila jeho pohled, kterým mě doslova hltal. Zajet mu do vlasů, anebo ji nechat na tom ohromném tricepsovém svalu? Nechala jsem ji tam a konečně jsem se odhodlala se mu podívat do očí. To slastné očekávání a jiskřivé oči, kterýma mě nekompromisně zajal, mě osmělovalo k dalšímu činu. Přitiskla jsem se na jeho vroucí tělo, jehož žár jsem vnímala i přes ty vrstvy oblečení. Ukazovák u poutka jsem vyhákla pryč a ještě mu jednou přejela přes jeho žhavé hebké tělo, abych dlaň pak nechala na jeho širokém rameni. 

Pozorovala jsem, jak se ke mně pomalinku s polootevřenými ústy skláněl a přivíral oči jako před chvilinkou já. Vnímala jsem jeho dech, který mi byl čím dál blíž, a všimla jsem si, jak mi z toho naskočila pořádná husina. Ihned jsem zavřela oči a dlaně sevřela o něco křečovitěji, i když jsem mezi prsty měla tu nejjemnější pokožku. V tom se jeho ruce odhodlaly také něco konat, a tak si mě k sobě svými obrovskými pažemi připoutal ještě těsněji. Najednou jsem ucítila krátký dotek jeho sametových rtů. Podlomila se mi kolena, ale v jeho neochvějném objetí to nebylo ani znát, ale díky tomu ode mě byly jeho rty zase až příliš daleko. Krátce jsem otevřela oči, ale on už se nade mnou opět shýbal. A pak se stalo něco zvláštního. Nepolíbil mě, ale z jeho snadno dosažitelných rtů se vydral zvuk velmi podobný vrčení. Ano, on zavrčel. 

Zmateně jsem se od něj odtáhla a hleděla mu tak do podmračené tváře, kterou směroval napravo ode mě. 

„Co se stalo?” vydechla jsem všechen zadržovaný dech, který jsem nastřádala před tím, než jsme se měli políbit. Strach z těch tří slov přímo kypěl. Tohle nebylo jenom tak.

„Jakeu?” oslovila jsem jej naléhavě, čímž jsem se dožadovala původní odpovědi. Pozorovala jsem jeho hrozivě zamračenou tvář, která se nehnula z cíle svého nepřítomného hledění. Střídavě jsem se koukala na něj a na ten směr, kam se zaměřoval on. Ta nejistota a nevědomost mi připadala mučivá. 

„On je tady,” zavrčel ostře a jeho pohled byl tak nenávistný a proklínající, že mi okamžitě došlo, koho tím myslel. Svůj zrak už jsem od téhož směru, kam doposud hleděl on, neodtrhla. Za to jsem pociťovala, že Jacob se zaměřil již pouze na mě. Zkoumal moji nepotlačitelnou reakci. Ruce mi sjely z jeho těla a mozek mi nepopsatelně šuměl. Když se mezi stromy, kde prosvítaly paprsky hřejivého slunce, objevila vysoká zářící postava s medovýma očima a bezelstným úsměv, můj zrak se zamlžil, ale přitom mě zachvátil obrovský vztek. 

Tuhle kapitolu jsem si ohromně užila, když jsem ji psala, tak snad jste si ji užily i vy. Nevím, co bych dalšího k tomu napsala. :D Jsem z toho sama trochu mimo, jak ten příběh znovu prožívám... :D

Následují poděkování. :) Takže vám hrozně moc děkuju za reakce, vždycky mě hrozně potěší a usmívám se nad nimi jak pitomá. Vážně - jste naprosto skvělé!! x) 

Další poděkování patří adminkám za korektury, protože se mi stále nedaří odevzdávat články bez chyb, takže moc děkuju!! :) 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Právo volby 12. kapitola: