Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prázdninový deník Isabelly Swanové - 1. kapitola: Příjezd na scénu

20.06.2012 (21:00) • rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 4014×

1. kapitola: Příjezd na scénu

Vždycky může být hůř – mé heslo, které mě provází celým životem. Ne zcela zdárně, ale přece jen… Je vždy lepší být optimistou. Alespoň občas. I když si můžete být jistí, že kdyby náhodou v USA nebo na místě mého aktuálního pobytu vybuchla jaderná bomba, bylo by to stoprocentně mým dočiněním.

A přesně tuhle větu jsem si říkala i v tu chvíli, co jsem stála před mým novým domovem, kterým měl být po čas celé dovolené. Vypadalo to vážně děsně, a to i přesto, že mě Hannah upozorňovala. Tohle bylo snad ještě horší.

Motel – jak na mě hrůzostrašně blikalo z neonového nápisu – byl jedna malá barabizna. Dokonce jsem měla být ubytována v tomhle komplexu jen já, protože majitelé měli obývat celé přízemí a má maličkost celé první patro.

Pokud se mi to tedy nezřítí na hlavu, protože je to viditelně dost pravděpodobné. Bože, kam jsem se to zase dostala?

Jenže ono bylo tak trochu pravda, že jsem sem chtěla dobrovolně. I přes ty Hanniny kecy, že fotky v katalogu cestovní agentury nejsou ani přibližné, jako spíš fingované. A já si i tak stála za svým, že svou dovolenou strávím zrovna tady. No, a teď se mi to vymstilo.

Na druhou stranu bych měla myslet pozitivně – tak, jak se snažím, když něco naprosto pokazím. V téhle vísce není pomalu ani nohy, a pokud je, pak jsou to nohy starých důchodců, starších manželských párů s dětmi, ale žádní přitažliví chlapi.

Nic, nikde ani trochu chlupatá noha hezouna, který by mě dostával do varu. A navíc nikde nevidět ani opálenou štíhlou nožku Hannah, takže tohle bude dočista ráj, přestože to tak nevypadá. Zatím.

Tahle dovolená měla být něco jako vykoupení nervů. Měla jsem toho všeho dost. Naprosto všeho. Potřebovala jsem si odpočinout, nabrat nové síly i nová kila nic neděláním a hlavně jsem potřebovala klid, který by mi společně strávené dny s Hannah rozhodně nedopřály. Ta holka byla hotový tajfun, co se týče mluvení. Žvanila, žvatlala, povídala, mluvila, výskala naprosto neustále a jen pět minut v její společnosti způsobily migrénu na další dva dny dopředu.

Ano, a to byla, prosím pěkně, má nejlepší přítelkyně. Právě jste mne začali litovat? Ale ne, to nemusíte... Byla jsem s ní dennodenně, a tak jsem mívala migrénu po jejích konfrontacích pak už jen asi hodinu po jejím odchodu. Že jsem slyšela hlasy v hlavě, i když nikdo nic neřekne a všude je ticho, už nikdo neví a já bych to ani za nic nepřiznala...

Potřebovala jsem zkrátka a jednoduše vypadnout, ale mít taky stoprocentní jistotu, že sem moje kamarádka nezavítá, aby mi udělala překvapení, protože na tomto místě už jednou byla. A nutno dodat, že se jí tady vůbec, ale vůbec nelíbilo...

Pro mě to tedy byl v tom případě učiněný ráj, přestože to tak nevypadalo – byla jsem si jistá, že si to ve své hlavě předělám ke svému obrazu, vylepším a bude to dokonalé strávení prázdnin.

S tou idylkou v mé hlavě jsem na chvíli kufry zaparkovala a sedla si na jeden z nich. Nutně jsem si potřebovala už zase jednu zapálit. Poslední dobou to začalo vadit nejen mému okolí, ale i mně – pomalu, ale jistě se ze mě stávala soukromá továrna... Ale mohla bych přestat? Jistě že ne! Ta malá úzká tubička plná voňavého tabáku byla a vždycky bude moje. Musím ji mít, ať to stojí, co to stojí.

A ať na mě, prosím vás, nikdo nechodí s argumenty, že právě díky kouření umřu dřív. To si to rovnou může odpustit, protože to je jen jedno z pozitiv cigaret. Já se totiž rozhodně nechtěla dožít doby, kdy bych byla vrásčitá, protivná a sama sobě odporná. Nikdy!

Z kapsy od bundy, kterou jsem celou dobu v letadle musela mít jako největší pako na sobě, protože klimatizace jela na plné pecky, jsem vytáhla onu dokonalou krabičku mé drogy a mezi ukazováček a prostředníček uchopila jednu z cigaret. Pohotově si ji zapálila zapalovačem, co jsem měla v krabičce spolu s nimi, a pořádně potáhla.

Jo, přesně tohle jsem potřebovala – začínala jsem být podrážděná, ty kecy o tom, že je motel na nic, byly vyvozené jen z nedostatku nikotinu. Teď už jsem se vznášela na obláčku právě z této látky a všechno bylo v pohodě.

Motel vlastně nebyl tak hrozný. Ne, po bližší prohlídce, kterou jsem mohla podniknout i z pohodlí kufru, jsem si uvědomila, že to přežiju naprosto v klidu. Jasně, jeho omítka se znatelně olupuje, barva je zašedlá, okna nejsou nejmladší stejně jako dveře, ale...

Bude tu klid. Cigarety, občasný alkohol, jídlo a slunce. Slunce, které jsem neviděla minimálně dva roky, protože v tom příšerném zapadákově, který si říkal můj domov, se nevyskytovalo snad nikdy. A tak je přece hlavní, že si všechny faktory, které mi nejvíc slouží ke štěstí, budu moct patřičně užít.

Seděla a polemizovala bych tak dál, kdyby se dveře domu, ve kterém právě sídlil můj motel, neotevřely a nevyšel z nich malý muž se snědou pletí, prořídlými černými vlasy a pivním pupkem.

Měla jsem pravdu – tady po žádném chlapovi ani neškytnu! ozval se spokojeně hlas v mé hlavě.

A chlap, kterého jsem si tak bez zájmu prohlížela, si to mířil rovnou ke mně a překvapeně si mě prohlížel. To jsem po té cestě vypadala tak zmoženě? Nebo co je? Mám někde na tričku zaschlou kapku jogurtu, co jsem jedla před pár hodinami a já si toho nevšimla, přestože jsem se poté, co jsem ho dojedla, pořádně prohlédla? Nebo mám příšerné koláče potu pod pažemi? Špinavé z bůhví odkud tenisky? Nebo... Ne, nic jsem nezaznamenala. Tak proč, proboha, tak vyjeveně civí?

„Izabélla Swánova?“ ozvalo se to stvoření opatrně, jako bych snad byla vosí hnízdo. Netřeba zdůrazňovat, že mluvil hrozně lámanou angličtinou s příšerným přízvukem. Nikdo zkrátka není dokonalý, a tak jsem v sobě zadusila zárodky smíchu okamžitě, co se chtěly projevit nahlas.

„Ano,“ přikývla jsem, a i když by se z cigarety dalo ulovit minimálně dalších pět potáhnutí, rychle jsem ji odhodila na zem a patou pořádně rozšlápla, aby ji náhodou nepopadl naprosto pitomý nápad znovu vzplát.

„Vy budet bývat tu,“ ukázal za sebe a já tak měla alespoň možnost schovat si pusu do dlaní. Zhluboka jsem se nadechla a nasadila zase masku normálnosti. Jasně, každému by se zdálo takové vysmívání jako něco drzého a pubertálního, jenže já byla v té chvíli unavená z cesty a začalo to na mě dopadat. Přišla mi vtipná i nevědomost Španěla angličtiny, přestože to viditelně asi bylo obvyklé – zvlášť u jeho věkové generace čtyřicet pět a výše.

„Já vím,“ kladla jsem na ta slova co největší důraz, aby si uvědomil, že mi tuhle informaci ani zdaleka vysvětlovat nemusí a že je to tedy naprosto od cesty.

„Tak jít za mnóu!“ poručil ten trpaslík autoritativním hlasem, že jsem raději poslechla.

Zvedla jsem se zpátky na nohy a vzala zbývající dva kufry, které to stvoření nemohlo unést. Sám od sebe totiž přišel a ty ostatní mi pobral sám. Kde se v něm vzala síla? Kdo ví, nejspíš tahle subtropická oblast v místních obyvatelích vzbuzovala nečekané a naprosto nepochopitelné vlastnosti, ať už psychické či fyzické. Zvláštní...

Provedl mě malou chodbou a rovnou na strmé schodiště, které bylo přímo děsivé. Na každém schodu jsem umírala strachy, že upadnu, ale kupodivu se nic nedělo. Možná, že tohle podnebí má i na mě blahodárné účinky...

„Tady být váš apartmá,“ oznámil pyšně, když jsme vystoupali nahoru, stáli na malé plošině a ukázal na dveře před námi.

Poděkovala jsem nejslušněji, jak jsem dovedla, a vypakovala ho zase dolů do přízemí. Ještě mi stihl vložit do dlaně klíč od dveří apartmá i od těch hlavních, vchodových, a pak už raději zmizel, než jsem ho vystrnadila já.

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se dát předtím, než dveře otevřu, znovu alespoň trochu do klidu, přestože jsem očekávala pohromu.

A ta se i konala.

I když nutno uznat, že to nebylo až tolik zlé – čekala jsem, že to dokonce bude ještě horší. Když jsem odemkla dveře a vstoupila dovnitř, objevila jsem se okamžitě v malém obývacím pokoji. Zem byla obložená starými rozpadajícími parketami, zdi zašedlé. Nábytek ale nebyl příliš starý, ani nijak poničený – zdál se být v pořádku. Televize tu byla malá a zastaralá, přesto jsem si byla jistá, že mi bude stačit.

Na první pokoj tedy více než dobré – nad mé očekávání, a tak jsem byla mile překvapená.

Pokud si někdo opravdu bláhově myslí, že jsem si šla prohlédnout i ostatní pokoje, budu ho muset zklamat, protože já se na to vykašlala.

Měla jsem dnešku už plné zuby, byla jsem ospalá a díky tomu nevrlá, takže jsem s hlavní přihrádky příručního kufříku vytáhla deník a propisku, abych mohla splnit to, co jsem dělávala pokaždé předtím, než jsem šla spát.

Patnáctého července 2012

Dnešek stál za houby. Jsem utahaná jako nikdy předtím, cesta mě zmohla natolik, že jdu spát v neděli (!) v šest hodin evropského času. Je divné si na něco takového zvykat, nicméně nic jiného mi stejně nezbývá.

Počet trapných okamžiků: 5 (Myslím, že dnes není ani potřeba se o nich víc rozepisovat – banalita typu rozlitá káva v rozkroku bílých džínů je přece na mě ještě slabý výkon.)

Počet škodolibých činů: 2 (Vysmívání se mému novému domácímu kvůli výslovnosti mého rodného jazyku. A taky nepřiznání, že já vlastně španělsky umím. Důvod pro to je víc než sobecký – chci si odpočinout od práce. Na sto procent.)

Počet setkání s někým známým: 0! (Volejte sláva a celou dovolenou se radujte!)

Počet hezkých mužů, které jsem za dnešek potkala: 1 (Vzadu v letadle...)

Zaklapla jsem kroužkovou vazbu, položila deník i s propiskou na stolík přede mě. Zapnula jsem televizi a nechala to na kanálu, který tam byl. Nejdůležitější však pro mé tělo bylo, že se konečně smělo natáhnout na gauč. Nic jiného nebylo potřeba.

Dobrou noc!

A takhle skvěle začaly mé soukromé prázdniny.

Ráda bych znala váš názor - zda se kapitola líbila/nelíbila a pokud přidáte i odůvodnění, budu vám vážně vděčná... 

Věnováno Kevinovi (však ona ví ) za nepochopitelně velkou ochotu a NatyCullen, která mi ohromně pomohla - ať už tím, že mi dodala odvahy, abych se do soutěže vůbec pustila, nebo korekcí. Jsi skvělá.

Autor: rezule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prázdninový deník Isabelly Swanové - 1. kapitola: Příjezd na scénu: