Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prázdninový deník Isabelly Swanové - 2. kapitola: Milé nebo příšerné překvapení?

26.06.2012 (18:00) • rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2418×

2. kapitola: Milé nebo příšerné překvapení? 

Když jsem se probudila, slunce oknem po mé pravé ruce už extrémně hřálo. Taky bylo dost vysoko, a tak jsem ani nemusela být kdovíjak chytrá, abych poznala, že ráno už dávno není.

Neměla jsem se však ke zvednutí svého polámaného těla z gauče. Moc dobře jsem zachytila ten pach, co se linul z mé pokožky i pomačkaných šatů, ve kterých jsem usnula, přesto jsem se na všechno doslova vykašlala.

Je to přece dovolená, ne? Nikde nikdo – takže se rozhodně ani nemusím stydět!

Jen jsem se pořádně protáhla, přesedla si a opřela se jinak, abych alespoň ještě na chvíli nemusela protahovat ztuhlá záda, která se pokoušela v sobě vyvolat mravenčení, a televizi, která ještě stále hrála, přepnula na jiný kanál.

Byla to po ránu jen samá přeslazená telenovela, ale nakonec jsem přece jen našla něco, co mě zaujalo.

Na obrazovce zrovna poskakovala jedna z modrých příšerek ze Sezame, otevři se, když jsem hrábla po jedné z cigaret v krabičce, která ležela na stole přede mnou.

Ano, už zase. Ale no a co?

Cigareta holt patří k pohádkám, pokud vám táhne na třicítku stejně jako mně, a potřebujete se alespoň jí trochu uklidnit, protože si připadáte stará. Popel jsem odklepávala za sebe a zatím ani nijak neřešila, jak to pak budu čistit, aby mi majitelé nenadávali. Já na šedé skvrny, které se mi prostě a jednoduše nechtěly čistit, byla zvyklá, ale oni pravděpodobně ne… Ale jak už jsem řekla, na nějaké potíže jsem se rozhodla alespoň prozatím vykašlat. Pak jim třeba dám pár dolarů navíc, vyčistím nějakým zázrakem tu špínu, nebo jim prostě koupím nový koberec. Ale hlavně hezčí a stylovější.

Z rozjímání nad tím, co dělat, protože mi odporně kručelo v žaludku, že se to ani nedalo poslouchat, mne vyrušilo klepání. Bylo slabé a snad i stydlivé, ale mým uším přesto neuniklo. A zrovna dnes – jak se náhle ukázalo – jsem měla jaksi měkké srdce a místo toho, abych dotyčného stydlína vydusila a nechala ho zaklepat tolikrát, dokud to nebude dostatečně hlasitě, jsem se prostě zvedla a vydala se ke dveřím.

Že jsem vypadala hrozně? A koho to, proboha, zajímá?!

To jsem si však myslela do té doby, dokud jsem dotyčného stydlína nespatřila na vlastní oči. A že jsem se s tím označením solidně spletla!

„D-do prdele! Co tu děláš? Proboha j-jak? Jak jsi na to dokázal přijít? Já to neřekla nikomu!“ blekotala jsem vyvedená z míry. Počkat… Nikdo… Nikdo? Nikdo?! „Přísahám, že hned, jak ji uvidím, utrhnu jí všechny končetiny. Ta mrcha! Jak jen mohla?!“ Hannah, proč?

„Uklidni se, Swanová,“ usmál se provokativně. „Vždyť jsi mi v tom afektu začala tykat. A na to jsi nechtěla přistoupit, ani když jsem tě stokrát prosil.“ Další úsměv, ze kterého se mi rozbušil tep ještě rychleji. On si mě zatím prohlížel s povytaženým obočím.

Ksakru!

„Tohle bylo naposledy, co jsem tak udělala, pane Corey,“ odsekla jsem co nejledovějším tónem hlasu, jaký jsem svedla. „Takže to byla Hannah?! Já ji zabiju!“ Dál jsem se z něj snažila vymámit prozrazení na mou bývalou kamarádku, abych to měla ověřené. I když jiná možnost neexistovala.

„Ne, nebyla. Za to bys měla nadávat tvému divnému sousedovi, který stojí dole u schodů a nejspíš celý náš rozhovor napjatě poslouchá,“ kývnul hlavou ke schodišti.

Cože?!

„On-on je tu taky? Panebože, tak já si od vás dvou vážně žádný oraz nedám!“ začala jsem skučet. Najednou však přišel nápad. „Víš ty co? Ehm… Víte vy co? Odlétám. Užijte si to tady, chlapci!“ chtěla jsem mu zabouchnout před nosem, ale hbitě nastrčil nohu a mně tak znesnadnil veškeré manipulování s dveřmi.

„Děláš si prdel, Swanová? To se ani nemůžu vydat na dovolenou? Jako šéf celého propagačního oddělení na to mám přece právo, nebo si to snad má tlumočnice nemyslí? Moc vyšiluješ, holka. Chce to klid,“ snažil se mě usměrňovat a v obranném gestu se začal přibližovat. Napřahoval ruce, jako by mne chtěl obejmout. Ale Adam Corey a objetí?

To je přímá sebevražda!

Okamžitě mi v hlavě secvaklo, že mu to nesmím dovolit, a začala jsem couvat.

„Fajn,“ pokrčil rameny, a přestože jsem moc dobře věděla, že nerad prohrává – ne, to bylo slabé slovo, on nikdy neprohrával – choval se normálně i dál.

„Hříšná noc, Swanová?“ Jeho pohled znovu přešel celé mé tělo a hladově si jej prohlížel.

„To víte, že jo. Gauč, zapnutá televize, spaní v šatech za dvacet tisíc... Jak vášnivé,“ usmála jsem se jako nevinnost sama.

Přesto jsem měla chuť mu skočit do náruče a dělat to, co chtěl vždycky, což byl taky důvod, proč byl tu – byla jsem něco nového, něco, co ho odmítlo.

Jenže měla jsem rozum, a tak jsem si uvědomovala, že mu musím odolat, aby mu ten dokonalý úsměv zamrzl na rtech. Navíc byl dole Edward. Edward Cullen. Nefandila jsem jemu – já totiž ani sama nevěděla, který je lepší. Byli rozdílní, a přesto oba skvělí. A proto jsem se vůbec vydala pryč, daleko, daleko od nich, abych si nemusela vybírat. Nebo to alespoň mohla o pár dní oddálit.

V Seattlu o sobě nevěděli, po cestě to ale jistě zjistili.

„Vidím, že ses nám vyspinkala do růžova… Když ti slíbím, že tě teď oba opustíme, aby ses s tou skvělou novinkou smířila, udělá ti to alespoň nějakou radost?“

„To si piš… Pište!“ vyhrkla jsem bez rozmyslu s neskrývaným nadšením.

„Máme ale jednu podmínku…“ To se dalo čekat. Na druhou stranu jsem byla okamžitě rozhodnutá přikývnout na cokoliv, jen abych měla alespoň pár minut klidu. Potřebovala jsem se smířit s tím, že má skvěle promyšlená dovolená je v tahu.

„Co to má být?“ položila jsem mu na oplátku otázku svorným hlasem.

„V šest počkáš před domem, my tě vyzvedneme,“ oznámil tajnůstkářsky a já se po tom dál nepídila. Když tam bude i Edward, jistě se mnou neprovedou něco, co by se mi nelíbilo.

„Dobrá, budu tam," přikývla jsem znovu. „Ale teď už, prosím, opusťte práh mého bytu, pane Corey," zavrkala jsem ironicky.

Protočil oči, ale pak mi věnoval další z dokonalých úsměvů.

„Tak tedy později, Swanová," rozloučil se a než jsem stihla nějak zareagovat, vlepil mi mlaskavou pusu na tvář.

Vyjeveně jsem na něj zírala, jak schází ze schodů, a pozoruje mě s povytaženým obočím, dokud nezmizel. Pak jsem se konečně probudila z transu a začala zase normálně fungovat. 

Co to mělo znamenat?!

Nemohla jsem uvěřit tomu faktu, že jsou tady. Ty dva mužský, od kterých jsem utekla, abych si odpočinula. To kvůli těm dvěma jsem tu trčela a oni si sem najednou jen tak přiletí! A to hned druhý den dovolené, že jsem ani neměla možnost alespoň na chvíli vypnout…

Rozhodnutí muselo být učiněno dřív, ale na druhou stranu… Aspoň to taky budu mít i dřív z krku. Ale bude to těžké. Nejtěžší rozhodnutí, co budu muset udělat.

Byli jako voda a oheň, byli tolik rozdílní a přitom sví, že jsem to v Seattlu prostě nesvedla. Je vůbec možné, aby se to tu podařilo?

 Vykašlala jsem se na další polemizování, a protože na obrazovce televize právě jely závěrečné titulky a já neměla chuť se dívat na cokoliv než právě Sezame, televizi jsem vypnula. Teprve v tu chvíli jsem svým pohledem zavadila o nástěnné hodiny nad televizí.

Sakra, sakra, sakra!

Proboha, vždyť ony byly čtyři hodiny odpoledne! Měla jsem pouhé dvě hodiny, a to jsem ani nejedla, nebyla umytá, neznala pořádně – kromě obýváku – svůj malý byt… Prostě nic, takže jsem vážně měla co dělat, abych to všechno nějak stihla.

Vyděšeně jsem vyskočila na nohy a chtěla to tu konečně pořádně prozkoumat, abych pak mohla poletovat po všech pokojích sem a tam a orientovala se tu. To by mě však nesmělo v tomto plánu už zase vyrušit klepání.

Já se asi zcvoknu!

„Domluvili jsme se na šest, tak co zase otravuješ?“ Ani chvíli jsem neváhala nad tím, že by existovala jiná možnost, než ta, že za dveřmi stojí Adam. V tu chvíli jsem už byla tolik vytočená, že jsem se dokonce rozhodla mu na tu chvíli i tykat.

„Dobré odpoledne, paní Swanová,“ přešla můj výlev bez mrknutí oka žena asi o pět let starší než já. Byla menšího vzrůstu, zavalité postavy a vlastnila hezký obličej s jemnými rysy a pokožku s olivovým nádechem.

 „J-jen slečna, prosím,“ dostala jsem ze sebe zázrakem. Proklatě dobře jsem cítila, jak se mi do tváří hrne krev až z pat.

„Dobře, slečno Swanová. Jsem majitelka tohoto motelu a mým manželem je ten muž, co vás včera zavedl do vašich místností. Ráno jste si nepřišla pro snídani, a tak jsem o vás měla starost. Můžu vám alespoň přinést k oběd paellu?“ starostlivě si mě měřila a já měla chuť jí skočit okolo krku.

Paella? Nebyla to čistě náhodou pánev?!

Ale nechtěla jsem vypadat, že jsem naprosto mimo a neznám názvy jejich jídel, a tak jsem jen přikývla.

„Gabrielo vám to za pár minut přinese," slíbila, otočila se na patě a byla fuč. 

Sama pro sebe jsem pokrčila rameny a zase zabouchla dveře. Ať si přinese, co chce i kdy chce – no, dobře, teď přeháním, protože jestli budu čekat víc jak deset minut, pravděpodobně tu udělám rodeo z nedostatku proteinů a bla bla bla vitamínů – já se prozatím rozhodla prolézt byt.

Když se pak za pár minut ozvalo další klepání, vydávala jsem se ke dveřím vyjevená už předtím, než jsem je otevřela. Zbytek pokojů nebyl tak hrozný, jak jsem si myslela, že bude, nicméně rozhodně to nebyl ani žádný zázrak. Byla jsem na vážkách, jestli bych tedy měla slavit, nebo to i tak nebylo k žádným oslavám… 

„Ja přinésti vás oběd," oznámil důležitě Gabrielo a mně až v té chvíli došlo zjištění, že jeho manželka mluvila plynule anglicky. Ale jak to? To budu muset nějak zjistit, protože by tu tak byla alespoň jedna žena, která mluví anglicky, a tak bych si z ní udělala zpovědnici, i kdyby chtěla odporovat. Třeba jí dám pár dolarů navíc…

Měla jsem plné ruce práce s manévrováním se dvěma cigaretami, které jsem si zapálila naráz z nedostatku všímavosti, takže jsem toho tvora musela poprosit o pomoc. Okamžitě jsem si vzpomněla na ty bajky, co jsem četla jako malá, které vyprávěly o slonovi a mravenci. Já byla v tomto případě ten slon, který právě potřeboval pomoc od mravence, přestože byl tisíckrát menší a slabší. „Položil byste mi to na stůl před televizi? Nemám volné ruce," usmála jsem se provinile a cigarety pozvedla před jeho zrak jako důkaz.

„Ale tu se nemůžet kouření. To je zakázán." Ehm… Cože? 

Asi desetkrát jsem si jeho slova přehrála v hlavě, protože jsem jim ze začátku ani nemohla porozumět. A pak mi to docvaklo na všechny správná místa, kam mělo, a já si to přebrala.

„Nesmí? To přece nemůžete myslet vážně," okamžitě jsem spustila žadonící taktiku. Nekouřit ihned poté, co vstanu? Na záchodě? Při chystání si sendviče nebo něčeho k zakousnutí? 

Vůbec jsem si nedokázala představit, že bych každou půl hodinu musela letět ven kvůli nedostatku nikotinu v těle. Blbost.

„Já myslét o právdu," důležitě pronesl a já měla chuť ho zaškrtit na místě. Jenže taky jsem si byla dobře vědoma toho, že kdybych to udělala, byly by z toho jen problémy.

A v base by mi cigarety nedovolili už vůbec.

„A co takhle, kdybych vám dala, řekněme, tak dvacet pět dolarů? Pak mi to dovolíte?" zkusila jsem to nakonec z úplně jiného soudku. 

Zamyšleně si mě prohlédl, jednou rukou si mnul bradu. Nakonec z něj však po pár minutách vyšla odpověď. „Vy dát jedna a deset bábek a pak to být v póřadku." Pravděpodobně se snažil smlouvat a chtěl z mé cigaretové závislosti vytěžit, co nejvíc to šlo. To by však musel znát americkou měnu stejně jako já…

„Dobře," naoko poraženecky jsem přikývla, popadla kabelku, která se ještě stále válela na koberci před televizí, a vytáhla požadovanou částku vyděrače.

Kdo by kdy někdo řekl, že může být tak malý tvor, jako je mravenec, tolik mazaný?

Ode dneška slavnostně prohlašuji, že každého mravence, kterého potkám, rozmáznu jako malinu. Kromě vychytralého domácího, jehož jeho nevědomost připravila o slušnou částku peněz na přilepšenou.

Ale aspoň mě bude mít od tohoto dne velmi rád a bude se ke mně chovat slušně, a jak se patří. To mu pak možná ani nebudu vyčítat příšernou angličtinu.

„Odkud vaše žena umí tak skvěle anglicky?" rozhodla jsem se privilegia, které jsem si tak obětavě sama přičetla, hned vyzkoušet. 

„Její mátka Američan," řekl pyšně Mravenec.

„Aha," pokusila jsem se o něco jako úsměv a debatu dál nerozebírala. Měla jsem hlad a byla jsem zvědavá, co se pod tou zpropadenou pokličkou schovává…

Jen jsem se upřímně obávala, aby to nebyli nějací smažení brouci. A už vůbec ne mravenci… 

„Dobró chuťě," popřál ještě domácí a zatímco si do kapsy na hrudi košile schovával moje peníze, s úsměvem zařadil zpátečku…

Podívejme, i dobře se ten mravenec očividně umí chovat!

Za dalších pár vteřin už jsem do sebe házela rýži s masem a zeleninou a mohla se uáchat k smrti z dobrého jídla. 

Když jsem pak byla konečně hotova s přecpáním svého věčně hladového a rozmlsaného žaludku, bylo pět, a tak tedy i akorát čas, abych se zvedla, pokud jsem přípravu chtěla zvládnout a nenaštvat tak ty své dva pronásledovatele pozdním příchodem.

Dala jsem si rychlou sprchu, umyla a vyfénovala si vlasy, nalakovala znovu nehty na rukách i nohách a dlouho se přehrabovala ve stále nevybalených kufrech, abych našla šaty, které jsem potřebovala. Za zmínku snad ani nestojí to, že byly až naspodu. To je přece samozřejmé…

Byla jsem hrozně nervózní, ale nakonec jsem se přece jen uklidnila, když jsem se ubezpečila, že stres by byl stejně k ničemu. Pokud mě nebude chtít ani jeden nebo se ani po čas celé dovolené nerozhodnu, můžou se jít vycpat.

Tak, a je to vyřešené…

Na zápěstí jsem si podezřivě šťastnou náhodou zapnula náramek se spoustou křišťálů vybroušených do slziček, které jsem dostala jako firemní dárek – Swarovski se holt jednou potřeboval zbavit starších modelů, a tak firmu nenapadlo nic lepšího, než udělat druhé Vánoce zaměstnankyním – obula Louboutinky a vydala se ven.

Tentokrát jsem si pád ze schodů však bohužel neodpustila – zahučela jsem jako na potvoru až na tom posledním. Bolel mě z toho zadek jako čert, ale zvedla jsem se a pokoušela to rozchodit, i když každý sebemenší pohyb byl něco příšerného.

To je vážně fajn.

„Tak jsi přece jenom z toho zatuchlýho baráku vyšla, Swanová,“ přivítal mě překvapeným tónem hlasu Corey. Pokusila jsem se protočit oči, ale zadek se zase ozval a rozbolel se natolik, že jsem dokonce i pár vteřin přemýšlela, jestli nemůžou být oči nějak propojené se zadkem.

Radši jsem nic neodpověděla a šla po jeho boku ke stříbrnému Volvu, které se na sluníčku blyštělo, a už z dálky bylo vidět jako pěst na oko mezi zašlými omítkami domů.

Znatelně jsem pocítila bušení srdce, když jsem si uvědomila závažnost situace. Edward Cullen. Adam Corey. Dva naprosto rozdílní muži, kteří se tu tak náhle objevili a nabízeli mi svoje tělo.

To zní divně. Ale proč si něco nalhávat? Spát s ním i tím druhým… By bylo něco.

„Ahoj, Bello,“ usmál se na mě provinile Edward, když jsem nastoupila na zadní sedadlo a rozplácla se po jeho celé šířce. Edward řídil a Adam seděl na sedadle spolujezdce, že mi to na chvíli připadalo, jako by spíš oni dva byli spolu a přiletěli mi to oznámit.

Blbost.

„Čau, Edwarde,“ pokoušela jsem se skrýt chraplák, díky němuž bych zněla jako úchyl. Ale přiznejme si to – já jím částečně taky byla…

„Sedli jsme si vedle sebe, protože jsme se nemohli domluvit, kdo by seděl vedle tebe, Swanová,“ objasňoval situaci Adam okamžitě poté, co usedl vedle něj. Možná to bylo proto, že jsem si je pár vteřin překvapeně prohlížela a jemu to docvaklo.

„To jako vážně?“ neudržela jsem v sobě salvy smíchu, které se prostě a jednoduše chtěly vydrat na povrch.

Edward pokrčil rameny na znamení souhlasu Adamova prohlášení a dál už to nikdo nerozmazával.

Uvnitř svého těla to ve mně podivně vřelo. Byla jsem rozrušená, ale nijak jsem to nechtěla dát najevo, a tak jsem raději pozorovala vesnici, kterou jsme brzy velkou rychlostí projeli, i nijak nenarušenou krajinu, která následovala.

„To se ani nezeptáš, kam jedeme, Swanová?“ ujal se po pár minutách ticha už zase pan šéf.

„Kdybych jela jen s vámi, pane Corey, měla bych nutkání se neustále nervovat, jestli mě nechcete jen zatáhnout někam na opuštěné místo a patřičně toho využít. Ale když je tu Edward… On je gentleman, takže mi od vás nic nehrozí, pokud nechcete mít rozbitý obličej,“ odpověděla jsem sladce, jak jen jsem svedla.

„A já snad gentleman nejsem?“ osočil se a v očích mu zářily výhružné jiskřičky.

„Já vás tak ještě nepoznala,“ pokrčila jsem rameny a odvrátila hlavu zase k oknu, zatímco autem se rozléhal Edwardův tlumený smích.

„Tohle je výzva, Swanová,“ zasyčel výhružně Adam a pak už nastalo jen ticho.

Krajina kolem nás ještě chvíli ubíhala, poté ji však vystřídalo malé městečko. Nevěděla jsem, kde to právě jsme, ale nijak jsem se tím ani nezabývala – kdyby něco, španělsky se domluvím a nějak to přece jen zvládnu.

„Jsme tu,“ oznámil Corey a hned, co Edward přibrzdil, vyskočil z auta, aby ho předběhl a udělal tak něco, co ještě snad za celý svůj život ani nevyzkoušel. Otevřel mi dveře.

„Díky, ale to neznamená, že jste slušňák,“ popíchla jsem ho znovu. Zaškaredil se na mě, ale bylo očividné, že to i tak nevzdá.

„Jdeme?“ ozval se Edward a narušil tak naše další dohadování. Přikývla jsem a teprve poté jsem se kolem sebe konečně pořádně rozhlédla.

Byli jsme uprostřed města, které by si tak snad ani nemělo smět říkat – bylo velké jako Forks, ten zapadákov, kde jsem vyrůstala.

Před námi byl malý domek a oba dva mě do něj táhli. Doposud jsem nechápala, co tam budeme dělat, ale jakmile jsem pořádně nastražila uši… Začínalo mi to docházet.

„Kde se tu vzala hudba?“ Nemohla jsem pochopit, jak by tak malý domeček zvládl ustát tolik hlasitou hudbu.

Vždyť on ještě stál!

„To je jen taková kulisa,“ usmál se Adam, zatímco jsme procházeli všemožnými místnostmi. „Aby se sem nedostali nepozvaní.“

Nakonec jsme přece jen dorazili na místo a já nestačila zírat. Tomuhle se říká nádhera.

Stáli jsme na obrovské zahradě se stromy, mezi kterými však byl postavený parket. Rozprostíral se po většině prostranství a hemžilo se to na něm páry, které tančily tak překrásně, až jsem zůstala stát s pootevřenou pusou. Vždycky jsem strašně obdivovala ty, kteří dovedli udělat vůbec jen jeden taneční krok a nepřizabít se při tom jako já.

Uprostřed provizorního parketu stála kapela. Štíhlá, pohledná Španělka zpívala sametovým hlasem s provokativním podtónem píseň v jejím rodném jazyce a pět mužů ji přitom doprovázelo na hudební nástroje.

„Vyzývám tě k tanci, Swanová,“ oznámil zničehonic Adam.

„Ale vždyť to ani jeden z nás neumí,“ namítla jsem a čekala, že neochotně přizná, že mám pravdu. Ano, já vím, byla jsem bláhová. Adam Corey. Copak existuje nějaká situace, kdy by si neprosadil svou?

Vlastně existuje… Já samotná jsem výjimka.

Jenže on mě tentokrát nechtěl svést, ale chtěl tančit. A pozor – se mnou!

Chytl mě za ruku a vůbec si nevšímal toho, že mi díky tomu doteku přejela po celé pokožce husí kůže. Nevšímal si ani Edwarda a nechal ho tak i se mnou stát na místě.

Vtáhl mě víc dozadu mezi tančící páry a stoupl si naproti mně.

„Co teď? Naprosto se ztrapníme,“ upozorňovala jsem ho a rozpačitě se rozhlížela okolo sebe, jako bych se najednou zčista jasna mohla kroky naučit za pár sekund pozorování.

„Klid, ty tohle možná neumíš, ale já ano. Navíc je to hlavně o poslouchání hudby. Musíš ji vyjádřit,“ radil mi a přitom bedlivě pozoroval, jestli ho poslouchám.

Nervózně jsem přikývla, přestože jsem na jazyku měla desítky otázek. Kde se to naučil? Proč je tolik troufalý? Co si tím chce dokázat? A další…

„Dej mi ruku okolo krku a tu druhou spoj s mou,“ pokračoval dál hlasem, který nepřipouštěl žádné smlouvání. Poslechla jsem a on mi okamžitě ukládal nové příkazy. „Zaposlouchej se do hudby. Cítíš to napětí ve vzduchu, které vytváří? Ty své tělo ale musíš uvolnit, aby tě poslouchalo, jak budeš chtít. Poslouchej, nech se vést a pak… Vlož do toho sebe.“

Zhluboka jsem se nadechla a přivřela víčka, abych se soustředila jen na hudbu. Měl pravdu – zpěvaččin hlas vábil sametovým tónem, ale slova rázně odříkávala. Doprovod k jejímu hlasu byl plný náboje, a tak to vytvářelo vášnivou situaci. Znovu mnou projel žár a husí kůže.

Adam však už nečekal – jemně mě pobídl a začal tančit. Ze začátku jsem měla neustálou potřebu se dívat na nohy, abych ta malá místa, které mi vytvořil na můj krok těmi svými, včas zahlédla a nekazila mu to tak.

Jenže poté, co na chvíli při samotném tanci odtrhl svou ruku od té mé, co ji svírala, a zvedl mi bradu… Nedokázala jsem ji znovu sklopit. Neustále jsem na své čelisti cítila jeho dlaň, přestože na ní už dávno nebyla.

Můj pohled se zaklesl do toho jeho a já se nedokázala odtrhnout, byla jsem v něm uvězněna.

„Jde ti to,“ šeptl a věnoval mi úsměv. Dokonce bych se vsadila, že v té chvíli mi srdce vynechalo minimálně jeden úder.

Dál s námi kroužil mezi ostatními páry a já se cítila skvěle, přestože jsem nedokázala vysvětlit, co se to se mnou děje. Jeho tělo jako by mne k sobě přímo volalo, přitahovalo a já neměla síly se ubránit. Mezi námi se vyrojilo prapodivné napětí plné jiskření. Má rozevlátá sukně dlouhých šatů okolo nás opisovala moje kroky, zatímco jeho sevření ještě zpevnilo.

Už mě nemusel vést, ty základní kroky jsem najednou ovládala sama. Zničehonic podnikl nečekaný výpad a zaklonil mě. Jeho obličej se na chvíli vzdálil, ale pak zase hned vrátil. Byl mnohem blíž, než byl předtím a jeho rty byly tak blízko… Napětí pomalu přetékalo přes okraj pomyslné sklenice. Přivřela jsem oči a chtěla se přiblížit ještě víc. Objal mé boky a vyšel mi vstříc uprostřed vlnění se do rytmu hudby…

„Takže mi to vyšlo?“ vytrhl však moje myšlení jen na polibek a jeho rty se zkroutily do povýšeného úšklebku.

Pako. A já ho chtěla políbit… Dělá to ze mě taky hloupou?

„Ne,“ procedila jsem skrz zuby a hned se odtáhla.

„Vážně? Chtělas mě políbit, Swanová, zatímco ten chudák Cullen stojí jako největší blbec sám a neví, jak si poradit s konkurencí. I když počkat – já žádná konkurence nejsem, já jsem jedině vítěz.“ Znovu se vítězoslavně zašklebil a já mu měla sto chutí jednu vrazit. On si toho snad ani nevšiml, protože nijak jinak jsem si ani pokračování jeho povýšeného projevu nedokázala vysvětlit.

Měla jsem ráda sebevědomé muže, kteří o sobě věděli, že jsou dobrá partie. Mohli být ukecaní, soutěživí, ale rozhodně museli mít i alespoň kousek soudnosti. A nyní se Adam Corey zachoval jako pěkný blb.

„Přiznej si, puso, že Cullen je nudný.“

„Možná ano, ale alespoň není sobecký debil jako pan Corey!“ vyprskla jsem naštvaně. Co si to dovoluje o Edwardovi takhle mluvit?! Vždyť ho ani pořádně nezná!

I když já vlastně taky ne…

Není to jedno? Prostě to přehnal!

„Právě jsi mi veřejně a nahlas přitakala, že je nudný. A takového chlapa snad chceš?“ upozornil mě s triumfálním úsměvem. Nejspíš si pořád neuvědomoval, že dráždí hada bosou nohou.

„Pořád lepší, než děvkař, který je neuvěřitelně otravný!“ vyhrkla jsem. Chvíli zaraženě zůstal hledět a já už si myslela, že mu vážně došla slova mým sladkým zkráceným okomentováním jeho osobnosti.

Chyba lávky…

„Mě se stejně nezbavíš, Swanová. Cítíš ke mně něco a ty to víš. Pro dnešek tě nechám vzpamatovat, ale buď si jistá, že pak… Budeš muset přiznat pravdu,“ prohlásil odhodlaně, přejel mi dvěma prsty znovu od spánku až po čelist a očividně si užíval husí kůže, která po jeho prstech zůstávala, protože tělu jsem přikázat nedokázala.

„Dobrou noc,“ zašeptal, sebevědomě se usmál a tančícími se prodral kamsi pryč.

Stála jsem tam sama, neschopna slova. Nakonec jsem se však přece jen otřepala a vydala se k Edwardovi. Adam měl pravdu – ještě stále stál na tom samém místě, kde jsme ho nechali, a hleděl celý zamyšlený kamsi pryč.

„Promiň, že jsme tak zmizeli,“ začala jsem provinilým tónem hlasu tentokrát já.

„V pohodě,“ odpověděl pohotově a obdařil mě svým oslnivým pokřiveným úsměvem.

„Mohla bych tě o něco požádat?“ spustila jsem náhle to, co jsem měla na jazyku.

Ochotně přikývl.

„Byl jsi tenkrát zklamaný, když jsme se na té chodbě nepolíbili?“ zeptala jsem se otevřeně na situaci, která se odehrála teprve před třemi týdny. Oba dva jsme stáli na chodbě v paneláku, kde jsme bydleli, vybírali poštu z našich schránek a bavili se o všem možném. Z ruky mi však vypadly klíče, a když jsme se shodou náhod pro ně shrbili oba, naše obličeje byly ohromně blízko… Cítila jsem jeho dech na svém obličeji a on jistě zase musel ten můj. Špičky našich nosů se lehce dotýkaly a naše rty od toho také neměly daleko.

Pak ve mně ale něco nerozhodně hrklo a já se rozpačitě odtáhla. Jako by mi v tu chvíli nepřišlo správné pokračovat.

„Buď si jistá, že ano,“ přiznal po chvíli uvažování nakonec.

Ta upřímná odpověď ve mně něco vyburcovala a já se k němu přiblížila. Tentokrát jsem na jeho rty měla mnohem větší chuť. On byl jiný, byl hodný, choval se slušně. Neměla bych mu odepírat naděje jen kvůli tomu, že je často tichý. Možná je jen uzavřený, a pokud bych byla s ním… Časem by se mi třeba otevřel a dovolil mi nahlédnout do jeho nitra.

Znovu se opakovala celá ta situace – už chyběl jen malý centimetr, kdyby do mě však náhle někdo nevrazil. Nějaká tančící žena do mě lehce žuchla a já tak o pár centimetrů doprava uhnula. Slyšela jsem, jak Edward hlasitě sykl, ale já jen ruky zase připažila k tělu. Ta jiskra, co se probudila před malou chvílí, zase zhasla. Polibek se nekonal, a když si ta žena všimla, čeho se dopustila, okamžitě se začala omlouvat.

Já nad tím však mávla rukou. Pokud se to nepodařilo ani napodruhé, buď nám polibek souzený nebyl, nebo prostě nebyla vhodná doba.

„J-jsou tu někde toalety?“ vypadlo ze mě poté, co se žena dostatečně poomlouvala a my zase zůstali sami.

„Hned když vejdeš do domu po levé ruce,“ oznámil s povzdechem, ale já s ním déle nesetrvávala. Musela jsem vypadnout. Hned.

„Díky,“ vděčně jsem šeptla jeho směrem a vydala se po trase, kterou mi označil jako tu správnou.

Samozřejmě, že potřeba na WC byla jen zástěrkou. Potřebovala jsem zmatek, který mi okupoval hlavu, okamžitě vypudit do deníku.

Ještě, že byl Edward tak hodný, že i když jsem tančila s jiným, on mi hlídal kabelku, ve které byl můj poklad schovaný.

Otevřela jsem jej, vyhrabala z přihrádky propisku a pustila se do výlevu.

Šestnáctého července 2012

Dnešek byl plný nečekaných šoků, že bych se ani nedivila, kdyby mě na závěr celého dramatického dne odvezli do nemocnice s infarktem. Jsou tu. Ti dva, kvůli kterým jsem se vzdala dokonalého bytu a vyměnila jej za škrpál, kterému říkají motel. Ano, sice tam vaří líp, než bych si sama svedla doma, přesto… Když jsou tu, celá výprava byla k ničemu.

Počet zašlápnutých mravenců: 0 (Zatím!)

Počet situací, když jsem někoho málem políbila: 3 (Adam, Edward a Pan Humprey – plyšák, u kterého jediného se mi to však podařilo. Ráno jsem ještě potřebovala objetí. Teď večer se už ale dobrovolně hlásí dva živí tvorové.)

Počet žhavých tanců: 2 (S Adamem, kdy jsem si na malou chvíli dokonce myslela, že je ten pravý – i když stále nevím – a pak ve sprše – odreagování na způsob divoký tanec a zpěv, když po vás stékají vlažné kapky vody… Je k nezaplacení.)

Zaklapla jsem vazbu deníku a hodila ho zpátky na bezpečné místo. Několikrát jsem se zhluboka nadechla, ale byla jsem si dobře vědoma, že tam za nimi musím zpátky. Už jim jen tak neuteču.

Moc děkuju za každý komentář, co pod touto kapitolou najdu. A jsem taky zvědavá na vaše sympatie/nesympatie s hlavními postavami...  Adam nebo Edward? 

Autor: rezule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prázdninový deník Isabelly Swanové - 2. kapitola: Milé nebo příšerné překvapení?: