Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Preclík z Volva 7

24.03.2015 (07:15) • Tam • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2458×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

Byla pošmourná sobota, když se nečekaně ozval zvonek. Charlie rybařil, takže jsem jenom šla návštěvu upozornit, že není doma, ale u dveří jsem zůstala zkoprněle stát.

„Ahoj, omlouvám se, že vyrušuji. Myslíš, že bychom si mohli promluvit?“ zeptal se mírně a moje srdce udělalo salto mortale.

 „Ahoj Edwarde, čemu vděčím za tvou návštěvu?“ zeptala jsem se opatrně a ustoupila ze dveří, aby mohl vejít.

 „Přišel jsem ti nabídnout pomoc.“ Podle vážného výrazu jeho tváře jsem usoudila, že mluví o mé pomstě. Usadil se na gauči před vypnutou televizí a ruce si složil do klína, energicky si mě přitom prohlížel.

„Aha? A jak bys mi chtěl pomoci?“ zeptala jsem se zdvořile, jako by bylo normální, že chodí běžně ke mně domů.

 „Pomůžeš mi ho svést a já ho potom vyfotím?“ Zdálo se mi, že Edward přijal můj sarkasmus zavrčením?

„Ne,“ zaťal zuby a překvapil mě svým rezolutním nesouhlasem. Pozdvihla jsem v údivu obočí a čekala, jestli mi jeho chování začne dávat smysl. „Jsou jiné cesty,“ prohlásil pevně.

 Zamyšleně a ostražitě jsem pozorovala jeho pevnou bradu a zaťatou čelist. Jeho rysy tím získaly na mužnosti a fascinovaly mě. Mimoděk mě napadlo, jaké by to bylo, položit ho na ten gauč a líbat ho.

„Co tím máš na mysli?“ zeptala jsem se ho ostražitě, abych nedala najevo, jak mě síla jeho černých očí fascinuje.

„Neměla bys mu dávat najevo, že ho chceš zpátky. Měla bys před ním dát přednost někomu jinému.“

„Zahrát to na žárlivost?“ zeptala jsem se s pozdviženým obočím. Musela jsem připustit, že by to bylo elegantní řešení, ale upřímně jsem o něm pochybovala.

„Don obvykle na nikoho nežárlí. Na to je příliš pevně přesvědčen, že je nejlepší ze všech.“

„Nabízím ti sebe.“

Překvapeně jsem na něj vykulila oči.

„Promiň – cože?!“ vypadlo ze mě naprostým ohromením.

Edward vypadal, jako by se skutečně začervenal, ačkoli jeho tvář nezměnila barvu. Jeho výraz byl ale plný emocí, od napětí až k rozpakům a hněvu.

„Omlouvám se, pokud jsem tě urazil. Mylně jsem se domníval, že jsem lepší alternativa, než svést někoho, kým opovrhuješ.“

Na chvíli jsem si představila, jak chodím s tímhle supermanem. Edward pro mne představoval splnění mých nejtajnějších snů, ale v mých představách mě měl rád. Pokud bych mu dovolila tuhle dočasnou hru, pak by jeho konečné odmítnutí bylo příliš bolestivé.

„Ehm… Díky za nabídku, ale tohle si vyřeším sama.“ Odmítla jsem ho tiše.

Edward se zatvářil neproniknutelně, ale měla jsem dojem, že jsem ho zklamala a naštvala.

„To se s ním chceš radši vyspat?“ vydechl zamračeně a promnul si prsty kořen nosu. V tu chvíli vypadal nějak poničeně, jako by ho ta otázka stála spoustu sil.

„Prosím, Bello, rozmysli si to. Co když ti ten grázl něco udělá?“

„Don je možná nechutné prase, ale určitě není vražedný maniak, Edwarde.“ Uklidňovala jsem ho mírněji, když jsem viděla, jak se po mém odmítnutí odvrátil.

„Do mysli mu nevidíš,“ poznamenal nevesele.

„A ty snad jo?“ zeptala jsem se s povzdechem ironicky. Když se zatvářil zaraženě, ušklíbla jsem se.

„Vážně?“ Zavrtěla jsem nad tím hlavou. Nakonec, Edward určitě nebyl obyčejný smrtelník, takže co na tom, jestli k nezranitelnosti přibude také nějaká další schopnost.

 „Vím, že nejsi normální člověk.“ Vytáhla jsem to na něj úplně bez přípravy a okamžitě toho zalitovala. Nevěděla jsem, jak budu dál reagovat v případě, že to přizná nebo to popře.

Viděl, jak jsem si skousla rty a jeho tvář děsivě ztvrdla. Nechtěla jsem ho rozčílit, ale nedával mi na výběr. Nemohl popřít, co jsem viděla a věděl to.

„Čekáš, že ti teď vysvětlím, že jsem superman?“ zeptal se ostře. „Chtěla bys slyšet nějakou romantickou historku, jak zachraňuji celý svět a snažím se zůstat v utajení, aby mě nezotročila média a vláda?“

„Chci slyšet pravdu!“ Vyskočila jsem na nohy a přistihla jsem se, že rozčilením zvyšuji hlas.

„Jenže tu ti nikdy neřeknu!“ odsekl a rovněž vstal, takže jsme se měřili odhodlanými pohledy.

„Tak fajn!“

„Počkej – cože?“ Podíval se na mě s krajním podezřením.

„Fajn. Zeptám se tedy Alice. A potom každého člena tvojí rodiny. A pak si asi půjdu nastudovat Smallville, abych věděla, jaké páky platí na superhrdiny.“ Prohlásila jsem a zamířila ke vchodovým dveřím, které jsem mu prudce otevřela.

Zdálo se mi, že jsem zaslechla posměšné odfrknutí, když procházel kolem a vyšel ven.

„Nikdo z mé rodiny ti nic neřekne,“ ujistil mě kousavě a zastavil se na rohožce.

A pak mě napadl další útok. Lepší.

„Možná se lidi začnou divit, když mě budeš muset pořád zachraňovat,“ řekla jsem mu s úšklebkem.

„Ne!“ vydechl vyděšeně a vzápětí potichu zavrčel. Znovu nasadil svoji hrozivou masku, ale teď jsem mu jí nevěřila.

„A co když tě nechám zmrzačit?“ Blafoval. Usmála jsem se na něj co nejsladčeji.

„Uvidíme.“

Nerozloučili jsme se. Vlastně jsme spolu po té hádce nepromluvili ani slovo, přestože jsme se míjeli na chodbách ve škole.

Můj plán svést Dona ale od té doby dostával povážlivé trhliny. Ne proto, že by ho někdo varoval nebo by přestal mít zájem, ale kvůli Edwardovu neustálému dozoru.

Dokázal být nenápadný, ale ve chvíli, kdy jsem se k Donovi přiblížila, sám od sebe se uměl nečekaně zjevit poblíž a překážet mi, až to začalo být nepříjemně okaté.

Nebyla jsem si jistá, jestli mi chce schválně kazit odvetný flirt nebo vzal za své mojí výhružku a pokouší se mě touto cestou hlídat, abych se nedopustila ničeho nebezpečného.

Tak fajn, Edwarde, pomyslela jsem si s úšklebkem a rozhlédla se po okolí. Kratičký okamžik jsem se setkala s Edwardovým pohledem, který na ni upíral od parkoviště, ale silou vůle jsem se na něm nezastavila.

Na školním pozemku se mi toho nemohlo mnoho přihodit, ale na druhou stranu určitě nebude těžké se poranit, když jsem tak nešikovná. Pohled mi padl na nízký obrubník, který lemoval okrasný záhon s půdokryvnými koniferami a zamířila přímo k němu.

Na krátký okamžik jsem šla po obrubníku a v dalším už jsem seděla na zemi, oběma rukama si svírala s bolestí ve tváři kotník.

„Bello?“ Jeho poplašený hlas mi vytvořil na rtech malý úsměv, když se jeho ruce ocitly kousek ode mne.

„Jedna sekunda, Edwarde,“ poznamenala jsem k němu zamyšleně a pustila kotník. „Nemyslíš, že ten Kentovic kluk běhal rycheji?“ Nešlo se neusmát, když jsem viděla, jak mu tváří blesklo pochopení a zatvářil se přesně jako můj bývalý učitel na klavír.

„To bylo hodně nevkusné,“ vydechl a nevěřícně si mě prohlížel. S těmi slovy se otočil a odešel.

Druhý pokus se naskytl hned potom, co se mi konečně podařilo sjednat si s Donem schůzku na pátek. Edward si mě přeměřoval zlostnými pohledy celý den, takže jsem si mohla být jistá, že mu nic neunikne.

Chtěla jsem ho přesvědčit, že ta jeho hra na normálního člověka je zbytečná. Tentokrát byla výhoda, že jsme byli sami. Edward mě ostražitě sledoval, ve chvíli, kdy jsem se posadila na zídku, pod kterou se svažoval břeh řeky. Držel si odstup, protože jsem po něm vrhala nazpátek nevraživé pohledy, ale bylo mi jasné, že ho znepokojuje mé počínání.

Zadržela jsem dech a rozhodla se, že se zmrzačím. Zaklonila jsem se s úmyslem spadnout ze zídky, ale ukázalo se, že bych musela být rychlejší, protože mě popadl za bundu a přitáhl nazpátek během okamžiku.

„Půl sek-“

„Tak podívej,“ vyzval mě Edward, a s rozhořčeným výrazem se zamračil, takže se mu mezi obočím vytvořila půvabná hluboká vráska. „Nemusíš se ujišťovat, že tě budu chránit,“ ujistil mě, potlačující zcela zřetelně zlost. „Nedovolím, aby se ti něco stalo, ani kdybych tě musel vytáhnout z hořícího domu,“ poznamenal a tentokrát se mi zdálo, že se mu do hlasu vloudil podivný podtón odevzdanosti a frustrace.

„A řekneš mi, co jsi zač?“ zeptala jsem se měkce, pokoušejíc se nebrat zcela vážně jeho krásná slova, která mě rozechvěla.

„Jistě že ne,“ odpověděl přísně a postavil mě na zem.

„Ale já to budu zkoušet, dokud se nesvěříš,“ prohlásila jsem odhodlaně a Edward jako by ještě zbledl.

„Budu připravený,“ odtušil temně a odešel.

Ale nebyl, zatímco já ano.

Podařilo se mi přes všechnu jeho ostražitost uniknout k oceánu. Zřejmě ho oslnilo sluníčko, které právě vykouklo, a Edward ztratil směr, takže jsem se ocitla sama na útesu.

Zvědavě jsem se rozhlížela a čekala, jestli ho někde neuvidím, když jsem ho spatřila na kraji lesa. Zamávala jsem na něj, abych ho uklidnila.

Nejsem přece blázen, abych skákala mezi skály. Vždycky jsem byla zbabělec a ani teď bych neskočila do vody, kde to neznám.

Posadila jsem se na okraj a nohy nechala viset přes okraj. Čas od času dolétly malé kapičky slané vody až ke mně a postříkaly mi obličej.

Pohled na západ byl nádherný a já jsem doufala, že přiláká Edwarda, který možná na chvíli zapomene na to, že se na mě zlobí.

Když se tak nestalo, zklamaně jsem se zvedla na nohy.

Vzápětí jsem věděla, že je všechno špatně. Mravenčení v prstech u nohou mi dalo jasně najevo, že nad nimi  nemám žádnou vládu. Zapotácela jsem se, vykřikla a tělo stouplo do prázdna.

Autor: Tam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Preclík z Volva 7: