Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Předurčená - 17. kapitola

03.05.2019 (19:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1241×

17. kapitola

Isabella

Při hodině jsem se moc nesoustředila. Neustále jsem musela myslet na ta podivná slova od Alice. Samozřejmě jsem se celou dobu, co mi vykládala o nějakém tom nebezpečí, tváři, jako že se mě to ale vůbec netýká, ale uvnitř jsem měla malou dušičku.  Od okamžiku, kdy jsem se dozvěděla o upírech, se můj svět otočil aspoň jednou celý dokola. Možná i dvakrát, ale tím jsem si už nebyla tak úplně jistá.

Při obědě jsem si zadumaně hrála s lahví od vody a pozorovala Justina. Zvažovala jsem, co ho za mnou najednou opět přitáhlo. Mohlo to údajné nebezpečí mít co společného s ním? Mohl on být to nebezpečí, před kterým mě Alice chce chránit? Mnohé by to samozřejmě vysvětlovalo. To jejich nepřátelství už od okamžiku Justinova příjezdu a následně i ty jejich všemožné hádky…

Je vůbec možné, aby se Justin tak moc změnil? Ano, byl mě schopen podvést, ale teď se na to všechno musím dívat z úplně jiného úhlu pohledu. Co když si tím sváděním hledal jenom nějakou svou kořist? Ačkoliv, na druhou stranu – zlaté oči představovaly vegetariány, jako jsou Cullenovi, ne? A úvaha o barvě očí mě dovedla k tomu, že jsem najednou hleděla do té nejčernější černé, jakou jsem kdy měla možnost vidět. Ta černota mi navíc pohled oplácela.

Trvalo mi sotva vteřinu nebo dvě, než jsem se s trhnutím od toho pohledu odpoutala. Několikrát jsem zamrkala, abych se vzpamatovala a až potom jsem se podívala zpátky. Justin seděl na svém místě u mého stolu a nepatrně se na mě usmíval. Byl to takový ten rošťácký úsměv, který jasně napovídal, že mě nachytal na švestkách, jak na něj hledím.

Dalším prudkým pohybem jsem tedy odsunula židli od stolu, až se ozvalo kovové zavrzání jejich nohou o podlahu. Hned na to jsem stanula a popadla batoh do ruky.

„Bello? Děje se něco?“ zvedla ke mně zmateně hlavu Jessica.

„Ehm… Musím si něco zařídit, uvidíme se na tělocviku,“ zamumlala jsem roztržitě a už jsem odcházela z jídelny. Šla jsem vcelku dlouho, než jsem se dostala skrz dlouhou chodbu ven před budovu a než mě ovanul studený únorový vzduch. Venku bylo vlhko a já slyšela, jak z blízkých stromů a okrajů budov odkapává voda. Teplota se venku konečně vyšplhala nad nulu a tak začínal sníh pomalu tát.

Opřela jsem se o stěnu budovy a zhluboka dýchala. Nechápala jsem, co se to se mnou v jídelně stalo, ale měla jsem pocit, jako bych na malinkatý okamžik prožila něco povědomého a nemělo to přitom nic společného s Justinovým úsměvem. Spíš jsem cítila podivný tlak na prsou a hůř se mi dýchalo.

„Bello?“ Vedle mě se ozval tichý hlas. Dotyčný mě oslovoval opatrně, jako by snad mluvil na labilního člověka nebo někoho, kdo se má během okamžiku sesypat. „Jsi v pořádku?“

Zvedla jsem hlavu a odtrhla tak pohled od mých kozaček, lehce jsem se natočila a už jsem zírala do zlatých zorniček Edwarda Cullena. Aniž bych nějak přemýšlela nad tím, co vlastně dělám, nechala jsem své tělo dělat si, cokoliv se mu zachtělo. Zřejmě to je taky vysvětlením toho, že jsem jenom okamžik na to objímala Edwarda kolem pasu, tiskla si mu obličej na hrudník a vdechovala přitom jeho vůni… V tu chvíli se mi taky podařilo lépe dýchat a já se uklidňovala. Vůně kvetoucího šeříku mě naprosto obklopila a hned na to ji následovaly Edwardovy ruce na mých zádech. Opatrně mi jimi přejížděl po páteři a na nic se neptal.

Z mé strany to bylo podivné, ale naprosto instinktivní gesto. Vůbec jsem nad tím nepřemýšlela, ale musela jsem uznat, že Edwardova přítomnost mě uklidnila. Zabránila tomu přicházejícímu záchvatu paniky a zahnala ho pryč.

Někde v hloubi podvědomí jsem si začínala vybavovat ty mé šílené noční můry a nakonec i okamžik, kdy mě obklopí vůně šeříku a já nakonec klidně usínám. Samozřejmě jsem si v tu samou chvíli začala všechny ty věci v myšlenkách propojovat a tak se stalo, že jsem své křečovité sevření, ve kterém jsem Edwarda svírala, najednou povolila a nechala své ruce spadnout podél těla. Edward mě však stále lehce držel při sobě a hladil mě po zádech.

„Co si myslíš, že děláš?“ zeptala jsem se a zněla přitom trochu chladně. Měla jsem dojem, jako bych se dneska vypravila na housenkovou dráhu, která se řídila mými emočními výkyvy. Jednou nahoře, jednou dole, a bylo jedno, že to nahoře je jenom moje hysterické já, které touží po objetí.

 Edwardova ruka se zastavila uprostřed mých zad a následně se stáhla úplně.

„Vypadala jsi, že potřebuješ obejmout,“ promluvil trochu zaraženě, když jsem se odtáhla a koukla na něj.

„Teď možná, ale nemyslím si, že bych ti dovolila chodit v noci ke mně do pokoje.“

Má slova Edwarda šokovala. Zřejmě netušil, že tak brzy přijdu na jeho přítomnost v mém pokoji. A je pravda, že bych na to asi jenom tak nepřišla. Dával si moc dobrý pozor na to, aby všechno bylo přesně na svém místě. Jenže svou vůni si s sebou odnést prostě nedokázal a ta ho teď odhalila.

Alice

Nedokázala jsem poručit vlastním ústům, aby se neusmívaly. Samozřejmě jsem měla starost, co se s Bellou asi stalo, že tak vystřelila z jídelny, ale v okamžiku, kdy se obořila na Edwarda za ty jeho noční návštěvy – prostě jsem se musela usmívat. Tohle byla stará dobrá Bella a Edward si to tak trochu zasloužil. Navíc jsem doufala, že jakmile si všechno vyříkají, jejich vztah bude moct trochu pokročit.

„Být tebou, moc bych se nespoléhala zrovna na Isabellinu reakci. Edward teď působí jako pěkný šmírák,“ pronesla jedovatě Rose a nezvedla přitom ani pohled od módního časopisu, kterým listovala.

„Bella to pochopí,“ ujistila jsem ji zvesela, načež si Rose jenom odfrkla. Nebyla z Belly nijak odvařená, jakkoliv svému bratrovi přála štěstí. Ledová královna, která teď odpovídala místo skutečné Rose, byla pouze maska, kterou měla ve škole permanentně na tváři.

„Stejně tak pochopí i to, že na ni mají skutečný zálusk Volturiovi,“ přisadil si Emmett, ale tentokrát jsem tu míru sarkasmu v jeho hlase zaslechla. A to trochu schladilo mé prvotní nadšení. Volturiovi byli opravdu špatnou vyhlídkou do budoucnosti – ať už ta budoucnost měla skrývat jakékoliv tajemství.

A když už jsme tak mluvili o Volturiových… Obrátila jsem se zpět k Bellinu stolu a zahlédla Justina. Právě se bavil s Mikem o nějakém sportovním utkání nebo co. Byl do toho vcelku zabraný a vypadalo to, jako by ho ten rozhovor vážně zajímal, což bylo přinejmenším dost divné.

„Omluvte mě na okamžik,“ zamumlala jsem roztržitě a hned na to jsem vstala od stolu a zamířila si to právě za Justinem. Vždy jsem každý rozhovor s ním plánovala a nikdy to nevyšlo podle mých představ, proto jsem tomu teď hodlala nechat volný průběh. Nic jsem si neslibovala, ale abych zase nelhala sama sobě, trošičku jsem doufala, že bych se mohla dozvědět něco víc o Bellině cestě do Itálie.

Justin si mě nevšímal. Dál se vesele bavil s Mikem, jako bych nestála pouhý krok za jeho zády. Náležitě mě přehlížel, ale kromě Mikea byl on jediný, komu moje přítomnost unikla. Jessica s ostatními dívkami si mě všimly a Jess hned začala Lauren šeptat něco ve smyslu: Co myslíš, že mezi nimi je? Víš, jak se to říká – co se škádlívá, rádo se mívá…

 Jen co jsem její slova zaslechla, potichu jsem zavrčela a Justinovi se na tváři objevil potměšilý úsměv.

´Vždyť má Jaspera, proč by si měla něco začínat s Justinem, který stejně bere spíš na Bellu? ´ podivovala se Lauren.

´Bella ale dává přednost Edwardovi, tak jí to chce zřejmě oplatit. Navíc si myslím, že Justin se k Alici víc hodí. Ten Jasper se občas tváří jako hotové Boží umučení a poslední chcípáček… To Justin… ach…´ Jessica se rozplývala nad naším úhlavním nepřítelem a Emmett měl problémy udržet Jaspera u stolu. Můj manžel měl obrovskou chuť si to s tou malou drbnou vyřídit osobně. A Justin – ten z toho měl pěkné divadla.

Až v okamžiku, kdy se Jasper jakž-takž uklidnil, se rozhodl mě vzít na milost a obrátil se ke mně čelem.

„Potřebuješ něco, Cullenová?“ zeptal se s tím svým úsměvem, který jako by měl trvale přišitý ke tváři.

„Jak se ukáže venku trochu líp, tak jsme s rodinou plánovali takovou menší vysokohorskou turistiku, tak mě napadlo, že by ses možná rád přidal… Samozřejmě ti to nabízím hlavně kvůli paní Norisové, osobně by mě to vůbec nenapadlo,“ ujišťovala jsem ho a pomaličku skládala do kupy důmyslnou past, ze které bych měla následně vydedukovat dobu jeho odjezdu.

„Divím se, že tě to napadlo, ale proč ne,“ přitakal, „koneckonců můžeme vzít i ostatní, ne? Jess ty bys nejela?“ křikl na druhou stranu stolu a Jessica hned zpozorněla.

„Hory? No já nevím,“ zaváhala a zvažovala, jestli je pro ni horší nejet nebo se spíš ztrapnit tím, jaká bude následně bábovka a třasořitka, co nic nesnese. „Na kdy to vůbec plánujete?“

„Až na jaro, nemusíš se obávat,“ ujistila jsem ji šmahem.

„Hmm…“ Konkrétní odpovědi jsme se však nedočkali, jelikož Jessica jenom pokrčila rameny v lehce neurčitém nerozhodném gestu. Co mi však nešlo na rozum, bylo to, že ji Justin vůbec pozval.

„Tak až si to rozmyslíš, dej vědět, stejně to budeme ještě řešit, až to bude aktuálnější,“ odvětila jsem a pohlédla na Justina. „Doufám, že se nám to podaří uskutečnit ještě předtím, než budeš muset jet na ten výlet, o kterém mi říkala Bella,“ doplnila jsem a významně se na něj podívala.

„Nemusíš mít obavy, já mám času dost,“ ujistil mě.

„Výlet?“ zbystřila Jessica, která dávala pozor na celý rozhovor, který se mezi mnou a Justinem odehrával.

„Chystám se na nějakou dobu za rodinou do Itálie,“ odvětil lehce a já se jenom ušklíbla a zavrtěla hlavou. Kdybych nevěděla, kdo Justin je, považovala bych jeho cestu za skvělé zpestření školního roku, ale takhle…

„Myslela jsem, žes tam chtěl jet až po konci školy,“ namítla Jess.

„Plány se trochu změnily, školu nakonec dodělám v Itálii. Nepředpokládám, že se na těch pár měsíců budu vracet do Ameriky.“

Isabella

Byla jsem na Edwarda naštvaná. Proto jsem taky odešla zpět do budovy bez toho, abych mu řekla cokoliv dalšího. Ať si říká, kdo chce, co chce, tohle se prostě nedělá. Vždyť je to trochu úchylné, jakkoliv mě to dokázalo uklidnit a dopřát aspoň pár klidných hodin spánku. V učebně jsem dosedla na své místo, které jsem obvykle sdílela s Alicí, ale ta byla zřejmě ještě v jídelně nebo kdekoliv jinde v budovy, stejně jako většina mých ostatních spolužáků. V poklidu jsem si tedy nachystala všechny učebnice a poznámky a začetla se do kapitoly, kterou jsme měli dneska probírat.

Moc se mi však nedařilo plně se soustředit. Myšlenky mi neustále někam odbíhaly. A trvalo to tak dlouho, až jsem ze sešitu na poznámky vytrhla papír a začala na něj po paměti kreslit své vlastní tetování. Alice do mě dost hučela o nějakém nebezpečí, které by zároveň mělo mít něco společného i s Justinem a mě teď napadlo, že o tetování, které jsem si před lety nechala dobrovolně udělat, vlastně nic nevím. A bylo na čase, abych něco zjistila. Už při kreslení toho písmene jsem plánovala cestu do školní knihovny, kdy bych si obrázek naskenovala a následně se ho mohla pokusit vyhledat na internetu. Pokud je to tak slavný znak, jak mi původně popisoval Justin, určitě bych to měla někde najít.

Když jsem pak zaslechla, jak se k učebně blíží několik mých spolužáků, založila jsem papír s nakresleným tetováním do sešitu a znovu si k sobě přitáhla učebnici, abych mohla předstírat studium. Zrovna v tuhle chvíli jsem neměla chuť se s někým vybavovat a tak nějak jsem tušila, že Alice by toho jistě využila, kdybych jenom tak koukala na tabuli nebo třeba z okna…

Po biologii, kterou jsem vnímala jenom tak na půl vzhledem k tomu, že jsem neustále přemýšlela nad tím, proč se Alice tak pitomě uculuje, jsem zamířila na tělocvik.

„Řekneš mi, co se ti to na obědě stalo? Než jsi odešla z jídelny, byla jsi bílá jako sama smrt,“ zajímala se Jess, která se ke mně přidala cestou do šaten a rovnou mě popadla za loket, abych jí nemohla utéct.

„Nic, jenom se mi vybavila noční můra, co mi posledních pár dnů nedá spát,“ zamumlala jsem roztržitě. Nechtělo se mi rozebírat, že mě v mých snech pronásledují oči černé jako uhel a já běžím tmou, packám o vlastní nohy, ruce mám rozedřené do krve a vím, že ať utíkám před čímkoliv, nemám šanci tomu utéct.

„Pokud je to tak děsivé a pořád se to opakuje, možná by sis měla domluvit sezení s Norrisovou,“ navrhla a já se zarazila.

„Zas tak hrozné to není. Navíc je to jenom pár dnů, zřejmě musím jenom zpracovat některé změny v mém životě a pak to bude okay. Vždyť se říká, že v noci ve spánku zpracováváme své prožitky během dne, ne?“ namítla jsem a přitom si představovala samu sebe při sezení s Norrisovou, jak jí vyprávím fakta z mého života. Schválně – co by asi tak řekla na fakt, že mě nutí trávit čas ve společnosti upíří rodinky?

Jen ta myšlenka na její reakci mě donutila se pousmát.

„To je ta tvoje laická psychoanalýza tak směšná?“ zabrblala Jess.

„Kdepak, jenom mě něco napadlo… Nech to být a raději přidej, nebo bude Clapp řádit, že jsme přišly pozdě na hodinu,“ pobídla jsem ji a rovnou o něco prodloužila krok, abych už byla v šatně a následně se mohla věnovat hodině volejbalu místo toho, abych vymýšlela výmluvy pře Jess. Občas dokázala být ohledně toho všeho lehce vlezlá a dotěrná.

„Nechceš jít večer do kina? Máma říkala, že se má na večeři stavit její sestra a já tu ženskou nesnáším, proto bych uvítala nějakou záminku, proč nebýt doma,“ přitočila se ke mně Jess okamžitě poté, co tělocvik skončil.

„Něco už mám,“ namítla jsem místo toho, abych souhlasila.

„Vážně? Co takového? Snad ne rande s Cullenem?“ zeptala se a já se opět zarazila.

„Jak jsi, proboha, přišla na to, že mám něco s Cullenem?!“ vyjekla jsem upřímně překvapená jejími slovy.

„Jednoduše, žádný úkol na zítra nemáme, takže není možné, abys dělala něco do školy. Navíc, jen co jsi zmizela z jídelny, odešel od svého stolu i Edward. Alice se celou dobu podivně uculuje a Edward z tebe nemůže spustit zrak. Netvrď mi, že nešel za tebou?“

Jessica a její logika byla opravdu prazvláštní. Spojovala si dokupy věci, které by mě nikdy spojit nenapadly a následně došla k závěru, že se Edwardovi podle všeho líbím. No, k podobnému závěru bych zřejmě došla co nevidět taky, kdybych se míň zlobila a víc přemýšlela nad důvodem Edwardových nočních návštěv, ale i tak…

„Jsi hotový Sherlock, ale teď se pleteš, mezi mnou a Edwardem nic není, takže není ani důvod, proč by mě měl zvát na rande. Navíc si myslím, že ty jeho časté pohledy mým směrem jsou spíš mířeny na Alici, je to jeho sestra a tak…“

„Jasně, beru, nemáš rande s Cullenem,“ skočila mi však Jess do řeči, „ale přestaň už s těmi vytáčkami ohledně toho, že Edward sleduje svou sestru. Tohle ti fakt nežeru,“ namítla.   

„Jak myslíš. O Edwardovi se stejně nechci bavit, aktuálně jsem na něj trochu naštvaná, ale to rovněž nehodlám rozebírat. Teď musím ještě do knihovny, takže se nejspíš uvidíme až zítra,“ utnula jsem její fantazírování o tom, jestli si na mě Edward myslí nebo ne, rovnou v zárodku, v okamžiku, kdy jsme došly na parkoviště, a já zahlédla vycházet ze školní budovy Alici zavěšenou do Jaspera. Ta malá elfka se pořád usmívala.

„Do knihovny? To mi dáš vážně košem kvůli návštěvě knihovny?“ ofrňovala se Jess a já jenom důrazně přikývla, aby jí bylo jasné, že mě nepřemluví. „Tak fajn,“ povzdechla si a rozhlédla se po parkovišti, které bylo v tuhle dobu už plné ostatních spolužáků. „Lauren!!!“ zavolala na svou nejlepší kamarádku – najednou jsem úplně nechápala, proč do kina zvala mě – a jen co se dotyčná otočila k Jess, ta ke mně prohodila jenom nějaká slova rozloučení a vyrazila za jmenovanou. Nechápavě jsem za ní hleděla a nedokázala zabránit vlastní hlavě, aby se přestala vrtět ze strany na stranu. 

Alice

Poslouchat cizí rozhovory se přece nemá, je to neslušné, nemorální a nevím jaké ještě, navíc – sama to strašně nesnáším… Ale na druhou stranu, oni mluví tak nahlas, to prostě nejde je neslyšet, a ještě k tomu takové zajímavé téma!

Od okamžiku, kdy jsem kvůli Bella přišla o svůj dar, musela jsem na to jí trochu jinak a tak se mnohdy stalo, že jsem vyslechla spoustu rozhovorů, které Bella vedla. Ten s Edwardem o polední pauze, ten s Jessicou po hodině tělocviku… No a to bylo jenom dneska, zapomínám se přitom zmínit, že takhle získávám informace o Belle až moc často.

„Zlato? Co bys řekl na malý výlet do knihovny?“ zeptala jsem se Jaspera v okamžiku, kdy se Bella zmínila o knihovně. Za víc jak šest týdnů docházky do školy se tam nevypravila, takže jsem byla přirozeně zvědavá.

„Nehodláš si hrát na stalkera, že ne? Pokud nám má Isabella někdy dát šanci ji chránit, nesmíme ji odradit přílišnou horlivostí. Podívej se, jak je naštvaná na Edwarda, copak chceš, aby se zlobila i na tebe?“

Jeho slova mě donutila zastavit se v půli kroku. Nechtěla jsem, aby se na mě Bella zlobila, ale zároveň jsem chtěla vědět, co hodlá dělat v knihovně. Věděla jsem, že něco skrývá. Už při příchodu na biologii seděla u našeho stolu a dělala, jako že si čte učebnici, jenže já ji na to nenaletěla. Byla příliš rozrušená a zároveň jsem měla dojem, jako by i nedočkavá.

„Asi máš pravdu,“ povzdechla jsem si a došla spolu s Jasperem až k autu, kde na nás už čekala s Rose a Emmettem. Edward měl nějaké zpoždění a tak jsme všichni postávali kolem jeho stříbrného Volva a čekali, až se objeví – nutno dodat, že to nebylo nijak příjemné vzhledem k tomu, že začínalo poprchat. Kde sakra je?

Trvalo to dalších pět minut, než se objevil ve dveřích budovy a mračil se jako to deštivé nebe nad námi. Něco se muselo stát – blesklo mi hlavou a už jsem se chtěla vydat za svým bratrem, abych zjistila co, když mě Jazz zadržel.

„Svět se nezboří, když pro jednou počkáš,“ zašeptal mi do ucha a objal mě kolem pasu.

„Zajímalo by mě, jak by ses tvářil, kdyby jo,“ odvětila jsem mu kysele a poslouchala při tom, jak Rose klape netrpělivě jednou lodičkou o asfaltový povrch školního parkoviště. Nikdo z nás nemohl vlivem deště promoknout natolik, aby z toho onemocněl, ale já i Rose jsme byly obě holky a žádná holka nemá ráda, když jí zmoknou vlasy. Upír ne-upír, v tomhle měla příroda pro jednou navrch.

„Podařilo se ti zjistit něco bližšího ohledně Justina?“ předběhl mě se svou otázkou Edward v okamžiku, kdy jsme se všichni naskládali do auta a on otočil klíčkem v zapalování.

„Při obědě jsem se o to pokusila, ale neřekla bych, že byla má akce úspěšná,“ namítla jsem rozmrzele. Štvalo mě, jak musíme kolem toho parchanta našlapovat opatrně, aby to náhodou nepožaloval Volturiovým. Grrr…! Každopádně jsem Edwardovi přehrála v mysli ten náš krátký společný rozhovor a Edwardův stisk volantu jenom zesílil.

„Edwarde, uklidni se,“ nabádal ho Jasper, kterého jistě zasáhla vlna emocí proudící od mého bratra. I já se při pohledu na jeho ruce svírající volant napjala.

„Něco mi snad při tom rozhovoru s ním uniklo?“ zeptala jsem se opatrně, abych ho nevytočila víc.

„Když jsme si mysleli, že budeme mít tři měsíce na to, vymyslet nějaký plán, jak dostat Bellu z rukou Volturiových, očividně jsme se pletli. Nemyslím si, že Justin zmínil ten údajný návrat na pár měsíců jenom tak. Škola končí v červnu, a pokud vezmeme, že mluvil o několika měsících, tak svůj návrat do Itálie plánuje nejpozději v dubnu. Máme tedy maximálně dvě měsíce a to jsem ještě velmi pozitivní,“ zabrzučel podrážděně a upíral pohled na cestu tak vehementně, že jsem měla obavu se ho zeptat na důvod, proč byl naštvaný už v okamžiku, kdy vycházel ze školy, takže jsem to vzdala a raději sledovala boční okénko, které pokrývala jedna kapka za druhou, jak déšť sílil.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Předurčená - 17. kapitola: