Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Předurčená - 22. kapitola

02.09.2019 (10:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1447×

22. kapitola

Isabella

Volba jídla, které připravím na onu slavnostní večeři s tátou, nebyla úplně snadná, ale nakonec jsem se rozhodla pro steak. Táta maso miloval, a pokud měl Justin i jenom předstírat, že to jí, mohla jsem mu ho připravit parádně krvavý. V tomhle jsem byla velmi ohleduplná, přestože zrovna pro Justina se mi nic připravovat nechtělo. Kazil mi společné večery s Edwardem, sakra!

„Justin přijde v šest,“ informovala jsem tátu, když dorazil domů a už v chodbě odložil pouzdro se zbraní.

„Dobrá,“ zamumlal a pro to pouzdro se vrátil, aby ho mohl schovat. Vždy, když čekal jakoukoliv návštěvu, svou zbraň schovával. A bylo jedno, jestli tou návštěvou byl nějaký jeho kolega policista nebo i Billy Black. A když jsem si tak na něj vzpomněla, napadlo mě, že se o něm táta už dlouho nezmínil. A spolu s ním i o jeho smrtelně nemocném synáčkovi. Syčákovi jednom.

„V sobotu večer máme s holkami ze školy domluvený takový dámský večírek, nemáš proti tomu nic?“ zeptala jsem se táta, který mi přišel, už převlečený do obyčejných džínsů a kostkované košile, dělat společnost při přípravě večeře. Do Justinova příchodu k nám zbývalo sotva třicet minut, takže jsem dala do trouby brambory a začala krájet zeleninu na salát. Maso jsem hodlala na pánvičku hodit jako poslední v okamžiku, kdy se budeme chystat k jídlu, jelikož steaky nepotřebovaly moc času.

„Dámský večírek? U koho?“ zajímal se a překvapivě mi věnoval sto procent své pozornosti.

„Pořádá ho Alice Cullenová,“ odvětila jsem a doufala, že mu to jméno něco řekne.

„Patří k těm adoptovaným dětem od doktora Cullena?“ zeptal se pro jistotu a já jenom přikývla. „Je to správný chlap, ale nechápu, že má na tolik puberťáků nervy… Možná proto je taky pořád v nemocnici nebo minimálně k zastižení, když potřebují akutní asistenci či záskok.“ Ta poslední slova si už Charlie mumlal spíš pro sebe, ale mě to bylo jedno. Já znala pravdu a rozhodně jsem se s ní nehodlala dál šířit.

„Takže?“ zeptala jsem se po chvíli, kdy jsem se nedočkala odpovědi na svou položenou otázku.

„C-co?“ zamračil se zlehka Charlie. Očividně se ztratil ve svých myšlenkách a dedukcích o tom, kolik puberťáků je schopen člověk najednou vychovávat, aniž by přišel o rozum. „Jo, aha… Jo, můžeš jít. Zatím jsem na ty Cullenovic děcka neměl žádné stížnosti, tak snad se to nezmění,“ dodal a já mu slíbila, že se rozhodně nic měnit nebude. Mohla jsem se spolehnout na to, že u Cullenů doma se žádné orgie dít nebudou.

Přesně v šest večer se ozval domovní zvonek, jenž ohlašoval Justinův příchod. Chystala jsem se, že půjdu otevřít, ale Charlie mě předběhl s tím, že mám pokračovat v přípravě večeře. V ten moment mi taky hlavou bleskla jedna uštěpačná myšlenka o tom, že je Charlie typický chlap, který by nejraději ženu přivázal k plotně, ale naštěstí to byla jenom myšlenka, protože v opačném případě by tenhle večer právě v tu chvíli skončil.

Justin se Charliemu představil a potom s ním zamířil za mnou do kuchyně. Od mého přítele jsem dostala překrásnou rudou růži a Charlie přitom významně pokýval obočím. Přemohla jsem tedy ušklíbnutí a raději si přivoněla k růži.

Jenom chvíli na to se mezi Charliem a Justinem rozběhla naprosto přirozená a hlavně přátelská diskuse, ze které je nevytrhlo ani servírované jídlo. Justin byl neskutečně milý, a čím uvolněnější v jeho přítomnosti Charlie byl, tím víc jsem ho nesnášela. Myslela jsem, že má nenávist k němu nemůže být větší, než byla v okamžiku, kdy mě údajně podvedl, ale očividně jsem se mýlila.

Neskutečně pomalu jsem odkrajovala ze steaku – chuť k jídlu se mi stále nevrátila a byla jsem nervózní tak, že se mi žaludek kroutil doslova vzhůru nohama, takže jsem měla co dělat, abych v sobě udržela i to malé množství jídla. K tomu všemu jsem navíc nespouštěla zrak z Justina – pro nezasvěceného to mohlo vypadat, že ze svého přítele nedokážu odtrhnout zrak, ale pro toho zasvěceného jsem stále zkoumala, co asi dělá se vším tím jídlem. Rozhodně jsem ho totiž nešetřila. Steak jsem mu sice připravila krvavý, ale byla to pěkná flákota a k tomu ty pečené brambory a salát… Z jeho talíře to postupně všechno mizelo a on měl na tváři pořád ten svůj úsměv.

Po večeři se táta Justinovi omluvil a odešel z kuchyně, takže jsme tam zůstali jenom my dva.

„Ten krvavý steak byl tvůj nápad?“ zeptal se Justin a opřel se o linku, když jsem ve dřezu myla špinavé nádobí.

„Říkala jsem si, že se ti to aspoň trochu pokusím ulehčit. Charliemu bych asi nijak nevysvětlila to, že ti servíruju pouze skleničku krve. V řeznictví bych ji asi sehnala, ale nevím, co bys říkal na hovězí…“ Začala jsem plácat a nedokázala jsem se zastavit. S Justinem jsem vlastně neuměla vést normální rozhovor a to mě děsilo.

„Bylo by to milé gesto, ale rovnou ti řeknu, abys to nedělala… Dobytčí krev, fuj to je to nejhnusnější, co by mi kdy muselo protéct hrdlem,“ odvětil a zněl přitom vcelku v pohodě, na to že jsme tu právě probírali jeho stravovací návyky.

„A máš nějakou značku, kterou preferuješ?“ ušklíbla jsem se v polovičním úsměvu.

„Divila by ses, ale jsem vcelku dost vybíravý,“ zamumlal a než jsem se nadála, přitáhl si mě do náruče. Ruce jsem měla mokré a od pěny, takže jsem je držela před sebou, zatímco on ty své omotal kolem mého pasu. Černý pohled jeho očí mě propaloval a s každou další vteřinou se můj puls zrychloval.

„Napadlo tě někdy…“ Na mysl mi přišla jedna otázka, ale nevěděla jsem, jestli mám dost odvahy k tomu, abych mu ji položila. Musela jsem polknout tu hroudu, která se mi utvořila v krku, a Justin mě musel pobídnout, abych pokračovala, než jsem se zmohla na to, svou otázku dopovědět. „Víš, zajímalo by mě, jestli jsi někdy uvažoval nad tím, jak bych chutnala já.“

Justinovy paže se kolem mého pasu utáhly trochu víc, až to začalo být lehce nepříjemné. Intenzita jeho černého pohledu byla teď strašidelná a srdce mi v hrudníku uhánělo jako při sprintu, ale nikde jsem neviděla závěrečnou pásku… Skončí to někdy?

A najednou se jeho pohled ztratil a já ve skoro stejný okamžik ucítila jeho chladný dech na krku. Zlehka mi přejel po hrdle nosem, až jsem se zachvěla. Cítila jsem, jak se zhluboka nadechl a já se v tu chvíli nemohla vůbec pohnout.

„Voníš tak dokonale, že si to ani neumíš představit. A jistě bys tak i chutnala, ale tohle…,“ prstem mi přejel po tepně na krku, „…tohle není pro mě… Tedy ještě ne,“ dodal a potom mě na to samé místo políbil, až jsem se zajíkla.

Alice

Abych nemusela myslet na to, co se děje u Belly doma během Justinovy návštěvy, musela jsem se nějak zaměstnat. Dobrou výmluvou mi byl ten pyžamový mejdan, který jsem tak narychlo svolala na zítřejší večer. Esmé se mi okamžitě nabídla s pomocí, zatímco Rose se naštvaně odebrala do garáže, aby se mohla uklidnit tou svou meditací nad motorem svého auta. Jednou jsem někde slyšela, že i mytí nádobí může sloužit jako meditace, když se člověk dostatečně soustředí na saponát, teplou vodu a pravidelný pohyb rukou… Rose to tak měla s auty a jejich vylepšováním. S jistotou bych mohla říct, že i kdyby nebyla upírka s neomezenou mozkovou kapacitou, věděla by toho o autech dokonce víc, než nejzapálenější spolužák z naší školy.

S Esmé jsme pouklízely celý dům a pokusily se ho trochu zabydlet. Bylo to podivné, ale bylo to fakt. Tím, že jsme se doma nemuseli chovat jako lidé, tak i náš dům působil trochu nelidsky. Skoro bych řekla, že se dívám na fotografii z časopisu o bydlení. Všechno bylo dokonalé a já věděla, že dokonalost mnohé lidi může děsit. Takže jsme musely s Esmé náš dům oddokonalit.

Celé ty přípravy, které z našeho dokonalého domu udělaly dokonale nedokonalý dům, nám zabrala většinu noci. A celou tu dobu jsem se úpěnlivě snažila nemyslet na Bellu a Justina, jelikož jsem věděla, že Edward na ně myslí i tak dost a nepotřebuje další starostlivé myšlenky.

Navíc jsem potom ještě musela vyhnat všechno mužské osazenstvo z domu dřív, než přijedou holky. Iluze holčičího mejdanu musela být dokonalá, a proto jsem se taky tak trochu pohádala s Edwardem, který prostě nechtěl odejít. Chtěl se vidět s Bellou a já se mu fakt nedivila, ale nemohla jsem tolerovat to, že se nedokáže řídit plány. Vždyť mu je, proboha už přes sto let, měl by mít rozum a chápat, že je opravdu nezbytné, aby všechno šlo jako po drátkách, hlavně pokud si hodláme zahrávat právě s Volturiovými.

Když jsem potom kolem páté odpoledne zaslechla po naší příjezdové cestě přijíždět dvě auta, byl dům nachystaný a nikde ani jedna pánská noha.

Jen co auta zastavila před domem a holky vysedly, Bella zamířila rovnou za mnou – jakékoliv obavy z předchozích návštěv ji již opustily a její krok byl jistý. Byla však jediná, kdo zamířil dál. Všechny ostatní holky si zvědavě prohlížely náš dům, který se skutečně do místních lesů moc nehodil, ale hodil se k nám jakožto k rodině. Byl dokonalý a krásný… A taky studený, když zvážím, že byl naplněn převážně sklem, ocelí, betonem… Všechno dřevo, které by ho v lidském pohledu oteplilo, se nacházelo pěkně venku a dům byl obklopen vzrostlými stromy, které bránily slunci v jakýchkoliv pokusech o narušení našeho soukromí a tajemství.

„Tak, pojďte přece dál, i uvnitř je toho hodně k vidění,“ pobídla jsem holky, aby se trochu vzpamatovaly. Celé to pro ně musela být stejně nezvyklá situace jako pro mě v okamžiku, kdy jsem musela nakupovat v konfekci, brr. Musela jsem se nad tou vzpomínkou lehce oklepat, abych ji zahnala – byla to zkušenost, kterou jsem nehodlala znovu podstoupit.

„Neřekla bych, že jsou místní doktoři tak dobře placení, aby si mohli dovolit něco podobného,“ namítla Lauren směrem k holkám, když vcházela do domu.

„Tak třeba jejich matka… Slyšela jsem, že je něco jako architektka,“ namítla Jessica nejistě.

„Interiérová designerka,“ opravila jsem ji vzápětí a dala tak najevo, že ani jejich šepot není tak nenápadný.

„Promiň. Já jenom… Vážně je nezvyk, že jste k sobě někoho pozvali,“ prohodila Jessica a mě napadlo, že se po domě rozhlíží jako by se nacházela v nějakém strašidelném domě hrůzy a každou chvíli by na ni mělo něco vybafnout.

„V pohodě,“ ujistila jsem ji a potom jsem je všechny nasměrovala do obývacího pokoje, který jsem s Esméinou pomocí přetransformovala na něco mezi salónem krásy a šatnami z módní přehlídky z New Yorského týdne módy. A jen co to holky uviděly, prolomilo to všechny ledy.

Isabella

Na večery jako byl ten dnešní, jsem byla vcelku zvyklá. Neměla jsem je v oblibě, ale dokázala jsem je snést. Na rozdíl od všech minulých dívčích večírků jsem si od toho dnešního však slibovala aspoň jednu věc – nebudu centrem vší pozornosti. V Rusku, Česku i ve Francii jsem byla vždy tím, kdo vyvolával největší pozornost. Všichni chtěli něco zjistit o té holce z Ameriky. Byla jsem pro ně jako nějaká vzácná akvarijní rybka, nebo co.

No a dneska se to mělo změnit. Jenže ne. Stačilo, aby si Jessica vzpomněla na to, že jsem Justina pozvala na večeři, které se měl účastnit i Charlie a opět se na mě upíraly pohledy všech přítomných. A když říkám všech, tak opravdu všech. Jessicina otázka vzbudila pozornost i u Rose, která se celou dobu tvářila, jako že tady není.

„Nic zvláštního se nestalo,“ zamumlala jsem a při vzpomínce, jak mě Justin drží a voní k mému krku, jsem se nepatrně zachvěla.

„Nedokážu si na podobném setkání představit mého tátu natož šerifa,“ odvětila Angela.

„Jasně, protože tvůj otec je pastor, ty hloupá. Z něj mají všichni snad větší respekt než ze šerifa,“ namítla Jessica.

„Vážně? Já jsem měla vždy za to, že děsivěji vyhlíží právě šerif Swan. Přišel mi pokaždé takový zamračený a ten knírek tomu moc nepřidává…,“ bránila svého otce Angela a rozhlížela se po místnosti, jestli najde nějakého spojence, když v tom se zarazila pohledem na mě. „Promiň,“ špitla omluvně, jelikož jí došlo, že mluví o mém otci.

„To je v pohodě. Charlie je bručoun,“ uklidnila jsem ji a rozhovor potom opět sklouzl do pohodové roviny a chvíli na to se odklonil i ode mě, jakožto hlavního tématu, takže jsem se mohla vypravit do kuchyně, abych si vzala něco k pití.

„Jak ten včerejšek dopadl?“ ozvala se za mými zády Alice v okamžiku, kdy jsem zavírala lednici. Vůbec jsem ji neslyšela přijít, takže jsem se pěkně lekla a část obsahu skleničky, kterou jsem měla v ruce, se rozlil na podlahu. „Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit,“ zamumlala tentokrát ona a už se sháněla po něčem, čím by podlahu otřela.

„Včerejšek byl divný a nemyslím to tak jenom proto, že jsem musela seznámit svého údajného přítele s vlastním otcem,“ odvětila jsem, když byla podlaha opět čistá a suchá.

„Stalo se snad něco, o čem nemůžeš před ostatními mluvit? Udělal Justin něco? Ublížil ti?!“

„Uklidni se, nic se mi nestalo. Jenom tak trochu vstřebávám to, co jsem zažila…,“ namítla jsem, aby přestala vyšilovat. I přesto, že byla o pár centimetrů menší než já – a to jsem si myslela, že to u dospělých není možné – měla jsem z ní pocit, že brzy vyskočí z kůže, jak byla napružená. „Říkala jsem si, že bych měla zkusit nadhodit téma, která nás všechny zajímá a jelikož jsem nevěděla jak, tak jsem začala o krvi…“ Rozhodla jsem se Alici odvyprávět události včerejšího večera v mnohem jasnějších barvách, než jsem to udělala před ostatními spolužačkami.

„To nebyl zrovna skvělý nápad. Riskovala jsi. Mluvit s upírem o krvi, a ještě v okamžiku, kdy ti doslova dýchá na krk, to je jako postavit před alkoholika skleničku se padesátiletou skotskou a nechat ho, aby si přivoněl a celé ti to popsal. Než by ses nadála, ten alkoholik by skleničku vyprázdnil a Justin mohl to samé provést s tebou!“

Všechna ta slova Alice doslova syčela, jak se snažila tlumit svůj rozčílený hlas. A já si připadala jako malá holka, když mě tak napomínala. Ale jenom okamžik. Všechen ten špatný pocit se vytratil v okamžiku, kdy jsem uslyšela tu ránu.

„Co to bylo?“ zeptala jsem se zmateně.

„Já ho přerazím!“ zasyčela opět naštvaně Alice a vyrazila z kuchyně pryč. Zvědavě jsem ji následovala, a když jsme procházely přes obývací pokoj, kde se všechny holky dál vesele bavily, uvědomila jsem si, že tu ránu jsme s Alicí slyšely samy.

„Neříkala jsem, že tohle má být dívčí večírek a že všichni chlapi se mají zdržovat mimo domov?“ prohodila v okamžiku, kdy vešla do jednoho z pokojů, který se nacházel nad kuchyní. Sama jsem byla ještě pár kroků za ní, takže jsem nevěděla, koho se rozhodla okřiknout, ale tak nějak jsem to tušila. A můj odhad se ukázal jako správný.

„Edwarde,“ oslovila jsem ho, když jsem vešla do pokoje. Byl první, co jsem uviděla, ale rozhodně ne poslední, jelikož mé oči začaly automaticky pátrat po zdroji toho hluku. Trvalo to snad minut, než jsem si všimla jedné masivní police s knihami, která byla v části rozlomená napůl, a knihy se válely na podlaze. Chtěla jsem se na to zeptat, ale než jsem stačila vyslovit cokoliv dalšího, Edward obešel svou sestru a v okamžiku mě schoval ve svém náručí. Cítila jsem, jak je napjatý a celý se chvěje, takže jsem mu objetí oplatila a doufala, že ho tím ukonejším.

Alice

Očividně jsem pro všechny byla míň než vzduch, jelikož mě nikdo neposlouchal. Edward mě svou přítomností v domě docela namíchl, jakkoliv jsem jeho důvody chápala. Proto jsem mu taky v myšlenkách pěkně vynadala, následně ho zpražila jedním varovným pohledem a hned na to se vrátila do obývacího pokoje, kde se holky ze školy výborně bavily, a Rose se schovávala za módním časopisem.

„Kam jste s Bellou zmizely?“ zajímala se Angela, která si asi jako jediná všimla, že v pokoji nejsme.

„Bella si polila tričko, takže jsem jí odvedla k sobě, aby se převlékla,“ odvětila jsem a poslala směrem k Edwardovi rychlou myšlenku, aby v mém pokoji Belle nabídl něco na převlečení. Doufala jsem, že tu myšlenku postřehl, přestože teď byl plně zaměstnán Bellou choulící se v jeho náruči. Oba si užívali přítomnost toho druhého a chvíle klidu.

„Víte, tak mě napadlo, vím, že je to ještě nějaký ten týden, ale… Co takhle naplánovat Belliny narozeniny, než přijde dolů? Samozřejmě jenom tak rámcově, abych si udělala představu, co bude potřeba zařídit a domluvit…“

„Belliny narozeny?“ zeptala jsem se zmateně, když mě z úvah o Belle a Edwardovi vytrhla Angelinina slova.

„No jasně. Je to pár dnů, co jsem nesla paní Copeové nějaké papíry do kanceláře a – však to znáte, jak dokáže paní Copeová být zmatkářská, takže jsem se ani moc nedivila, když jsem i po tak dlouhé době narazila na nezaložené papíry ohledně Bellina přestupu na naší školu. V nich jsem taky zaregistrovala, že má za pár týdnů narozeniny. Bude jí osmnáct a to myslím stojí za pořádnou oslavu. Navíc to může být taková před oslava konce školního roku…“

Angela vyprávěla o své mini špionské zkušenosti ze školní kanceláře a následně s ostatními řešili možnosti oné oslavy, ale já se na to nedokázala soustředit ani s mým nadpřirozeným mozkem. Najednou celou jeho kapacitu zaplňoval fakt, že Bella bude mít narozeniny. Všechno najednou dávalo docela jasný smysl… Dokonce i ty Arovi přihlouplé zákony o proměňování dětí. Dotáhl to tak daleko, že neproměnil nikoho pod osmnáct?

„Bello, kdy máš narozeniny?“ zeptal se o patro výš můj bratr naléhavě.

„Proč? Chceš mi uspořádat oslavu?“ odvětila Bella v otázce a její hlas byl naplněn smíchem. Jako by si vůbec nevšimla faktu, že Edward je až moc vážný a odpověď na jeho otázku je svým způsobem odpověď na otázku života a smrti.

„Napadá mě, co takhle vyrazit na pláž? Za pár týdnů by už mohlo být ucházející počasí. Moře sice nebude nijak teplé, ale to není ani během léta, takže bych to viděla na táborák a všechno co k tomu patří,“ navrhla Jessica a já se opět začala soustředit na dívky v pokoji.

„Myslíš La Push? Já ti nevím,“ namítla Lauren. „Ti místní kluci jsou divní.“

„Co se ti na nich nezdá?“ podivovala se Jess.

„Nevím, mám z nich jenom takový podivný pocit. To, jak se potloukají kolem… jak se na nás dívají, když se náhodou objevíme u nich na pláži. Jako by se něco od loňského roku změnilo.“

Aniž by to Lauren tušila, odpověděla tak na mou nevyřčenou otázku. Smlouvu, kterou Carlisle uzavřel s místními domorodými obyvateli před víc jak osmdesáti lety, jsme stále dodržovali už jenom z principu, ale… Podivná změna v chování místních, jenž se začala projevovat loni? V té době se má rodina nastěhovala zpět do Forks. Já s Jasperem jsme bloudili po světě a následovali tak Bellu – jakkoliv jsme to do té doby vůbec netušili. Místní indiáni se tudíž stále mění ve vlkodlaky.

´Co si myslíš o Bellině návštěvě La Push?´ - poslala jsem směrem k Edwardovi dotaz. Nebyla jsem si jistá, jestli je to vhodné vzhledem k tomu, že v rezervaci bychom ji nemohli před Justinem chránit. Na druhou stranu, pokud jsme kvůli vlkodlakům nemohli do rezervace my, nebude tam moct ani Justin, takže by se ten večer nemuselo nic špatného stát.

„Bello? S Alicí se domníváme, že jsme zjistili, kdy přesně se tě chystá Justin odvést do Itálie. Bude to na tvé narozeniny.“  

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Předurčená - 22. kapitola: