Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Předurčená - 24. kapitola

26.03.2020 (10:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1529×

24. kapitola

Isabella

„Vážně mi nechceš říct, jaké je to tvoje překvapení?“ zeptala jsem se Justina asi o týden později. S každým uplynulým dnem byla tíseň, která se mi rozrůstala v nitru větší a větší. Nevěděla jsem, co si mám počít a nikomu jsem o tom nemohla říct ani jedno slovo. Neustále jsem musela myslet na to, jak někomu říct to poslední sbohem. Jak se rozloučit s tátou a mámou? Jak jim vysvětlit, že už se nikdy neuvidíme a přitom jim neříct pravdu… nebo část pravdy?  Připadala jsem si strašně a Charlie – jakkoliv si vcelku rychle zvykl na naše tiché soužití – zaznamenal jistou změnu. Poznal, že se něco blíží, jakkoliv nemohl s jistotou říct, co přesně.

„Copak by to bylo za překvapení, kdybych ti to řekl?“ usmál se na mě a v těch černých očích se mu jakoby zablesklo. 

„Ale no ták! Víš, jak překvapení nesnáším,“ namítla jsem a pokoušela se o tak ukňouraný hlas, jak jen jsem svedla. Nikdy by mě nenapadlo, že ty filmy odehrávající se na střední, mi někdy k něčemu budou. Teď jsem v nich však našla určitý vzor toho, jak by se měla chovat taková trochu husička, aby svého přítele oblbla. A já doufala, že to na Justina zabere.

„Zlato, tohle překvapení je můj mistrovský kousek,“ broukl a objal mě kolem pasu. Tiskl mě k sobě a zkoumavýma rukama se lehce dostal pod bundu a začal mi palci masírovat kříž. Cítila jsem, jak pod jeho zkušeným dotekem mé tělo ožívá a snažila jsem se to zarazit. Jasně jsem si uvědomovala, že ty chladné ruce, které mi způsobují tolik blaha – jasně, nebyla jsem tak umanutá, abych nepřipustila skutečnost, že mi ta masáž působila dobře – nejsou ty správné ruce. Ale Justin byl v tomhle profík. Náš vztah v New Yorku nikdy nezašel dál, nikdy nebyl skutečně dovršen a teď jsem věděla i proč, ale samozřejmě jsme taky nezůstali jenom u držení se za ruce.

Lehce jsem se v kříži propnula a neúmyslně jsem se tak k němu přitiskla blíž.

„Jsi tak napjatá,“ broukl mi do ucha Justin a já se zachvěla. Na maličký okamžik přestalo všechno kolem existovat. Nestála jsem na školním parkovišti, po kterém přecházely desítky studentů. Nechodila jsem s upírem. Neměla jsem se stát potravou nějakého dalšího nesmrtelného. Neměla jsem… Znovu jsem se zachvěla a tentokrát jsem se dokázala vzpamatovat a donutit Justina, aby své objetí polevil. Odtáhla jsem se od něj a snažila se nevnímat ten spalující pocit viny, který se mi najednou rozprostřel v žaludku. Edward musel o tomhle mém pochybení vědět. Už tak ho trápil fakt, že musím s Justinem předstírat vztah a najednou tohle.

„Musím na hodinu,“ zamumlala jsem, odstoupila od Justina o další krok, popadla batoh a utíkala do budovy. Připadala jsem si hrozně. Tohle jsem neměla nikdy dovolit. S Justinem jsem všechno ukončila už v New Yorku… Vlastně ne. Jeho kouzlo na mě přestalo působit v okamžiku, kdy jsem se seznámila s Edwardem, ale tohle… Jak můžu mít takhle zrádné tělo? Moje mysl byla jasně obeznámena se skutečností, ale tělo reagovalo úplně jinak. Mému tělu se Justinovy doteky líbily!

„Řekneš mi, co se dělo ráno na parkovišti?“ oslovila mě odpoledne při hodině tělocviku Alice. Justin se pro dnešek omluvil a tak jsme si spolu mohly promluvit.

„Já nevím,“ povzdechla jsem si a skutečně – celé dopoledne jsem se snažila přijít na to, co se stalo a nic. Na nic jsem nepřišla. Nijak racionálně jsem si nedokázala svou reakci vysvětlit. „Ví o tom Edward?“ odvážila jsem se zeptat na oplátku.

„Co myslíš? Jasně, že se to dozvěděl. Myšlenky všech těchhle puberťáků jsme pro něj dostatečným informačním kanálem. Jasper se však snaží před ním udržet v tajnosti cos cítila,“ odvětila.

„A mě by byl schopen to říct?“ zeptala jsem se a doufala, že mi aspoň někdo poskytne náležité vysvětlení. Tohle už přestávalo být normální. Nemohla jsem reagovat na svého ex, když jsem milovala svého současného přítele. Justin pro mě představuje jenom nějakou nevyhnutelnou budoucnost, která se kvapně blíží, a já z toho asi podvědomě začínám šílet.

 „Vážně to chceš slyšet od někoho jiného?“ zeptala se Alice pochybovačně.

„Asi ne,“ přiznala jsem. „Je to šílené. Tohle všechno! Já už nemůžu. Ten strach z něčeho o čem vůbec nic nevím je hrozný a já mám dojem, že se asi brzy zblázním,“ odvětila jsem a prohrábla si rukou vlasy. Bylo to jedno z mých nejčastějších nervózních gest, které jsem činila. Můj účes vzal za své každý den jenom pár okamžiků poté, co jsem stanula na školské půdě. Už jsem se ani nesnažila o to, abych působila nějak světácky. Monique by ze mě neměla radost, ale já se vcelku rychle vžila do toho zapadákovského stylu, které právě pohltil Forks. Žádná Paříž a její značkové butiky. Tady frčela konfekce a ve víc než polovině případů ještě v odstínech zelené, hnědé a šedé. Občas jsem měla dojem, jako by se celé město pokoušelo zamaskovat před okolním světem. Jako by snad chtělo zmizet stejně úpěnlivě jako já sama.

„Zkus se uklidnit. Nemůžu říct, že bychom s Jasperem a ostatními členy rodiny přišli na něco světoborného, ale postupně se k něčemu dopátráváme. Rozhodně tě nenecháme Arovi napospas. On něco už hodně dlouho plánuje, ale dokud nezjistíme co, tak se nevzdáme. Edward by to navíc stejně nedopustil. Miluje tě a to pro nás znamená hodně. Aro to bude muset nějak respektovat.“

Alice se mě pokoušela uklidnit, ale já jsem vůbec netušila, jak by ch na to měla reagovat. Všichni Cullenovi se o mě chtěli postarat a zabránit mé násilné cestě do Itálie, ale já jsem vnitřně věděla, že to prostě nepůjde. Navíc jsem si nechtěla vzít na starost fakt, že by se někomu z nich mělo něco stát. A to, co říkala o Edwardovi… O skutečných citech jsme spolu zatím nemluvili. Jednou mi ta slova napsal do zprávy, ale to bylo tak všechno. Líbilo se nám být spolu. Cítila jsem, jak mi v jeho přítomnosti splašeně buší srdce a měknou mi kolena, ale… Najednou jsem si nebyla jistá, jestli tohle skutečně znamená lásku. Nebyla to jenom další reakce mého těla na vypjatou situaci?

Alice

Belliny emoce byly pěkně zamotané. A popravdě – vůbec jsem se tomu nedivila. V její situaci bylo možné úplně všechno. Jenom jsem se trochu bála Edwardovi reakce. Během celého dne měl jistě nespočet možností dozvědět se z něčí mysli to, jak se Bella s Justinem na parkovišti objímají a jak se Bella k Justinovi vine.

Nesnažila jsem se sama sobě nalhávat, že to chápu a rozumím tomu, jelikož je to už hodně dávno, co jsem byla sama člověkem a i tehdy jsem měla nespočet jiných problémů. S Bellou jsem se srovnávat nemohla, ale velmi mě všechno, co se jí týkalo, trápilo. A navíc jsem zuřila. Nepřicházela žádná vize, která by něco osvětlovala. Arova tajná skupina v tajném upířím světě byla vrcholem všeho.

„Nestálo by za to, kdybychom tu Arovu skupinu odhalili? Minimálně před jeho bratry,“ navrhla jsem, když jsme odpoledne seděla s Esmé v obývacím pokoji. Carlisle byl už dva dny zavřený ve naší soukromé knihovně a pročítal všechny knihy od začátku do konce a snažil se objevit něco, co by nám bylo nějak užitečné.

„Nemyslíš si, že by nám to mohlo ještě víc ublížit?“ namítla Esmé klidně.

„Rozhodně ne… Tedy, jistá si samozřejmě nejsem, ale pokud to Aro tají i před svými bratry, tak to rozhodně nemůže být něco, co by ti dva schvalovali ne?“ odvětila jsem a doufala, že Esmé s mou logikou bude souhlasit.

„To možná ano, ale tím bys možná pomohla jakékoliv další dívce, která by přišla po Belle, nikoliv jí samotné.“

„Proč?!“ osopila jsem se na ni. Její klidný, mateřský tón mě značně popudil.

„Bella už nějakou dobu o našem světě ví a víš, co to znamená,“ odpověděla a pořád její hlas zněl tak nevzrušeně. Musela jsem se na ni podívat. Odvrátila jsem hlavu od televize, kde bez zvuku běžela módní přehlídka s dámským spodním prádlem – trochu mě udivovalo, že vedle mě nesedí Emmett, což byla však jenom vedlejší myšlenka, která se mi jen tak mimochodem vloudila do těch podstatných, zaobírajících se Isabellou.

„Tak bychom ji přeměnili, a co je na tom?“ Byla to tak jasná volba, jako fakt, že se jmenuji Mary Alice Brandon Cullenová.

„Opravdu si myslíš, že by to bylo tak jednoduché?“

Esmé mě svými dotazy začínala pěkně vytáčet. Jasně, že kladla ty správné otázky, na které nikdo nechtěl slyšet odpovědi. Zvlášť ne já. Bellu jsem si oblíbila. Už od jejího nástupu do školy mi připadala zajímavá a cítila jsem se s ní nějak svázaná i přesto, že to bylo jenom díky mým podivným vizím.

Zhluboka jsem se nadechla, nasála do svého těla vzduch a znovu ho vydechla ven. Takhle jsem to zopakovala ještě dvakrát. Věděla jsem, že to lidé obvykle praktikují, aby se uklidnili a tak nějak jsem věděla, že na mě to zabírat nebude, ale kupodivu… Získala jsem pár dalších vteřin, kdy jsem se mohla dívat do Esméiny tváře a přemýšlet nad odpovědí. Ta žena přímo naproti mně byla pro většinu členů rodiny něco jako naše máma. Pro okolní svět jí byla tak jako tak, ale tady uvnitř – v našem domě, v našem útočišti – jsme to tak vnímali i niterně. A Esmé nás s tou stejnou samozřejmostí vnímala jako své děti, které miluje a přeje jim jenom to nejlepší. A přesně jako taková starostlivá matka, věděla rovněž o svých dětech všechno podstatné. Hlavně to, jak by se Edwardovi nelíbilo, kdybychom Bellu museli připravit o její lidství i kdyby to znamenalo, že ji tak navždy získá pro sebe. Byl to docela paradox, a kdyby to nebylo tak strašné, tak bych se tomu začala i smát.

V tomhle byl možná Edward trochu zbabělec. Považoval nás, upíry, za hříčku přírody a možná jsme jí skutečně i byli, ale ať tak nebo tak, prostě jsme existovali a on se s tím nedokázal smířit. Stejně tak s faktem, že by mohl být šťastný i přes to všechno, co v minulosti udělal. Nikdo nejsme bezchybní a jenom Edward si to nepřestává neustále vyčítat a činí osobní pokání tím, že si odpírá každý kousek štěstí, který si pro něj svět nachystal.

„Jsem přesvědčená, že to Caiovi a Marcusovi říct musíme,“ pronesla jsem o těch pár vteřin později rozhodným hlasem.

„Dobrá, pokud si to myslíš, měli bychom se zeptat zbytku rodiny na jejich názor. Ať už totiž Aro skrývá cokoliv, dělá to už moc dlouho na to, aby to bylo bezpečné, a ty hodláš začít šťourat přímo do vosího hnízda,“ odpověděla a já se okamžitě zvedla. Esmé se nepatrně zamračila a sledovala mé počínání.

„Jdu si promluvit s Carlislem. On můj názor v debatě, co bude následovat, jistě podpoří i když je mi jasné, že Edward bude jasně proti,“ vysvětlila jsem jí svůj následující postup a Esmé jenom nepatrně přikývla. Věděla, že budu potřebovat spojence a Carlisle byl rozhodně cenným spojencem. Edward bude zuřit, jelikož hodlám riskovat, ale já tušila, že situace je už teď natolik vážná, že není snad nic skutečně vážnějšího.

Myšlenka, že mé počínání vyvolá v upířím světě velký otřes, se mi mihla hlavou právě v okamžiku, kdy jsem se klouby prstů nepatrně dotkla masivních dubových dveří, které vedly do knihovny. Bylo to znepokojivé a trochu jsem se pod jejím náporem otřásla, ale poté – když mě Carlisle vyzval ke vstupu – jsem se narovnala v zádech a sebejistě, bez jakékoliv známky nejistoty, jsem vešla dovnitř.

Carlisle seděl ve svém pohodlném koženém křesle, kolem sebe měl na zemi naskládáno na dvacet knih, všechny otevřené na různých stránkách a očividně byl zabrán do studia poslední, kterou právě držel v ruce. Zřejmě si ani nevšiml rozhovoru, který jsem ještě před okamžikem vedla v přízemní s Esmé.

„Mám nápad, jak Arovi překazit jeho plány s Bellou, ale zřejmě budu potřebovat podporu, než s tím vyrukuju před Edwardem,“ prohlásila jsem, když jsem viděla, že mi věnuje plnou pozornost.

„Řekni mi, co jsi vymyslela,“ pobídl mě. Zavřela jsem za sebou dveře a došla jsem k druhému křeslu, abych si sedla naproti němu.

„Prozradíme existenci Arovi tajné skupiny…“

Isabella

Mé narozeniny vycházely na sobotu. Pro oslavu by to byl velmi příhodný den. Ve škole se však z neznámých důvodů rozhodli uspořádat oslavu už v pátek. Samozřejmě jsem o tom neměla vědět, ale zkuste udržet tajemství mezi třiceti pozvanými spolužáky – aspoň tohle číslo jsem odhadovala, přestože jsem se obávala, že se tam nakonec objeví daleko víc lidí. Možná aniž by tušili, že se nejedná o obyčejnou párty, ale o oslavu narozenin.

Tajně jsem podezírala Justina, že má prsty v tom, že se oslava bude odehrávat už v pátek. Celý uplynulý týden jsem se snažila držet si ho od těla. Znepokojilo mě, jak na mě jeho opětovný intimní dotek zapůsobil. A jelikož jsem nechtěla zavdávat Edwardovi důvody k nějakým nechtěným myšlenkám, musela jsem se krotit. Bylo to však docela těžké, jelikož se mi Justin držel stále po boku a jasně vnímal mé napětí, které se den ode dne zvyšovalo, a snažil se ho nějak odstranit. V některých chvílích jsem před ním dokonce utíkala.

„Uvědomuješ si, že přesně vím, kam mě vezeš?“ zeptala jsem se Justina v okamžiku, kdy už mi ticho v autě připadalo nesnesitelné.

„Jak bys to mohla vědět?“ zajímal se s decentním úsměvem na tváři. Seděli jsme v pronajatém autě – překvapilo mě, když nepřijel na své motorce – a už pět minut jsme jeli všemi možnými ulicemi Forks. Na malý okamžik mě napadlo, jestli Justin náhodou nezabloudil.

„Haló, myslíš, že jsem úplně blbá a nezaznamenala jsem, že Jessica plánovala tu „tajnou“ narozeninovou párty?“ zeptala jsem se trochu pohrdavě a u slova tajnou naznačila uvozovky.

„Vím, že o té oslavě víš – i když bych se nedivil, kdyby ne. Tví spolužáci si s utajením moc práce nedali, ale tys rovněž byla poslední dobou lehce myšlenkami jinde,“ namítl a já se zamračila na silnici před námi. „Nemrač se, zítra máš osmnáct a to je teprve začátek všeho!“ usmál se na mě opět Justin a já měla obrovskou chuť mu ten nanicovatý úsměv z tváře smáznout dobře mířenou pěstí. Fakt, že bych si u toho nejspíš rozdrtila všechny kosti v ruce, byl jenom vedlejší.

Najednou, aniž bych si toho všimla, mě jeho ruka uchopila za mou.

„Neboj se, oslava bude jistě skvělá,“ ujišťoval mě a dál při tom sledoval ten mírný provoz kolem nás.

U koho se vůbec ta oslava bude konat? Opravdu jsem byla poslední dobou tak mimo, že jsem nepostřehla to, kdo obětoval svůj dům? Na druhou stranu, tu byl ale fakt, že jsem ve Forks ještě nežila natolik dlouho, abych věděla, kde přesně kdo bydlí. Takže možná se Justin neztratil a jenom já jsem úplně vedle.

„Máš nějak studené ruce, není ti zima?“ zeptal se starostlivě a než jsem stačila něco namítnout, navolil vyšší teplotu interiéru na palubce auta.

Vyšší teplota, ticho v autě a moje neustálá únava, kterou neustále posilovaly probdělé noci, mohli za to, že jsem v autě vcelku rychle usnula. Jenom na okamžik jsem ve skutečnosti zavřela oči, abych jim malinko ulevila, ale když jsem je znovu rozlepila, motor auta dál poklidně předl, hodiny na palubce ukazovaly devět večer a auto se topilo ve tmě.

Zamračená a lehce dezorientovaná jsem si protřela oči a posadila se trochu rovněji na sedačce.

„Tak jsi konečně vzhůru,“ prohodil Justin do ticha a já k němu obrátila hlavu. Snažila jsem se přijít, o co tady jde. Ať už mí spolužáci plánovali tu oslavu kdekoliv, určitě by to bylo v okolí Forks, jenže my byli na cestě už několik hodin.

„Usnula jsem,“ zamumlala jsem lehce ochraptělým hlasem. Už to bylo dlouho, co jsem se pořádně vyspala. Byla jsem celá ztuhlá a ani pohodlné kožené sedačky auta nebylo možné považovat za kvalitní lůžko. „Kam to jedeme?“ zeptala jsem se v okamžiku, kdy mi mozek začal pracovat aspoň natolik dobře, aby sesmolil tuhle otázku.

„Vstříc tvému narozeninovému dárku,“ ujistil mě a já se zhrozila.  Cítila jsem, jak se mi srdce rozbušilo rychleji a pocit strachu a paniky, který mě naplnil, jasně vysílal do mého ospalého mozku signály, že bych měla reagovat na něco jasného.

„Ty… tys mě unesl?“

„Nenazval bych to zrovna únosem. Do auta jsi nastoupila dobrovolně,“ namítl a jeho hlas zněl podivně klidně. Dokonce postrádal náznak toho jeho všudy přítomného úsměvu.

„Měla jsem za to, že mě vezeš na mou narozeninovou oslavu!“

„To taky vezu, jenom se trochu rozcházíme v názoru, kde by se ta oslava měla konat. Myslím si, že tu, kterou mám na mysli jí, si užiješ mnohem víc, než tu, kterou máš na mysli ty,“ odvětil.

„Okamžitě zastav!“ poručila jsem mu a panika získávala navrch. Cítila jsem, jak se mi potí ruce a v hlavě mi bušilo. Začínala jsem slyšet vlastní tep, jak mi docházelo, co se tady skutečně děje. Všichni jsme si mysleli, že se mě Justin pokusí odvést do Volterry, ale tak nějak jsme spoléhali na to, že to bude až zítra. V den mých narozenin. Přesně podle scénáře, který se nám tak jasně rýsoval ve zmizení toho velkého množství dívek. Měla jsem zmizet v den svých narozenin. Tak co je sakra tohle? Vědí vůbec Cullenovi, že nejsem na oslavě? Nebyla jsem si jistá, jestli je tam někdo pozval. Možná Alici ano, vzhledem k tomu, že jsem se o ni měla na příkaz výchovné poradkyně starat, ale co ostatní? Nemohla Alice třeba vidět, že se něco děje? Pokusí se mě zachránit?

„Kam bys potom šla?“ zeptal se.

„Domů,“ zamumlala jsem, když v tom přední světlomety zavadili o ceduli s názvem Seattle – 10 mil. „Ty chceš… Já do letadla dobrovolně nenasednu,“ upozornila jsem ho a pokoušela se o naprosto klidný tón, přestože jsem měla srdce až někde v krku.

„Já jsem tě o to ani nehodlal žádat,“ ujistil mě a jenom chvíli na to se kolem nás objevila světla velkoměsta. Ještě to nebylo tak dlouho, co jsem tu byla naposledy, ale ani tehdy jsem si Seattle moc dobře neprohlídla. Návrat z Evropy byl náročný a já jsem se tehdy vcelku i těšila domů. Teď, když kolem nás všechno svítilo, blikalo a míhalo se množství lidí, bych si tohle město ráda prohlédla. Bylo sice typicky americké, ale dalo se předpokládat, že oproti New Yorku se bude v lecčems lišit. A já ty odlišnosti chtěla vidět.

„Co se mnou bude?“ zeptala jsem se a až v okamžiku, kdy mě zradil vlastní hlas vinou knedlíku v krku, jsem si uvědomila, že mi po tvářích stékají slzy.

„Nic špatného, nemusíš se bát. Teď si uděláme malý výlet do Itálie a zítra společně oslavíme tvé narozeniny, jak se patří.“

Alice

Na Bellin večírek jsme s Jasperem dorazili se zpožděním. Už to bylo týden, co jsme doma neustále diskutovali na téma, jestli upířímu světu prozradit Arovo velké tajemství. Celé to bylo pěkně na hlavu, hlavně kvůli skutečnosti, že jsme ještě pořád netušili, co za tajemství to Aro má. Mít elitní skupinu upírů, o nichž nikdo v našem světě nemá nejmenší tušení, je jedna věc. Co ta skupina ale dělá s dívkami, které ve svých osmnácti letech zmiznou z domova, je věc druhá.

Nikde jsme zatím neobjevili žádnou stopu, která by nás dovedla k tomu, co má Aro v plánu.

Když jsme však dorazili k Jessice, bylo nanejvýš jasné, že není něco v pořádku. V domě sice hrála hudba, pohybovalo se tam množství lidí a i na dálku jsem cítila pivo, ale něco bylo špatně.

„Přivezli jste Bellu?“ odchytla nás hned u dveří Jessica s Angelou v patách.

„Ne. Tu měl přece přivést…“

„Justin! Přesně. Jenže ten blbec mi nezvedá telefon a už mají dvě hodiny zpoždění,“ rozčilovala se Jessica a všichni v jejím okolí se po ní dívali. Někteří vůbec netušili, proč tady jsou. Byla to pro ně stejná párty jako kterákoliv jiná.

„Je možné aby…?“ S nedokončenou otázkou jsem se obrátila na Jaspera a nedokázala jsem ve svém pohledu zakrýt obavy, které se mě zmocnily. Hlídali jsme Bellu poctivě takřka nepřetržitě, ale tohle… Ty dívky mizely v den svých narozenin!

„Omlouváme se, Jessico, Angelo, s Alicí už musíme jít,“ ujal se slova Jasper, který si dokázal udržet chladnou hlavu. Objal mě kolem ramen a vyšel před dům. Jess se nás ještě snažila zastavit, ale můj manžel ji jenom odbil několika neurčitými větami. Pořád jsem ani nevnímala, co jí říká. Natolik jsem se snažila soustředit na Bellu ve snaze vyvolat si nějakou vizi. Jenže stále nic. Pořád jsem vídala jenom Itálii a ten zatracený hrad plný upírů.

Volvo vyrazilo od Jessicy s pištěním pneumatik. Bylo mi to jedno a jenom pár dalších spolužáků nám věnovalo překvapené pohledy, které jsem zaznamenala ve zpětném zrcátku. Doma jsme byli jenom o pět minut později, jelikož Jasper porušil všechny dopravní předpisy, které byly ve státě předepsány.

„Bella zmizela…“ S těmi slovy jsem vpadla do obývacího pokoje, kde byl shromážděn zbytek rodiny a snažil se naplánovat průběh zítřejšího dne.

Všichni zamrzli v pohybu a bylo to značně nepřirozené i pro nás, pro které je nehybnost přirozeností. První se vzpamatoval Edward. Vyrazil mým směrem a jenom okamžik předtím jsem zaznamenala, jak mě Jasper popadl za ramena a schoval mě za sebou. Postavil se mému bratrovi, ze kterého čišela jasná zuřivost.

„Byl to Justin?“ zeptal se a jeho slova byla prodchnutá nepřestávajícím vrčením.

„Domnívám se, že ano. Měl ji dovést k Jessice na tu oslavu narozenin, ale neobjevili se,“ odvětila jsem a vykukovala zpoza Jasperových nahrbených zad. Stále se nacházel v obranné pozici připravený k boji, kdyby se Edward rozhodl něco zkusit.

„Emmette, mohl bys prosím s Rose zajít k Isabelle domů a zkontrolovat, že se nestalo něco jiného, než předpokládáme? Domnívám se, že Alice s Jasperem přijeli rovnou z oslavy sem, aniž by se u Belly zastavovali, mám pravdu?“ Slova se ujal jako vždy duchaplný Carlisle a já mu jenom nehlasně poděkovala v okamžiku, kdy Emmett s Rose vycházeli z domu.

Edward začal přecházet po pokoji a nedokázal ovládnout své vrčení. Kvůli tomu také Jasper zůstával ve střehu do okamžiku, než se k bratrovi vydala Esmé a chlácholivě mu položila ruku na rameno.

„Měli bychom zarezervovat letenky do Florencie, jak nejrychleji to půjde. Musíme vyrazit, pokud tam máme být včas,“ pronesla a Edward obratem vytáhl z kapsy telefon a vytáčel Seattelské aerolinky.

O deset minut později jsme byli o pět tisíc dolarů lehčí a měli jsme potvrzenou skutečnost, že Bella vážně není doma. Emmett s Rose našli v domě jenom Charlieho, kterak odpočívá po celodenním úředničení na stanici a dopřává si pivo. Sám neplánoval žádnou oslavu Belliných narozenin, takže byl rád, že to za něj udělali jiní a že se o ni její přítel tak hezky stará.

Emmettovi stačilo, aby přetlumočil Charlieho slova a Edward se málem rozběhl po něm. Pod pojmem starostlivá péče si očividně představoval něco úplně jiného, než Charlie.

O dalších pět minut později jsme se opět nepředpisově řítili směr Seattle, abychom se co nejdříve dostali do Itálie. Věděla jsem, že to bude dlouhý let, ale doufala jsem, že se nám během něho podaří něco vymyslet. Tentokrát už nezbýval čas na nějaké dohadování.  Teď šlo o Bellin život a jeho posledních pár lidských hodin.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Předurčená - 24. kapitola: