Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Předurčená - 3. kapitola

09.09.2018 (12:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1367×

3. kapitola

Isabella

První týden ve škole byl za mnou a já si musela přiznat, že to tady není zase tak špatné, jak jsem se prve obávala. Byl to sice zapadákov, ale lidi byli fakt milí. V sobotu jsem s partou, která se mě hned první školní den ujala, vyrazila na brusle. Mike splnil svůj slib a vzal jedny ty bruslařské krámy navíc. Snažil se mě přemluvit, abych se k nim přidala. Párkrát jsem odmítla, ale když se k Mikeovi přidal i Eric, Conner a Tyler, nechala jsem se ukecat a nakonec jsem si ty brusle nazula. Mike s Connerem mě vzali každý za jednu ruku a táhli mě pomalu až do středu zamrzlé řeky.

„Vidíš, jak ti to jde,“ pochvaloval si Mike a já se snažila ignorovat fakt, jak se mi neskutečně třásla kolena. Bylo mi jasné, že ve chvíli, kdy mě ti dva pustí, tak se tu pěkně rozplácnu.

„Neřekla bych,“ namítla jsem.

„Neboj se, s Connerem tě jistíme,“ ujišťoval mě, ale i tak jsem se bála odtrhnout zrak od těch bílých bruslí. Kdo tuhle ´zábavu´ asi vymyslel? Nechápala jsem to. Na tom úzkém kousku kovu se přece nedal vůbec udržet balanc!  Nesnášela jsem ten pocit. Jasně, na podpatcích jsem se naučila, ale i tak jsem preferovala klínek před jehlou. A to samé platilo i o jiných typech ´obuvi´. Brusle mi nikdy k srdci nepřirostou.

Podařilo se mi odtrhnout pohled od mých nohou a už jsem cítila, jak padám. Kluci mě sice stále drželi, ale nakonec jsme skončili na zadku všichni.

„Já říkala, že to není dobrý nápad,“ zaprskala jsem a promnula si naraženou kostrč.

Nakonec to ale nebyl vůbec špatný den. Je pravda, že jsem se v noci skoro nevyspala, protože jsem nevěděla, jak si lehnout - zadek mě neuvěřitelně bolel, a v neděli jsem se po domě šourala jak osmdesátiletá babka, ale v pondělí už to bylo fajn. Kromě světlající modřiny nebyla po tom pádu ani památka.

Jenže už v pondělí po škole jsem se měla přesvědčit o tom, že jsem se do Ameriky neměla vůbec vracet. Co mi v té Evropě chybělo? Nebo naopak – co mi tam naopak vůbec nechybělo?

Poznala jsem ho okamžitě. I přes sluneční brýle, které ve Forks v lednu nedávaly vůbec žádný smysl (vlastně nedávaly ve Forks smysl vůbec celoročně), jsem ho zahlédla. Stál na parkovišti opřený o mé auto. Ruce založené na hrudi a bez svého typického úsměvu. Na tu dálku vypadal stejně jako před dvěma a půl lety, kdy jsem ho viděla naposledy.

„Hele, kdo je ten krasavec u tvého auta?“ šťouchla mě do boku Jessica, která spolu se mnou právě vycházela z budovy tělocvičny. „Znáš ho?“

„Hmmm,“ zamručela jsem a jakákoliv dobrá nálada mě přešla. Popravdě jsem vůbec nechápala, co tady u všech čertů dělá. Kdo ho sem poslal? Jak vůbec ví, že jsem tady? Nemá být v New Yorku?

„Vypadá jako nějaký další adoptovaný děcko Cullenových,“ zamumlala trochu podmračeně. „Kdo je to? Jak se znáte? No tááák, Bello!“ škemrala nedočkavě.

„Známe se z New Yorku. Tak nějak jsme spolu chodili,“ odvětila jsem otráveně a už přemýšlela nad tím, co mu asi tak řeknu. Nic kloudného mě však nenapadalo. Byla jsem na něj naštvaná, samozřejmě ne permanentně celou tu dobu, co jsme se neviděli. Dokonce jsem na něj i někdy zapomněla, ale teď byl tady, opíral se o mé auto a dělal jakoby nic.

„Chodili?!“ vyjekla Jessica a já viděla, jak se jí obočí div neschovalo ve vlasech, jak vyjelo údivem nahoru. „Tak to se nedivím, že tě Cullen nechává chladnou,“ dodala už trochu klidnějším hlasem.

S Jessicou po boku jsem došla k autu. O její společnost jsem nestála, ale odradit jsem ji neuměla. Očividně ji velmi zaujal fakt, že jsem mluvila v minulém čase. Teď už jsem s Justinem nechtěla mít nic společného.

Zhluboka jsem se tedy nadechla a udělala těch posledních pár kroků, která nás dělily. Justinovi se v tu chvíli rozzářila tvář tím jeho typickým úsměvem, který odhaloval dokonale rovné a bílé zuby. V tu samou chvíli si dokonce sundal brýle a já, přestože jsem na setkání se zlatým pohledem už byla za tenhle poslední týden zvyklá, najednou zaváhala a cítila, jak mi srdce vynechalo jeden úder a následně se rozbušilo jako o závod.

„Co tady děláš?“ osopila jsem se na něj naštvaně, přestože jsem zvažovala mírnější formu přivítání. Má reakce na jeho úsměv mě však dokonale rozhodila.

„Pořád se zlobíš?“ zeptal se zkroušeně a úsměv mu povadl.

„Nezlobím se. Byla jsem mladá a blbá, to je tak všechno. Teď se ptám, co tady děláš?“ zopakovala jsem mu svou otázku.

„Přijel jsem za tebou,“ prohlásil naprosto pevně a mě uniklo jedno odfrknutí. „Mimochodem, jsem Justin Jensen,“ přenesl svou pozornost k Jessice, která pod jeho pohledem už rudla jak rak.

Alice

Na rozdíl od ostatních sourozenců mi dnešní hodina skončila o dvě minuty dřív. Zrovna jsem vycházela z hlavní budovy, když ke mně jeden z těch zimních mrazivých větříků donesl to nasládlé aroma. Šokovaně jsem vzhlédla a uviděla toho upíra přímo na školním parkovišti, jak se ležérně opírá o Isabellino auto.

Byla jsem v šoku. O jeho přítomnosti mě neinformovala žádná z mých vizí. Zatracená Bella, copak mi začnou mizet i osoby pohybující se v její osobní blízkosti? Jak je možné, že mě na něj nic neupozornilo?

Ještě než si mě stačil všimnout, zacouvala jsem do budovy. Samozřejmě jsem tak trochu zkřížila cestu několika lidským studentům a ti se na mě zamračeně podívali, ale jakékoliv nadávky si nechali pro sebe. Hned na to jsem začala až moc důkladně zkoumat informace na místní nástěnce a zároveň po očku pokukovala přes prosklené dveře na toho upíra na parkovišti. Před tolika lidmi si snad nic nedovolí. I když to právě vypadá, jako by si svou kořist už vybral. Proč jinak by se opíral o Bellino auto?

A vůbec se mi to nelíbilo.

Hlavně ne ve chvíli, kdy se Bella s Jessicou objevily na parkovišti a zamířily přímo k němu. Špicovala jsem uši, abych zjistila, co se to venku děje a nestačila jsem zírat. Bellin bývalý kluk? To si ze mě děláte srandu? To by ale mohlo znamenat, že o nás ví. Jak jinak by mohla chodit s nějakým upírem a nevědět to? Už i já od soboty vymýšlela způsob, jak to Belle taktně naznačit, pokud by byla ochotná si něco s Edwardem začít. Fakt, že o upírech zřejmě ví, mě zaskočil… Ale ne tolik, jako fakt, že s jedním chodila!

„Můžeš mi říct, co tady nacvičuješ?“ houkl mi přes rameno Emmett a já div nevyskočila metr vysoko, jak jsem se lekla.

„Tohle už víckrát nedělej!“ zavrčela jsem na něj. „Raději se nějak nenápadně koukni směrem k parkovišti,“ pobídla jsem ho a sama stočila tím směrem pohled. Cizí upír nešetřil úsměvy směřující k Jessice, když zaznamenal, jak se na něj Bella mračí.

„Kdo je to?“

„Bellin bývalý kluk z New Yorku,“ zamumlala jsem a nepřestávala toho neznámého – vlastně Justina – hypnotizovat. Při rozhovoru s Bellou si sundal i brýle, ale stále jsem ještě nezahlédla jeho oči. Musel mít čočky, jinak by všichni před tou rudou utíkali.

„Vždyť je to upír,“ namítl Emmett po chvíli. A mě to jeho pomalé vedení tak naštvalo, že jsem ho bouchla pěstí do paže. „Au! Za co?“

„Za to, že sis tak pozdě všiml, že je to upír. Víš, co to znamená?“ vyjela jsem na něj.

„To, že o nás nejspíš ví pravdu?“ odpověděl mi místo něj Edward, který už taky došel ze své hodiny a zastavil se u naší dvojice.

„Přesně!“ zaúpěla jsem a opět střelila pohledem k parkovišti. Bella nevypadala z vývoje rozhovoru nijak nadšeně. Zato Jessica si to náramně užívala. „Možná…,“ zaváhala jsem, „měli bychom vyjít ven a pomoct Belle?“

„Odkdy jí říkáš Bello?“ podivil se Edward.

„Říká jí tady tak každý, takže jsem se jenom přidala. Takže – co? Jdeme? Samotné se mi tam moc nechtělo, ale teď…“ Větu jsem už nedořekla, jelikož se Emmett vydal ven a tak jsme ho s Edwardem následovali. A ve chvíli, kdy jsme otevřeli dveře, se k nám stočil i Justinův pohled černý jako uhel.

Žíznivý upír nám tady opravdu chyběl.

Isabella

„Bello? Všechno v pohodě?“ ozval se za mými zády hlas Alice Cullenové. Ta holka se se mnou snažila spřátelit snad od první chvíle, kdy jsem si k ní musela na hodině biologie přisednout, a i přes můj nenásilný odpor, svou snahu nevzdala.

S lehkým úsměvem, do kterého jsem se musela opravdu pořádně nutit, jsem se k ní obrátila. „Jo. Jasně… Všechno je v pohodě. Jenom už musím domů. Justine-,“ obrátila jsem se zpět k oslovenému, „měl by ses vrátit do New Yorku,“ prohlásila jsem.

„Možná máš pravdu, Bells.“ Ve chvíli, kdy vyslovil tu zdrobnělinu mého jména, jsem se zachvěla. „Ale dneska to nepůjde. Přijel jsem autobusem a teď už zpět nic nejede.“

„Autobusem?“ vydechla jsem překvapeně. K Justinovi mi to nesedělo. Vždyť mu bylo sedmnáct, když jsem opouštěla Velké jablko a po městě se proháněl svým Mercedesem.

„Jsem teď odkázán na tvou milost nebo nemilost,“ rozhodil rukama a usmál se tak, že se mi zachvěla kolena. Před dvěma lety jsem z jeho úsměvu měla nohy jako rosol… Za ty dva roky se zpevnily, ale stále je dokázal rozechvět. Nechápala jsem, co se mnou dělá. A co jsem nechápala už vůbec, byla má reakce.

„Nasedni,“ přikázala jsem a ukázala na místo spolujezdce. Byla jsem měkká. A Justin to věděl. Nezaváhal ani okamžik a už seděl v autě.

Z parkoviště jsem odjížděla doprovázena pohledy snad celého osazenstva forkské střední. Nejupřenější pohledy jsem však zaznamenala z řad Cullenovic rodiny. Ty zlaté pohledy se do mě propalovaly přes zpětné zrcátko. 

„Takže – cos ty uplynulé dva roky dělal?“ zeptala jsem se, když se Justin pohodlně usadil v naší kuchyni a já nevěděla co dělat. Opírala jsem se o linku a snažila se od něj udržet odstup. Už dávno jsem Justina nemilovala, ale… Pořád to byl zatraceně sexy kluk, který to moc dobře věděl.

„Snažil se dodělat školu, ale marně… Vylili mě,“ odpověděl.

„Proč?“

„Nedával jsem dostatečně najevo svůj zájem o vzdělání,“ prohodil a trochu se u toho ušklíbl. Jako by citoval nějaký úřední lejstro. Nerozuměla jsem tomu. Justin byl na škole ten nejlepší, všechno mu šlo levou zadní. Na učení se jenom podíval a už to uměl. Někdy jsem měla dokonce pocit, že probíranou látku zná lépe jak samotný učitel.

„To je kec,“ namítla jsem a hodlala si uvařit čaj. Potřebovala jsem nějak zaměstnat ruce.

„Není,“ namítl a během okamžiku jsem ho cítila za svými zády. Neslyšela jsem, že by se židlička jakkoliv pohnula, nebo že by jeho nohy udělaly nějaký krok, ale jeho blízkost mé tělo stále vnímalo. „Chvíli mi trvalo, než jsem přišel na to, proč tomu tak je. Chyběla jsi mi, Bells,“ zašeptal a já cítila jeho dech až na krku.

„Svádíš na mě to, že tě vylili?“ podivila jsem se.

„Samozřejmě, že ne. Byl jsem blázen, nechápu, co se se mnou tehdy dělo. Strašně se mi stýskalo. Chtěl jsem jet za tebou, ale ve škole mi odmítali říct, kde zrovna jsi… Tak jsem čekal, až se vrátíš. Jenže ses nevracela a já se nakonec dozvěděl, že – přestože jsi ve Státech – se do New Yorku nevrátíš. Musel jsem za tebou.“

Tohle ne - kňouralo moje podvědomí. Nemůže si sem je tak přijít a říkat mi něco podobného. Nemůže stát tak blízko mě. Nemůže…

„Musím tě požádat, aby sis sedl opět na židličku,“ pronesla jsem naprosto rozhodně a vyndala dva hrnky. Jak jsem v tuhle chvíli nesnášela to své dobré vychování! „V noci přespíš na pohovce a zítra se vrátíš do New Yorku.“

„Bells,“ zašeptal a mě se na krku naježil každý chloupek. „Prosím tě o jednu šanci. Už jsem si domluvil, že můžu poslední ročník dodělat tady. Budu se snažit abys mi odpustila.“

Šokem jsem se k němu otočila.

„Cože?“ vyjekla jsem a v ten okamžik mě dokonce nevykolejila ani ta jeho blízkost ani fakt, že se naše rty skoro dotýkaly. „Hodláš tu zůstat? To nejde!“

„Prosím,“ vydechl, „nemůžu na tebe přestat myslet. Neříkej, že už jsi zapomněla, jak nám bylo hezky, když jsme byli spolu.“

„Od té doby uběhlo už spoustu času a já se změnila,“ namítla jsem a donutila ho o kousek ustoupit, abych mohla do konvice napustit vodu. „Nehodlám ti dávat žádnou šanci. To, co mezi námi bylo, bylo fajn, ale prostě… Už to není. Nemyslím si, že máš důvod tu tedy zůstávat.“

„Zůstanu tu. Chci, abys věděla, že to s tebou myslím vážně,“ prohlásil.

„V tom případě bys měl zřejmě jít. Pokud sis zařídil, že tady nastoupíš do školy, jistě sis zařídil i bydlení. Uvidíme se zřejmě ve škole,“ ukončila jsem náš rozhovor a jen co jsem postavila konvici zpět na její podstavec, došla jsem na chodbu a otevřela dveře. Justin mi věnoval jeden ze ztrápených pohledů, lehce se otřel o mou ruku a odešel.

Zabouchla jsem za ním dveře a několik dlouhých chvil na ně ještě zírala, dokud mě neprobralo lupnutí konvice, která právě dovařila vodu na čaj.

Alice

„Já to nechápu!“ rozhodila jsem rukama a dosedla na pohovku.

„Myslím, že to tady nechápe vůbec nikdo,“ prohodil Edward a přešel po obývacím pokoji. Všichni jsme tu zůstali už od chvíle, kdy jsme se vrátili ze školy. Setkání s tím hladovým upírem nebylo zrovna ideální. Navíc bylo potřeba, abychom o tom informovali jak Esmé tak Carlislea.

„Nechápu, jak mohla být tak klidná,“ zavrtěl hlavou Jasper.

„Třeba nebyla. Vždyť jí srdce bilo jako by běžela maraton,“ namítl Edward a já musela souhlasit. Sama jsem to slyšela. Bylo to jako údery křídel kolibříka.

„Měli bychom se s tím upírem sejít a vyjasnit si některé priority. Nevíš, co po Isabelle chtěl?“ zajímala se Rose a obrátila se přitom na Edwarda. Ten se zarazil a na okamžik pohlédl přes prosklenou stěnu. Potom jenom zavrtěl hlavou.

„Je to už druhá osoba, u které můj dar selhal,“ prohlásil šeptem a já se neubránila vyjeknutí.

„Co se to,  doháje, děje?“ rozkřikla se Rose.

„Něco mě napadlo. Zvažoval jsem možnost, že by Bella byla latentní štít – tak silný, že by se to u ní projevovalo ještě jako u člověka. S příchodem toho upíra mi to však tu teorii nabouralo,“ prohodil Edward.

„A nemohl by mít ten dar třeba Justin a jenom jím nějak Bellu překrývat?“ přeformuloval Edwardovu myšlenku Jasper a já se nad tím musela zamyslet. Bylo to možné? Neviděla jsem Bellu jenom kvůli daru cizího upíra?

„Za předpokladu, že mluvil pravdu a přijel za ní z New Yorku, nedokážu si představit, že by jeho dar fungoval na tak velkou vzdálenost,“ namítl Edward a zadíval se na Jaspera. „Máš pravdu, ale Chelsein dar funguje jinak než nějaký štít.“

„Chtělo by to Eleazara,“ ozval se poprvé během téhle diskuze Emmett.

„Myslíš, že by byl ochoten přijet, aby nám pomohl odhalit, proč naše dary selhávají?“ zeptala jsem se s nadějí. Tohle by opravdu mohlo pomoct. Připadala jsem si k ničemu, když jsem neviděla, co se stane.

„Domluvíme se s Carlislem a uvidíme,“ přitakal Edward.

Carlisle se rozhodl, že tomu dáme pár dnů. Sami se pokusíme zjistit, o co tomu upírovi jde a pokud se nám to nepovede, povoláme Eleazara. Bylo to vlastně jednoduché. Navíc, ačkoliv se to protivilo mé touze opět vidět budoucnost, jsem byla ráda, že se Eleazarova návštěva odkládá. Pochybuju, že by se Tanya nechala ochudit o možnost nás navštívit. Teď se mi to nehodilo do plánů. Pokud o nás totiž Bella věděla, mohla bych ji trochu víc oťuknout… Třeba by měl Edward šanci.

Už od rána jsem zvažovala, o čem bych se s ní měla bavit. Tentokrát jsem nehodlala akceptovat tu její snahu o minimum kontaktu.

Až do oběda mi žádnou šanci nedala. A ani tam. Sedla si ke stolu mezi její ostatní přátele a snažila se zapojit do veselého rozhovoru, který u něj panoval.

Alespoň do chvíle, než se v jídelně objevil Justin. Zaznamenala jsem, jak přelétl pohledem po všech přítomných a potom si to zamířil přímo za Bellou. Té v tu chvíli povadl úsměv a Justinovi neodpověděla ani na pozdrav. Co jí tenhle upír asi udělal? Není možné, aby se s ním rozešla kvůli tomu co je? Blbost! To by od něj utíkala a varovala by ostatní v jeho okolí. Nic z toho se však nestalo a Bella ho pouze ukázkově ignorovala.

„Bell? Co takhle zajít do kina?“ navrhoval jí a vůbec mu nevadilo, že ona na něj nereaguje.

„Slyšela jsem, že promítají skvělý akčňák s trochu hororovými prvky,“ vložila se do rozhovoru Jessica, která na rozdíl od Belly z Justina nespouštěla zrak.

„Bella moc horory nemusí,“ namítl okamžitě a já si všimla, jak se Bella zamračila.

„Bella (!) horory miluje,“ odsekla najednou a dala si dobrý pozor, aby své jméno dostatečně zdůraznila. „Neviděli jsme se dva a půl roku, nemůžeš vědět, co má Bella ráda nebo ne.“

„Ta holka se mi docela líbí,“ zamumlal Emmett a Justin k nám vrhl podmračený černý pohled.

„Nevím, jestli je dobré provokovat hladového upíra,“ odvětila Rose a dál se vrtala v talíři s jídlem. Justin si s něčím podobným nedělal vůbec žádné starosti. Něco jako kamufláž mu nedělalo starosti.

„Nechápu, proč takhle riskuje,“ vložil se do toho Jasper a nespouštěl z Justina zrak. Ty černé zorničky ho znepokojovaly. Vždyť ten cizinec takhle riskoval pomalu víc jak Jasper. Jediné krvavé zranění a stane se mela.

„Uvědomujete si, že slyší každé naše slovo?“ zajímal se Edward.

„Stejně jako my slyšíme, cokoliv řekne on. Není to jedno?“ prohodila jsem a zaměřila se opět na Bellu, která se už zvedala, aby vyrazila na hodinu.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Předurčená - 3. kapitola: