Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Předurčená - 5. kapitola

19.09.2018 (12:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1222×

5. kapitola

Isabella

Večer jsem musela přemýšlet nad tím zjevným nepřátelstvím, které panovalo mezi Alicí a Justinem. Jasper zůstával mimo, ačkoliv jsem měla pocit, že je to jenom proto, aby držel na uzdě Alicinu vášnivou povahu. Nechápala jsem to. Justin jim nic neudělal a tak jsem tomu nerozuměla.

Můj postoj k němu však byl naprosto přirozený. Nemohla jsem ho ve své blízkosti vystát. A to, co předváděl v kině, mi stále svíralo žaludek v ledové pěsti. Jeho dotek byl víc, než bych dokázala snést. Kdysi dávno jsem jeho chladné ruce vyhledávala. Měla jsem ráda, když mě vzal za ruku, pohladil po tváři, proplétal si prsty v mých vlasech nebo se pokusil dostat pod mé tričko… Tehdy, před dvěma lety, jsem po jeho dotyku toužila. Teď mi byl odporný.

Dokonce natolik, že jsem souhlasila s cestou domů, přestože jsem se chtěla s ostatními bavit. Nemohla jsem připustit, aby mě vezl domů. Sedět s ním sama v přítmí malé kabiny… Ne, to bych nezvládla. Raději jsem se tedy připojila k Alici, Jasperovi a Edwardovi. Opět jsem mu tedy byla nablízku a sem tam si dovolila pohled na jeho krásnou tvář.

Od začátku jsem se od těch tří a jejich dalších dvou sourozenců snažila držet dál, protože mi svým způsobem připomínali Justina. Ale teď pro mě představovali vítaný unik. Justin se snažil vyskytovat v jejich společnosti pokaždé, když jsem tam měla být já, ale nikdy se s nimi nedal skutečně do řeči.

Byl pátek, jedenáct večer a já s umytou hlavou seděla na posteli a zapínala laptop. Jakkoliv jsem se cítila psychicky úplně vyždímaná, tušila jsem, že hned tak neusnu. Tenhle týden byl opravdu náročný. Rychle jsem si zkontrolovala maily a pak koukla na skype, kde jsem zaznamenala, že je Petr online. Přátelé z mých výměnných pobytů byli jediní, se kterými jsem takhle napříč časová pásma komunikovala. K lidem z New Yorku jsem se nevracela… Ani vlastně nevím proč.

Okamžitě jsem tedy zahájila chat. Potřebovala jsem si s někým promluvit a Petr byl ta správná osoba.

Víkend byl jedním slovem dlouhý.

Charlie se rozhodl vyrazit na ryby a nenapadlo ho nic lepšího, než že bych si měla udělat výlet a vyrazit do La Push. Rozhodl se sebou vzít totiž Billyho, kterého jsem si z dětství pamatovala jenom matně, a tvrdil, že by nebylo na škodu, abych se seznámila s Billyho synem.

Takže jsem sobotní část dopoledne a převážnou část odpoledne strávila v rezervaci s klukem, který byl o dva roky mladší a my si tak neměli skoro co říct. Samozřejmě jsem se snažila být milá, ale tohle vynucené přátelství se mi protivilo stejně jako to, do čeho mě uvrtala paní Norrisová. Což jsem Jacobovi taky naznačila. Proto se taky rozhodl pro prohlídku rezervace, než snahy o nějaký rozhovor.

Jo, i extra komunikativní a přátelská holka nemá někdy svůj den.

Když jsem pak nasedala do Charlieho služebního auta – nechápala jsem, proč nemůžeme jet mým autem - jsem se Jacobovi za mé chování omluvila. Nemohl za to, že jsem myšlenkami byla úplně jinde.

Neděli jsem potom strávila úklidem a dopisováním všech školních restů. Nebylo toho moc a mně se myšlenky okamžitě vrátily k páteční hodině francouzštiny, kterou jsem měla s Justinem. Byla to jedna z mála hodin, kterou jsme měli společnou a na které nebyl nikdo z Cullenů, ke komu bych si mohla sednout a tak nějak se před Justinem schovat.

Stále se snažil vzkřísit něco, co už nebylo možné. A hodina francouzštiny pro to byla podle něj jako stvořená, vždyť jsme podle něj konverzovali v jazyce lásky. Pche… Jasně, znám ty řeči a docela jim i rozumím, ale pokud o dotyčného nemáte zájem, ani jiný jazyk s vámi nic neudělá.

Tedy – měla jsem takové to šimrání kolem žaludku, když na mě promluvil s tím dokonalým nosovým přízvukem, tak typickým pro Francouze, až jsem se málem svezla ze židličky pod stůl, ale nakonec jsem to ustála, respektive useděla. Ostatní spolužačky s tím však měly trochu problém, hlavně potom, když si ve slovníku dohledaly, jaká slova to Justin použil.

Zatřepala jsem hlavou, abych se zbavila těch otravných myšlenek. Chtěla jsem být silná a postavit se Justinovi čelem, ale tohle jsem nehodlala znovu zažít. V neděli večer jsem si nastavila budík o půl hodiny dřív, abych stihla ráno zajít za paní Copeovou, abych ji požádala o změnu mého rozvrhu. Navíc – já se francouzsky opravdu učit nemusela.

Alice

Jakkoliv se nikomu nechtělo opouštět Forks, museli jsme se vydat všichni na lov. Nikdo nechtěl riskovat jako Justin. Ani tak jsem se ale nevypravili daleko, sotva několik desítek kilometrů od města. Byl to podivný čas. Jasper ze mě vnímal nadšení a samozřejmě si toho všimli i ostatní. Neušlo to především Edwardovi, který si v mých myšlenkách přečetl, že jsem zahlédla Bellu, jak si ho prohlíží a vyvodila si z toho závěr, že o něj má zájem.

Tehdy na mě zavrčel.

A já mu to oplatila. Nikdo na mě nebude vrčet bezdůvodně!

Potom se Edward stáhl a já si přála mít tu jeho protivnou schopnost, abych si mohla přečíst, co se mu honí v hlavě. Nakonec se ale ukázalo, že to nebude úplně třeba. Stačily mi moje porouchané vize, které kupodivu v sobotu fungovaly docela dobře, i když se Edward vypravil až k Bellinu domu. Což mohlo znamenat jenom jediné – nebyla doma. A to mě trochu znepokojilo.

Dobrá nálada se mi však vrátila hned v pondělí ráno, když jsem z kanceláře paní Copeové zaslechla ten zajímavý rozhovor. Jakkoliv se o to Bella nesnažila, udělala mi obrovskou radost. Vyplnila totiž žádost na přesun do jiné jazykové třídy se slovy, že francouzsky umí natolik dobře, že se v hodinách nemá co naučit. Na což musela sekretářka přikývnout, když v Belliných záznamech zahlédla víc jak půlroční pobyt ve Francii a současně i to, že se francouzsky učila už v New Yorku. Slíbila tedy Belle, že nechá žádost na stole panu Greenovi a hned se vrátila k počítači, aby našla adekvátní náhradu. Tou se po pěti minutách ukázala hodina španělštiny, která se shodou okolností kryla s Edwardovou hodinou tohoto jazyka.

Vzhledem k tomu, že nás výchovná poradkyně měla stále na očích, přisedla jsem si během oběda ke stolu hned vedle toho, který obvykle Bella sdílela s ostatními svými přáteli a to bohužel zahrnovalo i Justina. Páteční večer všichni hodili za hlavu, jako by mezi námi žádná slovní přestřelka, byť sebekratší, neproběhla.

„Můžu si přisednout?“ zeptala se najednou Bella a vytrhla mě z mých myšlenek.

„Samozřejmě,“ usmála jsem se na ni a ukázala na prázdnou židli. Trochu jsem doufala v to, že si ke mně přisedne. Ale nebyla jsem si tím tolik jistá. Její budoucnost pro mě stále představovala slepý bod v mých vizích. „Nebyla jsem si jistá, jestli by bylo vhodné sednout si k vašemu stolu… Po pátku,“ prohodila jsem na vysvětlenou.

„Klidně sis tam sednout mohla, ale jsem asi ráda, že jsi to neudělala,“ prohodila Bella a nesměle se na mě usmála. „Jenom by mě zajímalo, proč jste na sebe od počátku tak nepříjemní. Udělal ti Justin něco?“

„Trochu mě vytáčí tou svou nezodpovědností,“ procedila jsem skrz semknuté rty.

„Nezodpovědností?“ podivila se Bella.

„Neříkej, že nemáš obavy z toho, co může udělat? Ty jeho oči jsou…“

„Ehm, ehm,“ ozvalo se najednou za mými zády.

„Co chceš?“ obořila se na přítomného okamžitě Bella a já nechápala, jak jsem se svými dokonalými smysly mohla přehlédnout, že se k nám Justin blíží. Vždyť stál těsně za mnou.

„Uklidni se, Bell. Tentokrát jdu za Alicí, potřebuju s ní o něčem mluvit,“ prohlásil a já se na něj zvědavě podívala. Jak jen mi ty moje vize scházely. Už-už jsem se tedy zvedala od stolu, když jsem zaznamenal, jak k nám míří Jasper spolu s Emmettem. „Pošli je zpátky, chci s tebou jenom mluvit, nic ti neudělám,“ zamumlal směrem ke mně, a přestože jsem se trochu obávala, poslechla jsem ho.

Společně s Justinem jsem pak vyšla před jídelnu, kde jsem se zastavila.

„O čem chceš mluvit?“

„Neví o tom,“ prohlásil a já překvapeně zamrkala. Trvalo mi jenom dvě sekundy, než jsem pochopila, o čem to, sakra, mluví. Šokem jsem otevřela pusu, abych něco namítla, ale nějak mi došla slova. Tohle byla přece blbost, musela to vědět! Bella nebyla hloupá, a pokud s ním vážně chodila, určitě by si všimla nějakých nesrovnalostí.

„Jak-?“

„Neřekl jsem jí to a byl bych rád, kdys o tom ještě pomlčela. Nemá smysl ji teď děsit. Ještě je moc brzo.“ Hned na to se otočil a odešel. Nechal mě tam stát se zmatenými myšlenkami a já najednou nevěděla, co si počít. Myslela jsem si, že se nám Bella straní proto, že ví, kdo jsme, ne proto, že ji nějak připomínáme Justina. Právě jsem se jí chtěla v jídelně zeptat na to, jestli jí Justin někdy vysvětlil rozdíl v barvě našich očí, ale teď byla ta otázka zbytečná… Nechápala by ji.

Isabella

Alice se vrátila a po zbytek oběda byla duchem lehce nepřítomná. Zajímalo mě, co jí mohl Justin chtít, ale nezeptala jsem se. Nebylo to asi nic dobrého, když se tvářila tak, jak se tvářila.

Společně jsme potom zamířily na hodinu biologie. Do začátku zbývalo ještě pět minut, když jsem to nevydržela. Otočila jsem se k Alici a hodlala začít rozhovor. Chtěla jsem pokračovat tam, kde nás Justin tak nevítaně přerušil.

„Alice? Můžu se zeptat, co měla znamenat ta tvoje poznámka o Justinových očích?“

„Co? Jo, aha, Justinovi oči… To nic nebylo. Asi jsem nikdy neviděla tak intenzivní černou,“ odpověděla a nervózně se přitom usmála. Nějak jsem té její odpovědi nevěřila.

„Neměl je vždycky černé,“ namítla jsem a Alice se na mě šokovaně podívala. „Nevím, jak je to možné. Možná nějaká nová New Yorská móda s čočkami. Ta černá vypadá opravu děsivě. Měla jsem ráda jeho původní barvu, když jsme spolu ještě byli,“ namítla jsem a vybavila si ten jeho medový pohled. Stejný, jaký na mě právě upírala Alice.

„Neděsil tě?“ zajímal se.

„Ne. Měl nejhezčí oči, jaké jsem do té doby viděla. Vlastně až do chvíle, než jsem poznala vás,“ odpověděla jsem a trochu se přitom ztrácela ve vzpomínkách. Nebyly špatné, tedy jenom do určité chvíle. Justin byl velmi pozorný přítel, každá holka na škole mi ho mohla závidět a já jsem tak úplně nechápala, proč si vybral mě. Byla jsem mladší než on.

„Počkej,“ zarazil mě ve vzpomínání Alicin hlas. „Jakou že to měl předtím barvu očí?“

Trochu jsem se na ni zamračila. Nechápala jsem, proč ji to tak zajímá. Vypadala jako posedlá, když jsme se bavili o barvě jeho očí. Měla jsem chuť jí odseknout něco ve smyslu, ať ho požádá, aby si ty prokleté čočky sundal, ale nakonec jsem to neudělala.

„Tak abnormální, že jsem ji nikdy v životě neviděla. A jak jsem říkala, dokud jsem nepoznala vás, myslela jsem, že pouze Justin má ty nejhezčí oči na světě. Fakt, že tu medovou barvu má víc lidí, je podivující, ale rozhodně velmi zajímavý. Docela by mě zajímalo, co za tím stojí. Není to nic přirozeného jako třeba modrá nebo zelená a hnědá. I ta černá je dost podivná a nechápu, jak do téhle fáze dospěl Justin, ale ten medový pohled… Je to fakt něco neobvyklého,“ odpověděla jsem a zavrtěla přitom hlavou. Snažila jsem se kdysi dávno z Justina dostat, jak je možné, že má takovou podivnou barvu očí, ale on to sváděl na nějakou nemoc – myslím. Znamenalo to tedy, že i všichni Cullenovi trpí stejnou chorobou?

„On měl zlaté oči?“ vyjekla, až se po ní otočili spolužáci z lavice před námi. Na souhlas jsem přikývla a než mi Alice stačila položit další otázku, vešel do učebny profesor Banner a zahájil hodinu.

Zdálo se mi to, nebo Alice celou hodinu jenom poposedávala jako by měla místo židle jehelníček? Vypadala značně netrpělivě a já nechápala proč. Mohl ji takhle rozrušit rozhovor o Justinovi a jeho očích? Pochybovala jsem o tom. Bylo na ní vidět, že jediné oči, které ji zajímají, jsou Jasperovi – což jsem mimochodem taky tak úplně nechápala.

Po hodině jsem se raději rychle vypařila do druhé budovy na tělocvik. Vypadalo to však, že si toho Alice vůbec nevšimla a rovnou zamířila k Edwardovi. Při letmém pohledu na jejich dvojici jsem si všimla, že začali něco řešit. Edward se trochu mračil a Alice stále trochu poskakovala. Potom jsem zachytila Edwardův pohled a přistiženě jsem se obrátila opět před sebe a vyšla ze třídy, jak nejrychleji jsem uměla.

Na tělocviku se Jess snažila zjistit, jak to pokračuje se začleňováním sourozenců Cullenových do naší skupiny. Neuniklo mi, že by do naší skupiny ráda zařadila všechny sourozence a především jednoho konkrétního, ale toho jsem neměla na starost. Celá hodina se tedy motala převážně kolem nich a to mě trochu otrávilo. Alice sice působila mile ale možná i trochu hyperaktivně – to její dnešní poposedání na biologii mě v tom jenom utvrdilo. Možná právě proto se spolu s Jasperem k sobě nějakým způsobem hodili. On ji dokázal zklidnit. Ale i tak jsem nad tím faktem stále jenom vrtěla hlavou.

Co mě však dokázalo vyvést z otrávenosti k ostražité napjatosti, byl fakt, že jsem na parkovišti zahlédla Justina v obklopení Edwarda a Emmetta – jména všech sourozenců jsem díky Alici ovládala na jedničku, aniž bych je vlastně kdykoliv použila. Všichni tři se tvářili vážně a já nevěděla, o co jde. Justin se k sourozencům nepřibližoval a ani oni se o nějaký bližší kontakt nesnažili. Proč se to najednou změnilo?

Alice

Nedočkavě jsem se kousala do rtu a doufala, že se všechno konečně objasní. Edward s Emmettem měli zajistit osobní setkání Justina se zbytkem rodiny. Pokud jsem si do teď myslela, že bude stačit pouze vizuální kontrola jeho počinů, pletla jsem se. Věděla jsem, že teď budeme potřebovat všichni spoustu odpovědí. Fakt, že se Bella podle všeho zamilovala do jeho zlatých očí, vyvolal neuvěřitelné množství otázek.

Kdybych tak mohla vidět do jeho budoucnosti. Třeba by se tam našlo něco, co by mě uklidnilo.

Na druhou stranu, stále jsem ještě nezpracovala informaci, že Bella o upírech neví. Jasně, nijak jsme se před ní neprořekli, ale tak nějak jsem čekala, že to ví. Scházela se přece s Justinem! Navíc ta její nevědomost trochu hatila mé plány s Edwardem. A Jasper tu mou napjatost cítil. Já zase vnímala, jak se mě snaží uklidnit, ale moc mu to nešlo. Copak není možné, aby byl Edward konečně šťastný? Vždyť už k tomu chyběl jenom takový malinkatý kousíček… A ono pak nic.

Z pochmurných myšlenek, jak by Bella mohla přijmout informaci o upírech, mě vytrhl až zvuk přijíždějícího auta a neobvyklé ticho v jeho kabině. Justin tedy podle všeho souhlasil s rozhovorem.

Edward o tom musel informovat i Carlislea, protože jenom minutu na to, jsem zaslechla i jeho Mercedes, jak se blíží k domu. Musel si kvůli tomu vzít volno v nemocnici.

Zbytek rodiny už seděl spolu se mnou v obýváku a jen co se k nám přidal i Carlisle jakožto poslední, mohli jsme začít s výslechem.

Už-už jsem se nadechovala k položení první otázky, když mě Justin zarazil.

„Upozorňuji, že jsem tu dobrovolně a nemám nejmenší chuť se vám z něčeho zpovídat.“

„Něco bys nám ale vysvětlit měl. Minimálně tvé vegetariánství, pokud je stále aktuální, a tvůj vztah k Belle,“ ujal se slova Carlisle jakožto rodinný diplomat a já mu byla možná vděčná, přestože jsem měla ještě kupu dalších otázek.

„Vegetariánem jsem stále-.“

„Tak co ty oči?“ Nevydržela jsem to a Justin se na mě zamračil, protože jsem mu neurvale skočila do řeči.

„Říkejme tomu osobní volba,“ zamumlal a kysele se ušklíbl.

„Celou dobu jsme měli za to, že jsi hladový a jenom neskutečně riskuješ, když se pohybuješ mezi lidmi,“ namítl Jasper a pevně mě vzal za ruku. Opět jsem měla tendenci se Justina na něco zeptat, ale můj muž mě klidnil. Asi nikdo nechtěl, aby se Justin cítil jako u výslechu – přestože jsem si už sama sebe představovala, jak mu baterkou svítím do očí. Klišé? Jasně, ale pokud by to fungovalo, proč ne. No a nad mou myšlenkou se Edward usmál.

„Je pravda, že informace o tvém vegetariánství byla opravdu překvapující. Jsi první mimo nás a Denalijské, kdo si zvolil tento typ života,“ zamumlal Carlisle. „Znáš se s někým z Denali?“

„Pouze z doslechu,“ pohodil rameny.

„Kdo tě tedy přivedl k tomuto způsobu života? Je to neobvyklá volba,“ pokračoval Carlisle ve výzvědách tím svým super diplomatickým tónem. Nebýt Jaspera a vlny klidu, kterou mým směrem poslal, už bych mu skočila do řeči. Carlisle nekladl ty správné otázky!

„Vzhledem k okolnostem jsem k tomu byl tak nějak donucen,“ pohodil rameny a jak to tak vypadalo, nehodlal upřesnit, co za okolnosti má na mysli. Možná to byla Bella? Seznámení s ní ho přece mohlo donutit ke změně jídelníčku. Ačkoliv, pravděpodobnější by bylo, kdyby ji rovnou proměnil, než aby se sám nějak přizpůsoboval lidské dívce, pokud by k ní pocítil náklonost.

„A co Bella?“ promluvil najednou Edward, který jistě musel celou dobu poslouchat mé myšlenky.

„Chráním ji,“ odpověděl Justin.

„Před námi nemusíš. Neublížili bychom jí,“ namítla jsem skoro šeptem.

„Ono je to spíš preventivní opatření.“

„To, že na ni nepůsobí některé naše dary a některé zase jenom velmi slabě – způsobuješ to ty?“ pokračoval ve vyzvídání Edward.

„Jak říkám, preventivní opatření,“ uchechtl se a potom se podíval přímo na Edwarda. „Nechtěl bys zjistit, co štít skrývá.“

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Předurčená - 5. kapitola: