Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Překážky - Čtvrtá

05.09.2013 (17:00) • emam • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 3693×

Vrzly dveře mého kabinetu a už přede mnou seděl v celé své dokonalosti s úsměvem na rtech.

„Pořád čteš Meyerovou?“ divil se.

Radostně jsem vyskočila a obešla stůl, abych si mu mohla sednout na klín a políbit ho na tvář.

„Nějak nebyl čas, abych si to dočetla.“ Už to byly tři měsíce od jeho první večerní návštěvy. Od té doby jsme spolu trávili každou volnou chvíli. Obědové pauzy, dříve patřící jen samotě, jsem všechny trávila v kabinetě v jeho společnosti. Hned druhý den po našem vyznání mě překvapil obědem dřív, než jsem si pro něj stihla dojít. Od té doby se to stalo zvykem. Odpoledne, která jsem dřív trávila výhradně s malým Edwardem, jsme nyní prožívali společně. Dokonce jsem ani nemusela pořád přemýšlet nad tím, co podnikneme. Edward byl vždy o krok přede mnou, dřív než jsem stihla promyslet, jak zorganizovat další den, měl už naplánovaný třeba výlet do hor. Námitky, že nemáme na něco takové vhodné vybavení, hned  zamítl s tím, že vše potřebné pro nás již koupil. Zlobila jsem se, že za nás tolik utrácí. Věděla jsem, že mu to ze svého učitelského platu stěží někdy vrátím, ale on se jen smál. Naše výlety ve třech byly vážně dokonalé. Edward si Edwarda oblíbil. Totiž, můj Edward... Vlastně se měli rádi navzájem. Tomu velkému nevadilo, že skoro po celou dobu výletu musí toho malého nosit. Navíc spolu vymýšleli pěkné skopičiny, až jsem z nich obou málem zešedivěla. Nadto pak večer po návratu byli oba jako rybičky, to já cestou v autě usnula a Edward, pochopitelně ten větší, mě musel vynést z auta.

V podstatě jsme spolu trávili i noci, ale ne tak, jak by někdo u zamilovaného páru předpokládal. Bylo to ve vší počestnosti. Na fyzický kontakt jsme byli oba opatrní. Edward se bál, že mi může ublížit, a já vlastně taky, ale ne ze stejných důvodů jako on. Nevěřila jsem, že by mi jeho něžné doteky mohly jakkoli uškodit, spíš jsem se bála, aby to nezašlo moc daleko. Vlastně nám to oběma vyhovovalo tak, jak to je. Luxus usnout v jeho objetí jsem si dopřávala každý večer, ale ani jsme se nepolíbili. Myslím, že Edward to chtěl už jednou zkusit, ale raději jsem honem nastavila svou tvář. Nevím, jak si vysvětloval mé odmítání. Nemluvili jsme o tom. Možná si myslel, že mě nepřitahuje, ale to nebyla pravda. Když se mě dotknul, každá moje buňka těla mu chtěla být ještě blíž, a proto jsem se hned odtáhla. Strach z intimního života bývá po zkušenosti, jakou jsem měla, prý normální.

„Dnes jsem bez oběda?“ Většinou mi hned po příchodu na stůl naservíroval nějakou specialitu školní kuchyně.

„Říkal jsem si, že když je Edward se školkou na exkurzi, že tě vezmu na jídlo do města.“

„To přece nejde,“ vyjela jsem šokovaná. Nemohli jsme se ve Forks spolu veřejně ukazovat. Vztahy mezi učiteli a studenty jsou přísně zakázané. Kdyby to vedení vědělo, měla bych hned vyhazov. Nikoho by nezajímalo, že nesvádím nezletilého, který je ve skutečnosti starší než já. Jediné moje štěstí v téhle věci bylo, že kabinet jsem měla sama pro sebe a Edward umí číst myšlenky, kromě těch mých, naštěstí. Když se někdo blížil, okamžitě změnil téma hovoru na nějaký studijní problém.

„Neboj, mohli bychom zajet třeba do Seattlu. Stejně jsi tam chtěla jet koupit dárek pro Eda k narozeninám.“

„Zapomínáš, že mám ještě jednu hodinu výuky.“

„Já nezapomínám. Ty nevíš, že ve tvé učebně došlo k nehodě,“ lišácky se na mě usmál.

„Cože?“

„Nic vážného, jen nějaký student zapomněl přes oběd zavřít kohoutek. Třída je teď plná vody. Stačí, když se to vytře, nic není poškozeno. Ale proto, že o tom nikdo ještě neví, zabere úklid nejspíš čas tvé výuky.“

„Děláš si legraci?“ Koukala jsem na něj nevěřícně, něco takového se mu nepodobalo.

„Nebyl to můj nápad, Emmett měl už dost nějakého spolusedícího, tak vymyslel, jak zabránit případné jiné nehodě. A Alice byla nadšená, že konečně budeme moct být celé odpoledne my dva sami,“ prohlásil, jako by se ho to netýkalo.

„Takže Alice byla nadšená?“

„Dobře, já jsem byl nadšený,“ připustil s úsměvem. „A doufal jsem, že ty taky. Mýlil jsem se?“ Chvíli jsem nad tím musela přemýšlet.

„Mmm, vlastně ne. Když už se něco takového nebude opakovat, tak to rozhodně nevadí.“

„Věděl jsem to,“ políbil mě na čelo.

„Tak já si sbalím své věci a budeme moct vyrazit.“ Neochotně jsem vstala z jeho klína.

„Jen ještě počkej, až se to dozvíš oficielně. Asi by se divili, kdyby tě tu teď nenašli.“ Pravda, ach jo.

„A bude to trvat dlouho?“

„Myslím, že určitě ne. Nebo myslíte, že by nějaký ten čas mohla oprava mé práce ještě počkat?“ mrknul na mě.

„Co?“ nechápala jsem rychle, jak to myslí. Náhlé zaklepání mi to ovšem objasnilo. Naše hlasy jsou za dveřmi slyšet.

„Promiňte, že ruším, slečno Swanová.“

„Paní Copeová, děje se něco?“

„Vidím, že zrovna konzultujete s panem Cullenem. Snad nemáte s tímhle výborným studentem nějaké potíže?“ Paní Copeová byla velice laskavá stará dáma, která pracovala ve škole už v době, kdy já byla zdejší studentkou. Rozhodně svou poznámkou chtěla Edwardovi jen pomoci. Jako by on nějakou pomoc někdy potřeboval.

„Ehm, pan Cullen...“ nevěděla jsem jak pokračovat, lhaní mi nikdy nešlo.

„Chystáme se s rodinou kempovat. Prosil jsem slečnu Swanovou, jestli by mi počkala o nějaký den déle s mojí esejí. Nestihnu ji nejspíš dopsat včas.“

„Mladý muži, neměl byste kvůli zábavě zanedbávat studia.“

„Není to povinná esej, spíš jen něco jako tréninková práce pro nadané budoucí spisovatele,“ snažila jsem se zachránit situaci.

„Hm, no, to je vaše věc. Přišla jsem vám jen říct, že musíme vaši hodinu v učebně literatury zrušit. Někdo tam nechal téct vodu a zabere to nejspíš celou následující hodinu, než se to uklidí.“

„A co bude se studenty?“ V době výuky za ně mám přece zodpovědnost.

„Většina studentů je již plnoletá, jen...“ nahlédla do papírů, které držela v ruce. „Emmett Cullen a Jesper Hale, jejich rodičům bych měla zavolat.“

Edwardovi trochu zacukaly koutky: „Myslím, že tátovi nebude vadit, když budou chvilku bez dohledu.“

„Já zapomněla. Jistě, asi máte pravdu. Ale stejně budu muset vašemu otci zavolat. Pošleme je tedy všechny domů. Nezlobte se, musím toho ještě spoustu zařídit.“

„Jistě, děkuji.“ Paní Copeová za sebou zavřela a na Edwardově tváři se okamžitě objevil pobavený výraz.

„Co je?“

„Tréninková esej?“

„Copak můžou trénovat jen sportovci?“ zamračila jsem se na něj. Zachichotal se.

„Jsi rozkošná, když se zlobíš.“

„Půjdeme?“ řekla jsem netrpělivě.

„Jistě, běž napřed. Naberu tě do auta na hlavní ulici,“ otvíral mi dveře.

„Fajn.“ Je tak protivný, že si musíme dávat pořád pozor, ale byla to moje prosba. Edward navrhoval, že odejde ze školy, abychom se mohli normálně scházet. Jenže, jak by Cullenovi vysvětlili, že jedno z jejich dětí nechodí řádně do školy? Nechtěla jsem jim komplikovat situaci víc, než bylo nutné. I tak jsem měla dojem, že někomu z jeho rodiny se naše schůzky nelíbí. Kromě Alice jsem se zatím ještě s nikým blíž neseznámila. Edward mě zval k nim na návštěvu téměř hned, co jsme se dali dohromady. Pozvání patřilo i pro mého synka a právě kvůli němu jsem odmítla. Chtěla jsem počkat, až jak si oba muži mého života budou rozumět. Když nyní vím, že je to v pořádku, už bych se návštěvě tolik nebránila. Byla jsem na ně zvědavá. Edward o všech hodně vyprávěl. Asi nejvíc jsem se těšila, až poznám Esmé, ta byla jediná, se kterou jsem se zatím ještě ani neviděla. Ale nikdy bych to neřekla nahlas. Pořád jsem byla nesvá z toho, že by mě měl Edward představit jako svou přítelkyni. Byla jsem si jistá, že se jim nebudu líbit. I když ne všem. Alice jednou večer přijela nečekaně pro Edwarda. Bylo to překvapení i pro něj. Strávili jsme společně hezký večer, ale od té doby jsem ji vídala zase jen ve škole při výuce.

Venku začalo pršet. Musela jsem si vzít kapuci. To nám ten výlet pěkně začíná. Ještě že většinu času budeme někde uvnitř. Stříbrné Volvo přijelo ke krajnici, jen co jsem se ocitla u hlavní silnice. Dveře u spolujezdce se musely snad otevřít už za jízdy, protože jsem mohla hned nastoupit.

„Není ti zima? Nemám přitopit?“

„Ne, díky.“ Vždycky je tak pozorný a mě to pořád překvapuje. Nikdy jsem nebyla moc zvyklá, že se o mě někdo stará.

Cesta pochopitelně trvala sotva třetinu, co normálnímu smrtelníkovi. Pomalu jsem si začínala za ty měsíce na Edwardovu rychlou jízdu zvykat. Už mě stihl trochu poznat, věděl, že na luxusní podniky si nepotrpím. Vybral ideálně, řeckou kuchyni jsem měla vždycky ráda.

„Co si dáš?“

„Hm, rozhodně tzatziki, bez těch by to nebylo ono. Pořád váhám, jestli musaku nebo suvlaki. Nemůžu se rozhodnout.“

To už přišel číšník: „Máte vybráno?“

„Ještě chvil...“

„Ano, musaku a jedny kuřecí suvlaki a tzatziki, pochopitelně,“ přerušil mě Edward.

Číšník se okamžitě odporoučel.

„Co blázníš, já to všechno nesním.“

„Jedno je pro mě, pochopitelně,“ usmál se. „Alespoň si vybereš, co ti bude víc chutnat.“

„A proč zrovna kuřecí?“

„Znám tě, stejně většinou jiné maso nejíš,“ usmíval se sebejistě.

„Ty víš snad opravdu všechno,“ smála jsem se.

„Bohužel, nevím všechno, jen si všímám.“

„Takže víš všechno o mně.“

„Ani o tobě, bohužel, nevím všechno.“

„A co ještě uniklo tvému dokonalému zraku?“ To se taky upírovi může stát?

„Chtěl bych vědět jednu věc,“ najednou byl tak vážný.

„Jestli budu znát odpověď, jsem ti k dispozici.“

„Jsi jediná, kdo zná odpověď,“ zadíval se mi zpytavě do očí.

„Tak do toho,“ povzbudivě jsem mu stiskla ruku položenou na stole. Zaváhal.

„Nesmím tě políbit?“ Polkla jsem na prázdno. „Bojíš se, že bych ti ublížil.“

„Ano, ale ne tak, jak si myslíš.“

„Tomu nerozumím.“

Všechny nepříjemné vzpomínky, potlačované tak dlouho, se mi najednou vrátily, až se mi roztřásly ruce. Musela bych mu to někdy říct, proč to odkládat. Teď pro změnu on stiskl moje ruce.

„Od té doby jsem o tom s nikým nemluvila. Ani nevím jak začít.“

„Kdy se to stalo?“

„Edwarde, co se ve Forks o mně povídá? Myslím o tom, že jsem se vrátila domů jako svobodná matka.“

„Jsou to různé klepy. Nikdy mi nepřišly důležité.“

„Ale ty víš, co si lidé myslí, tak mi to výjimečně pověz.“ Zamračil se. „Prosím.“

Povzdechl si: „Většina si myslí, že sis prostě naplno užívala studentského života a jednoduše sis nedala pozor.“

„A ty tomu věříš?“

„Rozhodně ne. Vím, že taková nejsi. Sama jsi říkala, že máš jen jednu zkušenost.“

„To už jsem na sebe prozradila?“ nervózně jsem se ošila.

„Neboj, u mě jsou tvá tajemství v bezpečí.“

„Můžeme to nechat na potom?“ Číšník zrovna přinesl naši objednávku a mně se rozhodně nechtělo kazit si ten gurmánský zážitek. Snědla jsem od každého kousek. Skoro mi připadalo jako výhoda jít na oběd s někým, kdo nejí. Téma hovoru se stočilo k plánům na narozeninovou oslavu mého malého raubíře. Vypadá to, že letos ho čeká dvojitá oslava, a to v sobotu s mojí rodinou a v neděli s Cullenovými. To už se z té návštěvy nevyvlíknu.

Po obědě jsme šli do obchodu s nábytkem. Rozplývala jsem se nad dětskou postelí pro velké kluky ve tvaru auta. Ten můj drobek spí pořád v malé postýlce se špriclemi. Novou postel měl slíbenou už dávno a narozeniny byla nejvhodnější příležitost. Jenže moje finanční možnosti jsou dost omezené. Nemůžu koupit dětskou postel a za pár let další velkou postel. Bylo mi to trochu líto, ale přání a realita jsou vždy dvě odlišné věci. Zaplatila jsem a domluvila se s prodavačem, kdy velkou postel přivezou. Před odchodem jsem si ještě musela skočit na záchod, nějak jsem na to v restauraci zapomněla a cesta domu je ještě dlouhá.

Edward na mě čekal v autě s tajemným výrazem.

„Stihneme to akorát pro Edwarda do školky,“ bylo jediné, co mi řekl, a vyrazili jsme zpátky domů. Vysadil mě kousek před naším cílem. Vyzvedla jsem malého divočáka ze školky a za dalším rohem nás Edward naložil do auta. Celou cestu jsme dostávali podrobný výklad o celodenní exkurzi do nedaleké sklárny. Překvapilo nejen mě, když najednou změnil téma.

„Strejdo, proč mě někdy nepřijdeš vyzvednout s mámou?“ Hrklo ve mně.

„Promiň, kamaráde, ale nikdy se mi to nepodařilo stihnout včas.“

Asi budu muset vymyslet, jak mu vysvětlím všechny ty tajnosti.

K večeři jsem nám ohřála lasagne ze včerejška, potom malého vykoupala, přečetla pohádku a ani jsem ji nestihla dočíst a můj malý cestovatel už spal. Políbila jsem ho, srovnala peřinu a zvedla se k odchodu.

„Někdy mu závidím,“ zašeptal Edward stojící ve dveřích s pohledem na mém malém andílkovi.

„Prosím tě, co?“ přistoupila jsem k němu a vzala ho za ruku. Přitáhl si mě k sobě, až mě na sebe namáčkl, a svým hlubokým pohledem se mi propaloval do tváře.

„S ním se nikdy nebojíš.“

Pochopila jsem, kam tím míří, a bylo mi to líto, chtěla jsem to napravit. Vytáhla jsem se na špičky, zvedla hlavu a zavřela oči. Pustil mou ruku, pohladil mě po tváři a odtáhl se.

„Nechci, když ty nechceš.“ Zmateně jsem si ho prohlížela, až když zase vzal mé ruce do svých, uvědomila jsem si, že mám křečovitě zaťaté ruce do pěstí.

„Omlouvám se, není pravda, že nechci. Já jen...“

„Asi bychom měli jít dolů, aby se nevzbudil.“

Sešli jsme tedy do obýváku. Sedla jsem si na gauč a doufala, že si sedne vedle mě. Asi jsem mohla čekat, že po mém nešťastném pokusu se posadí do křesla.

„Edwarde, omlouvám se, opravdu nejde o tebe.“

„Že ne? Bello, nedivím se, že se bojíš políbit upíra. Jsem rád, že s tebou můžu být, že si mě neodehnala, ale pochopím, když o mou přítomnost už nebudeš stát.“

„Ale já o tebe stojím, ani nevíš jak. Miluji tě a nedovedu si představit zbytek života bez tebe,“ vstala jsem a skočila mu na klín. Pevně mě objal.

„Jsi můj život. Je to pro mě těžké, ale pochopím, když ti má blízkost vadí.“

„Jak to jen můžeš říct? Nevadí mi, když se mě dotýkáš. Právě naopak. Vždyť se svým dokonalým sluchem musíš sám vědět, co už jen tvá přítomnost dělá s mým srdcem.“

„Strach je taky určitá forma vzrušení,“ řekl skepticky.

To už jsem nevydržela a své rty jsem nalepila na ty jeho. Bylo to jen lehké otření, ale to stačilo, aby ve mně probudilo oheň, který se dral na povrch, a já si začala prudce dobývat jeho rty. Byl tím zaskočený, ale rychle mi začal stejnou měrou oplácet. Prsty jsem mu zajela do vlasů a on mě k sobě pevně přitiskl jednou rukou. Jeho druhá ruka mě hladila po zádech nahoru dolů a zase zpět, když najednou zamířila k mému pasu a níž a... Ztuhla jsem, jako by ze mě byl najednou kus ledu. Nebyla jsem schopná žádného pohybu.

„Lásko, co se stalo? Udělal jsem něco?“

Musela jsem se postavit, odtáhnout se od něj, abych získala ztracenou rovnováhu. Jeho bolestný pohled mě mučil. Musím mu to konečně vysvětlit.

„Ty jsi neudělal nic špatně. To Edwardův otec,“ zhluboka jsem se nadechla a vrátila se zpátky do jeho ochranné náruče. Věděla jsem, že do očí mu to nebudu schopná říct, ale potřebovala jsem cítit jeho blízkost.

„Zrovna začal můj první semestr, když jsme se s Darenem poznali. Byl o dva ročníky výš na stejné koleji jako já. Líbil se mi, proto jsem souhlasila, když mě pozval na rande. Nikdy jsem moc nerandila, vlastně vůbec ne. Jenže byla jsem už na univerzitě, tak první láska byla snad na čase. Měli jsme tři schůzky, když na mě začal tlačit. Znali jsme se sotva týden a ani jsem si nebyla jistá, jestli chci, aby byl můj první.

Z Forks jsem měla zkušenost jen se slušnými kluky. Nenapadlo mě, že když pro mě připraví romantickou večeři u sebe v pokoji, není to jen tak. Za těch pár dní, co jsme se znali, pochopil, že já názor hned tak nezměním. Ani on ho nehodlal změnit. Namíchal mi něco do pití. Bylo mi potom tak lehce, skoro jsem necítila vlastní tělo. Necítila jsem ho, nemohla jsem s ním skoro hýbat. Zato jsem ale cítila všechno, co se mi děje...

Slíbila jsem si, že už kvůli tomu nebudu nikdy brečet. Moje poprvé byla ta nejhorší noční můra jakou může dívka prožít. Není lehké na to vzpomínat a ani vzpomínat nechci. Ale mé tělo si vzpomene samo bez dovolení pokaždé, když...“ Musela jsem přestat mluvit, jinak bych si svůj slib o slzách nedodržela.

„Miláčku, promiň. Vůbec mě to nenapadlo. Chováš se ke svému synovi s takovou láskou. Nikdy by mě nenapadlo, že přišel na svět za takových okolností.“

„Můj syn je důvod, proč nad tím odmítám brečet. On je tak báječný, čistý a krásný. Nemůže za svého otce. Pochopila jsem to, když jsem o něj málem přišla. Narodil se o měsíc dřív a málem ho nezachránili. Ten strach z jeho smrti byl mnohem horší než to, co se mi stalo,“ konečně jsem zvedla oči a podívala se do toho úžasného obličeje plného něhy. S ním se nemusím ničeho bát. Já to vím, tak proč mě moje tělo pořád zrazuje?

„A Daren?“

„Myslím, že teď přednáší na univerzitě v Texasu.“

„Nezavřeli ho?“ zavrčel.

„Kromě těhotenství nebyly důkazy. Když jsem byla konečně schopná fungovat, musela jsem tu špínu ze sebe umýt. Styděla jsem se a nenáviděla za svou naivitu. Kdybych jen počkala pár týdnů, doneslo by se ke mně, jakou má pověst.“

„Nebyla jsi první?“ řekl zděšeně.

„To nevím, ale otravoval snad všechny holky, dokud nedostal, co chtěl. Většina holek měla své poprvé za sebou už na střední. Raději se mu podvolily, aby od něj měly pokoj. Možná kdybych pořád na něco nečekala, tak by se mi to nestalo.“

„Nemůžeš si za to klást vinu.“

„Tak to nevidím. Jen bych chtěla mít možnost, aby Edwardovým otcem byl někdo jiný, někdo jako,“ zaváhala jsem, jestli to smím říct nahlas, „někdo jako ty.“

Něžně mě pohladil po vlasech a políbil na čelo.

„Ani nevíš, co bych za takovou možnost dal. Ale to je jedna z věcí, kterou ti nikdy dát nemůžu.“

„Já přeci po tobě nechci, abys dělal otce cizímu dítěti.“ Nechci, ale tolik bych si to přála. Jenže bylo mi jasné, že nikdy nemůžu chtít po žádném muži, aby se stal otcem mého syna.

„Tak jsem to nemyslel. Kdybys to dovolila, rád bych byl součástí života nejen tvého, ale i Edwardova. Naše společná budoucnost je pro mě to nejdůležitější na světě.“

„Ale ty jsi říkal, že mi ji nemůžeš dát,“ byla jsem zmatená.

„Lidskou budoucnost, ve které by byly naše děti, to ti nikdy nemůžu dát. Nikdy, i kdybych si dovolil být ti tak blízko, aby to bylo možné, bych ti nemohl dát naše společné dítě,“ nešťastně svěsil hlavu a díval se někam do země.

„Lásko, i kdybys ty mohl, tak já bych nemohla,“ hladila jsem ho po těch jeho vždy rozcuchaných vlasech. „Doktoři zachránili malému po narození život, ale já už se nikdy... neuzdravím.“

Smutně se usmál a zvedl oči zase ke mně. Chvíli jsme hledali nekonečno v očích toho druhého.

„Pokud si to budeš přát, pomůžu ti vychovat syna.“

Objala jsem ho kolem krku a zašeptala:

„Jsi si jistý?“ Na odpověď jsem nečekala. Slzy dojetí se mi nahrnuly do očí. Je to vůbec možné, abychom mohli při tom všem mít společné dítě? Najednou mi bylo všechno jedno, svou tvář jsem otřela o jeho a svými rty našla ty jeho. Byl to jiný polibek než poprvé, nebyl tak vášnivý, zato byl více harmonický. Se mnou v náručí se zvedl a odnášel mě do mé ložnice.

Na schodech se naše rty rozpojily. Koutkem oka jsem zavadila o cosi, co bylo původně jinak. Můj pohled se vrátil k němu s otázkou v očích.

„Promiň, koupím ti nové křeslo.“ Opěrky křesla, na kterém Edward seděl, byly rozdrcené. Bylo mi to jedno. Hlavu jsem mu položila na rameno a nechala se donést do postele. Než jsem usnula, dlouze jsme se líbali. Bylo to nevinné a přesto ohnivé. Oba jsme věděli, že ani jeden z nás nezajde dál. Nevadilo nám to. Byla jsem tak šťastná a věřila jsem, že on taky.

Autor: emam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Překážky - Čtvrtá: