Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Překážky - Devátá

27.09.2013 (19:15) • emam • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 3348×

Ráno jsem se vzbudila a všechno mě bolelo. Nechtěla jsem Carlisleovi věřit, když mě upozorňoval na dlouhé zotavování po té nehodě. Ale při tom, jak jsem teď téměř nebyla schopná pohybu, je mi jasné, že se opravdu do práce před prázdninami nevrátím. Do konce školního roku zbývá už jen měsíc. Možná bych se mohla několik posledních dnů vrátit, ale raději jsem do školy poslala svou výpověď i potvrzení od doktora, které jasně říkalo, že do července nejsem práce schopná.

Už zbývá jen vyřešit, co s budoucností. Čeká mě svatba. Nečekala jsem, že se mě něco takového bude někdy týkat, ani jsem nad tím vlastně nikdy nepřemýšlela. Netušila jsem ani, kde začít. Z úvah mě vytrhlo vrznutí dveří.

„Snídaně do postele pro mou budoucí paní.“

Asi týden mě zdraví stejnou větou a v rukách drží tác plný jídla, že se to nedá sníst. Poprvé jsem z toho byla poněkud rozpačitá, v posteli jsem nikdy nejedla a na to oslovení si taky budu muset ještě zvykat. Ale Edward zářil pokaždé jak sluníčko v poledne, takže jsem se raději bez námitek nechala rozmazlovat. Kromě toho jsem se opravdu ještě necítila dobře. Kvůli pohřbu jsem vstala z lůžka dřív, než jsem měla a bylo znát, že to má své následky.

„Jak se dnes cítíš?“

„Lépe. Myslím, že už dneska můžu vstát.“

„Určitě? Neměla bys to zase uspěchat. Carlisle říkal...“

„Vím, co říkal. Je to ale pořád jen doktor. Já potřebuji vstát nebo se v té posteli zblázním.“ Odstrčila jsem tác s jídlem a spěchala do koupelny.

Náš malý divočák je určitě dávno ve školce. Nějak jsem přitom léčení zlenivěla a vstávala jsem teď skoro před polednem. Edward se o všechno staral, o mě, o malého, o domácnost a vlastně i o naši budoucnost. Nakonec jsem se stěhováním souhlasila. Ale nad svým studiem jsem váhala. Budu mít jako vdaná žena a matka ještě čas na studia? Edward by si určitě na nic nestěžoval, ale nechci na to hřešit.

Jedla jsem svou snídani konečně u stolu v kuchyni. Teplé domácí koláčky do mě padaly jeden za druhým. Ach jo, na takový luxus si člověk opravdu rád zvykne. Ale pak ty následky, mám pocit, že začínám tloustnout.

„Když jsi vstala, můžeme zkusit jednu krátkou návštěvu u nás doma? Chci říct u Cullenových... starších,“ zasmál se ten báječný pekař koláčků.

„Ráda, nemůžu se dočkat, až taky na chvíli opustím tenhle dům.“

„Ale musíš mi říct, až budeš unavená. Nesmíš se přetěžovat.“ Jako kdyby to sám nepoznal. Za poslední týdny mě měl přečtenou, až to nebylo hezké. Nic se mi před ním nedařilo zatajit.

„Ano, pane doktore,“ ušklíbla jsem se.

Na cestu jsme se vydali hned po mé snídani. Okamžitě po příjezdu nám všichni gratulovali k zasnoubení. Všichni, kromě Rose, vypadali opravdu nadšení. Obzvlášť Alice, která na mě vrhala významné pohledy.

Vzhledem k tomu, že jsme přijeli v době oběda, čekala mě u Cullenových malá hostina v italském stylu. Kupodivu jsem byla schopná ještě něco sníst, ale moc toho nebylo. Alespoň máme vyřešenou večeři, zbytky mi Esmé sbalila s sebou. Náš malý otesánek má špagety rád.

„Bello, můžu s tebou konečně mluvit?“

„Jistě, Alice. Můžu ti nějak pomoct?“ Věděla jsem, že ji něco trápí, ale netušila jsem, o co jde.

„Alice, Bella se musí ještě šetřit,“ napomenul ji Edward.

„Vždyť si s ní chci jen promluvit.“ Vyplázla na něj jazyk a zavěšená do mé paže mě vedla k sobě do pokoje.

„Tak konečně budeme mít trochu klidu bez dozoru.“

„Alice, co to povídáš, před Edwardem přeci můžeš říkat všechno.“

„To není úplně pravda.“ Našpulila pusu.

„Jak to myslíš?“

„To je jedno.“

„Alice, ty mu něco tajíš?“

„Mám před ním jedno malé tajemství. Brzy se ho dozvíš, ale tobě nemám některé věci říkat. Hlídá každé moje slovo, že bych ho nejraději něčím praštila.“

„Tak proto k nám nechodíš na návštěvu?“ Už mnohokrát mě napadlo, proč už Alice nikdy nepřišla. Byla u nás jen jednou a Edward dával jasně najevo, že se mu to nelíbí. To bylo, když jsme spolu začínali chodit. Nikdy už k nám nikdo z jeho rodiny nepřišel, tedy kromě Carlislea, ale to šlo jen o lékařské prohlídky.

„Jo, ale o tom teď nebudeme mluvit.“

„Alice, o co jde?“

„To ti musí říct Edward sám, ale teď ten hlavní důvod, proč jsem s tebou chtěla mluvit. Jakou máš představu o svatbě?“

„Eh, no... Já ještě přesně nevím.“

„Byla bys ráda, kdyby ti s tím někdo pomohl?“

„Ano, jistě.“

„A mohla bych ten někdo být já?“

„Vlastně... proč ne.“

„Já to věděla,“ zatrylkovala a radostně tleskla. „Takže ti nebude vadit, když ti ukážu šaty?“

„Co? Ty máš pro mě šaty?“ Málem mi spadla brada na zem.

Ze skříně vytáhla velký pytel, ze kterého vyndala dlouhé bílé šaty s vlečkou.

„Co na to říkáš?“ vyhrkla netrpělivě, sotva látka byla vidět.

„Jsou nádherné,“ vydechla jsem.

„To vím, ale jsou dostatečně nádherné pro tebe, jako nevěstu?“

„Já nevím." Opatrně jsem si vzala do ruky ramínko, na kterém šaty visely, a stoupla si před velké zrcadlo. Šaty jsem k sobě přitiskla a dívala se na svůj odraz. Byly opravdu nádherné, panenská bílá jako sníh, krajka kolem výstřihu a rukávů, dlouhá sukně s krátkou vlečkou. Pak jsem zvedla oči a zadívala se na svůj obličej. Vždycky jsem byla bledá a po těch dnech v posteli jsem byla ještě bledší. Díky dostatku spánku byly mé kruhy pod očima minimální, ale místo nich se tam objevily malé, sotva viditelné vrásky.

„Ne, Alice, nezlob se. Jsou nádherné, ale to nejsou šaty pro mě.“

„Proč ne? Vždyť se ti líbí. Vyzkoušej si je a ještě uvidíš.“

„Já si je nemůžu vyzkoušet.“

„Proč?“

„Bílá je přeci barva neposkvrněné nevěsty a já jsem máma.“

„Bello, neblázni. Spousta holek se vdává v bílém a nemusí to být ani jejich první svatba.“

„To je sice možné, ale já se na to necítím.“

„Je v tom ještě něco, že jo?“ Proč jsem tak průhledná?

„Já... vidíš ty vrásky pod očima?“ Zadívala se mi na vteřinu do tváře.

„To zamaskuje i ten nejlevnější make up. Jak to s tím souvisí?“

„Letos mi bude třicet. Nebudu se vdávat v bílém téměř ve třiceti, jsem na to stará.“ Navíc představa mě ve svatebních šatech a po mém boku ten mladý dokonalý muž jistě ve skvěle padnoucím obleku. Připadala bych si směšná.

Nevěřícně se chytila za hlavu.

„To nemůžeš myslet vážně. Kvůli takové hlouposti si nechceš vzít ty nejúžasnější svatební šaty, jaké pro tebe mohl kdo navrhnout?“

Věděla jsem, jak je Alice nezdolná, když si vezme něco do hlavy. Musela jsem ji usadit. „Alice, sama jsi se ptala, jestli mi můžeš pomoct se svatbou. Souhlasím, že mi pomůžeš pouze v případě, že mě nebudeš do těch šatů nutit a já budu mít ve všem poslední slovo. Souhlasíš?“

Cosi zabrblala a zhluboka se nadechla.

„Dobře, je to tvoje svatba. Chtěla jsem jen, abys byla pro Edwarda dokonalá.“

„Já vím, děkuji. Ale v žádných šatech nebudu nikdy pro Edwarda dokonalá,“ povzdychla jsem si.

„Co to povídáš? Kdyby si to myslel, tak tě o ruku nepožádá.“

„Mám jediné štěstí.“ Nechápavě se na mě podívala. „Láska je slepá,“ dodala jsem.

Alice nesouhlasně zavrtěla hlavou.

„A přemýšlela jsi, jaké bys chtěla oznámení?“ Debata o svatebních šatech, alespoň těch v místnosti, byla uzavřena. Nastala řada otázek na můj názor na to a na ono. Ani jsem nevěděla, že na svatbě musí být sladěná kytice nevěsty s oděvem ženicha. Začínala se mi z toho všeho točit hlava. Kdyby Edward nepřišel, asi bych ho sama ze zoufalství zavolala.

„Omlouvám se, že ruším, ale musíme vyzvednout Eda.“ To byla úleva. Malý Edward v posledních týdnech zůstával ve školce až do večera. Nechtěl už domů chodit po obědě a vzhledem k mému zdraví jsem byla ráda, že si užívá alespoň ve školce. I když myslím, že i se strejdou Edwardem by našli určitě taky zábavný program.

„Ale ještě jsme to nestihly všechno probrat,“ namítla Alice.

„Tak víš co, přijď zítra dopoledne k nám,“ navrhla jsem.

Alice se rozpačitě podívala na Edwarda.

„Nevím o co jde, ale mé pozvání platí i přes nějaký hloupý Edwardův zákaz.“ Zamračil se. Věděl, že ho cestou domů čeká výslech.

Se všemi jsme se rozloučili a spěchali do školky.

„Tak o co jde?“ ptala jsem se, jen co za ním zaklaply dveře u auta.

„O nic.“

„Ty jsi Alici i všem ostatním zakázal, aby k nám chodili?“

„Nezakázal jsem jim, aby chodili. Jen jsem je poprosil, aby tě zbytečně neobtěžovali.“

„To je slovíčkaření. Co mi nesmějí říct?“

„Proč myslíš, že ti to řeknu zrovna já, když jim jsem to nedovolil?“

„Protože jsem tvoje budoucí žena.“ Neodpověděl. Bylo mi líto, že jsem zkazila jeho povznesenou náladu, kterou šířil okolo sebe od toho večera, kdy jsem souhlasila se svatbou, ale štvalo mě, že mi něco tají.

„Myslela jsem, že před sebou nemáme tajemství,“ udeřila jsem na něj.

„Lidé nesmějí vědět o existenci upírů. Ty se budeš muset smířit jen s neznalostí jedné informace.“ Co je to za odpověď?

„To mi má jako stačit?“

„Bude muset.“

„To si snad ze mě děláš legraci?“ Neodpověděl.

Ticho trvalo až do konce cesty. To byla naše první hádka, hádka ani nevím pro co. Co mi může tajit? Může být ještě nějaké strašnější tajemství než to, že je upír? Z té představy mi naskočila husí kůže.

„Ahoj strejdo. Jééé, mami, ty jsi taky přijela.“ Malé ruce mě objaly kolem krku. Přitiskla jsem svého chlapečka k sobě. Měla bych ho od všeho špatného chránit a budu si brát upíra. Asi jsem se zbláznila.

Zazvonil telefon v Edwardově kapse.

„Ano?“

Podíval se  na mě a zbledl, tedy pokud je to u jeho bílé kůže ještě vůbec možné.

„Díky,“ řekl sklesle a telefon zmizel zase v jeho kapse.

„Mami, paní učitelka nám říkala, že brzy půjdu do školy.“

„Ano, ale zas tak brzy to nebude. Až za tři měsíce. To se ještě mnohokrát vyspíš.“

„Tři měsíce? To musí být tři měsíčky na obloze?“

„Ne, miláčku. Tomu se tak říká, když měsíček doputuje od novu k úplňku a zase zpátky. Vždyť víš, že je měsíc na nebi někdy jen malý srpeček, až není vidět, a pak zase roste a je veliký a kulatý.“

„Ano, je z něj miminko a pak je dospělý. Mami, a až vyrostu, bude ze mě potom taky miminko?“

„Jsi snad měsíček?“ Smála jsem se.

„No, paní učitelka říká, že se někdy usmívám jako měsíček.“

„Paní učitelka má pravdu, ale obávám se, že z tebe miminko už nebude.“

To už jsme byli doma a vystupovali z auta. Ten můj malý rošťák se rozběhl s radostným pokřikem k domu.

„Bello, nechtěl jsem...“

Prudce jsem zavřela dveře, až to bouchlo, a rychle spěchala za synem. Pořád vzdychám, jak je dokonalý, a on mi zatím celou tu dobu něco tají. Jestli je to horší než to, že je upír, tak to raději ani slyšet nechci.

„Ede, hádej, co bude dnes k večeři?“ volala jsem přes celý dům, aby mě v pokoji slyšel. Hned jsem začala vybalovat jídlo od Esmé.

„Kuře?“

„Zkus to ještě jednou.“

„Pizza?“ Už dupal ze schodů.

„Špagety, ty ježku“

„To je bezvadnýýý!“

Po zbytek večera jsem malému věnovala plnou pozornost. Díky tomu neměl Edward možnost ani na mě promluvit, i když se pokoušel.

„Počkej, ještě máš mokré vlasy,“ volala jsem na mého malého vodníka, který mi utekl z koupelny, aby mohl skákat po posteli.

„Já, já, já, ne-ne-ne-chci. Já ská-kám!“ skandoval do rytmu svých výskoků.

„Takhle ti ta nová postel dlouho nevydrží. Nech toho, nebo ji rozbiješ.“

„Já ji nechci rozbít,“ řekl zkroušeně, když dopadl na zadek.

„Tak po ní už neskákej, ano? Co chceš dneska číst?“

„O Artušovi. Strejdo Ede!“ Edward zřejmě ještě seděl dole v křesle. Po mnoha snahách o hovor a nabídek pomoci kapituloval a jen mě nešťastně pozoroval. Ale při tomhle zavolání hned strkal hlavu do dveří dětského pokoje.

„Dnes budu číst zase pro změnu já,“ řekla jsem ostře.

„Ale strejda mi teď čte,“ divil se můj maličký.

„Tak se zas vrátíme k tomu, jak to bývalo.“

„Ale já chci Edwarda.“

„Bello, mně to nevadí,“ ozvalo se od dveří.

„Ale mně ano, buď budu číst já, nebo jdeš hned spát.“ Křikla jsem a hned toho zalitovala. Vidět slzy v dětských očí je jedna z nejvíc skličujících věcí na světě.

„Já chci číst.“ Utřel si malý nosík.

Dveře se zavřely.

„Promiň, miláčku.“ Setřela jsem mu kapičky s tváří. „Takže o Artušovi...“ Hledala jsem knihu. „Á tady je to. Je to už dávno, co na Kamelotu vládl pevnou rukou král Artuš a jeho kouzelný meč...“

Byla to chyba dovolit, aby se ti dva tolik sblížili. A já husa jsem si to ještě přála a byla jsem z toho nadšená, když si tak dobře rozuměli. Na co jsem to myslela? Malý kluk by neměl být v blízkosti takovému nebezpečí, jako jsou upíři. Nikdy nemůžu vědět, co se stane a co všechno mi ještě bude tajit.

Sledovala jsem, jak maličký spí. Nechtělo se mi od něj odcházet, nechtěla jsem potkat toho, který na mě čeká za dveřmi. Ale byla jsem hrozně unavená a spánek v houpacím křesle není pro moje bolavá žebra tím nejvhodnějším řešením.

Zhluboka jsem se nadechla a vyšla z dětského pokoje. Za dveřmi nikdo nestál a v domě bylo ticho. Zamířila jsem rovnou do svého pokoje. Třeba odjel domů a dá mi pokoj. Doufala jsem, ale marně. Čekal u mě v pokoji, stál zády ke dveřím a díval se z okna.

„Jdi pryč,“ zasyčela jsem.

„Kam bych měl jít?“ ptal se tak nevinně, že bych mu nejraději dala facku. Kde se najednou ve mě bere ta agrese, to mi přeci není podobné.

„Máš svůj dům, jdi tam.“

„Můj domov je u vás,“ pronesl klidně.

„Už ne,“ odsekla jsem.

„Miláčku, nechápu to. Nemůžeš přeci kvůli jedné hádce házet do koše celou naši budoucnost.“

„Můžu dělat, co chci, a tobě do toho nic není.“

„Jak to můžeš říct? Ty a Edward jste pro mě nejdůležitější bytosti na světě.“

„Myslíš lidé. To ty jsi mýtická bytost,“ procedila jsem skrz zuby.

„O to tedy jde? Najednou ti vadí, co jsem zač?“ Měla jsem pocit, že kdyby mohl, tak má v očích slzy. Jeho výraz byl stejný jako mého malého spáče před několika minutami. Sevřelo se mi z toho srdce, ale nemohla jsem teď ustoupit. Musím chránit svého chlapečka.

„Nikdy mi nevadilo, že jsi upír, dokud jsem nepochopila, jaká hrozná tajemství ještě můžeš skrývat. Nemáme se už o čem bavit. Běž pryč, prosím tě.“ Ale nechtěla jsem, aby odešel. Sama jsem najednou cítila, jak mi vlhnou oči proti mé vůli.

„Nemám žádná hrozná tajemství.“ Blížil se ke mně. Otevřela jsem dveře pokoje a rukou k nim ukázala.

„Běž pryč.“

„Musím ti to vysvětlit,“ naléhal.

„Já nechci nic slyšet. Vypadni z mého domu!“

Poslechl. Zavřela jsem za ním dveře, o které jsem se zády opřela, a sjela po nich na zem, kde jsem se rozbrečela jak malá holka. Byla jsem doteď tolik šťastná, ale už si nemůžu nechat nic namlouvat. Sice tvrdí, že přede mnou tají jednu informaci, ale bůhví, jak je to doopravdy. Už se nemůžu nechat oblbovat. Možná měl Jacob pravdu. To pomyšlení ve mně vyvolalo další vlnu nářku, se kterou jsem se doškrábala do postele. Byla bez něj tak prázdná, ale od teď musí mé hlavě stačit jen polštář. Už žádné rameno, už nikdy žádné objetí v pevném voňavém náručí. A to jsem si ho chtěla pustit ještě blíž, a to nejen do svého života, ale i ke svému tělu. Já blázen jsem s ním chtěla tolik být...

Mučila jsem se výčitkami a svými touhami, které už nikdy nedojdou naplnění. Ani nevím, co bylo horší. Někdy uprostřed svého sebetrýznění jsem musela usnout, protože mě najednou budil ženský hlas.

„Bello, vstávej. Slyšíš mě? Tak už se probuď.“ Neochotně jsem otevřela oči.

„No, ty vypadáš.“

„Sue, kde ses tady vzala?“

„Edward volal, že budeš potřebovat pomoct.“ Proč se ještě stará? Copak jsem ho jasně nevyhodila?

„Kolik je hodin?“ zaskuhrala jsem.

„Bude poledne.“ To mě probralo, až jsem vyskočila z postele.

„Kde je Edward?“ Jak jsem mohla zapomenout vstát a postarat se o něj. Jsem vážně příšerná matka.

„Přijeli jsme už brzy ráno a Seth ho cestou do práce odvezl do školky.“

„Eh, děkuji.“

„Běž se umýt, připravím ti snídani.“

Nemotorně jsem se dopravila pod sprchu, ale má očekávání nenaplnila. Přála jsem si, aby voda smyla veškerou bolest, kterou jsem cítila. Ta fyzická mi tolik nevadila.

„Krásně to voní, děkuji,“ řekla jsem později u stolu spíš ze zdvořilosti. Neměla jsem na jídlo ani pomyšlení.

„Pohádali jste se,“ konstatovala Sue, když mě pozorovala, jak se vidličkou šťourám v jídle.

„Jak to víš?“

„Od té doby, co jste spolu, mou pomoc nepotřebuješ. Všechno zastane sám. Když volal, zněl hodně smutně. Naléhal, abych za tebou přišla, co nejdřív. Bál se o tebe.“

„Hmmm.“

„Tak co se mezi vámi stalo?“

„Lhal mi.“

„O čem ti lhal.“

„Já nevím...“

„Jak můžeš potom vědět, že ti lhal?“

„No, spíš neřekl mi pravdu, celou pravdu.“

„Pravdu o čem?“

„To je právě to, co nevím. Něco mi nechce říct a dokonce zakázal své rodině, aby za mnou chodili. Tolik se bál, že by se mohli podříct.“

„Chápu, že se na něj zlobíš, ale neměla by ses zlobit dlouho. Čeká vás přeci svatba.“

„Nečeká, já si ho nevezmu.“

„Podívejme, bráníš ho před celým světem a nakonec si ho nechceš vzít kvůli nějaké hlouposti.“

„To není hloupost,“ obořila jsem se na ni.

„To nemůžeš vědět.“

„Co mi může tajit? Musí to být něco horšího než to, že je upír. Upíři, kromě Cullenových samozřejmě, jsou krvelačné pijavice bez zábran.“

„Nikdy by mě nenapadlo, že z tebe uslyším Jacoba.“ Zavrtěla hlavou a sedla si na židli naproti mně.

„Ty si myslíš, že ti tají něco strašného?“

„Co jiného by mi taky mohl tajit? Po tom všem, co o něm vím, to nemůže být nic hezkého.“ Vždyť mi řekl i o své temné době, kdy lovil lidi, zločince. Ale to jsem Sue nechtěla říkat. „Musí mi tajit něco strašného a já nemůžu dovolit, aby něco takového ohrožovalo mého syna.“

„Chápu, že máš o malého Edwarda strach. Ale opravdu si myslíš, že ten starostlivý Edward Cullen ti tajil něco, co by vás dva mohlo ohrozit? Po tom všem, co pro vás dva udělal? Při tom jak se o vás, a hlavně o tebe, v poslední době staral?“

„No... Samotnou mě to překvapilo. Já nevím.“ Bylo to divné, ale nějak jsem nedokázala připustit jeho nevinu. Zlobila jsem se, že má přede mnou nějaké tajemství. Já mu na sebe řekla i to nejhorší.

„Víš, že tě mám ráda Bello, jako svoji dceru.“

„Ano, taky tě mám...“ Nenechala mě domluvit.

„Proto ti snad nebude vadit, co ti teď řeknu. Musíš si vážit toho, co ti život nadělil a nenechat uraženou pýchu, aby ti to pokazila.“

„Já nejsem uražená,“ ohradila jsem se vztekle.

„Jak myslíš, ale zkus nad tím přemýšlet.“ Zvedla se a začala se chystat k odchodu.

„Upekla jsem ti pár ryb, co ještě ulovil Charlie. Máš je v lednici a pár syrových jsem dala do mrazáku. Každou chvíli se pro mě Seth staví, aby mě odvezl domů.“

„Ty už půjdeš?“ Mrzelo mě to, nechtěla jsem být doma sama, odvykla jsem samotě.

„Seth má pauzu na oběd. Večer nebude mít čas, má rande.“ Protočila oči.

„A kdo je tentokrát ta šťastná?“ Sethovy avantýry byly všechny stejné, jedno nadějné rande a pak už se jim neozval. Nikdo nevěděl, proč mu žádná dívka není dost dobrá.

„Anna Sheltonová, pracuje jako sekretářka na radnici. Asi jsem toho svého chlapce špatně vychovala, když si není schopný najít slečnu.“

„Třeba si jen nenašel tu pravou.“

„Snad máš pravdu.“

Ozval se zvonek u dveří.

„Už jdu, synku. Tak Bello, opatruj se a nezahazuj hned všechno kvůli jednomu hloupému nedorozumění.“

„To nebylo žádné hloupé...“

„Dobrý den, ahoj Bello!“ Alicin zvonivý hlas nás přerušil.

„Alice, co ty tady děláš?“ Dívala jsem se na ni překvapeně.

„Pozvala jsi mě, vzpomínáš?“

„Ano, měly jsme se domlouvat na svatbě, ale když žádná nebude...“

„To ještě není jisté,“ oponovala mi Alice. Sue se na mě pobaveně usmála.

„Já se vdávat nebudu, takže je rozhodnuto,“ rozčilovala jsem se.

„To vím, ale myslím, že by ses neměla tak ukvapovat,“ nabádala mě Alice.

„Že mi to říkáš zrovna ty. Sama víš, co mi Edward tají. Není nic, co by mě pře...“

„Vím, že je hloupost se kvůli tomu nevdávat,“ přerušila mě.

„Dobré odpoledne,“ přerušil nás Seth.

„No konečně,“ pozdravila ho Sue.

„Ahoj Sethe, díky, že jsi Edwarda odvezl do školky.“ Snažila jsem se přes vztek projevit svou vděčnost.

„Zdravím, jsem Alice Cullenová.“

„Seth Clearwater.“ Podali si ruku jakoby nic. Přitom Seth ví, kdo jsou Cullenovi. Že by ta averze vůči upírům slábla?

„Těší mě,“ usmála se na něj Alice. „Bello, raději na tebe počkám v obýváku.“ Opustila vchodové dveře.

„Kde jsi byl tak dlouho? Už jsem se bála, že budu muset jít domů pěšky.“

„Promiň, mami, ale pan Newton měl nehodu.“

„Stalo se Mikovi něco?“ Ptala jsem se honem na svého kamaráda ze střední.

„Ne Mike, ale jeho otec John. Nic vážného, jen ťuknul do poštovní schránky, když se vyhýbal kočce paní Webberové. Vlastně to ani nebylo vidět, ale paní Webberová nedala jinak, než že se musí napsat protokol.“

Opravdu žijeme v hříšném městě.

„Sethe, pojďme, ať se včas vrátíš do práce. Pa, holčičko.“ Objala mě a dala mi pusu na tvář.

„Ahoj, a díky Sue. Sethe, ještě jednou moc děkuji.“

„Rád jsem pomohl, je to moje práce,“ hrdě si poklepal na svůj odznak na prsou.

Neubránila jsem se smíchu. Vypadal jako z nějakého westernového filmu.

„Bello, nic mi do toho není... S Edwardem jste se pohádali, viď?“ Zeptal se místo očekávaného odchodu.

Němě jsem přikývla.

„Já vím, že jsem ten poslední, kdo má do toho právo mluvit. Nemám žádnou zkušenost se vztahem a tak, ale pokud jsi s ním šťastná, a mně přijde, že ano, nenech si to zkazit nějakou hloupostí. Ani nevíš, jaké máš štěstí. Najít někoho, s kým chceš být, se každému nepodaří.“

Nemusela jsem vidět jeho ztrápený výraz, abych pochopila, že mluví o sobě.

„Díky, Sethe, vynasnažím se.“

„Edward mi přišel fajn.“

„Vážně? Já myslela, že ti vadí, teda že ti vadí všichni Cullenovi.“

„Víš, jsem tak nějak vázán k poslušnosti naší radě starších. Ale mně nevadí. Neznám je, ale vidím, jak ti pomáhají, teda hlavně Edward. Vím, co jsou zač a taky že neublížili žádnému člověku. Vždyť jeden z nich dokonce lidi zachraňuje.“

„Sethe!“ Volala Sue z auta.

„Promiň, musím běžet.“ Popadl tašku, kterou tam nechala Sue, a zamířil k autu. „No, jo já už jdu,“ mumlal.

Stála jsem ve dveřích a pozorovala, jak odjíždějí. Škoda, že tu Sue nemohla zůstat. Čeká mě teď tolik prázdný dům. Budu umět být zase sama?

„Bello!“ Alice, tak chvilku ještě sama nebudu.

Autor: emam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Překážky - Devátá: