Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Překážky - Druhá

29.08.2013 (12:30) • emam • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 3901×

Boloňské špagety měly být pro Edwarda omluvou za mou odpolední absenci v jeho životě. Bylo to jeho oblíbené jídlo. Snad radost z večeře smyje mé černé svědomí.

„Mamí, jsme doma,“ ozvalo se od dveří. Nechala jsem vše ležet vprostřed vaření a běžela ke dveřím obejmout se se svým malým broučkem.

„Ahoj, zlatíčko, jak ses měl?“

„Bylo to prima, babička s dědou mě vzali na pláž a pak k Blackovým. Strejda Jake mi vyřezal vlka, podívej?“ Edward ke mně natahoval svou malou otevřenou dlaň, kde ležel ještě menší dřevěný vlk.

„Jaku, ty jsi zase začal s dřevořezbou?“ usmála jsem se na jmenovaného, který ještě stál ve dveřích.

„Ahoj, Bello. No, já musím trochu trénovat, abych to pak naučil toho našeho prcka,“ vrátil mi úsměv.

„Je to moc krásný vlk, zlato. Běž si ho schovat do pokoje a cestou zpátky si umyj ruce. Už bude večeře.“

„A co máme?“

„Hádej.“

„Kuře?“

„Neuhádl.“

„Pizzu?“

„Kdepak, špagety.“

„Mami, ty si nejlepšííí,“ za pokřiku se rozběhl do svého pokoje.

„Zdržíš se chvilku?“ ptala jsem se Jacoba.

„Jo, musím s tebou mluvit,“ zněl trochu tajemně, ale protože jsem se vrátila do kuchyně ke své práci, nechala jsem tu záhadu na později.

„Budeš s námi jíst?“

„Ne, díky, Charlott vařila, což teď nedělá často. Asi by mě zastřelila, kdybych se najedl jinde. Je to snad první teplé jídlo od té doby, co je těhotná.“

„Takže už jí je lépe?“

„Vypadá to tak a já v to doufám. Už jsem se začínal bát, že budu muset začít vařit sám,“ při té představě se oklepal.

Špagety byly měkké, omáčka se vařila a na stole bylo prostřeno.

„O čem chceš se mnou mluvit?“ ptala jsem se.

Ze schodů se ozval dusot.

„Já chci hodně!“ křičel ještě na schodech můj malý divočák.

„A kouzelné slůvko?“

„Prosííím!“

Když jsem plný talíř dávala před toho mého malého otesánka, podívala jsem se tázavě na Jacoba.

„Teď ne,“ zašeptal.

„Ede, pozor na ty žížaly, aby ti neutekly!“ obrátil se na mého syna.

„Kde? Kde jsou žížaly?“

„Copak je nevidíš, máš jich plný talíř.“

Večeře proběhla za neustálého pošťuchování těch dvou kluků. Všichni jsme se nasmáli. Jacob je opravdu skvělý přítel a bude úžasný táta.

Přikrývala jsem Edwarda a políbila ho na dobrou noc, když se mě zeptal.

„Uvidím toho pána ještě?“

„Jakého pána?“

„Ten ze včerejška, uááá, jak mě vezl autem,“ zíval téměř za každým slovem

„Ah, to nevím, proč?“

Ale to už jsem se nedozvěděla. Byl po včerejší noci a dnešním bohatém dni tak unavený, že usnul.

„Tak o co jde, Jaku?“ byla má první slova, jen co jsem sešla dolů.

„Bells, neměl bych ti to říkat, ale musím,“ začal vyhýbavě.

„Něco se stalo?“ hned mě začaly napadat různé katastrofické scénáře týkající se mých blízkých. Určitě je něco s tátou nebo se Sue.

„Ne, zatím.“

„Tak už to vyklop,“ začala mi docházet trpělivost.

„Víš, jak se před časem ztratil jeden kluk od nás z rezervace?“

„Jo, táta se o něm jednou zmiňoval. Stalo se mu něco, už ho našli?“

„Vrátil se,“ řekl zamyšleně.

„A je v pořádku?“

„Je a není.“

„Jacobe, říkal jsi, že mi musíš něco říct a teď to z tebe nemůžu vytáhnout. Tak co je?“ obořila jsem se na něj.

Rozpačitě se na mě podíval a pak sklopil oči.

„Vždycky jsem si myslel, že naše legendy jsou jen mýty, pohádky pro děti. Nesměli jsme je nikdy vyprávět mimo kmen. Neposlechl jsem, měl jsem je jen za staré povídačky. Proto jsem ti je vyprávěl a i Ed je zná. Jenže včera v noci jsem zjistil, že zas tak mimo nejsou.“

Nevěřícně jsem se na něj podívala.

„To myslíš vážně?“

„Nevím, co všechno, ale ta část o vlkodlacích a studených rozhodně ne," podíval se mi do očí.

„Nikdo mimo kmen to nesmí vědět. Podepsali jsme smlouvu. Ale snad díky mému postavení můžu obhájit, že vy dva to víte.“

„Co, jaké máš postavení?“ koukala jsem na něj nechápavě.

„Po smrti táty jsem něco jako... náčelník kmene.“

Musela jsem vyprsknout smíchy, Jacob a náčelník! Ale jeho vážný pohled můj smích uťal.

„Ty si neděláš legraci, viď?“ Jen zavrtěl hlavou. „A co s tím mám společného já?“

„Jeden ze studených byl včera ve tvém domě.“

„Kdo? Včera u mě nikdo nebyl. Snad jen... Edward Cullen?“ To nemůže myslet vážně.

„Nejen on, ale všichni Cullenovi jsou... studený, hnusný pijavice,“ řekl s nenávistí.

„To bude omyl.“

„Žádný omyl, Bello. Ten kluk, Johny Uley, zmizel na několik týdnů, protože se proměnil, chápeš? On je vlkodlak. Musíte se od Cullenových držet dál. Slib mi to.“

„Jacobe, to je šílené. Vždyť jejich děti chodí k nám do školy a nikomu se nic nestalo.“

„Zatím se nic nestalo. Nemůžeš vědět, kdy se to změní.“

„Ale včera... Kdyby nebylo Edwarda Culena, můj malý Edward by bloudil po lese možná ještě teď.“

„Nevím, proč sem přišel a proč ti pomohl, ale náhoda to určitě nebyla. Tomu nevěř.“ Nebyla náhoda, že Edward Cullen zachránil mého syna a přišel do mého domu? Necítila jsem strach, ale radost.

„Nemusel by sem chodit, kdybys Edwardovi nevyprávěl ty vaše hloupé historky,“ vyčetla jsem mu konečně to, co mě trápilo.

„Za to se omlouvám. Nenapadlo mě, že bude chtít vidět vlkodlaky a už vůbec ne, že se za nimi vydá uprostřed noci.“ Tu omluvu jsem mu věřila, ale zbytek ne.

„Omluvu přijímám. Ale nechápu, proč mám teď najednou věřit, že ty báchorky jsou pravdivé?“

„Prostě mi musíš věřit,“ pokrčil rameny.

„Blbosti. Nevím, co se vám v rezervaci stalo, ale pevně doufám, že brzy přijdete k rozumu.“

„Dobře, Bello, nemusíš mi věřit. Jen se, prosím tě, vyhýbej Cullenovým.“ Nikdy jsme jejich společnost nevyhledávala, ale jeho nátlak mě štval.

„Vynasnažím se,“ bylo jediné, co jsem mu byla ochotná říct a pak jsem ho rychle vypoklonkovala z domu. Nemohla jsem ani uvěřit, že jsme vedli takový nesmyslný rozhovor. Vlkodlaci existují, studení existují... zněl mi v hlavě Jacobův hlas. Přála jsem si to co nejrychleji zaspat. Cullenovi přeci nemůžou být...

Hrozný výkřik přerušil mé myšlenky a já se rozběhla nahoru.

„Co se stalo, broučku?“

Noc venku a rušný den si vybrali daň v podobě horečky. Edward celý hořel. Nikdy jsem nechtěla být hysterická matka, ale když mu teplota stoupla na 39,5 i po obkladech, vyrazili jsme na pohotovost. Měla jsem o něj hrozný strach, snad ještě větší než včera v noci. Jestli to vůbec jde.

Na pohotovosti mu naměřili ještě vyšší teplotu. Dali mu antibiotika a pro jistotu si ho nechali na pozorování přes noc. Neexistovalo, že bych šla domů bez něj. Byl celý můj život. Bděla jsem u něj celou noc. No, vlastně jsem na židli vedle jeho lůžka usnula.

Svítalo, když mě vzbudila sestra. Kontrolovala Edwardův stav. Teplota ustoupila. Málem jsem slyšela kámen padající z mého srdce. Snad brzy půjdeme domů.

„Měla byste si jít odpočinout.“

„Nemůžu ho tu nechat... Ale potřebovala bych si zavolat, je tu někde telefon?“

„Dole, ve vstupní hale. Klidně běžte, počkám u něj.“

„Díky.“

Musela jsem zavolat tátovi. Měli jsme ho přijet navštívit, což teď nepůjde. A pak se budu muset taky otočit doma a... Na chodbě jsem zahlédla doktora s nevýslovně hezkou tváří a blond vlasy. To nemůže být nikdo jiný než...

„Doktor Cullen?“ zavolala jsem na něj. Hned se na mě otočil a já věděla, že se nemýlím. Ten vzhled tolik podobný a přeci jiný, jako měly všechny jeho adoptivní děti. Stejná barva pleti, stejné oči.

„Přejete si?“

„Jsem Isabella Swanová, učím vaše děti literaturu.“ Zeširoka se usmál a podal mi ruku. Byla tak studená.

„Jsem rád, že vás poznávám. Moje děti o vás hodně vypráví.“

„Vážně?“ trochu mě tím zaskočil, ale třeba chtěl být jen zdvořilý.

„Chtěla jsem vám poděkovat za Edwardovu pomoc. Jsem vám vděčná, že jste mu dovolili přivést mi zpátky mého syna, i když už nebyla nejvhodnější hodina. Mohli jste klidně zavolat, abych si pro něj přijela.“

„To je samozřejmé. Přeci vás nebudeme tahat do noci. A co vlastně děláte v nemocnici? Snad se vám něco nestalo?“ nasadil profesionální přístup.

„Maličký dostal v noci horečku a leží teď na pozorování. Snad jen vyčerpaný organizmus, ale nevím,“ sotva jsem mluvila, jak jsem byla unavená.

„Nebojte se, mám na pediatrii dobré známé. Podívám se, co bych mohl pro vašeho syna udělat.“

„Děkuji, ale nechtěla jsem vás obtěžovat.“

„To není obtěžování, udělám to rád.“

„Carlisle, máme příjem!“ zavolal kdosi a doktor Cullen se otočil.

„Promiňte, musím k případu. Stavím se za vámi, až to bude možné,“ a byl pryč. Jeho rychlost mě trochu překvapila, ale z únavy jsem byla poněkud vláčná. Pro mě by byl teď rychlý i šnečí povoz.

Vyřídila jsem telefonát a spěchala za Edwardem na pokoj. Ještě spal.

Naštěstí to opravdu nebylo nic vážného, opravdu jen celkové přetažení organizmu. I doktor Cullen si našel čas, aby mě o tom ujistil, než nás před polednem pustili domů. Ten můj malý divoch si pobude několik dnů v posteli. Asi ho tam budu muset přivázat, protože jen co otevřel oči, chtěl se vydat na prohlídku nemocnice.

Sotva jsem za sebou zabouchla domovní dveře, už klepala Sue a Charlie. Přivezli nám oběd a Sue se postarala o malého. Byla jsem jí nesmírně vděčná. Konečně jsem se mohla vyspat.

„Promiň, Sue, jak mu je?“ šeptala jsem, abych Edwarda nevzbudila v jeho pokoji. Bylo něco okolo páté ráno.

„Je silný a bude zdravý. Ty ses konečně trochu vyspala. To je dobře.“

„Ale neměla jsem ho nechat samotného.“

„Nebyl sám a ty taky potřebuješ občas čas jen pro sebe.“

„Já vím, díky.“

„Pojď se mnou dolů, upekla jsem koláč a šálek kávy ti taky prospěje.“

Zlatá Sue, asi bych bez ní byla ztracená. Nechaly jsme mého malého spáče v klidu odpočívat a vydaly se do kuchyně.

Strčila jsem do pusy velký kus koláče a až pak si uvědomila, jak velký hlad vlastně mám. Kdy jsem naposled jedla?

„Bello, neměla by ses na Jacoba zlobit. On to myslí dobře,“ začala Sue. Takže o mém hovoru s Jakem ví.

Podívala jsem se na ní: „A ty věříš těm povídačkám?“

„Ano, je to tradice našeho kmene, kterou si po generace předáváme. A příchod Cullenových to jen potvrzuje.“

„Jak to myslíš?“ nechápala jsem.

„Vyprávěl ti Jacob o smlouvě, kterou jsme se studenými podepsali?“

„Ano,“ ve smlouvě stálo, že žádný studený neohrozí lidský život a za to jim Quileuté umožní žít za hranicemi svého území, aniž by je prozradili.

„Cullenovi jsou ti, kdo tu smlouvu podepsali.“

„Ale vždyť ta smlouva byla přeci podepsaná kdysi dávno. Jak ji mohli podepsat Cullenovi?“

„Studení nestárnou, jsou nesmrtelní.“

Studení nestárnou, to zní jak hláška z nějakého špatného hororu. Ale ta studená ruka doktora Cullena... Najednou se mi vybavil i Edwardův sice sladký, ale chladný dech. Edward Cullen je nesmrtelný?

Celou neděli zůstala Sue s tátou u nás, až večer se vydali domů. Ráno se Sue vrátí, aby Edwarda pohlídala, zatímco budu v práci. Malému bylo víc než dobře. Kdybychom nebyli v nemocnici, ani bych nevěřila, že ho něco trápilo. Celý den běhal po domě a vymýšlel různé lumpárny. Kdyby venku nepršelo, asi bych ho neudržela v domě.

Teď už ale klidně spinkal ve své postýlce a já byla konečně sama se svými zamotanými myšlenkami.

Co mám s tím vším dělat? A mám vlastně vůbec něco dělat? Jestli jsou všechny quileutské legendy pravdivé, jak se mě to vlastně týká? Jacob mě prosil, ať se Cullenovým vyhýbám. To jsem zatím dělala i bez jeho naléhání. A donedávna se zdálo, že možná i Edward Cullen se vyhýbá mně, tedy až do té noci, kdy mi přivedl Edwarda zpátky.

Edward přivedl Edwarda. To zní. Vždycky se mi jméno Edward líbilo. Znala jsem ho z knih, nikdy jsem nikoho s tím jménem nepoznala. Když jsem se dozvěděla, že čekám chlapečka, byl můj výběr jména jasný. Edward Swan, jméno po románových hrdinech a příjmení po matce. Líbilo se mi, jak to zní. A vedle toho teď Edward Cullen, to zní možná ještě lépe...

Tak on přišel schválně sám uprostřed noci a jak bylo vidět, jeho otci to vůbec nevadilo. To není úplně normální přístup k dospívajícímu synovi. Vím, je adoptovaný, proto se o něj možná tolik nebojí. Ale podle doktorova výrazu ho má opravdu rád. Tak jak je možné, že nechá sedmnáctiletého kluka bloumat po nocích a vůbec o něj nemá starost? A co když mu není sedmnáct? Co to napsal ve své eseji?

Musela jsem najít ten správný papír. Měla jsem už vše připravené v tašce na zítřejší výuku. Chvilku mi to trvalo, než jsem našla práci toho správného pisatele. Oči mi padly hned na správný řádek: Zkusme si představit bytost podobnou člověku, ale přesto by jí bylo lidství cizí, protože by byla nesmrtelná.

Edward Cullen je nesmrtelný. Vždyť ta esej je o něm! On si myslí, že nemá právo na lásku, myslí si, že je pro něj zakázaná. Láska mezi člověkem a nesmrtelným. Ten způsob jak to píše, ta hořkost... On je zamilovaný! Proto chce znát můj názor, chce nestranný názor od člověka. Pokud jsem to dobře pochopila, tak se mě ptá, jestli se může zamilovat do člověka. Proč by nemohl? Každá živá bytost má právo na lásku. Šťastná dívka, která získá někoho takového jako je on. Vždyť mnoho lidských mužů ani nedovede hovořit o svých citech. A v té eseji je nejen řeč o citech, ale také o jejich hloubce. Pokud tolik miluje svou vyvolenou a nakonec s ní bude, nemůže být nikdo šťastnější než ona. Tedy pokud to bude vzájemné.

Záviděla jsem jí a štvalo mě, že to tak cítím. Ale pak mě napadalo, může člověk milovat nesmrtelného upíra? Něco takového by ohrožovalo jeho život. Věděla jsem jediné, já bych mohla, kdyby to byl Edward Cullen. Vzdychla jsem si. Tak proč by ho nemohla milovat i jiná žena?

„Maminko!“ ozvalo se zeshora. Papíry jsem dala zpátky do tašky a běžela za mým malým chlapečkem.

Byl jen překvapený, že se vzbudil uprostřed noci sám. Dala jsem mu pusu a počkala, až zase usne. Dívala jsem se na jeho líbeznou dětskou tvářičku. Tohle je jediný muž mého života. Sice mu je teprve pět, ale nikdy nebude v mém životě nikdo důležitější. Musela jsem zavrtět hlavou nad bláznivými pocity, které se mnou ještě před chvílí lomcovaly.

Autor: emam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Překážky - Druhá: