Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Překážky - Dvacátá čtvrtá

02.03.2014 (16:30) • emam • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2191×

„Pochopitelně ne hned, ale až to bude nevyhnutelné, a taky ne napořád, ale musíš nás opustit.“ Konečně jsem se odlepila od dveří, o které jsem se opírala, a udělala krok k Edwardovi, který se na mě zděšeně díval. „Nesmíš si myslet, že jsem nevděčná nebo že jsem tě přestala milovat. To nikdy. Já jen musím myslet na to, co je nejlepší pro našeho syna.“

„A nejlepší bude, když ho opustí otec?“ ptal se váhavě, ale bez vzdoru. Stále strnule seděl na posteli a nespouštěl ze mě svůj pohled.

„Bože, já nevím!“ zaúpěla jsem zoufale. „Ale přece mu nemůžu vzít domov, ve kterém je mu dobře a kde si konečně našel své první kamarády. Vždyť sotva začal chodit do školy.“ Sedla jsem si na postel zády ke svému manželovi a hlavu si schovala v dlaních.

„Takže vás musím opustit,“ ozval se za mnou nešťastný šepot, který mě donutil, abych se otočila a ukázala mu svůj uslzený obličej.

„Nechci to. Nevím, jak to přežijeme, tedy hlavně já, ale nemůžeme se každé dva roky stěhovat. Edward je na to ještě maličký a už si zakusil příliš odmítavosti lidí ve Forks na to, abych ho vystavovala podobným nepříjemným zkušenostem. Miluji tě a nechci tě ztratit a asi se z toho nejspíš zblázním.“ Hlas se mi zlomil a já nebyla schopna pokračovat v obhajobě svého rozhodnutí.

Přišlo mi, že trvalo snad věčnost, než si mě přitáhl k sobě a prsty mi začal stírat slzy. Počkal, až přestanu vzlykat, a pak řekl: „Takže ne hned a ne napořád?“ Pokoušel se o úsměv, ale mě neobelhal. Kdyby to šlo, jeho oči by vypadaly stejně uplakaně jako mé.

Přikývla jsem a pevně ho objala.

„Budeme to muset promyslet,“ hladil mě po zádech, „není přeci důvod k pláči, je to jen dočasné opatření, než...“ Nechal mě, abych doplnila, co mě vedlo k myšlence dočasného rozloučení.

Sedla jsem si tak, abych mu viděla do tváře, a pokusila se mluvit normálním hlasem, ale šlo to ztěžka: „Než náš syn vyroste natolik, abychom mu mohli všechno říct,“ polkla jsem skrz sevřené hrdlo,  „a on to pochopil.“

„Dobře,“ pronesl smířeně a o to víc jsem začala naříkat.

Nevím, jestli by mi bylo lépe, kdyby se hádal nebo se vztekal, ale tohle klidné přijetí mě drásalo zevnitř na kusy. Věděla jsem, že to tak není, ale skoro bych mohla říct, že to čekal. Ale ano, čekal! Vždyť mu musely být jasné všechny možné varianty jak se zachovat. A on nechal výběr na mně a ani se mému řešení nebrání. Ale já jsem přeci jen chybující člověk. Jenže jiná varianta mě nenapadla.

Se Sue jsme brouzdaly mezi uličkami v supermarketu a ona stále cosi přidávala do košíku. Šlo to naprosto mimo mě, ostatně jako veškeré dění od včerejšího večera. S Edwardem jsme se sice domluvili, že podrobnosti o jeho odchodu probereme, až naše návštěva odjede, ale já nebyla schopná myslet na nic jiného.

Není to poprvé, kdy se pokouším představit si svůj život bez něj, přesto je to stejné. Mám pocit, že to nedokážu. Nedokážu žít tak jako předtím, než jsme se dali dohromady, jako předtím, než mě požádal o ruku, předtím, než jsme se poprvé políbili, předtím, než jsem zcela pochopila důvod jeho vyznání v eseji, kterou pro mě napsal. Někomu cizímu by se to mohlo zdát jako hloupost. Jiné vztahy přece trvají i několik let a lidé se rozejdou a najdou si někoho jiného. Jenže i když jsme spolu něco málo přes rok, já si nedovedu představit být bez něj!

Byla doba, kdy jsem se o malého starala sama a nedělalo mi to žádné potíže. Jenže to jsem netušila, jak se dá žít ve šťastném manželství, kdy je muž ženě oporou. Nevěděla jsem, co to znamená být milovaná. Vím, že o jeho lásku nepřijdu, třebaže bude bůhví kde, ale jak budu moct spát bez jeho blízkosti? Vždyť ani nevím, jestli bez něj usnu. Přeháněla jsem. Pochopitelně, že když byl na lovu, musela jsem usnout sama jako velká holka, ale to jsem měla jistotu, že se brzy vrátí. Jenže teď? Až odejde? Ani jeden z nás netuší, kdy bude ta správná doba pro jeho návrat.

„A k večeři si dáte raději ragú nebo zapečené brambory?“

„Promiň, cože?“

„Kde se touláš, Bello?“ Otočila se Sue zády k regálům a nešťastně si mě prohlížela. „Už jsem pochopila, že mi nechcete říct, co se děje. Je to vaše věc. Vy musíte vědět, co je pro vás nejlepší, viď?“ Ten její zpytavý pohled doplněný provokativní otázkou byl jejím pokusem, jak mě rozmluvit.

Váhala jsem, ale pak jsem došla k názoru, že si s někým promluvit potřebuji, a Sue byla skoro jako moje máma. Nikdo lepší přece ani existovat nemůže. A tak jsem si ulevila a řekla jí o tom, proč se náš malý školák popral a jak jsme se s Edwardem rozhodli situaci řešit.

„Nejhorší na tom je asi to očekávání. Nevíme, kdy se něco pokazí. Jestli si někdo všimne, že Edward nestárne, nebo dřív maličký zase něco prořekne a mě tím připraví na několik let o manžela.“

Sue během poslouchání dokončila nákup, který jsem alespoň zaplatila. Víc jsem se na tom podílet nedokázala. Když jsem domluvila, zavládlo mezi námi ticho, při kterém jsme donesly plné tašky do auta a nasedly, Sue na místo spolujezdce a já za volant.

Už jsem chtěla strčit klíčky do zapalování, když konečně promluvila: „Vždycky jsem si myslela, že matka zná své dítě nejlépe na světě.“

„Proč to říkáš?“ Zažehla jsem motor a začala se dívat, jestli mám volnou cestu z parkovacího místa.

„Měla bys Edovi víc věřit, víš? Je sice dítě, ale velice chytré dítě.“

Překvapeně jsem se na ni podívala a raději vypnula motor, abych nenabourala: „Chceš mi říct, že mu máme o všem povědět a nutit ho ke lhaní?“

„Nemusíte ho k ničemu nutit. On to pochopí. Věř mu trochu,“ usmívala se na mě, jako by věděla víc než já.

„Neříkala jsi zrovna, že matka zná své dítě nejlépe?“ vyštěkla jsem na ni. Tohle nemůžu udělat. Můj malý chlapeček už měl dost těžkostí s lidmi, a to mu život sotva začal.

„Ano, to jsem řekla. Ale tebe příliš svazuje strach. Bojíš se, že to nezvládne a pak to bude ještě horší. Jenže, když mu všechno vysvětlíte, on to pochopí, a tak budete moct žít ve větším klidu.“

„To je naprostý nesmysl. Nemůžu po něm chtít, aby lhal.“ Sue jen pokrčila rameny a dřív, než se zmohla na jakýkoli protiargument, raději jsem nastartovala a odvedla řeč jinam, protože hádat jsem se rozhodně nechtěla.

„Seth má pořád tolik práce, že si ani nikoho nemůže najít. Nebylo by lepší, kdyby raději změnil zaměstnání?“

„Jak tě něco takového vůbec mohlo napadnout?“ obořila se na mě. „On svou práci miluje. A není pravda, že si nikoho nenašel. Jen ještě nepochopil, že není nikomu nic dlužný.“

„Takže on a Irina jsou spolu?“

„Zatím ne, ale věřím tomu, že je to jen otázkou času. Přeci nemůže dát přednost svému kmenu před životní láskou, ne?“ Ale její hlas vůbec nezněl jistě.

„Proč by měl dávat přednost kmenu? Tomu nerozumím.“

„Znáš naše legendy a nechápeš, proč potomek vlků nechce upírku?“ naklonila nevěřícně hlavu na stranu a mně to konečně došlo. Seth si myslí, že by porušil quileutské zákony, kdyby si za životní partnerku vybral upíra bez ohledu na to, že by šlo o „vegetariánku“. Ale copak mají indiáni ještě středověk?

„Rada starších mu to nechce dovolit?“ ptala jsem se, protože to bylo jediné, co mě napadlo jako důvod. I když, může si dospělý muž nechat radit od nějakých stařešinů?

„Oni to ani nevědí, ale Seth si myslí, že by takovým vztahem zradil kmen. Vlastně za to může Leah. Když přišla na to, s kým se Seth stýká, udělala hroznou scénu a o pár dnů později byl Seth zavalený prací víc než kdy jindy. Nedal si to ode mě vysvětlit.

Vždy jsem ho učila, že  musí mít povinnost hlavně vůči sobě a ne druhým. Myslíš, že se mi to povedlo?“

„Svědomitý je a neznám zodpovědnějšího muže.“ Tedy až na toho mého, ale to sem teď nepatřilo. „Byl vždycky spolehlivý a obětavý. Ale tak nějak mi přišlo, že obecné blaho je pro něj důležitější než jeho vlastní. Pravý policista,“ usmála jsem se na Sue, která se zatvářila hrozně sklesle.

„Pravý policista, viď? Asi se mýlím. Matka není ta, která zná své dítě nejlépe, ale ta, která doufá v to nejlepší ve svém dítěti.“

Se všemi třemi kluky jsme se sešli doma. Ani mě nepřekvapilo, že společně sedí zase u nějaké videohry, jen mi na tom něco nesedělo a nemohla jsem si vybavit co.

Až když jsem uklidila mléko do ledničky a Edwardovi zazvonil telefon, konečně mi svitlo.

„Ne, není tady. Volala její matka. Divím se, že tobě ne, Dona je v nemocnici s podezřením na salmonelózu.“

„Cože?“ vykřikla jsem, aniž by se mě hovor týkal. To je ono, Dona měla být dnes odpoledne u nás. Chudák malá, je místo toho v nemocnici.

„Je na infekčním oddělení, nevím, jestli tě k ní pustí.“ Edward se odmlčel a pak odpověděl do telefonu: „Pozdravuj ji a dej nám, prosím, vědět, jak se jí daří.“ Konečně zavěsil a zaměřil se na můj zděšený obličej. „Neboj se, není to nic vážného.“

Věřila jsem tomu, dokud nám o dvě hodiny později znovu nevolal Thomas.

„Omlouvám se, že jsem vám volal, ale nevěděl jsem komu jinému,“ vítal nás Tom na nemocniční chodbě před operačním sálem.

„To je v pořádku. Kdyby se to stalo Edovi, taky bych potřeboval něčí přítomnost,“ utěšoval ho Edward poplácáním po zádech.

„Ale co se stalo? Proč je na operačním sále? Salmonelóza přece...“

„Nebyla to salmonela. Ten pitomej doktor na příjmu to totálně zvoral. Byl to slepák, zatraceně,“ rozkřikl se. „Omlouvám se, nechtěl jsem křičet.“

„My to chápeme,“ uklidňoval ho zase můj muž. „Jak dlouho je na sále?“

„Nemohli sehnat chirurga. Prý nějaká autonehoda měla přednost, tak asi deset minut. Vypadala hrozně, už když ji tam vezli. Proboha, jestli se jí něco stane!“ Nešťastně zaťal čelist a zavřel oči.

„A kde je její matka?“ zeptala jsem se.

„Keren,“ odfrkl si, skoro jako kdyby to byla nadávka, „má jógu. Ani ji sem v noci nepřivezla.“ Konečně otevřel oči planoucí hněvem. „Místo toho raději zavolala záchranku, než aby se ji sem obtěžovala sama přivézt.“

„Promiňte,“ přerušila nás sestra. „Pane Williamsi, potřebujeme od vás ještě doplnit nějaké údaje kvůli pojištění.“

„Jistě,“ pokýval Tom nešťastně hlavou a začal jí odpovídat na nějaké otázky.

„Je vůbec možné zaměnit salmonelózu se zánětem slepého střeva?“ ptala jsem se zděšeně Edwarda. „Vždyť mají přece tolik odlišné příznaky, nebo se snad mýlím?“

„Zdá se, že jedna ze sester slavila narozeniny a doktor, který byl zrovna na příjmu, to přehnal s alkoholem,“ vzal mě můj muž stranou, aby nás nikdo jiný neslyšel.

„Jak to víš?“

„Ta sestra na recepci u toho byla a ještě teď má výčitky svědomí, že tomu doktorovi několikrát dolila.“ Jistěže to věděl, pokud na to někdo z personálu v jeho přítomnosti myslel. Občas je fajn mít po ruce čtenáře myšlenek. Ale měli bychom to říct Thomasovi?

„Jakmile jde o peníze, to musí mít vše řádně vyplněné,“ zadrmolil Tom vztekle ihned po odchodu sestry.

„Když budeš potřebovat kvalitního právníka, rád ti dám číslo na jednoho známého,“ nabízel můj manžel. Ani jsem netušila, že někoho takového zná.

„Cože?“ podivil se Thomas se zdviženým obočím. Měl tak nakrabacené čelo, že najednou vypadal o mnoho let starší, než ve skutečnosti byl. Sice jsme se o jeho věku nikdy nebavili, ale vždy mi přišlo, že bude jen o pár let starší než já. Jenže teď bych mu připsala minimálně deset let navrch. Starosti s dětmi opravdu přidávají léta...

„Předpokládám, že budeš chtít nemocnici žalovat za špatnou léčbu,“ doplnil Edward.

„Aha, ano, to bych měl, jinak se to může kdykoli opakovat.“

Thomasova slova mi vnutila nepříjemnou představu, ve které ležel náš maličký nezbeda v celkové anestézii na operačním sále. Přejel mi z toho mráz po zádech.

„Je ti zima?“ ptal se můj muž. „Nemám ti přinést něco k pití?“

„To bys byl hodný. Děkuji.“

„Kávu?“ Přikývla jsem. „A ty Tome?“

„Ne, díky.“

„Budu hned zpátky,“ políbil mě Edward na tvář, lehce pohladil po zádech, abych se uklidnila a odešel.

Po chvilce společného mlčení jsem vyrušila nešťastného otce z jeho myšlenek: „Tome, promiň, že se ptám, ale Dona se nestýká se svými prarodiči? Nechci, aby to vyznělo, že nám vadí být tady s tebou, to vůbec ne, jen jsem zvědavá.“

Smutně se usmál. „Moji rodiče žijí v Bostonu a Keren se se svými rodiči přestala stýkat už před naší svatbou. Vlastně je ani neznám. Jak víš, jsem díky práci často mimo město a když jsem na pár týdnů doma, snažím se všechen čas věnovat Doně. Ani jsem si nevšiml, že se mi staří přátelé v průběhu let nějak vytratili.“

„To je mi líto.“ Najednou mě moje zvědavost mrzela. Ne proto, že jsem se o Thomasovi něco dozvěděla, ale proto, že jsem mu tím ublížila. Jako kdyby nestačila starost, kterou má o Donu. Já mu ještě připomněla jeho osamělost.

„Nemusí. Alespoň jsem tak zjistil, že Dona není jediná, kdo má přátele,“ zadíval se mi vděčně do očí.

Nevím, čím to bylo. Možná tím, že seděl na židli a já nad ním stála. Z té perspektivy působil najednou jako malý chlapec. Nebo mě rozechvělo to, že jsem jednou z mála bytostí, která mu může pomoct, prostě jsem potřebovala najít způsob, jak ho povzbudit, přiblížit se mu, aby věděl, že není sám, ale netušila jsem jak.

Prudce se otevřely dveře od operačního sálu, Thomas vyskočil na nohy a napřímil se. Ale hned zase svěsil ramena, protože to byla jen jakási sestra. Zase nemáme žádné zprávy o Donině zdravotním stavu a to je tam už skoro půl hodiny.

Pochopitelně že jsem o toho blonďatého andílka měla starost, ale jistě mé trápení nebylo tak velké a naléhavé, jako měl její otec. Vypadal tak nešťastně a ztraceně, jak upíral své oči k těm proklatým dveřím vedoucím za jeho maličkou.

Nevydržela jsem to a musela ho obejmout, aby věděl, že jsem tu s ním.

Byl tím zaskočený, ale nevadilo mu to. Naopak mě po chvíli váhání stiskl a řekl: „Díky, Bello. Díky, že jsi tady.“

Chvíli jsme jen tak stáli v objetí toho druhého, dokud si kdosi vedle nás neodkašlal: „Pan Williams?“

„Ano?“ Tom mě okamžitě pustil a upřel svou pozornost na mladou lékařku

„Určitě vás potěší, že je vaše dcera již po operaci. Apendix sice praskl, ale podařilo se nám vše včas vyčistit.“

„Můžu ji vidět?“ vyhrkl.

„Jistě, ještě spí, ale za pár minut nabere vědomí. Zrovna ji převážejí na pokoj, kde jí můžete oba navštívit,“ usmála se na nás mile.

Proč říká, že my oba? Copak k nemocné nemají přístup jen rodiče? Vtom mi najednou svitlo, jak naše objetí mohlo vypadat. Nervózně jsem udělala krok od Thomase, abych dala jasně najevo, že k sobě nepatříme, a rozpačitě se podívala po chodbě. Můj zrak spočinul na mém muži, který stál u výtahu s mou kávou v ruce a ve tváři měl podivný výraz.

Lekla jsem se, že si to snad celé špatně vysvětlil jako ta lékařka. Úzkostí se mi všechno sevřelo. Nějaké hloupé nedorozumění teď opravdu nepotřebujeme. Vtom se na mě usmál. Došel k nám, podal mi kávu a objal mě okolo ramen.

Je to sobecké, já vím, ale měla jsem pocit, že se mi po jeho doteku ulevilo víc, než když ta lékařka mluvila o výsledcích Doniny operace.

Ohodnotila jsem poslední esej, uklidila si stůl a konečně se začala chystat ven z kabinetu a snad i ze školy. Jestli mě ještě na chodbě někdo odchytí, asi už budu muset být nepříjemná.

Zákony schválnosti opravdu fungují. Většinou jdu po práci rovnou domů, ale dnes jsme měli jít celá rodina na večeři. Byla pro Sue a Setha na rozloučenou. Zítra odjíždějí. Moc jsem se na večer těšila, ale samozřejmě, že se objevily neodkladné povinnosti, které mě zdržely. Mohlo mě to napadnout, když se ke mně Diana v poslední době chová tak... Ani vlastně nevím, jak to popsat, ale někdy po tom příšerném valentýnském večírku se změnila. Vstřícnost vystřídala chladnost doplněná dalšími nečekanými povinnostmi, které snad ani jako kantorka na částečný úvazek bych mít neměla. Nechtěla jsem vyvolávat hádku, a proto jsem raději plnila zadané úkoly. Jeden z nich bylo členství v porotě literární soutěže pro naše studenty a s tím spojená administrativa. Přiznávám se, vlastně mě to i bavilo. Jen dnes opravdu nebyl ten nejvhodnější čas na čtení alespoň části ze sto dvaceti odevzdaných prací. Jenže nejsem jediná, kdo si to musí přečíst, a tedy bylo nutné s tím pohnout. Navíc jsem byla hrdá, že je letos mnohonásobnější účast než v minulých letech. Zdá se, že moje hodiny literatury na tom mají také trochu podíl.

Konečně se mi podařilo projít východem školy. Na parkovišti už na mě čekalo moje auto, které měl dnes půjčené Seth. Jenže můj nevlastní bratr nestál u auta, ale nedaleko ode mě v družném hovoru s mojí nadřízenou, která na něj vrhala jeden ze svých supích pohledů. Skoro se mi z toho dělalo zle. Copak takhle mluví s každým zástupcem mužského pohlaví?

„Sethe!“ zavolala jsem na něj. Nechtělo se mi k nim chodit, ale díky tomu, že na mě jen otočil hlavu, usmál se a zůstal stát, jsem byla nucená k nim dojít.

„Ahoj, Diano,“ pronesla jsem sklesle. Snad mi zas nepřipomene nějakou mou údajnou povinnost vůči škole.

„Bello,“ přivítala mě jako nejlepší kamarádku. „Ani ses nepochlubila, jak máš úspěšného a hlavně pohledného bratra.“ Ale to už zas věnovala svůj naléhavý pohled své nové oběti. „Až příště přijedeš, určitě mi zavolej. Já tu vyrůstala a znám místa, o kterých nemají přistěhovalci ani zdání.“ Strčila mu svou navštívenku a kvapně se s námi rozloučila.

„Přestaň se tak hloupě usmívat,“ napomenula jsem Setha. „Ona je pijavice, víš?“

Seth se hlučně rozesmál: „Že tohle říkáš zrovna ty.“

Byl to krásný, ale náročný večer, po kterém nebyl náš malý velký jedlík jediný, kdo hned usnul, a to i navzdory těžkým myšlenkám a nevyřčeným spekulacím, které mě trápily. Vždyť zítra budeme mít s Edwardem celé dopoledne pro sebe a probereme, jak všechno zařídit co nejlépe. Jenže jak se dá dobře zařídit, i když jen dočasný, odchod milovaného muže?

Nebylo divu, že mě tížily špatné sny. Neměly konkrétní podobu. Spíš to byly jen nepříjemné pocity plné osamění a smutku, až jsem z nich musela utéct a probudit se.

Když jsem otevřela oči, zmocnilo se mě zděšení. Postel vedle mě byla prázdná a já málem nabrala dojem, že doba opuštěnosti, kdy je můj muž kdesi daleko ode mě, už nastala. Z ochromení mě probraly tiché hlasy, které se nesly skrz pootevřené dveře z přízemí domu.

Uklidnilo mě to, protože to byl hlas mého muže a Setha. Nerozuměla jsem jim, ale vůbec mi to nevadilo. Edward si povídá se Sethem a to znamená, že je doma a bude tu ještě nějakou dobu a pro tuto chvíli je naprosto zbytečné řešit, jak dlouhá ta doba bude. Teď je tady!

Jenže, jak jsem je poslouchala, najednou mi došlo, že se hádají. To mě probralo z mojí letargie. Posadila jsem se a pokoušela se rozluštit víc. Edward se nikdy s nikým nehádal, pochopitelně když nepočítám jeho hašteření se sourozenci. O co může jít?

Jediná věc, pro kterou bych se se Sethem hádala já, je Diana, ale o tom jsem s Edwardem ještě nemluvila. I když mohl tu dnešní scénu vidět v Sethově hlavě a rozhodl se, že ho bude varovat. Ale že by ta příšerná blondýna v obou vyvolala tak silné emoce?

Nemohla jsem se ubránit zvědavosti. Přehodila jsem přes sebe župan a vydala se za nimi.

„Sethe, prosím. Musíš ji v tom podpořit,“ naléhal napjatý hlas mého muže.

„V žádném případě. Ona s tím nebude souhlasit a já se jí vůbec nedivím. Copak ji neznáš? Jak tě jen mohlo napadnout, že by Bella s něčím takovým souhlasila,“ ohradil se můj nevlastní bratr ostře.

„Tiše,“ napomenul ho Edward. Určitě slyšel, jak scházím po schodech.

Už jsem stála pod schody, když jsem je oba uviděla v obývacím pokoji. Na sobě měli dosud obleky, jako na večeři. Můj manžel se na mě přívětivě usmíval jako obyčejně, ale Seth vypadal dost rozhořčeně.

„Děje se něco?“ ptala jsem se ještě trochu rozespale, ale poznání, že je hádka o mně a nikoli o Dianě, vzbudilo ještě větší zvědavost a došla jsem až k nim.

„Promiň, lásko. Vzbudili jsme tě?“ Edward ke mně přistoupil, aby mě podepřel, když jsem zavrávorala. Moje nohy zřejmě ještě dřímaly. Ale přišlo mi zvláštní, že by si jeho dokonalý sluch všiml mého pohybu, až když jsem šla po schodech. Pozorně jsem se mu zadívala do očí, které skrývaly jakési napětí.

„Ne, měla jsem těžké sny,“ zavrtěla jsem hlavou, abych se trochu probrala.

„To mě mrz.,“ Políbil mě do vlasů.

„Ani se ti nedivím, že máš špatné sny, když má Edward takové nápady,“ zavrčel Seth.

„Sethe, ne!“ snažil se ho jmenovaný umlčet. Překvapeně jsem na něj zamžourala, protože jsem tomu vůbec nerozuměla.

„Bella má plné právo vědět, co pro ni plánuješ. Nebo se chceš opravdu na vaše manželství vykašlat?“

Zděšeně jsem se podívala na svého muže, který mě podpíral a tvářil se podivně. Ten výraz jsem už někde viděla, ale netušila jsem kde.

„Není to, jak si myslíš, lásko.“ Chtěl mě pohladit po tváři, ale já se odtáhla. Vlastně  jsem nebyla schopná pořádně vnímat jeho slova, protože mi pomalu začalo docházet, co Seth naznačil.

On se chce rozejít? Všechno se ve mně sevřelo a najednou jsem se nebyla schopná nadechnout. Znovu jsem se zapotácela, ale pro změnu šokem a zřejmě i nedostatkem vzduchu. Když ke mně vztahoval ruku, aby mě opětovně podepřel, ustoupila jsem o krok dozadu a raději se chytla zábradlí.

„Chceš se rozvést?“ zasípala jsem.

„Ne, nikdy. Navždycky budeš moje žena.“ Objal mě i přes mé protesty.

„Ale Seth říkal...“

Jmenovaný mi skočil do řeči: „A jak sis to představoval? Že dojde do fáze, kdy bude chtít sama rozvod?“

„Co?“ zalapala jsem znovu po dechu. Jak ho mohlo něco takového napadnout!

„Ano, přesně v to jsem doufal,“ svěsil Edward hlavu a opatrně se na mě podíval.

„Jak tě vůbec něco takového mohlo napadnout?“ vykřikla jsem zděšeně. „Nikdy bych nemohla s něčím takovým souhlasit. Nic by mě k tomu nemohlo donutit! Jak jsi vůbec přišel na to, že bych se s tebou někdy mohla chtít rozvést?“

Postupně jsem svůj projev zesilovala, ale on snášel můj křik, který na něj dopadal z několikacentimetrové vzdálenosti, bez pohnutí. I člověka by z toho bolely uši, ale on jen sklopil pohled k zemi.

„Mluv! Chci to slyšet!“

Ale odpovědí bylo jen prohlubující se ticho, které přerušilo až Sethovo vysvětlení.

„Chtěl po mně, abych ti byl nablízku, až odejde, a abych ti ukázal, že máš v životě i jiné možnosti na partnerský život.“

„Co?“ zopakovala jsem znovu, protože jsem stále nechápala, jak to myslí. Jenže ten zvláštní výraz v obličeji mého muže, kterého jsem byla schopná jako jediného milovat, mi napověděl. Už vím, kdy se takhle tvářil poprvé. Bylo to v nemocnici, když mě viděl, jak se objímám s Thomasem.

„Ty chceš, abych si našla někoho jiného?“ Opatrně se mi podíval do očí.

„Prý nikoho hledat nemusíš. Jednoho kandidáta už má,“ dodal Seth znechuceně.

„Thomase,“ vyslovila jsem tupým hlasem ten hrozný poznatek a zhroutila se do blízkého křesla. „Ale já ho objala jen kvůli Doně. Nikdy bych tě přeci nemohla podvést ani nic podobného,“ vydechla jsem ochromená poznáním.

„Lásko, poslouchej mě,“ klekl si přede mě a domáhal se mé pozornosti. Jenže já měla pocit, že mi hučí v uších. Můj muž chce, abych ho opustila, a dokonce mi už za sebe našel náhradu!

Prvotní nával vzteku přehlušilo zoufalství. On je schopný udělat cokoli pro to, aby se mě zbavil nebo co to má být...

„Bello, miláčku, já tě nechtěl ranit.“ Tiskl mé ruce ve svých a já vůbec netušila, jak se zachovat.

„Pořád tě miluji víc než cokoli na světě,“ naléhal na mě.

„Tak proč?“ Hlas se mi chvěl.

Seth rozčileně potřásl hlavou a beze slova odešel. Nemusel nic říkat. Teď už to nebylo nutné. Vysvětlení mi musel podat jedině Edward.

„Proč chceš, abych se s tebou rozvedla a byla s Tomem?“

„Prosil jsem Setha, aby tu pro tebe byl po mém odchodu a po nějakém čase tě podpořil, až se zamiluješ do Thomase.“

„Jak až se zamiluji do Toma? Vždyť já miluji jen a jen tebe a to se nikdy nezmění.“ Přála jsem si, abych zněla přesvědčivě, ale spíš to bylo jako velice vyčerpaný povzdech.

„Zatím, ale až budu pryč... Jsi člověk a ne neměnný upír jako já. Ty se můžeš znovu zamilovat. Uvědomil jsem si to, když jsem vás viděl v objetí a slyšel vaše srdce, jak rychle bijí jedno pro druhé...“

„To není pravda. Moje srdce bije jen pro tebe,“ skočila jsem mu do řeči. „Nikdy jsem ti ani v myšlenkách nebyla nevěrná. Tom je jen kamarád.“

„Zatím,“ usmál se smutně. „Ale je to taky muž, který tě přitahuje. Možná o tom ani nevíš, ale tvoje tělo to ví a já to viděl. A od přátelství a přitažlivosti je jen krůček k ...“

„Ne, proč to říkáš?! Já o nic takového nestojím.“

„Zatím, ale když tu nebudu nebo za pár let zjistíš, že muž, který po tvém boku bude moci stárnout stejně jako ty...“

„Jdi do háje s tím svým zatím.“ Odstrčila jsem ho od sebe, abych se mohla postavit. Kdyby mi nechtěl uhnout, nemusel, ale za tu dobu, co jsme byli spolu, se naučil vyhovět požadavkům mých gest jako obyčejný člověk. Byl z toho překvapný, až si sedl na zem. Nikdy jsem ho dosud od sebe neodehnala. „Slíbil jsi mi, že nikomu ani ničemu nedovolíš, aby nás rozdělil, a najednou to chceš udělat sám? Bojíš se, že nebudu dostatečně silná na to, abych odolala jiným mužům, když ty budeš pryč, a tak mi raději dáš požehnání a vybereš mi za sebe jiného kandidáta?“

Autor: emam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Překážky - Dvacátá čtvrtá: