Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Překážky - Pátá

11.09.2013 (17:45) • emam • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 3512×

Na sobotu jsem se vůbec netěšila. Čekala mě sice oslava Edwardových narozenin, ale moje rodina by asi nepřekousla, kdybych si pozvala Edwarda staršího, svého upířího přítele. Zatím o nás věděla jen jeho rodina. Nemůže to tak být věčně, ale nevěděla jsem, jak tu situaci vyřešit. Při všem, co se dělo, jsem to ani se svým přítelem probrat nestihla. Přítel, partner, jak hezky to zní a obzvlášť v souvislosti s Edwardem Cullenem.

Vyzdobila jsem kuchyň a obývák girlandami, které jsem měla schované z loňska, upekla dort a na malou kartičku namalovala obrázek postele. Do pondělka to bude muset malému oslavenci stačit, protože dřív postel nepřivezou.

Rozhlížela jsem se nespokojeně po vyzdobeném přízemí mého domu. Přála bych si udělat něco většího. Přeci jen šesté narozeniny se slaví pouze jednou za život. Ale víc možností prostě nemám. Třeba mu všechny nedostatky alespoň částečně vynahradí další oslava u Cullenových. Věděla jsem, že se tam něco chystá, ale Edward mi nechtěl nic prozradit.

Už mám jen půl hodiny, než přijde maličký i se všemi hosty. Měla bych se dát trochu do pucu. Zamířila jsem ke schodům, když zazvonil zvonek. Tak to už se upravit nestihnu. Rozeběhla jsem se ke dveřím.

„Překvape-ní. Co tady děláš?!“

Ve dveřích sice stál Edward, ale ne ten na kterého čekala oslava. V rukách držel velkou krabici a za ním vykukovali další.

„Přišel jsem na oslavu,“ řekl, jako by se nechumelilo, a sebejistě vešel dovnitř.

„Neblázni, za chvíli tu bude celá moje rodina a přátelé.“ Byla jsem víc než zděšená. Copak jsme se nedomluvili, že budeme náš vztah tajit?

„Takže přijdou samí lidé, kteří tě mají rádi,“ usmál se a krabici položil na konferenční stolek v obýváku. Nechápavě jsem na něj zírala.

„Od těch přeci nehrozí, že by tě udali ve škole. A nemůžeš mě pořád schovávat. Nebo se za mě tolik stydíš?“ zeptal se pobaveně a objal mě okolo pasu.

„Co? Já se ne... Já... Nevím, jak jim to mám říct. Nikdy jsem s nikým nechodila,“ byla jsem nejspíš červená jak rak. Částečně to bylo vztekem a částečně nervozitou. Samozřejmě, že se za něj nestydím, ale ta představa jejich seznámení mě znervózňovala. Jedna věc je seznámit rodinu s přítelem a druhá seznámit je s přítelem jako je Edward Cullen. Jeho mladá dokonalá tvář se na mě usmívala. Je sice prakticky starší než já, ale kdo mi to uvěří. Navíc Jacob i Sue vědí, kdo jsou Cullenovi, nebudou z toho nadšení, a táta?  Vlastně ani nevím, co všechno táta ví o quileutských legendách, ale pokud  je do dneška neznal, tak se určitě s nimi dnes seznámí. Nebo vydrží Jacob se Sue držet jazyk za zuby? Přeci jen jde o kmenové tajemství, které nemám vědět ani já.

„Jsi také moje jediná zkušenost, ale přijde mi přirozené poznat tvou rodinu a přátele. Myslel jsem, když Edwardovi ani tobě nevadím...“ zlehka mě políbil.

„Bojím se,“ přiznala jsem

„Budu se chovat slušně.“ Nepochopil mě.

„O to se nebojím, bojím se o tebe. Nevím, jak tě přijmou. Jacob chtěl, abych se tobě i tvé rodině vyhýbala, a místo toho se s tebou dám dohromady. Navíc netuším, co táta všechno ví,“ řekla jsem sklíčeně a přitom studovala jeho vypracovanou hruď rýsující se pod šedým tričkem.

Políbil mě do vlasů a zvedl mi hlavu.

„O mě se rozhodně nemusíš bát. Mně může ublížit jen jedna osoba svým odmítnutím a co vím, zatím mě do svého života pustila,“ políbil mě na špičku nosu.

„A nikdy tě z něj nepustím,“ přísahala jsem s pohledem utopeným v jeho zlatých očích.

Povzdychl si.

„Nevěříš mi?“ Nevěděla jsem, jak jinak si jeho reakci vysvětlit.

„Věřím, ale u lidí se věci mění.“

„Jistě, nebudu tě nutit, abys se mnou byl, když už tě omrzím.“ Můj hlas zněl přidušeně. Jen představa života, kde by nebyl, byla děsivá.

„Já nejsem člověk. My upíři jsme spíš kameny než živé bytosti, tvrdí a neměnní. Ale když se výjimečně s námi nějaká změna přihodí, je trvalá. Stejně tak jako moje láska k tobě. Nikdy v mé existenci nikdo nebyl a už ani nebude pro mě tak důležitý, jako jsi ty.“

„Tak ani o mně nepochybuj. Jsem sice jen člověk, ale nemyslím si, že by pro mě mohl být někdo lepší než ty,“ snažila jsem se tvářit přísně, ale netuším, jestli se mi to podařilo. Zasmál se a se mnou v náručí se zatočil dokola. Pak mě zase postavil na nohy a udělal krok ode mě, zkoumavě si mě prohlížel.

„Co je zas?“

„Nevypadáš zrovna na to, že čekáš hosty.“ Měla jsem na sobě pořád staré tepláky a vytahané tričko.

„Ježiši, musím se jít převléct, ale co ty krabice?“

„To je moje starost. Ty se věnuj sobě,“ postrčil mě ke schodům.

Opravdu jsem si musela pospíšit. Zbývalo jen pár minut. Stačilo, abych si vzala džíny a nějaké lepší tričko. Naše oslavy byly sice všelijaké, ale rozhodně ne formální. Ještě jsem se chtěla učesat a už dole zvonila očekávaná návštěva.

„Edwarde, počkej, já otevřu!“ volala jsem ještě ze své ložnice. Chtěla jsem obě strany ušetřit trapného prvního setkání ve dveřích. Seběhla jsem dolů a zjistila, že mé obavy byly zbytečné. Edward nebyl nikde vidět. Kde může být? Otevřela jsem dveře.

„Překvapení!“ zvolala jsem, a teď už před tím správným člověkem. Ten můj malý divoch na nic nečekal a hned se nahrnul dovnitř.

„Maminko, to je úžasnééé,“ volal. Otočila jsem se za ním a až teď mi došlo, že moje výzdoba je doplněna o několik hroznů z nafukovacích balónků a po nábytku jsou položená různá zvířátka z dalších všemožně zapletených balónků, na oknech byly modré fáborky s třpytivými hvězdami.

„Ahoj, Bello,“ pozdravila mě Sue a pak se dovnitř nahrnuli i ostatní. Tátovi jsem stihla dát pusu téměř v letu, jak do něj zezadu strkal Jacob se Sethem, aby se mohli taky podívat na tu nádheru.

„Tohle se ti opravdu povedlo, Bello. Musím se inspirovat, jak se dělají pořádné oslavy. Budeme to brzy potřebovat,“ smál se Jacob.

„Připravím jídlo v kuchyni. Mám ho tam nechat nebo ho vzít pak do obýváku?“ ptala se Leah a ukazovala Samovi, kde najde kuchyň. Přinesli toho tolik, že by to sama neunesla.

„Jaku, nestůj tam a pojď mi pomoct,“ volala Charlott, držela velkou papírovou tašku. Nevypadala těžká, ale rozhodně její rozměry nebyly zrovna nejlépe uchopitelné.

„Sue, díky, že jste se s Leah postaraly o jídlo,“ pronesla jsem do toho zmatku.

„Bello, pro rodinu všechno. Neříkala jsi, že budeš pořizovat novou sedací soupravu.“

„Cože?“ nechápavě jsem za ní nahlídla do obýváku. Přes barevnou změť balónků jsem gauč ani křesla téměř neviděla. Měly stejnou barvu, jako vždycky, ale byly nové. To měl Edward taky v těch krabicích, to se mi snad zdá. Ale je pravda, že novou sedací soupravu vysvětlím lépe než ta rozdrcená opěradla.

„No, já... ehm... jsem náhodou natrefila na výhodnou slevu.“

„To křeslo je vážně pohodlné, holčičko. Kdy jsi ho koupila? Možná by se nám takové taky mohlo hodit, Sue.“

„Víš, tati...“

„Strýčku Ede, ty jsi tady taky!“ přerušil mě naštěstí můj malý křikloun a vrhl se Edwardovi kolem krku.

„Nemohl jsem si přeci nechat ujít tvoji oslavu.“ Edward byl celou dobu nahoře? Ale výrazy tváří okolo mě přesvědčily, že teď mám důležitější vysvětlování před sebou. „A máš pro mě taky dárek?“ ptal se ten zvědavec.

„To víš, že mám. Ale neprozradím ti, o co jde, dokud ti maminka nedá ten svůj.“ Zamračila jsem se na něj. Copak chce mého chlapečka tak dlouho trápit? Přece ví, že novou postel přivezou až za dva dny.

„Bello?“ ozval se Charlie.

„Mno, jo, promiňte. Tati a ostatní, tohle je Edward Cullen.“

„Co tady dělá?“ zavrčel Jacob směrem ke mně a vytrhl vykuleného oslavence z Edwardovi náruče. Seth se Samem si stoupli před Edwarda, odřízli mu tak cestu ke mně i k ostatním. Protáhla jsem se mezi těmi vysokými muži, abych mohla svého přítele chytit za ruku. Druhou rukou jsem objala mého chlapečka, který byl celý zmatený z náhle napjaté situace, a tak se vytrhl Jacobovi, aby se u mě mohl schovat.

„Nevím, jak se to správně říká, ale Edward a já jsme teď spolu.“

„To nemůžeš myslet vážně?!“ vykřikl Jake a chtěl vytrhnout mou ruku z Edwardovy. Dřív než se mě však stihl dotknout, Edward ho zadržel, položil mu svou ruku na rameno. Jeho lehce vyceněné zuby se hrozivě zaleskly v jakémsi úšklebku. Poprvé jsem viděla, že opravdu není člověk.

„Jacobe, vím přesně, co dělám. Nekaž, prosím, oslavu,“ zašeptala jsem.

„Sethe, co blázníš?“ ozvala se Charlott. Snažila se k nám dostat, ale Seth ji nechtěl pustit. Nemohla přes něj vidět, co se odehrálo pod schody.

„Nemůžeš vědět, co děláš. Copak si zapomněla, co jsem ti o nich říkal?“ ptal se mě Jacob. Ruce stáhl k sobě, ale bylo vidět, že to nedělá rád.

„Opakuji ti, že je mi naprosto jasné, co dělám a koho držím za ruku. Můžeme konečně začít s oslavou?“ Kdybych mohla, nejraději bych utekla z toho těsného prostoru někam daleko, ale ani jednu ruku bych z těch svých nepustila.

„Maminko, bude i dort?“ pípnul nesměle můj vystrašený brouček.

„To víš, že jo, zlato. Jen co nás strýček Jake pustí do kuchyně,“ zamračila jsem se na jmenovaného.

Ustoupil, a nejen on, i Sam se Sethem se trochu uvolnili, ale po celé odpoledne obdarovávali Edwarda vražednými pohledy. Kdybych mohla, nejraději bych svého přítele před nimi schovala, ale bylo mi jasné, že by mi to nedovolil.

Bylo to poněkud divné odpoledne. Všichni přítomní Quileuté byli podráždění a téměř nemluvili. Dokonce i Sue, kterou jsem dosud nezažila jinak než přátelsky naladěnou. Charlott a Charlie si s mým malým raubířem oslavu opravdu užívali, ale nejvíc si ji snad užíval Edward. Od toho nepříjemného uvítání na sobě nedal nic znát a věnoval se oslavenci, jako by nebylo nic důležitějšího na světě. Ukazoval mu, jak se z balónků dělají zvířátka, a přemluvil dokonce mého tátu, aby si s nimi zahrál Twistr, který byl dárkem do Jakea a Charlott. Nevím jestli kouzelnická čísla patří k vybavení upírů, ale bylo mi to jedno. Nemohla jsem se vynadívat, jak se moji nejmilejší muži spolu baví a září radostí.

„Netušila jsem, že jsi na zajíčky,“ smála se na mě Charlott, když jsme se náhodou potkaly v koupelně.

„Popravdě, ani já ne.“

„Říkala jsem si ty poslední týdny, co s tebou je.“

„Proč?“ divila jsem se.

„Celá jen záříš. Jsem moc ráda, že jsi konečně našla někoho, s kým si šťastná.“

„To je to na mně tak vidět?“ ptala jsem se rozpačitě.

„Na vás obou. Držím vám palce.“

„Charlott, nechala bys nás chvíli s Bellou?“ Jacobova hlava se najednou vynořila ve dveřích koupelny.

„Jaku, co je to s tebou celý den? Je přeci oslava a ty se pořád jen mračíš. Nech Bellu a pojď se mnou dolů,“ nabádala ho jeho žena.

„Miláčku, promiň, ale musím si s ní promluvit.“

„Zrovna teď a v koupelně?“ divila se.

„Jo,“ odsekl a opatrně ji vystrčil ze dveří.

Naštvaně za sebou zabouchla dveře.

„A ještě navíc mě doma čeká zkažený večer,“ zahuhňal Jacob se skloněnou hlavou, ale jeho výraz se při pohledu na mě rychle změnil: „Bello, do háje, co to vyvádíš? Nemůžeš takhle ohrožovat sebe a Eda.“

„Nikoho neohrožuji, ani Edward nikoho neohrožuje.“

„To nemůžeš myslet vážně?! Copak nevíš, že je hnusná pijavice? Že je to odpornej krvežíznivej upír?“ chytil mě za paže.

„Já vím, že je upír a taky vím, že lidi neohrožuje a mě a mého syna dokonce miluje,“ ohromeně na mě koukal a pustil mě.

„Ty ses musela zbláznit. Je to tak, ta celoživotní samota ti vlezla na mozek.“

„Vůbec jsem se nezbláznila, jen jsem se zamilovala. Není to konečně to, co jste všichni vždycky chtěli, ty, táta, Sue? Vždycky jste chtěli, abych si někoho našla.“

„Bells, vždycky jsem ti přál to nejlepší. Nemůžeš ale myslet vážně, že se dáš dohromady s upírem!“

„Proč ne? Neznáš ho.“

„Vím jací jsou nevyzpytatelní, zákeřní, ledoví jako kámen. Probůh, jak můžeš mluvit o lásce, když ani nemá srdce?! Copak tě nějak voblbnul nebo co?“

„Jacobe, prosím tě, nech toho. Snaž se ho poznat, dej mu šanci. On si způsob své existence nevybral a snaží se být lidský...“

„Pche, snaží se být lidský!“ přerušil mě. „A to se pozná jak, že si tebe a Eda pěstuje ke svačině?“

„Jsme spolu už čtvrt roku. Máš pocit za tu dobu, že bych nějak strádala?“ zeptala jsem se ho ostře.

„Čtvrt roku?“ opakoval po mně v šoku. „Charlott říkala, že se s tebou něco děje. Neměla jsi na nás čas, a když jsi občas přišla, oči ti tak divně svítily... To snad není možný,“ sedl si na roh vany a hlavu schoval v dlaních.

„Jaku, chápu, že je to složitý, ale mohl by ses snažit mít radost proto, že já jsem opravdu šťastná?“

Zvedl hlavu a ztrápeně se na mě podíval.

„A jak dlouho to bude trvat?“ ptal se suše.

„Já doufám, že celý můj život.“ Věděla jsem, že nejen mé oči, ale celý obličej září z té představy.

„A co Ed a jeho život? To oba vaše lidské životy, váš čas, obětujete monstru bez duše?“

„Nevíš nic o jeho duši,“ odsekla jsem, „kromě toho, já nic neobětuji. Naopak, ani nevím, jak jsem si to zasloužila, ale dal mi toho už tolik!“ rozplývala jsem se nadšeně.

„Bells, bez ohledu na to jestli se mi to líbí nebo ne, nemůžeš strávit život s někým jako je on.“

„Je to můj život, můžu s ním naložit, jak budu chtít.“

„Se svým životem snad, ale co s životem tvého syna?“

„Vždyť ty sám jsi mi často říkal, že potřebuje otce.“ Zděšeně na mě vykulil oči.

„Otce... Upír mu nemůže dělat otce. Prokrista Bells, vzpamatuj se!“ vykřikl a prudce se postavil na nohy.

„Jsi zaujatý. Nic, co řekneš, nemůže změnit můj názor,“ otočila jsem se a vzdorovitě odešla z koupelny.

„Mami, děda s Edem mi prý ukážou, jak se chytají ryby na moři. Viď, že v létě pojedeme?“ Překvapil mě synek pod schody.

„Zlatíčko, já nevím. Musíme to nejprve probrat s dědečkem. A jak to, že s Edem?“ podívala jsem se nechápavě na jmenovaného.

„Charlott, odcházíme,“ ozvalo se ze schodů.

„V žádném případě, Jaku, ještě jsem ani nestihla dojíst dort,“ odporovala mu.

„Zabal si ho a dojíš si ho doma. Půjdeme,“ trval Jacob na svém.

„Strejdo Jaku, počkej, ještě jsem nestihl rozbalit všechny dárky,“ prosil ho můj maličký.

„Promiň, Ede, ale už opravdu musíme jít. Charlott, jdeme,“ vzal svou ženu za ruku a opatrně ji vytáhl ven.

Rychle jsem dala do krabičky kousek dortu a vyběhla za nimi. Motor auta už byl nastartovaný, než jsem je dohonila.

„Char, tady máš kus dortu domů,“ podávala jsem jí balíček do okýnka.

„Díky, Bell, a promiň,“ dívala se na mě omluvně.

„Nemusíte odcházet, Jaku,“ pokusila jsem se je ještě zadržet.

„Máš pravdu, Bello, je to tvůj život a tvůj syn. Já se ale nechci dívat na to, jak svým rozhodnutím oba dva zničíš,“ zatáhl okýnko a odjeli.

Pomalým, váhavým krokem jsem se vrátila do domu.

Leah, Sam a Seth stáli u dveří připraveni k odchodu. Loučení bylo rychlé a odměřené.

„Kde je Edward?“ zeptala jsem se Charlieho, když jsem se konečně vrátila do obýváku.

„Oba jsou v koupelně. Už je docela dost hodin, tak tvůj Edward šel umýt tvého Edwarda,“ chechtal se svému hloupému vtipu.

„Vážně vtipný, tati, díky.“

„Jen co Sue umyje nádobí, taky půjdeme. Už jsem hrozně unavený. To víš, nejsem už nejmladší.“

„Ale žádný staroch taky ještě nejsi,“ šťouchla jsem do něj loktem.

„Nikdo nemládneme, holčičko.“

„Tati, co ty si o tom všem myslíš?“

„Ptáš se mě na svého přítele?“ Kývla jsem hlavou.

„Je to opravdu milý mladý muž. Možná až moc mladý, mohlo by se zdát. Měl jsem čas si s ním promluvit a jeho názory jeho mládí moc neodpovídají. Ale jedna věc je jistá...“

„Jaká?“ Trochu jsem se bála s čím přijde, přeci jen je to zkušený policajt.

„Tak zamilovanou a spokojenou dvojici, jakou jste vy dva, jsem už dlouho neviděl.“

Musela jsem ho za to obejmout.

„Díky, tati.“

„Holčičko, Jacob tě měl vždycky rád a nejsem si jist, jestli to byla vždy jen přátelská náklonnost. Má sice Charlott, ale nevím, jestli by si ji vzal, kdybys mu tenkrát dala šanci.“

„Myslíš, že žárlí?“ divila jsem se.

„Možná, ale hlavně se vždy o tebe staral. Možná se jen bojí, že tvůj nový přítel se o tebe nezvládne tak postarat jako on sám.“

„Edward se stará o mě i o malého. Věř mi, že ani Jacobova péče by nemohla být lepší.“

„Věřím ti. Vždycky si byla rozvážná a když ses pro něco rozhodla, měla jsi to dobře promyšlené.“

„Charlie!“ zavolala Sue.

Pomohla jsem tátovi zvednout se z křesla, občas mu to šlo už ztuha. Doprovodila jsem je ke dveřím.

„Sue, já...“ nevěděla jsem co říct.

„Láska si nevybírá, viď?“ usmála se na mě smutně. „Všichni máme o tebe starost, Bello, ale ty sama musíš vědět, co je pro tebe i Eda nejlepší.“

Autor: emam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Překážky - Pátá: