Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Překážky - Třetí

02.09.2013 (19:45) • emam • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 3721×

Ráno jsem trochu zaspala, takže o poklidné přípravě na výuku nemohla být vůbec řeč. Vlastně, i celé dopoledne okolo mě profrčelo, ani jsem nevěděla jak. A to dokonce včetně hodiny s druhým ročníkem, kde jsem všem rozdala oznámkované práce. Když jsem ji podávala Edwardu Cullenovi, raději jsem ani nezvedla hlavu a jen hledala jméno na dalším papíře, abych věděla, kam ho podat. Pak jsem honem pokračovala ve výkladu.

Nemohla jsem se dočkat obědové pauzy. Snídat jsem nestihla a žaludek o sobě dával vědět už několik hodin. Přestávky pro mě byly vždy příliš krátké, protože jsem nikdy nezvládla skončit do zvonění. Moje práce mě prostě těšila a na délce výuky to bylo znát. Kupodivu si nikdo nestěžoval. Naopak se mi občas stalo, že ještě po zvonění se někdo ze studentů na něco zeptal. Měla jsem radost, že jsem snad učitel, který dokáže předat své nadšení studentům.

V jídelně jsem si koupila jídlo a spěchala zase zpátky do kabinetu. Téměř nikdy jsem nejedla s ostatními učiteli v hlučné jídelně. Dávala jsem přednost tichu, při kterém jsem si mohla číst. Obědová pauza ve všední den byla jediný čas, kdy jsem se mohla věnovat knize dle vlastního výběru. Doma na to prostor nebyl.

S radostí jsem se zakousla do sendviče a otevřela si nejnovější knižní bestseller, Hostitel, od nějaké nové úspěšné autorky Stephenie Meyerové. Začátek románu byl poněkud rozvláčný, ale čím víc děj pokročil, tím víc mě do sebe vtahoval.

Nadskočila jsem, když se ozvalo zaklepání na dveře.

„Slečno Swanová, můžu dál?“ Rozkašlala jsem se. Že za mnou vůbec někdo přišel, bylo nečekané, ale že za mnou přijde ten, kvůli kterému se mimo jiné tady schovávám, mě víc než zaskočilo.

„Mohl bych s vámi probrat moji esej?“ zeptal se.

„Chcete snad opravit známku?“ byla první blbost, která mě napadla.

Zářivě se na mě usmál a zavrtěl hlavou. Srdce mi bušilo v uších na poplach. Měla bych se sebrat. Vždyť o nic nejde.

„Zaujala mě vaše poznámka, kterou jste mi pod práci napsala. Opravdu si myslíte, že láska mezi smrtelným člověkem a nějakou jinou nesmrtelnou bytostí je možná? Myslím teoreticky, samozřejmě.“

Nad takovou otázkou jsem se musela usmát. „Vždyť už v antické literatuře najdete mnoho příkladů vztahů mezi nesmrtelnými bohy a smrtelnými lidmi. Sice šlo většinou o chtíč některého z bohů k mladé dívce, ale pokud by šlo o skutečnou lásku, určitě by si servítky také nebrali.“

„Pravda, na to jsem nevzpomněl. Byli to sobečtí panáci, kteří si brali, co chtěli.“

„Neměl byste je soudit tak přísně. Sám Zeus, vládce bohů, byl prý několikrát opravdu zamilován.“ Pokynula jsem mu, aby si sedl na židli ke stolu naproti mně.

„No, i kdyby, tak vztah s bohem nebyl pro člověka nebezpečný. Navíc návštěvy u Háda v podsvětí zakázané neměli,“ usmál se smutně.

„Takže jde o lásku, která, pokud je pravá, musí mít možnost k naplnění i na druhé straně? O to vám jde?“

„Možná... Spíš jsem měl za to, že si ti dva musí být rovni. Budou mít tak stejné možnosti a ani jeden z nich nebude ohrožen,“ položil si ruce na stůl.

„V každém vztahu je člověk nějakým způsobem ohrožen, pane Cullene.“ O tom jsem sama dobře věděla své. „Nikdy sebe ani milovanou bytost nemůžete ochránit od všeho, ani od svých špatných vlastností.“

„Co když ty špatné vlastnosti jsou pro člověka smrtelně nebezpečné?“ ptal se a zkoumavě si mě prohlížel.

„Pokud se dva lidé...,“ tázavě zvedl obočí, „dobře, pokud se dvě bytosti opravdu milují a chtějí být spolu, snaží se vzájemně si věřit a podporovat se. Překonání nepříjemných okolností k tomu patří. Nebo myslíte, že třeba psychicky narušení vrazi nemají rodiny?“

„Hmm, zajímavý výběr přirovnání.“

Bez přemýšlení jsem ho chytla za ruku, byla studená, jak jsem očekávala.

„Já vím, v čem je problém, a věřte mi, Edwarde, pokud ona o vás stojí, tak neváhejte. Znám vás, tedy alespoň z toho, co jste napsal. Žádná dívka by čistotě vaší duše neodolala.“

Překvapeně se na mě zahleděl a opatrně vytáhl svou ruku z mé.

„Jak to myslíte, že víte, v čem je problém?“

„Nevím, jak bych to řekla. Hmm, no, můj nejlepší přítel je Jacob Black. On je něco jako quileutský náčelník nebo co.“

Jeho překvapení se změnilo ve zděšení.

„Nebojte se, nikdo jiný než Quileté a já to neví. Vždycky jsme si s Jacobem všechno říkali a donedávna považoval všechny staré legendy za mýty. Než se ukázalo, že jsou pravdivé. Já to pochopitelně nebudu nikde vyprávět,“ chtěla jsem ho uklidnit.

„Vy uklidňujete mě a přitom znáte pravdu?“ ptal se nevěřícně.

„Jo, asi jo,“ zabořila jsem se do židle, jako bych v ní mohla schovat svoje rozpaky.

„Copak se nebojíte?“

„Čeho bych se měla bát? Kdybyste mi chtěl ublížit, měl jste už lepší příležitost než tady v kabinetě.“

„To je pravda,“ vstal a pomalým krokem se ke mně přibližoval. Najednou jsem si nebyla svými slovy tak jistá. Proč já hned všechno vykecám? Srdce jsem měla až v krku, když se vedle mě zastavil.

„Teď se bojíte.“ To nebyl dotaz.

„Ne, nebojím,“ a na důkaz jsem se postavila, abych mu hleděla přímo do tváře. Trochu jsem při tom rychlém pohybu zavrávorala, ale chytl mě za paži a podepřel. Naše obličeje byly jen několik centimetrů od sebe. Hlavu mi naplnila jeho sladká vůně.

„Vy věříte, že i upír má právo na lásku?“ Jen jsem se zmohla na kývnutí hlavy. Znovu zavrtěl hlavou a zhluboka se nadechl.

„Dokonce i na lásku k člověku?“ ptal se dál a já zrudla jako rajčátko a zase jen kývla.

„Vy jste neuvěřitelná,“ posadil mě zpátky na židli a sám se vrátil na své místo.

Trochu jsem se tím uklidnila a byla jsem schopná opět promluvit.

„Sám jste připustil, že každý má právo na lásku.“

„To ano, ale bylo to míněno čistě z lidského hlediska,“ zamračil se.

„Edwarde, proč máte potřebu se tak mučit? Měl byste jí to říct, aby se mohla sama rozhodnout, jestli je ochotná s vámi sdílet svou budoucnost.“

Odfrkl si. „Jakou by se mnou mohla mít jakákoli žena budoucnost?“

„To záleží i na ní, jaká by byla. Nejen na vás,“ opětovala jsem mu zamračený pohled. Ti muži si vždycky myslí, že jde jen o ně.

„Dejme tomu...,“ a znovu se mi zadíval do očí, jako by v nich něco hledal. „Proč myslíte, že by nad tím ta dotyčná vůbec měla přemýšlet?“

„Mno, myslím, že nad vámi přemýšlí už řada studentek naší školy,“ hořce jsem se usmála. Ušklíbl se.

„Tak jsem to nemyslel. Kdyby věděla, co jsem zač, jakou by mohla mít motivaci, aby se mnou byla?“ Měla jsem pocit, že mě propaluje pohledem.

„Milovala by vás.“

„Kromě lásky.“

„Nenapsal jste sám, že lidé jsou malicherní a nechávají si nesmyslnými překážkami pokazit lásku? Asi to nebude jen lidská přednost.“

„Já ale nejsem člověk.“ Pravda. Povzdychla jsem si. To mu mám říct, proč je pro mě tak okouzlující? Ach jo, nic jiného mi nezbývá. Musím ho přesvědčit, aby alespoň on mohl najít trochu štěstí.

„Jak už jsem říkala, znám vás jen z vašich prací. Nikdy jsem ve své učitelské praxi nic takového nečetla a vlastně ani žádný spisovatel nepsal své názory tak poutavě. Máte neobyčejný rozhled a cit pro lidské myšlení. Někdy jsou vaše soudy příliš tvrdé, ale přitom plné snahy o nalezení pravdy. Vaše poslední eseje trochu změnily styl, stávají se citlivějšími. Navíc jste... laskavý a velice ohleduplný. To vím díky vaší pomoci s Edwardem. Za což Vám ještě jednou mockrát děkuji.“

Beze slova jsme na sebe dlouze hleděli, dokud jsem neuhnula pohledem. Zrak mi padl na hodiny.

„Nemáte náhodou vyučování?“ zeptala jsem se rozpačitě. Já měla ještě volno, ale přece ho nebudu zdržovat.

„Mám, ale není nic, co by mi tam řekli nového. Na rozdíl od vás.“

„O tom pochybuji. Neměla bych vás zdržovat.“

„Zdržuji se sám a pokud vám to nevadí, ještě bych se chtěl na něco zeptat.“ Proboha, co ještě může chtít vědět. Skousla jsem si ret a čekala, co ještě může přijít.

„Šla byste se mnou někdy ven?“ To mi vyrazilo dech. Musela jsem se několikrát zhluboka nadechnout, abych se uklidnila. Nebuď blázen, potřebuje se s tebou jen poradit, jak na tu dívku. Rozhodně nejde o rande.

„Pokud potřebujete pomoc, můžete přijít ke mně domů,“ nabídla jsem. Přeci nenechám mého malého zase někomu na hlídání. Vždyť návštěva nevadí a před okolím to můžu vždy svést na doučování.

„Třeba dnes večer?“ zeptal se.

„Ano, nejlépe po osmé. To už bude Edward spát.“

„Dobře. A není zač,“ vstal.

„Prosím?“

„Rád jsem vám se synem pomohl, Isabello,“ a odešel.

Byla jsem hrozně nervózní. Sue by musela být slepá, aby si toho nevšimla. Myly jsme společně nádobí po večeři, kterou připravila. Její ragú je naprosto fantastické. Proč mně se nikdy tak nepovede? Edward se zatím díval v obýváku na televizi.

„Děje se něco, Bello?“

„Ne, jen nějaké starosti v práci.“

„Nikdy tě ve škole nic nerozhodilo. Ani když jste museli řešit šikanu tvého kolegy, jak se jen jmenoval?“

„Fluming, Jerry Fluming.“

„Aha, to už je dva roky, viď?“

„Hmm, zrovna jsem tenkrát nastoupila. Myslela jsem, že ve škola asi dlouho nevydržím.“

„Pamatuji se, ale nesla jsi to statečně. Tak co se děje tentokrát?“

„Mně se o tom nechce mluvit.“ Ale to jsem neměla říkat. Teď nebudu mít klid, dokud to ze mě nedostane.

„Co by se mohlo dít horšího než tenkrát? Bello, nikdy si nenecháváš nic pro sebe. Nedělej to ani teď. Nejsem pokrevně tvoje rodina, ale vždycky jsem tě brala jako svoji druhou dceru, vždyť i Leah a Seth tě mají rádi.“

„Já vím, taky vás mám všechny ráda.“ Povzdechla jsem si.

„Tak?“

„Vlastně o nic nejde.“

„Bello!“

„Dobře, ale nejdřív musím uspat Edwarda.“ Položila jsem utěrku a zbaběle se schovala za mateřské povinnosti. Ale bylo mi jasné, že se z toho nevyvlíknu.

„Pohádka už skončila, tak to vypni a jdeme čistit zuby.“

„Ještě jednu, prosím, prosím.“

„V žádném případě. Vypnout a utíkej nahoru!“

„A budeš mi číst?“

Podívala jsem se na hodiny. Bylo chvilku po sedmé.

„Tak dobře, ale jen jednu.“

„Jóóó,“ za pokřiku běžel můj malý nezbeda po schodech.

Vyčistili jsme zuby, převlékla jsem ho do pyžama, v posteli mu přečetla Otesánka a za chvilku usnul. Nechtělo se mi dolů, ale musela jsem Sue vypoklonkovat dřív, než přijde moje návštěva. Tak vzhůru ze schodů dolů.

Čekala na mě v obýváku na gauči a zvědavost jí koukala z očí. Sedla jsem si vedle ní a nevěděla jak začít.

„Jeden můj student potřebuje pomoct.“ To byla pravda, kterou jsem mohla říct.

„Aha, budeš ho doučovat?“

„Vlastně ano, přijde dnes večer.“ Neubránila jsem se pohledu na hodiny.

„A z toho si nervózní? Vždyť jsi ta nejlepší učitelka literatury široko daleko.“

„Nejde o literaturu.“

„Tak o co?“ Zrudla jsem, musela jsem zrudnout. Cítila jsem to horko ve tvářích.

„Tobě se ten kluk líbí,“ uhodla.

„Ne, nemůže se mi líbit. Je to přeci můj student.“

„Láska si nevybírá, viď? Ale máš pravdu, student střední školy opravdu není nejvhodnější volba.“

„Já vím. Je zbytečné nad tím vůbec přemýšlet. On je stejně zadaný.“ Tedy ještě ne, ale určitě brzy bude.

„Bello, tolik bych ti přála, aby sis někoho našla. I Edwardovi by prospělo mít tátu. To, že se ti líbí nějaký student, je sice nesmysl, ale jsem ráda, že jsi konečně schopná se dívat po mužích.“

„Vím, že by Edward asi byl s nějakým otcem šťastnější, ale jsme spokojení i tak. Nechci žádného muže. Edward má Charlieho a Jacoba.“

„Ale tátu mu děda ani strýc nahradit nemůžou.“

„Zatím mu žádný táta nechybí.“ Směr našeho hovoru mě rozčiloval. Vztekle jsem vstala a významně se podívala na hodiny nad televizí. Sue pochopila.

„Kdy má přijít?“ zeptala se.

„Za deset minut.“

„Tak já nebudu zdržovat. Stejně na mě čeká Charlie, že mu přivezu zbytek od večeře. Mám se vrátit zítra ráno nebo už dáš malého do školky?“

„Když by ti to nevadilo, byla bych raději, kdyby ještě zůstal doma. Přeci jen v sobotu ležel v nemocnici.“

„Samozřejmě, že mi to nevadí. Hlídám ho ráda. Škoda, že Leah se Samem nemají dětí, Edward by si měl s kým hrát a já bych mohla být opravdová babička,“ povzdychla si a zvedla se k odchodu. Ve dveřích se ještě zastavila.

„Bello, nezlob se pro to, co jsem řekla. Myslím to s tebou a Edwardem dobře.“

„Já vím, ty se nezlob, že jsem tak vylítla,“ usmála jsem se na ní.

Jen co doznělo vrčení jejího auta, ozvalo se na dveřích zaklepání. Rychle jsem mrkla do zrcadla. Po náročném dni jsem zrovna nejlépe nevypadala, ale aspoň jsem si srovnala lépe vlasy do gumičky. Otevřela jsem.

Ve dveřích byla obrovská kytice. Lilie, růže, kaly a další květiny, které jsem ani všechny nedokázala vyjmenovat. Přes tu záplavu květů nebylo ani vidět, kdo je drží.

„Dobrý večer,“ řekl krásný melodický hlas.

„Co to je?“

„Jen malé poděkování za vaši pomoc s mou esejí.“

Nevěřícně jsem si kytici převzala. Na něco takového nemám ani vázu.

„Můžu dál?“¨

„Ehm, ano, jistě. Jen najdu něco na tu kytku a hned se vám budu věnovat.“ Snad kýbl bude stačit. Chvíli jsem štrachala v kuchyni, než jsem se vrátila do obýváku. Seděl na našem starém gauči. Všechen nábytek, který tu měl už můj táta, tady zůstal a jen víc zestárnul. Dokonalý Edward Cullen se sem vůbec nehodil. Vypadal jako překrásné zjevení, které se omylem dostalo do mého domu.

„Jak se daří Edwardovi?“ vyrušil mě z mého zírání na svou osobu.

„E?“ To je opravdu inteligentní odpověď.

„Carlisle říkal, že jste se potkali v nemocnici.“

„Ach, ano. Měl horečku, ale už zase řádí jako černá ruka. Nebylo to nic vážného.“ Sedla jsem si do křesla.

„To jsem rád.“

„Asi vám nemůžu něco nabídnout?“ Blbá otázka, ale pohostinský zvyk se asi nezapře.

„Rozhodně ne, díky,“ řekl ponuře.

„Takže?“

„Takže?“ opakoval po mně s úsměvem.

„Myslela jsem, že potřebujete pomoc.“

„Ano, to potřebuji.“

„Takže, je z vaší třídy?“

„Kdo?“

„Ta dívka. Když budu vědět, kdo to je, třeba Vám lépe  poradím, jak ji oslovit. I když já nejsem zrovna nelepší poradce na partnerské vztahy.“

„Proč myslíte? Neměla jste mnoho známostí?“

„Ne, měla jsem jen jednu a ta nedopadla zrovna nejlépe.“

„Edwardův otec?“

„Jo, ale nejste tu kvůli mně. Takže?“

„Ne, není ze třídy. Vlastně to není spolužačka.“

„Dobře, je tedy alespoň z Forks?“

„Ano, našel jsem ji tady.“ Konečně se někam dostáváme, takže bych ji měla znát.

„A kde jste se poznali?“

„Ve škole.“

„Říkal jste, že není spolužačka...“

„Isabello, jak můžete vědět, že mě může milovat?“

„Už jsem vám říkala výčet vašich pozitiv. Nevím, co víc chcete slyšet. Copak už to nebylo dost?“

„Bylo toho hodně, čím jste mě překvapila. A ten seznam sem rozhodně patří. Ale láska přeci neznamená jen sympatie k zajímavým myšlenkám.“

„Jistě, patří sem i přitažlivost, ale s tím si vy určitě starosti dělat nemusíte.“ Vyschlo mi v puse, jak mě polil stud při té poznámce. Potřebovala jsem alespoň na chvíli uniknout jeho zkoumavému pohledu.

„Dojdu si pro vodu.“

Šel do kuchyně se mnou. Nalila jsem si vodu do sklenice.

„Připadám vám přitažlivý?“ Raději jsem se napila, polykala jsem tak dlouho, dokud jsem sklenici nevyprázdnila. Čekal na odpověď opřený o kuchyňskou linku.

„Myslím, že každé ženě ve vaší blízkosti připadáte přitažlivý.“

„Ostatní mi jsou ukradené. Já chci vědět, jak je to s vámi?“

„Proč? Na mně přeci nezáleží.“

„Mně na vás záleží. Nechtěl jsem to, bránil jsem se tomu, ale záleží mi na vás a na všem, co se vás týká.“ Moc jsem tomu nerozuměla.

„Proč? Vždyť ta dívka...“

„Přitom jak jste vnímavá, mě udivuje, že vám nedošlo, že jde o vás.“

Sklenice mi vypadla z ruky.

„Musím to uklidit.“ Honem jsem spěchala pro smetáček a lopatičku. Jen co jsem je našla, mi zmizely z rukou.

„Uklizeno,“ řekl pobaveně. Opravdu, střepy už na zemi nebyly. Smetáček s lopatičkou držel v ruce.

„Nemohl jsem riskovat, že se pořežete,“ prohlásil už s vážnou tváří. Asi by opravdu nebylo vhodné krvácet, když máte na návštěvě upíra.

„Díky,“ vzala jsem mu věci z rukou, abych je zase uklidila. „To je normální, ta rychlost?“

„Je normální, že se vyhýbáte odpovědi na otázky?“

„Já s tím nezačala.“

„To je pravda, ale nezasloužím si konečně svůj ortel?“ ptal se se stopou smutku v hlase.

„Nemám právo na to odpovídat, jste můj student.“

„Nesmysl. Jsem váš student jen proto, abychom se nemuseli s rodinou hned zase stěhovat. Nic nového jste mě ve svých hodinách naučit nemohla. Sám mám doktorát z literatury.“

„Cože?“ koukala jsem na něj vyjeveně. Věděla jsem, že je nesmrtelný upír, ale co přesně to všechno znamená, mě vůbec nenapadlo.

„Po celou dobu naší existence vypadáme stejně. Proto se musíme často stěhovat, pokud chceme žít v klidu. Střední školu jsem absolvoval téměř tisíckrát a vysokou také.“

„A já myslela, že jsem špatná učitelka, když nemám tolik načteno jako vy,“ povzdychla jsem si.

„Špatná učitelka rozhodně nejste. Není vaše chyba, že mám téměř století náskok. Navíc, vlastně jste mě něco naučila. Myslel jsem, že to nikdy umět nebudu.“

„Vážně? A co to je?“

„Myslel jsem, že nikdy nebudu umět někoho milovat. Jsem za to rád, i když to bude láska neopětovaná. Kdyby nebylo vás, nikdy bych nic takového necítil. Jen díky vám mám pocit, že zase začínám žít. A to i když upíři vlastně život nemají.“

Zatočila se mi hlava a nohy se mi podlomily. Nikdy by mě nenapadlo, že něco takového někdy uslyším, a to zrovna z těch nejúžasnějších rtů na světě. Zachytil mě do své náruče dřív, než jsem stihla upadnout.

Koukala jsem na něj neschopná slova ani pohybu. Moje srdce, zlomené a bolavé ze špatných zkušeností, začalo po mnoha letech zase doufat v lásku.

Odnesl mě na gauč, kde mě položil.

„Mám vám ještě přinést vodu?“ Jen jsem zavrtěla hlavou. Jak mu mám říct, že to cítím stejně?

„Chápu, že dnes odpoledně jste mě chtěla nejspíš utěšit a povzbudit, když jste netušila o koho jde,“ smutně se usmál.

„Vždyť je vám teprve sedmnáct a já...“ začala jsem blábolit hlouposti, ale nenechal mě domluvit.

„Ve skutečnosti mi je mnohem víc. Věk přece není směrodatný.“

„Ale jste můj student. Nemůžu...“

„To je jen otázka dvou let, nebo možná i dřív mohu ze školy odejít. Maturitu už mám za sebou, a to několikrát,“ začal se tvářit pobaveně.

„Ale já mám Edwarda...“

„Váš syn je naprosto báječný. Než jsem ho tehdy v noci přivezl, dlouho jsme si povídali. Má Vás hrozně rád a to máme vlastně společné. Věřím, že časem najdeme další společné...“

„Edwarde, jste si jistý? Myslím tím, opravdu můžete stát o někoho jako jsem já?“ Pomalu jsem se posadila, abych na něj lépe viděla. Klekl si, aby se mi díval přímo do očí.

„Pokud tobě nevadí, že jsem hororová příšera, jak mně může vadit, že jsi báječná milující a okouzlující matka?“

„Ne, příšera rozhodně nejsi. Jsi ta nejúžasnější a nejcitlivější bytost, jakou znám,“ pohladila jsem ho po  tváři. Svou rukou mi přitiskl mou dlaň ke své tváři.

„Mohlo se jehňátko zamilovat do lva?“ zašeptal. To přirovnání mě rozechvělo, ale couvnout jsem už nechtěla.

„Pokud se lev mohl zamilovat do jehňátka, tak ani jehně nemůže jinak.“

Políbil mě do dlaně.

Autor: emam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Překážky - Třetí: