Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Překážky - Třicátá devátá

24.10.2014 (18:30) • emam • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2164×

Ještě všichni žáci neodešli ze třídy, když mi zazvonil telefon. Trochu ve mně hrklo, protože jsem si myslela, že je vypnutý. Naštěstí si to volající dobře načasoval a já to mohla zvednout. Ve spěchu jsem se ani nestihla podívat, kdo mě vlastně překvapil.

„Ano?“

„Ahoj mami, neruším?“

„Zlato, jak se máš?“ vyhrkla jsem radostně, ale pak se mě zmocnily obavy: „Je všechno v pořádku? Nejsi nemocný?“ Nestávalo se často, aby mi zavolal uprostřed dne.

„Ne, všechno dobrý. Zima je tu děsná, ale nemám na chození po venku moc čas.“

„Profesor Clain nezná klid v době svátků?“ ptala jsem se na jeho vedoucího diplomové práce.

„Mám mu před svátky dát dokončenou kapitolu. Moc mi toho nechybí, ale budu se tu muset kvůli tomu zdržet déle, než jsem předpokládal.“

„To nevadí. Hlavně, že budeš na Štědrý den doma.“

„Mami,“ začal opatrně.

„Copak?“

„Zlobila by ses moc, kdybych nepřijel?“

„Kdy?“ ptala jsem se, zatímco jsem si uklízela věci ze stolu.

„Na Vánoce.“

„Cože?“ vyhrkla jsem a šokem si sedla do židle. „Vždyť jsi říkal...“

„Jo, to jo. Ve škole budu mít hotovo. Jenže princezna je pořád smutná, že bude slavit první Vánoce bez táty, a já jí nabídl...“ Jeho hlas vyzněl do prázdna.

Gentlemanství mi vždy přišlo jako roztomilá vlastnost. Ta ohleduplnost, s jakou se ke mně můj muž vždy choval a k jakým způsobům vychoval našeho syna, mi přišla kouzelná. Ovšem jen do okamžiku, kdy se neotočila proti mně. Věděla jsem, že Edward je do své dívky zamilovaný, a to v rodině Cullenových znamená bezmeznou oddanost a to bez ohledu na to, jestli jde o upíry nebo o lidi. Díky tomu všemu bylo jasné, jak moc se snaží An vynahradit její ztrátu. Musel se cítit hrozně. Na jedné straně já, jeho matka, a na druhé...

„Takže budeš letos s princeznou?“ ptala jsem se nešťastně. Zároveň jsem však byla nadšená, že konečně vím, jak jí říká.

„Neříkej jí tak,“ napomenul mě podrážděně.

„Tak moment, Edwarde. Hodláš mi v jednom hovoru oznámit, že nepřijedeš v jeden z nejdůležitějších dnů v roce domů, a zároveň se na mě budeš zlobit, jakým způsobem mluvím o tvé dívce?“

„Promiň, mami. Když... Víš... Tak jí říkám jen já.“

„Já vím.“ Hodlala jsem si ho trochu vychutnat. „A proč jí tak vlastně říkáš? Neměla jsem tě za takového pohádkového romantika.“

„Ježíš, mami!“ zanaříkal. „Můžeme tohle nechat na jindy?“

„Ne.“

Ze sluchátka se ozval hluboký povzdech: „Je to z mnoha důvodů. Už jsem ti říkal, že je původem indiánka?“

„Né.“ Můj hlas naznačoval, že očekávám pokračování.

„Její otec je vlastně náčelník. Ale to není jediný důvod. Znáš příběh o Pocahontas?“

„Ještě mi řekni, že ti říká Johne, a začnu se bát o tvé duševní zdraví,“ zasmála jsem se vyděšeně.

„To ne, ale ona je tolik podobná ilustraci v jedné knize, kterou jsem kdysi četl.“

„Dobře. Takže princezna.“ Přerušilo mě nespokojené zamručení. „A kdy mi ji představíš?

„Říkal jsem ti, že je ještě na střední.“

„Tohle jsi mi na ni prozradil,“ řekla jsem dotčeně.

„Nejsem si jistý, jestli by ji se mnou pustili do Washingtonu.“

„Tak její mamince vyřiď, že když já mohu oželet svého jediného syna na svátky, očekávám, že poznám alespoň příčinu toho všeho.“

„Je mi to líto,“ hlesl.

„Mně taky.“

„Tak já raději přijedu.“

Z hluboka jsem se nadechla: „Edwarde, je ta pravá?“

„Je mladá,“ pronesl rozpačitě.

„Na to jsem se neptala.“

Nastalo dlouhé ticho, do kterého cosi zamumlal.

„Cože? Nerozumím ti, musíš mluvit nahlas.“

„Ano, myslím, že je.“

„Tak jim za nás popřej šťastné a veselé.“ Bylo to pro mě těžké, ale jestli je ta dívka jeho budoucnost, neměla bych jim stát v cestě.

Edward, ten starší, věděl, jak pro mě bude těžké obejít se o svátcích bez syna. Proto se domluvil se svojí rodinou, že za námi přijedou a budou slavit s námi. Sice slavnostní večeře bude malá, jen pro mě, ale přítomnost Edwardových sourozenců zaručovala hodně rušnou zábavu.

Jaké bylo moje překvapení, když nepřijeli všichni.

„Promiň, Bello, ale Alice trvala na tom, že nutně musí vidět letošní vánoční výzdobu v New Yorku,“ omlouvala se mi Esmé hned, co jsme se přivítali.

„Chápu,“ pronesla jsem zaraženě. Alice si nikdy nenechala ujít žádnou oslavu, ale je pravdou, že v televizi jsem viděla jakousi reportáž o letošních jedinečných oslavách ve městě Sochy Svobody. Že Jasper jel s ní, nijak překvapující nebylo.

„To tam nemohli jet až na Silvestra?“ rozčiloval se můj muž.

„Edwarde, jsou přeci svátky klidu a míru,“ připomněla jsem mu, protože jsem to nechtěla dál rozmazávat.

„Jasně, že klidu a míru. Pár zavražděných zombíků to ale nenaruší, že jo, Bello?“ zubil se na mě Emmett a už se těšil, jak zasedne k playstationu. „Kde je Junior?“

„V Bostonu,“ zpražil ho Edward pohledem.

„Vážně? Já myslel, že si děláte srandu,“ pronesl Emm sklesle a dodal: „Takže Vánoce bez prcka.“

„Miláčku, ten kluk je na vejšce, zatím co ty si pořád válíš zadek ve středoškolský lavici,“ usmála se na něj sladce Rose.

„A proč jsme nejeli raději do Bostonu?“ ignoroval její poznámku.

„Je u své přítelkyně,“ vysvětlil Carlisle.

„A co? Mně nevadí, že má holku.“

„Emmette, ne každý má pochopení pro upíří společnost. Navíc, jsou spolu krátce na to, aby slavili s námi.“

Emm si něco zamumlal „pod fousy“ a se svěšenými rameny odešel kamsi do útrob domu. S úsměvem jsem ho pozorovala. Asi nikdy mě nepřestane fascinovat, jak se takový obr, a navíc nesmrtelný, může chovat jak malý kluk.

„A já myslela, že to budou svátky bez dětí,“ uzavřela jsem.

Čím je člověk starší, tím si hůř zvyká na změny. I drobnosti jsou důležité, to jsem si uvědomovala obzvlášť při cestě do práce. Edward mě tam sice stále vozil, ale už mi neotvíral dveře jako dřív. Nebylo to proto, že by se vytratilo jeho dobré vychování. Důvodem byl polibek na rozloučenou, který jsem odmítala vynechat. Jenže nebylo možné, aby mě můj věčně sedmnáctiletý manžel líbal na školním parkovišti před očima všech studentů. Raději jsme tak činili v autě pod ochranou neprůhledných skel.

Cesta od auta do školní budovy mi pak začala připadat podivně dlouhá, i když to byl nesmysl.

Na život ve dvou jsem za dobu studií našeho syna na univerzitě částečně přivykla. Přesto mi chyběly naše večerní mezistátní hovory. Nevolali jsme si denně. No, vlastně, já mu skoro denně volala, ale teď na mě neměl čas. Když nepsal svou disertaci, byl s princeznou. Přála jsem mu to, ale cítila jsem podivnou prázdnotu. Můj muž mi to chtěl vynahradit pozváním do různých restaurací, na koncerty či divadla. Bylo by to všechno jistě moc hezké, ale po návratu z práce jsem byla schopná akorát tak jít si lehnout, před večeří opravit písemky nebo domácí úkoly, najíst se a zase jít spát.

Podzimní vyčerpanost se nejspíš proměnila v jakýsi zimní spánek. Skoro se děsím příchodu jarní únavy...

„Já se neptám, Edwarde. Říkám ti, že na tvoje narozeniny přijedete oba, nebo vás nechci ani vidět,“ rozčilovala jsem se do telefonu. „Už jsi s ní mluvil?“

„Jo, ale ona se pořád bojí, že ji máma nepustí.“

„Jsem učitelka a vím, jak se chovat k mládeži.“

„O tebe nejde,“ pronesl omluvně.

„Takže nevěří tobě?“ podivila jsem se.

„Nemá důvod mi nevěřit,“ ohradil se podrážděně.

„Tak v čem je problém,“ zavrčela jsem netrpělivě.

„Ta cesta je dlouhá.“

„Není malá holka a budeš přeci cestovat s ní.“

„Jasně, jenže ona nikdy nikde nebyla bez rodiny.“

„Tak mi dej číslo na její matku. Zavolám jí a domluvím to.“

„Nemůžeš nás takhle obejít, jako bychom byly malé děti.“

„Já se jen snažím najít řešení. Copak nechceš abych ji poznala?“

„A proč nepřiletíte vy sem?“

Zaváhala jsem, jak odpovědět. Důvodů bylo víc. Jedním z nich byla tradice, že jsme narozeniny vždycky všichni slavili v našem domě. Navíc, první jarní slunné dny nebyly pro návštěvu Cullenových nejvhodnější dobou. Ale pravým důvodem bylo, že jsem nemohla na tak dalekou cestu.

„Nemůžu,“ zašeptala jsem. V tu chvíli mi Edward vzal mobil z ruky.

„Tak poslouchej, synku. Je hezké, že chceš své dívce ve všem vyhovět, ale nemůžeš kvůli tomu opomíjet svou matku. Neudělala snad kvůli tobě dostatečný ústupek na Vánoce? Chápu, že se od své přítelkyně nechceš vzdálit, když prožívá těžké období, ale ona není jedinou osobou ve tvém životě, která tě potřebuje.“

Nevím, co mu náš zamilovaný student odpověděl, ale Edward se vítězoslavně usmál. Když típnul telefon, pronesl radostně: „Přijede.“

„Neměl jsi být na něj tak přísný. Říkal, že Anina matka se vrátila k jejímu otci a ona to těžce nese. Prý se s ní odmítla vrátit domů a zůstala u své babičky.“

„Každý má nějaké starosti, Bello.“ Pohladil mě po vlasech a já se k němu přitulila.

„Možná by bylo lepší, kdyby nejezdil,“ přemýšlela jsem nahlas.

„Nemůžeš ho pořád od všeho chránit. Je dospělý.“ Pevně mě objal a ztěžka se nadechl.

„Na některé věci není nikdo dostatečně dospělý.“

Stála jsem před zrcadlem a pokoušela se nalíčit. Přišlo mi, že ani make up nemůže dostatečně zlepšit barvu v obličeji a dostatečně skrýt kruhy pod očima, ale snaha se snad počítá. Tvářenka, tužka na oči, řasenka a trochu lesku. Nikdy jsem se moc nelíčila, ale dnes to bylo nutné. Rukama jsem si uhladila dlouhou sukni a znovu se na sebe podívala a zároveň poslouchala zvuky z venku.

Trochu jsem si ještě prsty snažila upravit vlasy, když jsem zaslechla, jak nějaké auto brzdí u našeho domu. Prudce jsem otočila hlavu na Edwarda: „Jak vypadám?“

„Nádherně,“ usmál se téměř neodolatelně.

Vlastně určitě bych mu neodolala, kdybych nemusela spěchat přivítat hosty. Málem jsem se přerazila na schodech, za což mě můj muž obdařil smíchem, ale bylo mi to jedno, protože sotva jsem doběhla dolů, otevřely se dveře a v nich stál náš syn s nádhernou snědou dívkou s dlouhými tmavými vlasy.

„Mami,“ zvolal a pustil dívčinu ruku, aby mě objal. „Máš krátké vlasy?“

„Tolik jsem se na vás těšila,“ přitiskla jsem ho k sobě. Ale jen na chviličku, protože jsem si musela nutně prohlédnout jeho doprovod.

„Mami, tohle je...“

„Princezna,“ vydechla jsem okouzleně. Vážně byla překrásná. A ty její oči... Přišly mi nějak povědomé.

Dívka se rozpačitě usmála a můj syn nejspíš zaskřípal zuby nebo něco podobného. Nevěnovala jsem mu moc pozornosti.

„Moc vám to sluší. Já jsem Anabella Blacková,“ podala mi princezna ruku a já jsem ji jako ve snách přijala.

„Blacková?“ Podívala jsem se na svého syna, aniž bych pustila její ruku. „A to jsi mi chtěl říct kdy?“

„A co jako?“ snažil se vypadat jako neviňátko.

„Že je to Jacobova a Charlottina dcera,“ pronesla jsem s naprostou jistotou. Krásu zdědila z větší části po matce nebo po někom z rodiny, koho jsem neznala, ale oči měla jasně po Jacobovi.

„Jazzi, díky že jsi je přivezl,“ přerušil mě můj manžel a upozornil nás tak na to, že chudák Jasper stále stojí na verandě. „Co kdybychom se šli posadit do obýváku a vše si tam vysvětlili?“

„To by bylo fajn,“ pípla dívka a všichni jako na povel poslechli.

Já jsem si však nejprve potřebovala popovídat se synem o samotě. Zatáhla jsem ho do kuchyně, kde jsem trvala na vysvětlení, proč mi to vlastně tajil.

„Nikdy jsi o strejdovi Jacobovi nechtěla mluvit. Občas sis povzdechla, jak se asi má Char, ale já... Nejdřív mi to nedošlo. Vlastně jsem to zjistil až o Vánocích, kdy jsem poznal Bellinu matku.“

„Najednou je to Bella?“ podivila jsem se.

„Jo, Char jí tak říká a mně přijde, že se to k ní hodí víc, než když jí kamarádi říkají An.“

„A proč jsi mi to tedy neřekl?“

„Myslel jsem, že se budeš zlobit, že chodím s Jakeovou dcerou.“

Na okamžik jsem se cítila dotčeně, ale pak mi došlo, kolik času uběhlo od té doby, kdy jsem byla s Jacobem naposledy v kontaktu. Patnáct let?

„Nemluvila jsem o nich, protože mě nikdy nepřestalo mrzet, jak mi Jacob zakázal být s nimi v kontaktu. To ti Char neřekla?“

„Tvrdila, že za to může ona. Zlobila se na sebe, že se mu nepostavila a netrvala na vašem přátelství. A pak cosi vykládala o tom, jak je s malým dítětem a stěhováním hodně práce...“ Poškrábal se na zátylku a omluvně se na mě podíval: „Moc jsem ji neposlouchal.“

„Edwarde,“ vydechla jsem nešťastně a zpytavě si ho prohlížela. S obavami čekal na můj ortel. Říkala jsem si, jestli bych si ho měla vychutnat delší dobu, ale nebylo by to ode mě hezké, vždyť má přece narozeniny.

Konečně jsem pustila ven emoce, které jsem držela pod pokličkou. „Mám z vás takovou radost,“ zvolala jsem a objala ho.

„Pardon, jdu jen hostovi pro pití,“ omlouval se můj muž, který nás vyrušil.

„To nic,“ řekla jsem dojatě a překvapeně si setřela slzu u oka. „Půjdu za ní, musím ji poznat.“

Nechala jsem je v kuchyni a slyšela za sebou opatrný hlas našeho syna: „Tati, tobě to vadí?“

Úplně jsem hltala princeznino vyprávění o tom, jak s rodiči žila v Kanadě. Jacob tam získal dobré místo ve firmě a s Charlottou si zvykli na život v luxusu. Z důvodů, které jí rodiče nechtěli říct, se ale musel Jake vrátit zpátky do rezervace v La Push. Char ani Anabelle se to nelíbilo, a tak se nakonec přestěhovaly samy k Charlottiným rodičům do Massachusetts nedaleko Bostonu, kde Bellka už dříve trávívala léto.

„Jenže nakonec to máma vzdala a rozhodla se k tátovi vrátit,“ pronesla s povzdechem.

„A proč ses nevrátila s ní?“

„Vůbec si La Push nepamatuji. Stěhovali jsme se pryč, když jsem byla ještě malá. Navíc, jsem v maturitním ročníku a úplně mi stačilo, že jsem ho musela začít v jiný škole. Představa, že bych byla zase jinde... A k tomu všemu mi stejně nikdo pořádně nevysvětlil, proč jsme se tam tak najednou museli vrátit.“

„To je zvláštní. Tvá máma nikdy nepatřila mezi tajnůstkáře.“

„Já vím a o to víc mě to štve.“

Na chvilku mezi námi zavládlo ticho. Ona nejspíš přemýšlela nad Charlottinými důvody a já začala pociťovat únavu. Proč mě to zas muselo dostihnout teď, když se tak dobře bavím?

Vtom se k nám přidali naši muži, i když v případě Bellky je to ještě nadnesené pojmenování pro jejího přítele, přesto jsem si nemohla pomoct. Ten můj si k nám přisedl na gauč a podal nám pití. Ten druhý stál opodál a v očích měl zamyšlený výraz.

„Stalo se něco?“ ptala jsem se syna. Jen zavrtěl hlavou.

„Není tak těžké si domyslet, proč chce Jacob držet An v nevědomosti,“ řekl můj muž a chytil mě za ruku.

„Jak to?“ divila jsem se.

„Můžete mi raději říkat Bello? Tak mi říká totiž rodina,“ zaprosila princezna.

„Jistě,“ usmála jsem se na ni.

Edward však na její poznámku nereagoval a pustil se do vysvětlování: „Myslím, že si jistě pamatuješ Jacobovy přehnané ochranitelské manýry. Přerušil veškeré styky s tebou jen, aby ochránil svou rodinu od studených,“ použil indiánský termín pro upíry, ale nechápala jsem proč, dokud jsem se nepodívala na dívku sedící vedle mě.

Tvářila se překvapeně a to slovo zopakovala: „Studení? Copak vy věříte těm hloupým quileutským povídačkám?“

„Co ti Eda řekl o naší rodině?“ zeptal se jí Edward s nuceným úsměvem.

„Mluvil o vás, o svých rodičích, který jsou prej ti nejlepší na světě. A měl pravdu,“ usmála se plaše.

„Díky, náš syn je poklad,“ pronesla jsem.

„A není na nás něco divného?“ vyptával se pořád můj muž a já se na něj zamračila. Copak ji musí uvádět do rozpaků hned na první návštěvě?

„Jste mladší než Bella, to mi taky řekl. Ale prý vypadáte mnohem mladší, než vám ve skutečnosti je.“ Pokrčila rameny a nervózně si začala hrát se svojí skleničkou džusu.

„A není ti tu horko?“ zeptal se jí Edward.

„Trochu. Ale asi raději víc topíte, když je vám taková zima, ne? Totiž, vy, Jasper, Alice, Rose, Emmett, Esmé i Carlisle máte tak studené ruce,“ odmlčela se a pak se ostře podívala na všechny, které jmenovala. „Studení?" zašeptala a její vyděšený pohled se zastavil na našem synovi. Ten k ní hned ochranitelsky přisedl, aby ji objal.

„Všichni Cullenovi jsou upíři. Ale nemusíš se jich bát. Táta mě vychoval a vždycky mě od všeho chránil. Nejsou jako ti studení z vašich legend. Cullenovi se živí krví ze zvířat.“

„Všichni Cullenovi?“ vyhrkla a pokusila se vymanit z jeho sevření.

„Já jsem adoptovaný, vzpomínáš?“ vysvětloval jí chlácholivě a pak se rozpovídal o upíří existenci.

Měla jsem pocit, že jsme všichni byli ohromeni klidem, s jakým to přijala. Určitě tomu nahrávala skutečnost, že pro ni quileutské legendy nikdy nebyly jen pohádkou, a nebo v tom hrála roli důvěra, s jakou se dívala na našeho syna? Těžko říct. Ale ulevilo se mi, že je na světě další člověk, před kterým nemusíme nic skrývat.

Nevěnovala jsem moc pozornosti následnému hovoru, protože moji pozornost zaujal způsob, jakým ti dva mladí spolu hovořili. Náš syn měl ruku položenou na ramenech své dívky, zatímco jí prsty poklepával na rameno. Ona se o něj lehce opírala a ruce měla stále v klíně a pozorně ho sledovala očima.

Stejným způsobem kdysi spolu sedávali Charlie a Sue. To bylo tenkrát, když se dali dohromady. Bylo to ještě, když jsem byla na střední a oba se ostýchali, aby mi to řekli. Kolikrát jsem vešla do místnosti a oni od sebe skoro odskočili, jen abych je nenachytala, jak se drží za ruku. Nechápala jsem, v čem byl problém. Sue byla už dlouhá léta vdova a Reneé opustila tátu, ještě když jsem byla malá.

Jednou, když jsem je zase takhle vyrušila na verandě před domem, měla jsem už toho dost. „Nemohli byste se chovat jako dospělí?“ obořila jsem se na ně. „Já vím, že spolu chodíte a moc vám to přeju. Dobře?“ Bouchla jsem za sebou dveřmi a večeři si vzala k sobě do pokoje, aby měli soukromí. Táta pak za mnou přišel ten samý večer a děkoval mi za to. Nikdy jsme spolu neuměli moc mluvit o citech, a tak jsem raději předstírala, že spím. Dodnes nevím, jestli mi to věřil a nebo jen respektoval, že o tom nechci mluvit.

„Takže, když tě upír kousne a nevysaje tě, jeho jed tě promění taky v upíra. Ale trvá to tři dny a je to prý hodně bolestivé,“ vyprávěl cosi ten zamilovaný mládenec své dívce.

„Lásko, nejsi unavená?“ zeptal se mě můj manžel. Zavrtěla jsem hlavou, zase se soustředila na naši vzácnou návštěvu.

„Tak ty jsi malá Bellka,“ rozplývala jsem se už poněkolikáté.

Nešťastně si povzdechla a dodala: „Takhle mi nikdo už neříká.“

„Samozřejmě, promiň.“ Trochu mě zabolela hlava a já si mimoděk protřela čelo.

„Bello, nechceš si jít na chvilku odpočinout?“

„Díky, ale nejsem unavená,“ ozvala se dívka a hned se ošila. „Aha, pardon. To nebylo na mě.“

„Jen si vezmu něco na bolení hlavy a hned se vrátím. Ještě mi toho musíte spoustu povědět,“ usmála jsem se na ně.

Ani jsem si neuvědomila, jak mi při tom roztomilém hovoru ztěžklo celé tělo. Sotva jsem vyšla schody. V ložnici jsem se dobelhala k toaletnímu stolku a sedla si k němu na stoličku. Lokty jsem se opřela o stůl a hlavu si podržela v dlaních. Ne, ještě nepůjdu spát, je přeci brzy. Jen si vezmu léky a vrátím se dolů.

Prsty jsem si zajela do vlasů, abych si promasírovala bolavou hlavu. Někdy mi to pomáhalo. Ale brzy jsem toho nechala, protože mi v ruce zůstal nepatrný chomáč vlasů. Vyděšeně jsem se na něj zadívala a všechno se ve mně sevřelo.

Čemu se ale divím? Věděla jsem, že se to po chemoterapii stává, vždyť to byl důvod, proč jsem si zkrátila vlasy. Jen mě překvapilo, jak rychle to přišlo.

Vytřeštěné oči na sebe pohlédly do zrcadla a já si vzpomněla na Reneé, na to, jak jsem ji viděla v nemocnici. Byla vyhublá a bez vlasů, téměř jsem ji nemohla poznat.

To budu vypadat stejně? A pokud ano, co bude potom? Umřu stejně jako ona nebo se uzdravím? V případě uzdravení by to peklo za to stálo, ale jestli je to konec... Najednou jsem měla pocit, že nemůžu dýchat. Silou vůle jsem zavřela oči a soustředila se na nádech a pak výdech. A ještě jednou, nádech – výdech.

Podařilo se a moje tělo začalo zase normálně fungovat. Zajímavé bylo, že i při nedostatku dechu se mi v hlavě honily neodbytné myšlenky. Pokud je ta léčba ztráta času, nemůžu dovolit, aby mě Edward viděl v tom stavu jako já Reneé. Ne, tím si nesmí projít. Navíc, když by to bylo k ničemu, proč ho trápit ještě víc? Ale jak to zjistím? Nikdo mi nemůže dát stoprocentní záruku úspěšnosti léčby. Nikdo... Nikdo, kromě Alice.

Ani jsem ji nestačila zavolat, když zaklepala na dveře: „Můžu dál?“

„Jen pojď, Alice. Zrovna jsem tě chtěla...“

„Jo, já vím,“ povzdechla si a sedla si na postel. Jistě ví všechno, a to i když občas nechce. Kdysi jsem ji požádala, ať nesleduje moji budoucnost, aby se Edward nedozvěděl o způsobu mojí smrti a zbytečně tomu nechtěl zabránit. Chtěla jsem tím nechat věcem volný průběh. Ale teď, když je jedna varianta konce nadosah, potřebovala jsem vědět...

„Nechci ti to říct. Sama jsi to přece dřív nechtěla vědět,“ řekla stroze.

„Máš pravdu, jenže situace se změnila.“

Zamračila se na mě a nedůvěřivě řekla: „A v čem přesně?“

„Kdyby to byla nehoda nebo prostě jen stáří...“

„Myslíš, že by to bylo jednodušší?“ odfrkla si rozzlobeně.

„To asi ne.“

„Asi?“ vyštěkla.

„Alice, neměla bych možnost volby, ale teď ji mám. Jestli se můžu uzdravit, hodlám podstoupit celou chemoterapii a vše, co bude třeba. Ale jestli je to zbytečné, proč byste tím měli všichni procházet se mnou, když by to bylo zbytečné?“

Napjatě si mě prohlédla a nakonec její oči skončily na chomáči vlasů v mé pěsti. „Třeba kvůli naději? Copak není důležitá?“ řekla přiškrceně.

„Nenaplněné naději?“ zeptala jsem se, ale ona nehnula ani brvou. „Mám nechat svého manžela a syna, aby se dívali na to, jak mi padají vlasy, zvracím a slábnu, až skoro nemůžu chodit, jen kvůli nenaplněné naději?“

„Co to povídáš?“ zazněl od dveří vyděšený hlas mého synka.

Reflexivně jsem si setřela slzy z tváří, aby je neviděl, ale už bylo pozdě. Bylo příliš pozdě cokoli skrývat.

„Alice, tak mluv?“ řekla jsem, přemáhajíc vzlyk.

Místo odpovědi se poplašeně podívala na Edwarda, vedle kterého se najednou objevil i jeho otec. Alice už nemusela nic říkat, z výrazu mého muže, čtenáře myšlenek, jsem pochopila, co mě čeká...

Autor: emam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Překážky - Třicátá devátá: