Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Překážky - Třináctá

21.10.2013 (21:15) • emam • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 3115×

„A co když se mu nebudu líbit?“ Začínala jsem panikařit. Alice s Rose sice odvedly na mém obličeji a vlasech přímo mistrovské dílo, ale stačí to? Byly jsme v mé ložnice a přišlo mi, že to není jen množstvím osob v místnosti, ale že sem vzduch prostě přestává proudit.

„Prosímtě,“ odfrkla si Rosalie.

„Co když se mu ta barva prostě nebude líbit?“ Doteď jsem si byla svými šaty jistá, ale najednou bylo mé odhodlání pryč.

„To sis vzpomněla trošku pozdě. Ale stejně mám tušení, že tvé obavy jsou zbytečné,“ usmála se na mě Alice.

„Jenže, třeba si to ještě rozmyslí, až mě takhle uvidí. Nejsem... Nevypadám jako... Já prostě nemůžu...“

„A dost!“ okřikla mě Alice. „Podívej se na mě a začni zhluboka dýchat. Edward měl spoustu času na to, aby zvážil, co opravdu chce. A všichni víme, jak dlouho mu trvalo, než si tě vybral. Je naprosto jedno, jaká hloupost tě ještě napadne. Dneska se vdáš, a to i kdybys třeba nechtěla.“

„Vyvádím?“ ptala jsem se omluvně.

„Jen trochu, jako každá nevěsta,“ povzdychla si Rose.

„Vypadáš nádherně.“ Esmé nakoukla do pokoje a zálibně si mě prohlížela. Snad se Edward bude tvářit podobně.

„Alice, podáš mi, prosím, boty?“ To už bylo jediné, co mi chybělo a mohly jsme vyrazit. „Ne tyhle, ale tenisky.“

„Zbláznila ses? Tenisky ke svatebním šatům? To už je na mě moc, Bello. Pro to už vážně pochopení nemám.“

„Ale ty jsou jen na cestu. Jak jinak bych došla přes les k louce?“ Když opomenu fakt, že v lodičkách nejsem nejjistější, tak chodit v nich lesem, kde vlastně ani neexistuje žádná pořádná cesta, by asi pro mě mělo nehezké následky.

„Ty si vážně myslíš, že necháme nevěstu, aby se plahočila lesem po svých?“ dívala se na mě Alice nevěřícně.

Jely jsme všechny čtyři v jakémsi Jeepu. Myslím, že někdo říkal, že je Emmettův, a že nám ho půjčil proto, abychom se dostaly k louce co nejblíže. Díky drncání pro mě byl jakýkoli rozhovor nemožný. Ale i kdybych si povídat chtěla, nebyla bych hovoru schopná. V hlavě se mi honilo tolik věcí. Nejnaléhavější byla vzpomínka na rozhovor, který jsem včera měla s Rosalií. Jak myslela to o vhodné motivaci protějšku? Copak nestačí, že oba dva víme, co se má dít při svatební noci? Jaké muselo pro ni být odmítat Emmetta ještě dlouho po svatbě? Nikdy by mě nenapadlo, že je ten dětinský obr schopný takové trpělivosti a čekat bůh ví jak dlouho, než jeho žena svolí k naplnění manželského života. Dokázal by to Edward také? Sice o tom mluvil, ale nepřišel mi zas tolik odhodlaný. Naše společné chvíle se stávají čím dál tím víc intimní. Přesto sám navrhoval, že by naše manželství mohlo být pouze papírové. Ale po těch posledních večerech si nejsem úplně jistá, že by nám oběma něco takového stačilo. I když nevím, jestli budu sama schopná překročit dosud pevně danou hranici našeho fyzického kontaktu.

Vzpomněla jsem si i na Edwardovo vyprávění o nekonečném množství svateb Rosalie a Emmetta. Vždycky jsem to připisovala Rosalině touze být středem pozornosti, ale není pravým důvodem to, že se snaží Emmettovi vynahradit tu první nepovedenou zkušenost? Pokud bych se zachovala dnes večer stejně, měl by můj muž se mnou taky tolik trpělivosti, nebo by ztratil zájem?

Ta jízda mi nedělala dobře a nebylo to jen tím neschůdným terénem.

Když jsme konečně zastavily, čekal na nás Jasper.

„Ahoj,“ snažila jsem se ho pozdravit, ale se sevřenými útrobami to šlo těžko. Jasper se na mě usmál a pomohl mi vystoupit.

„Miláčku, nemusel jsi chodit. My bychom to určitě zvládly.“ Alice ho políbila na přivítanou.

„O tom nepochybuji, ale přeci v tom nemůžu Bellu nechat,“ smál se Jasper a vzal mě do náručí. Najednou se mi ulevilo, jako by všechny moje starosti zůstaly v tom prokletém autě. Myslela jsem, že takový vliv má na mě jen jeden muž, a toho si mám za chvíli brát, uvědomila jsem si šokovaně. Co se to se mnou děje? Ale hned jsem se zase uklidnila. To není Jasperovou blízkostí, ale jeho darem, který ovlivňuje moje nervy. Taky mě mohl nejdřív upozornit.

„Bude mi ctí doručit nevěstu na místo určení,“ zasmál se můj nosič a rozběhl se do lesa.

Nebyla to sice zrovna moje představa o elegantním příchodu, ale nejspíš nejlepší varianta. Když mě konečně postavil na kraji lesa, trochu se mi podlomila kolena. Na louce nebylo mnoho lidí, jen Sue s maličkým, Seth a Cullenovi, ke kterým přibyla další část jejich rodiny, a oddávající. Ale ti všichni čekali až přijdu. Být středem pozornosti není zrovna moje oblíbená pozice ve společnosti. Edwarda jsem neviděla, nejspíš byl schovaný za těmi krásnými blondýnami. Neříkal nic o tom, jak jsou sestřenky z Denali pohledné. To mi na sebevědomí zrovna nepřidalo.

Sotva jsem se trochu rozhlédla, přiřítil se ke mně mládeneček v modrém obleku. „Maminkó,“ objal mě. „Ty jsi tak krásná.“

„Tobě to taky moc sluší, zlatíčko.“ Zvedla jsem ho do náručí a dala jsem mu pusu na čelo.

„Opatrně, to líčení nevydrží všechno,“ napomenula mě Rose.

Dřív než jsem na to vůbec stihla jakkoli zareagovat, přispěchal k nám Seth: „No, sestřičko, vypadá to, že na tebe už všichni čekají. Nechceš si to ještě rozmyslet?“

Překvapeně jsem se na něj podívala a jeho tvář mi napověděla, že jde o žert. Tak proč jsem ho chtěla chytnout za slovo?

„Možná bychom měli začít,“ navrhla prozíravě Esmé a šla za svým mužem. Alice se zavěsila do Jaspera a následovala Esmé na louku, stejně tak i Rose.

„Ede, měl bys jít za babičkou. My tam za chvilku taky přijdeme, ano?“ instruoval Seth malého.

„Mami, a kdy vám mám dát prstýnky?“

„Až na tebe táta mrkne. Tak jste se přeci domluvili, ne?“ odpovídal Seth za mě. Asi mu bylo jasné, že nejsem schopná slova. Jestli mě to nepřejde, netuším, jak odříkám svůj slib.

Malého jsem alespoň pohladila, ještě než odběhl.

Nádech – výdech.

„Můžeme?“ Seth mi nabízel své rámě.

Podívala jsem se na louku. Na jedné straně stála Sue s maličkým, vedle nich byl pan Webber, který nás bude oddávat, vedle něj stál Carlisle s Esmé a vedle nich v jakémsi nedokonalém polokruhu Alice s Jasperem, Rosalie s Emmettem a ty tři nádherné ženy.

Konečně se otočil muž, který stál před oddávajícím a podíval se na mě. Jeho úsměv a jeho zářivé oči stačily k tomu, abych vše ostatní přestala vnímat. Důležitý byl jen on, který na mě čekal. Jeho nemůžu zklamat. Chopila jsem se Setha a jistým krokem vyrazila k mému nastávajícímu.

Sice jsem se nemohla odtrhnout od jeho očí, ale přesto jsem neodolala, abych si ho neprohlédla celého. Měl na sobě dokonale padnoucí černý oblek, bílou košili a kravatu v barvě mých šatů. Když jsem si to uvědomila, zaváhala jsem. Ta barva se opravdu k nevěstě nehodí. Ale to už Seth předával mou ruku.

„Modrá ti tolik sluší,“ zašeptal mi Edward do ucha. Ta jednoduchá věta stačila k tomu, abych se uklidnila a nabrala ztracenou jistotu.

Obřad byl prostý, jedinou změnou byly naše sliby, které jsme si připravili sami, každý za sebe bez vědomí toho druhého. Čekalo nás tak malé překvapení. Bylo toho tolik, co jsem mu chtěla říct, a to jednoduché „ano“ mi prostě nestačilo. Můj slib přišel na řadu první. Navlékla jsem Edwardovi prsten a držela ho za ruce. Dívali jsme se upřeně do očí. Nebyla jsem si jistá, jestli ta připravená slova budu schopná odříkat správně, ale věděla jsem, že i kdybych něco popletla, on mě pochopí.

„Svá tajemství ti odevzdávám, stejně jako přijímám ta tvá, a to bez všech výhrad. Slibuji ti, že mé srdce nepřestane tlouct, dokud tě budu mít po svém boku, a nikdy nedovolím, aby cokoli zmařilo mou snahu být ti tou nejlepší ženou, jak jen budu umět.“ Snad se mi podařilo alespoň trochu vyjádřit, co pro mě znamená.

Malinko silněji stiskl moje ruce a přitáhl si mě k sobě blíž.

„Přísahám, že kdyby se cokoli nebo kdokoli postavil mezi nás, tak mu v žádném případě nedovolím, aby nás rozdělil. Jsi můj život. Bez tebe pro mě není svět,“ zněla jeho odpověď, po které mi navlékl prsten a mně vyhrkly slzy dojetím.

Po chvilce rozpačitého ticha nás pan Webber prohlásil za muže a ženu a já se konečně dočkala prvního polibku od svého manžela.

Vybrat den svatby byla moje záležitost, ale hodinu si prosadila Alice. Nechápala jsem proč, ale když odešel oddávající, tak mi to konečně došlo. Od rána bylo pod mrakem. Sotva pan Webber opustil louku, vyšlo slunce a moje upíří část rodiny začala zářit.

Pro mě a našeho synka to nebylo nic nového. Edwarda jsme na našich výletech takhle vídali často. Zato Sue se Sethem na ně konsternovaně koukali. Ale je pravdou, že deset zářících krásných bytostí není hned tak vidět.

„Myslíš si, že září?“ ptal se pobaveně Edward Setha. „Tak se podívej na moji ženu.“ A teď k tomu určitě přibyl ještě červený odstín.

Po obřadu jsme se měli všichni rozloučit a rozejít. Ale moje nová rodina trvala na občerstvení u nich v domě. Sue a Seth zavrhli veškeré nabídky přenosu v nadlidské rychlosti. Jejich quilleutská hrdost jim to nedovolila. Proto jsme se pomalu postupně odebrali do domu Cullenových. Kdyby nebylo opory a občasného nadnášení mého muže, asi bych ve zdraví nedošla. Zato náš malý neposeda si malý výlet s tolika lidmi moc užíval. Pořád mezi námi pobíhal a pořád se někoho na něco ptal.

Hostitelé slibovali jen malé občerstvení, ale to si představuji trochu jinak než obědovou tabuli o třech chodech a svatební dort. Já chtěla společné jídlo z programu vynechat. Přeci jen většina svatebčanů nejedla, ale tvářili se, že jim to vůbec nevadí, a vesele se bavili.

Tanya s Kate se omluvily už po obřadu, hned po gratulaci. Nevěděla jsem proč, ale měla jsem dojem, že za to nějakým způsobem můžu. Nevadilo to, protože alespoň osazenstvo akorát vyšlo do párů, což se hodilo vzhledem k plánovanému tanci. Pochopitelně jsem netušila, že mě to čeká, a nejraději bych se z tance na veřejnosti vymluvila. Jenže můj manžel mě nenechal odmítnout.

A tak se obývací pokoj v domě Cullenových změnil v taneční parket, na kterém tančily tři dokonalé páry v podobě mé nové rodiny a pak tři poněkud nevyrovnané dvojice – já a můj muž, Seth s Irinou a chudák Sue s nejmenším a nejdivočejším tanečníkem v místnosti.  Ten malý nezbeda tahal a točil svoji babičku, až jsem o ni měla chvilkami starost.

„Udělala jsem nebo řekla něco špatně?“ ptala jsem se při tanci Edwarda.

„Jak tě to jen mohlo napadnout?“

„Přišlo mi, že Tanya odešla kvůli mně.“ Dívala jsem se na jeho hruď a bylo mi to líto. Věděla jsem, že stojí o celou svoji rodinu a kvůli mně s ní možná nebude zadobře.

Zastavili vprostřed otočky a já překvapeně vzhlédla.

„Není to nic, kvůli čemu by sis měla dělat starosti. To spíš já můžu za jejich odchod. Nestihl jsem je dostatečně připravit na to, jak je moje žena úžasná.“ Políbil mě a začal se mnou rychleji točit, takže jsem nebyla schopná dělat nic jiného než se jen nechat unášet jeho vedením.

Písně se různě střídaly a já jsem zjistila, jak moc jsem neochotná pouštět se svého muže. Sice jsem slyšela, jak se malý s někým honí po domě, ale bylo mi to jedno. Koutkem oka jsem občas zahlédla Setha, jak se baví nebo tančí s Irinou. Že by nebyl jediný, kdo najde v téhle rodině štěstí? Z takových úvah mě najednou vyrušila rána a pak se stalo několik věcí najednou nebo možná byly jen tak rychle po sobě, že jsem je ani nestihla zaregistrovat.

Edward mě pustil a najednou byl pryč. Jakési hlasy přes sebe volaly: „Edwarde!“ „Pozor!“ „Stejně mě nechytíííš!“ „Dávej pozor ty uličníku!“ Ale všechny ty výkřiky najednou přehlušila různá strašidelná vrčení nesoucí se z různých stran místnosti. Vůbec jsem netušila, co je to za zvuk. Zmateně jsem se rozhlédla a strnula zděšením.

Sue nejspíš chtěla pomoct a začala odnášet nádobí do kuchyně. Mezitím se malý Edward honil asi s Emmettem po domě a nevšiml si, že mu babička jde přes cestu. Vrazil do ní, nádobí jí tak vypadlo z rukou a malý do něj spad a ošklivě se pořezal na rukou. Krev byla snad všude okolo něj. Viděla jsem to jen na zlomek okamžiku, protože mi výhled zastiňovali Jasper s Irinou, kteří se snažili k malému dostat. Bránil jim v tom však nejen můj manžel, ale i Carlisle. Po chvilce se vzpamatovali i ostatní Cullenovi a snažili se ty dva lačné upíry dostat z blízkosti mého vyděšeného chlapečka. O kolik výpadů se ti dva pokusili, jsem nebyla vůbec schopná vnímat.

„Musíme je dostat ven,“ křikl Carlisle a popadl Jaspera za jednu ruku. Z druhé strany mu pomáhal Emmet, zatímco Rosalie s Alicí a Esmé se snažili odvléct Irinu. Přitom na nich bylo vidět, že mají co dělat, aby se na maličkého sami nevrhli.

Nad mým raněným pokladem se tyčil Edward nahrbený v jakémsi útočném postoji, vrčel a cenil zuby, dokud členové jeho rodiny neodešli. Poprvé jsem z něj měla strach i já sama. A bylo mi jedno, že je to na obranu toho malého nešiky.

Měla jsem pocit, že ta hrůza snad nikdy neskončí nebo že něčí sevření či odhodlání povolí a můj synek doplatí na moji volbu. Nebyla jsem schopná se vůbec hnout nebo křičet. Jen jsem tupě zírala na to, co se děje.

Když konečně ustalo to příšerné vrčení, zvedl Edward malého ze země, ale ten se mu vytrhl a s velkým nářkem se mi vrhnul do náruče. To mě konečně probralo.

Seděla jsem se Sue v Carlisleově pracovně a držela stále ještě plačícího malého Edwarda na klíně. Ruce měl již profesionálně ošetřené, ale v šoku jsme byli pořád všichni.

„Budeš to mít těžké, ale to jsi musela vědět, už když jsi se rozhodla,“ pronesla beze stopy emocí tiše Sue. Nebyla to výtka, jen upozornění do budoucnosti.

„Já vím, ale do dneška mě nenapadlo, že by tím mohl maličký tolik trpět,“ odpověděla jsem a tiše plakala se svým synem.

Ozvalo se zaklepání a po něm vešel Edward.

„Odvezu Sue a Setha. Můžete si zatím odpočinout v mém starém pokoji.“ Znala jsem dobře svého muže. Snažil se o bezstarostný tón, ale byl z té události stejně špatný jako my ostatní.

„Dobře, půjdu si posbírat své věci,“ odpověděla Sue, objala nás a odešla.

„Alice s Jasperem vám připravili svou postel.“

„Jasper,“ řekla jsem znechuceně. Máme ležet na posteli, která patří Jasperovi? Vždyť málem zabil mého syna.

„Je mu to hrozně líto, lásko. Nikdo našemu synovi nechtěl doopravdy ublížit, ale někteří z nás nejsou schopni překonat svou přirozenost v každé situaci.“ Zaváhal. Čekala jsem, že mě obejme, ale nestalo se.

Už Carlisle se omlouval za svou rodinu, když malého ošetřoval. Všichni z toho prý byli špatní. Ale jak můžu Jasperovi a Irině odpustit, že chtěli zabít mého chlapečka?

„Odnesu malého,“ nabídl se Edward a natáhl ruce, aby malého zdvihl. Jenže synek se mě o to pevněji chytil. Edward ztěžka vydechl a ruce zase spustil podél těla.

„Já to zvládnu. Ale co letadlo?“ Měli jsme přeci již dnes zamířit k našemu novému domovu. Pryč se mi vůbec nechtělo, ale letenky byly už koupené a vše dopředu domluvené.

„Poletíme zítra nebo až na to bude vhodná doba. Potřebuješ něco?“ Zavrtěla jsem hlavou a s vynaložením všech sil se zvedla z křesla s malým v náručí.

Přes šok i únavu mi neušlo, že se mě můj muž ani nedotkl. Netuším, co v tom je, ale najít v sobě dostatek sil na to, abych to hned řešila, nemám.

Usnula jsem s malým v náručí, ani jsem netušila jak. Když jsem se probudila, byla tmavá tichá noc, kterou rušilo jen tiché hluboké dýchání mého synka. Bylo to uklidňující cítit ho ve svém náručí, přesto jsem měla před sebou tu příšernou scénu z dnešního odpoledne. Měla jsem pocit, že v uších ještě slyším děsivé vrčení členů mé nové rodiny. Věděla jsem, kdo jsou a i koho si beru, ale dosud jsem se s jejich upírskou osobností ještě nesetkala tak přímo. Používání jejich darů sice pro mě bylo na denním pořádku, ale jejich skrytá krvelačnost... Mráz mi přeběhl po zádech a naskočila mi husí kůže. Kdyby nebylo Edwardova a Carlisleova sebeovládání, můj maličký by... Nemohla jsem na to ani pomyslet. Málem jsem se zase rozvzlykala, ale nechtěla jsem malého vzbudit. Raději jsem stiskla pevně zuby a víčka a snažila se zhluboka dýchat.

Byla mi zima, ale ne ta tělesná. Cítila jsem se ohrožena a neklidná a tolik opuštěná. Potřebovala jsem zahřát uvnitř a na to pro mě existuje jen jediný lék.

„Edwarde,“ zašeptala jsem. Možná to bylo moc potichu. Nevím, kde je a kam až mě může slyšet. Zrovna jsem se nadechovala, že to zkusím trochu hlasitěji, když se otevřely dveře.

„Nespíš?“ Ozval se jeho sametový hlas. Bylo to jako pohlazení.

Natáhla jsem k němu ruku, tolik jsem potřebovala cítit jeho blízkost. Pomalými těžkými kroky přistoupil k posteli, sedl si na její okraj a konečně se dotkl mé ruky, ale jen tak lehce, opatrně. Nechápala jsem, co se děje, a zmateně přemýšlela, jak se ho zeptat, když konečně promluvil.

„Lituješ svého rozhodnutí. Neměla sis mě brát,“ pronesl ochraptěle.

„V žádném případě,“ ohradila jsem se rázně a opatrně se posadila, abych k němu byla co nejblíže. „Nikdy nebudu litovat toho, že jsem si tě vybrala za svého muže.“

„Slyšel jsem tě, když jsi mluvila se Sue. Nechtěl jsem, ale upířímu sluchu neporučíš.“ Mluvil se svěšenou hlavou a odmítal se na mě otočit.

Pustila jsem jeho ruku, abych ho mohla obejmout. „Miluji tě a opravdu nikdy nebudu litovat toho, že jsem si tě vzala. Jen se bojím, jestli nejsem příliš sobecká. Dodnes mě to nenapadlo, ale nejspíš dávám přednost tobě před svým synem. Jsem špatná matka, ale nejsem schopná...“ Nedokončila jsem. Znovu se mi vybavila ta hrozivá scéna vrčících upírů nad mým malým chlapečkem. Kdybych si vybrala jiného muže, nikdy by se to nemohlo stát, ale já nejsem schopná jiného milovat.

Políbil mě do vlasů a pohladil po tváři. „Edward nemohl mít lepší matku než jsi ty. Dobře vím, že jsi tenkrát chtěla zrušit svatbu hlavně kvůli němu. Bála ses, co za hrůzu ti tajím a že to může Eda ohrozit. Je to tak?“ Beze slova jsem přikývla. Měl pravdu, i to byl jeden z důvodů. „Vidíš, jsi ta nejlepší máma na světě.“ Pevněji jsem ho objala, jako bych chtěla zabránit tomu, kdyby si to náhodou rozmyslel. Pohladil mě po paži.

„Nejspíš bylo jen otázkou času, kdy se něco takového stane,“ hlesla jsem. Přikývl.

„Proto jsem trval na tom, že budeme bydlet sami. Nemůžu vás ohrožovat víc, než je nutné.“

„Tvoje rodina chtěla bydlet s námi?“ divila jsem se.

„Ano, ale pochopili mé důvody. Mají vás rádi a záleží jim na vás. I když se jim moc nelíbilo, že od nich odejdu.“ Smutně se usmál. „Věř mi, nikdo doopravdy nechtěl malému ublížit. Jasper i Irina se cítí hrozně.“

Možná jsem to částečně dovedla pochopit, ale rozhodně ne odpustit. Mám na celé té situaci svůj podíl viny. To já svého syna dobrovolně přivedla do nebezpečného prostředí. Ale asi se nedokážu na Jaspera dívat jako před tím. Žádná matka snad není schopná odpustit tomu, kdo ohrožoval její dítě. Jenže přesto bude Jasper součástí naší rodiny a já nesmím Edwardovi situaci ještě zhoršovat.

„Netušila jsem, že sis musel mezi námi vybírat. Proč jsi mi to neřekl?“

„Já si nevybíral. Vy jste pro mě vždycky tím nejdůležitějším.“

„Obejmi mě, prosím.“ Konečně jsem se dočkala jeho pevné náruče, ve které mi bylo vždy dobře a bezpečně.

„Promiň, nevěděl jsem, jestli ti můj dotek nebude vadit,“ zašeptal a přitom si mě přitáhl na klín.

„Jak tě jen něco takového mohlo napadnout?“ Proto se ode mě držel odpoledne stranou.

„Byla jsi tolik vyděšená. Poprvé jsi mě viděla takového, jaký doopravdy jsem.“

„To si myslíš?“ Překvapeně jsem se mu podívala do očí. „Strach jsem ve tvé přítomnosti měla jen tehdy, když jsem se bála, že nás opustíš.“

„Mrzí mě, že jsem tě kdy trápil myšlenkou mého odchodu. Považoval jsem to za nejideálnější řešení, ale co je ideální. Stejně bych nevydržel být dlouho bez vás.“

„Mami?“ ozvalo se vedle mě. Pustila jsem svého muže a otočila se k malému.

„Copak broučku? Jsem u tebe. Bolí tě něco?“

„Kde je táta?“

„Jsem tady, synku,“ odpověděl mu Edward trochu odlehčeným tónem.

„Lehneš si k nám?“ zaprosil maličký.

Edward se zvedl a obešel postel. Zachumlal malého do peřiny a pak si vedle něj lehnul. Jen co dolehl, uvelebil se mu na hrudi náš syn, který si přes sebe ještě přetáhl moji ruku.

„Tati?“

„Ano?“

„Že budeš pořád s námi.“

„Kam bych jinam chodil. A teď už spi.“ Podrbal malého ve vlasech.

Hlavu jsem si položila na Edwardovu paži a přitulila se blíž ke svým mužům.

O svatební noci jsem měla hodně představ, ale tahle varianta by mě nikdy nenapadla. Přes všechna trápení a nenaplněná očekávání mnou prostoupil pocit spokojenosti.

Autor: emam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Překážky - Třináctá: