Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Přes šikanu k lásce - 1. kapitola

09.12.2011 (19:00) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 53× • zobrazeno 13788×

1.

SEZNÁMENÍ

Bella:

Konečně se ozvalo zvonění oznamující konec poslední hodiny a já rychle spěchala k autu, než mě někdo zmerčí. Nikdy jsem si od spolužáků nevyžadovala nějakou extra velkou pozornost, a už ne vůbec takovou, jakou mi každý den dávají. Shrnula bych to jedním slovem: šikana. Znám mnoho případů, kdy se z toho oběti nakonec úplně složily a musely chodit na psychiatrii. Já tak neskončím, já ne, to si říkám vždycky, když mi ostatní ubližují. Je to, jako kdyby mi schválně natahovali nervy na skřipec a čekali, kdy to nevydržím a vybuchnu. Samozřejmě, že občas se tomu výbuchu vzteku dosti blížím, ale pak si začnu v hlavě omílat několik slov, a uklidním se: Nestojí ti za to!

Vyskočila jsem do kabiny a nastartovala. Chtěla jsem z toho pekla pryč, a pokud možno, tak hodně rychle.

Když jsem vyjížděla ze školního parkoviště, které bylo momentálně plné lidí, kteří se teprve loudali z učeben, neušel mi pohled Mika Newtona; nenávistný a plný očekávání. Bylo mi předem jasné, že zítra mě nečeká příliš příjemný den. Ale upřímně, který ze dnů strávených na Forkské střední pro mě příjemný byl? Odpovím si sama. Žádný.

Jak jsem tak přemítala o nějakém zaručeném způsobu, jak se zítřejšímu vyučování vyhnout bez toho, aniž bych rodičům řekla o spolužácích, zmocnila se mě panika. Je polovina školního roku a já jsem ve třeťáku. Ve třeťáku! Znamená to tedy ještě rok a půl utrpení. Najednou mi vyhrkly slzy. Nesetřela jsem je, nechala jsem je volně téct. Teď jsem rozhodně nemohla jet domů. Kdyby mě viděla máma, nebo hůř, táta… už bych se v té škole v životě neukázala, protože to, co bych si poté prožila, by bylo… příšerné! A to, že bych se tam neukázala… no, bylo by to špatně nebo dobře? Protože já osobně bych to brala za vysvobození…

Zavrtěla jsem zprudka hlavou. Nechci rodičům přidělávat starosti.

Odbočila jsem na sto jedenáctku. Znala jsem jedno moc pěkné místo v lese, kde nikdo nebude, a já budu moct svoje pocity, které jsem celý den pečlivě držela na uzdě, pustit na volno.

Po chvíli jsem zaparkovala na malém plácku, hned u lesa, a téměř s nadšením jsem vyskočila z náklaďáčku. Zhluboka jsem se nadechla čerstvého vzduchu a ještě, než jsem vyrazila, napsala jsem mámě esemesku, aby se zbytečně nestrachovala. Poslední, co by mi scházelo, by bylo, aby zavolala Lauren nebo Jessice, jestli nejsem s nimi.

Mobil jsem nechala na sedadle a zvolna se vydala do lesa. Slyšet tichý šepot lesních tvorů, tu úžasnou svobodu, žádnou šikanu, žádné trápení – to bylo nepopsatelné! Jako kdyby celý svět okolo mě přestal existovat a dovolil mi na okamžik uniknout od reality. Jenže jsem věděla, že ten útěk nic v mém životě nezmění. Pouze mi dá místo, kde se nemusím schovávat a doufat, že mě ostatní přehlédnou. Nic víc od života nechci. Jen být neviditelná.

Za necelou hodinu jsem došla k místu, které jsem hledala. K místu, které mi opravdu vykouzlí úsměv na rtech. K louce.

S blaženým úsměvem jsem si sedla doprostřed té dokonale kulaté mýtiny, nadechla se a lehla si. Připadala jsem si dokonale uvolněná, snad skoro šťastná. A nechtěla jsem na nic myslet – pomalu jsem zavírala spolužáky, učitele, předměty a celou školu do šuplíku, který zůstane pro tohle místo a každou chvíli na něm strávenou, zavřený.

A pak jsem usnula.

Edward:

Odhodil jsem mrtvolu pumy na zem, otočil se a běžel zpátky k domovu. Novému domovu. Ucítil jsem silný pach mojí rodiny, která tu křížila cestu, avšak se vydala jiným směrem na lov než já. A náhle… přímo jako rána pěstí… jsem ucítil silný pach. Pach tak neodolatelný, vábivý, že vzbuzoval všechny moje touhy. Pach, který mohl být jedině lidský.

Rozeběhl jsem se k místu, kde byl pach nejsilnější. S překvapením mi došlo, že ten člověk je na mé louce. No, nebyla přímo moje, ale našel jsem ji. Byla hluboko v lese, tak jsem myslel, že ji nikdo jiný nenajde. Nikdo jiný. A teď? Na louce se válel jakýsi člověk a louku si pro sebe prostě ukradl!

Vkročil jsem na mýtinu a teprve teď se pořádně rozhlédl a hledal majitele té dokonalé vůně. Uprostřed loučky ležela dívka. Přišel jsem blíž a klekl si vedle ní. Měla hnědé vlasy do půli zad, odhozené z obličeje, takže jsem měl lepší výhled na ni. Byla… kouzelná a nádherná.

Byl jsem tak očarován její nesmírnou krásou, že jsem si nevšiml jejích mokrých tváří. Chtěl jsem je otřít, dotknout se té sametové pokožky, ale bál jsem se, že ji vzbudím.

A tak jsem čekal, až se probudí.

Bylo něco kolem půl osmé večer, půl hodiny poté, co jsem ji objevil, když jsem se rozhodl odnést ji k nám domů. Opatrně jsem ji vzal do náruče a rozeběhl se. Netiskl jsem si ji k sobě, nesl jsem ji jen na pažích, aby necítila, jak se pohybuji.

Moje rodina ještě nebyla doma, což bylo velmi dobré. Nesnesl bych teď Rosaliin vyčítavý a nesouhlasný pohled, ale co já vím – třeba bude reagovat jinak, než jak předpokládám já?

Odnesl jsem ji k sobě do pokoje a položil na pohovku. Sedl jsem si na zem a jediné, co jsem chtěl dělat, bylo pozorovat její obličej.

Už už jsem se chystal jít jí třeba uvařit čaj, protože se jistě v nejbližší době probudí, když jsem zaslechl myšlenky mé sestry Alice:

Co to ten trouba dělá? Samozřejmě, že se měli setkat, ale neměl ji brát k nám domů! Copak mu úplně přeskočilo?! Sakra, už jsme moc blízko, raději –

A pak její myšlenky na toto téma ztichly a já se objevil v obchodu se značkou Gucci. Celá Alice!

Najednou mě něco napadlo, když jsem byl u těch myšlenek… Neslyším myšlenky té dívky! Měl jsem v plánu dál přemítat o té záhadě, když se u mě v pokoji objevila Alice, drobná černovlasá upírka… s dosti naštvaným pohledem.

Po chvíli za ní vběhl Jasper s Emmettem, hned na to Rosalie s Esmé a Carlislem.

„Co má tohle znamenat?!“ peskovala mě Alice, doprovázená třemi páry nevěřícných pohledů a dvou zmatených.

Strachyplně jsem se podíval na spící dívku. „Tišeji, Alice, nebo ji probudíš,“ okřikl jsem ji šeptem.

Alice zvedla obočí a podívala se na mě pohledem všechno vím, všechno znám. „Stejně se vzbudí za… necelou minutu. Ale do té doby máš možnost mi vysvětlit, co se ti stalo s mozkem, že jsi tak tupý a vezmeš ji k nám domů?“

„Souhlas,“ zamumlala Rosalie.

Nevšímal jsem si jí a podíval se provinile na Alici.

„Našel jsem ji na mýtině. Spala tam, chudinka, a plakala. Nemohl jsem si pomoct. Až se vzbudí, vše jí vysvětlím. Opravdu.“

Carlisle už chtěl něco říct, když se ozvalo: „To bych prosila.“

Šlehl jsem pohledem na dívku. Měla otevřené oči a já se málem utopil v té nádherné čokoládové barvě.

On je zamilovaný! pomyslel si šokovaně Jasper. Nakrčil jsem zmateně obočí.

„Kdo jste?“ zeptala se dívka a já nemusel použít Jaspera, abych poznal, jak hodně je vystrašená. Skoro se třásla. „Umřela jsem? Jste andělé?“

Esmé se zasmála. „Ne, andělé opravdu nejsme.“ Máme k nim hodně daleko, dodala pak v duchu.

Dívka se rychle vyšvihla do sedu a začala padat na stranu. Reflexně jsem ji podepřel a ona se chytla za hlavu. Pak se na mě podívala.

„Pardon, zatočila se mi hlava.“ A odtáhla se. Nejraději bych jí řekl, že mi to nevadí, ať se klidně opře znovu, ale to nebylo to, co bych měl říct.

„Našel jsem tě na louce a byla jsi očividně hodně smutná, tak jsem tě vzal k sobě. Nevěděl jsem, jestli nejsi prochlazená, nebo tak. Promiň. Byla do drzost.“

Šokovaně na mě hleděla. Pak se vzpamatovala. „Ne, nebyla to drzost. Bylo to… velmi velkorysé. Děkuju.“

Pousmál jsem se a začal se znovu vpíjet do jejích očí. Esmé si za mnou taktně odkašlala.

„Měl bych se asi představit. Jsem Edward Cullen,“ řekl jsem. Rukou jsem přejel zleva doprava svou rodinu. „Tohle je Alice, Jasper, Emmett, Rose, Esmé a Carlisle.“

„Cu-Cullenovi?“ koktala ta dívka. „Vy jste ti noví, co mají nastoupit k nám na školu? A, pane doktore, o vás už v nemocnici mluví každý – prý budete ohromná posila a jsou nadšeni tím, že se stěhujete zrovna sem.“

Carlisle se zasmál. „Těším se, až se s nimi seznámím.“

„Ehm, no…,“ dívka se začervenala. „Já jsem Bella. Bella Swanová.“

Bella – jak nádherné jméno!

„Rád tě poznávám, Bello,“ řekl jsem a natáhl ruku. Váhavě ji přijala. Drželi jsme se a dívali se jeden druhému do očí. Zapomněl jsem na rodinu, stojící za námi, vnímal jsem jen její široké, upřímné a jasné oči.

„Ehm, ehm!“ odkašlal si Emmett.

„Tak já už půjdu,“ zamumlala Bella. „Zítra se asi uvidíme ve škole, že?“

Alice přikývla a já si v jejích myšlenkách všiml té vize, která byla přede mnou předtím skryta. Bella jako upír po mém boku. A pak Bella jako Alicina nejlepší kamarádka.

„Budeme se těšit,“ vyhrkla Alice. „Chceš zavést k autu?“

Tiše jsem zavrčel, aby to Bella nezaslechla. Alice si mého počínání nevšímala a po Bellině souhlasu ji táhla do svého Porsche.

Odjely.

Jasper něco šeptl Carlisleovi a Esmé, ale já nevnímal, dokud mě Esmé nepřišla obejmout.

„Jsem ráda, žes ji našel,“ pošeptala mi.

Carlisle přikývl na souhlas a Jasper s Emmettem mě plácli po zádech – byl jsem překvapený, když jsem si v jejich myšlenkách přečetl, že jim Bella nevadí, ba dokonce se jim zamlouvá jako budoucí sestřička – a Rosalie se na mě nešťastně usmála. Nebyla v tom nepřátelskost. Pouze smutek nad tím, že jsem si nevybral náš druh. Bella jí ale také nevadila.

Tohle byl nejlepší den za celou mou existenci a potají jsem doufal, že nebude poslední.

Tak co myslíte, má cenu pokračovat?

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Přes šikanu k lásce - 1. kapitola: