Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Přes šikanu k lásce - 12. kapitola

12.02.2012 (19:45) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 46× • zobrazeno 8852×

12.

SYMPATIE

O Cullenových jako o upírech jsem toho moc nevěděla, ale černé oči dokazovaly jen jedno – žízeň. Lekla jsem se, že ublíží Mikovi nebo Erikovi – jako upír – ale v ten moment se objevili Jasper a Emmett, Edward šoupli stranou a každý popadl jednoho z kluků a doslova je odtáhli ven.

Seděla jsem tam a v šoku pozorovala, jak se venku hromadí skupinka lidí a všichni sledují dění. Teď mi teprve došlo, že mi zachránili život. Kdyby totiž nebylo Edwarda a jeho bratrů… bůhví co by mi udělali.

„Děkuju,“ zašeptala jsem třesoucím se hlasem.

Edwardovy oči nabraly zase karamelový odstín. Pokývl hlavou. Vstala jsem a chtěla ho obejít, ale on mě zastavil v půli kroku. Použil sílu svého omamujícího pohledu a zhluboka se mi podíval do očí.

„Bello,“ začal, „já už nedovolím, aby ti ublížili. Nikdy.“

Koukali jsme se do očí, dokud nás nevyrušilo hlasité „ehm, ehm“, jak někdo upozorňoval na svou osobu. Oba dva naráz jsme se podívali za původcem toho zvuku.

Emmett s pobaveným úsměvem zrovna dosedal na své místo a za ním se hrnuli ostatní spolužáci.

Emmettova nálada byla očividně stálá, protože svými vtipy nás obohacoval i cestou zpátky. Občas jsem ho vnímala, ale jinak se celá má pozornost soustředila na Edwardův obličej. Vždy, když si všiml, že se na něj dívám, pohled mi opětoval. Takže jsme se často pozorovali navzájem. Já rudá jako rak, samozřejmě. Začali jsme si k sobě vytvářet vzájemné sympatie.

Jelikož byl čtvrtek a my byli na té hloupé výstavě, dali nám krátkou a já, ač jsem nechtěla, jsem se musela rozloučit s Cullenovými. Klidně bych jela znovu k nim domů a strávila s nimi… třeba věčnost. Byla to úžasná rodina.

Renée byla v úplném šoku, když viděla, z jakých aut vystupuju, a její šok se ještě prohloubil, když si všimla osazenstva automobilů. Nebyla jsem ráda, že dnes nejela do práce, protože takhle mě čekala kupa otázek.

A měla jsem pravdu. Zalezla jsem do pokoje a hned za mnou se vřítila Renée s dychtivostí v očích.

„Kdo to byl?“, „To jsou tvoji spolužáci?“ nebo „A co ti kluci?“

„Mami, mami,“ mírnila jsem ji a měla v plánu okamžitě ji vystrnadit ze svého pokoje. „Uklidni se. Řeknu ti to hezky popořadě. To byli Cullenovi, ti noví studenti, co se sem přistěhovali o víkendu. A ano, jsou to moji spolužáci. Kamarádím se s nimi. Jsou moc fajn. No a ti kluci… to jsou prostě kluci.“

Nevěděla jsem, jestli bude vhodné, když řeknu mámě, že spolu všichni chodí. To by asi moc neulehčilo můj záměr rychle ji dostat z pokoje.

„Líbí se ti?“ zeptala se Renée.

„Mami,“ zasténala jsem. „Jsou to jen kamarádi. Navíc…,“ zaváhala jsem. Stejně to později zjistí, tak co. „Oni jsou nevlastní sourozenci a chodí spolu.“

Renée se krátce zasmála. „Jak chodí?“

Pohodila jsem rameny. „No, Alice chodí s Jasperem, Rosalie s Emmettem.“

Přimhouřila oči. „To se smí?“

„Říkám: Jsou nevlastní, takže asi ano.“

„A ten poslední… ten, co řídil to stříbrné auto… je zadaný?“ Z mámy to lezlo jako z chlupaté deky a mně okamžitě došlo, jaký je její cíl.

„Ne, Edward zadaný není, pokud vím,“ odpověděl jsem, doufajíc, že to nebude dál rozpitvávat.

Renée trochu vykulila oči vzrušením. „A ty? Ty máš přítele?“

Zavrtěla jsem lehce hlavou. Kéž by už odešla!

„A když je ten Edward volný, tak – „

„Mami!“ vyhrkla jsem zděšeně. „Přestaň, prosím. Edward je jen… kamarád.“ Část mé mysli mi nabízela slovíčko zatím, ale já ho razantně zamítla. Nač si vytvářet plané naděje?

Renée se na mě podezíravě podívala, ale v mých očích zjevně spatřila tu odhodlanost, že už jí nic k Edwardovi nepovím, že to nakonec vzdala a s tichým mumláním se vytratila z pokoje. Tak to by bylo.

Otevřela jsem kabelku od Alice – kterou mi i přes můj nesouhlas dala – a překvapeně sledovala fialovou a šedou látku. Co to má sakra znamenat? Vytáhla jsem ty nechtěné věci ven a zůstala ztuhle zírat na fialový top s volánky a vysokou šedivou sukni, které mi Alice, zřejmě když jsem nekoukala, strčila do kabelky. No teda!

S rezignovaným povzdechem jsem je položila na židli, abych si je zítra vzala na sebe. Nechtěla jsem, to se ví, ale vsadila bych se o cokoliv, že by Alice klidně přišla pozdě do školy, jen abych si na sebe vzala ty její „úžasné“ oblečky. Připadala jsem si opravdu jako barbína.

Připravila jsem si do školy a zbytek odpoledne věnovala čtení mé oblíbené knihy – Na Větrné Hůrce.

A noc… to bylo něco. Ten sen byl tak skutečný, že když jsem se probudila do úplné tmy a zjistila, že jsou teprve tři hodiny ráno, myslela jsem, že snad zemřu.

Ve snu hrál hlavní roli Edward, jak jinak. Byli jsme spolu na krásné louce, kde bylo plno barevného kvítí. Žasla jsem nad tou krásou, ale krása květin nebyla nic v porovnání s tím, jak vypadal Edward, když vstoupil do jasného kuželu světla, které se snášelo z oblohy. Na slunci se třpytil jako diamant. Na tváři mu pohrával lehký úsměv a jeho oči byly jasné, světlounce topazové.

Přiblížil se ke mně a políbil mě na rty. A právě v tu chvíli jsem se probudila.

Byla jsem naštvaná, kdo by nebyl, a tak jsem se pokusila znovu usnout. Další sen byl podobný. Jenže kromě Edwarda tam byli i ostatní Cullenovi. Všichni se třpytili. Koukala jsem na ně a najednou si všimla, že za nimi z lesa vylézá nějaká srnka. Ukázala jsem šokovaně na ni a oni se otočili.

A pak… to byla mela. Náhle se na louce objevilo hned několik srnek a nad všemi se skláněl jeden člen Cullenovic rodiny, zuby přitisknuté na srnčině krku. A mně to najednou došlo. To, proč mi neublíží, to, proč nevypadají jako upíři, protože se chovají moc jako lidé a jsou příliš hodní… pijí zvířecí krev.

Pak jsem se probudila až ráno a zhluboka oddychovala.

V oblečení od Alice jsem se vůbec necítila pohodlně. Taky jsem si na to asi třikrát stěžovala právě Alici – o hodině, o přestávce, pořád.

Jenže ona vždy jen s klidem odpověděla: „Móda nemá být pohodlná.“

Byla jsem rozrušená; stále jsem myslela na ten sen a byla přesvědčená, že mi Cullenovi sami od sebe neřeknou, co jsou zač. A bylo to horší, protože jsem netušila, kdy bych měla říct, že to vím. O obědě jsem se už nedivila tomu, že jejich tácy jsou stále plné, neměla jsem pochybnosti, že vypadám jako prase, když se Emmett zašklebil, jakmile jsem do úst vložila toast nebo jablko. A neptala jsem se jich na nic.

Můj vztah s Edwardem byl… divný. Pokaždé, když jsme se střetli pohledem, zůstali jsme na sebe koukat. Vzájemně jsme si hleděli do očí a já si byla jistá, že v těch jeho vidím něhu, lásku a oddanost. Ale nechápala jsem, jak bych mohla dopomoct tomu, aby se mezi námi něco událo. Nechtěla jsem mu ukázat, jak moc toužím po jeho rtech, nechtěla jsem si dělat naděje, kdyby nakonec nic nebylo. Bála jsem se, že budu příliš doufat a skončím se zlomeným srdcem. To jsem prostě nemohla dopustit.

Všimla jsem si, že mi několik spolužáků věnovalo obdivný pohled, když jsem kolem nich procházela, ale jinak jsem nikomu nestála za pozornost. Mike s Erikem a Tylerem si samozřejmě neodpustili jízlivé poznámky typu: „Co si o sobě myslí? Že jí to jako sluší, jo?“ Jessica s Lauren mě pouze posměšně sledovaly. A vždycky vrhly toužebný pohled na Edwarda a zmatený na zbytek rodiny.

Alice kolem sebe zase šířila tu svou nakažlivou náladu. Pořád si vesele pobrukovala, usmívala se a její krok připomínal krok baletčin; ladně poskakovala sem a tam, každou chvíli udělala otočku, až se po ní kolemjdoucí zvědavě otáčeli. Ona si z toho nic nedělala a stále se vznášela v jakési podivné euforii.

Zrovna jsme šli k autům, když se Alice zastavila u sloupu kousek od místa, kde jsme parkovali, a nadšeně ukázala na papír, který byl na železu přilepený.

„To bude zábava!“ vyjekla radostně. „Bello, v půl sedmé s Rose přijedeme – mám pro tebe úžasné šaty.“

Nechápavě jsem se zamračila a zaostřila pohled na ten kus papíru. Školní ples, dnes od osmi hodin. „Co to plácáš, Alice? Vy na ten ples jdete?“

Freneticky začala přikyvovat. „Ano, ano, ano! A ty taky!“

Odfrkla jsem si, pobavený úsměv mi pohrával na rtech. „Jasně, dobrý vtip.“

Alice se zastavila uprostřed pohybu, právě se chystala udělat další ze svých dokonalých otoček. „Jaký vtip?“ zeptala se zmateně. Pak vykulila oči a přiběhla rychle ke mně. „Neříkej mi, že… Bello, měla jsi v plánu na ten ples jít, že ano?“

Jasper se uchechtl směrem k Alici. „Myslím, že o tom ani neuvažovala.“

Souhlasně jsem přikývla a všimla si, jak Alice ztuhla a oči jí začaly žhnout. Bylo mi jasné, co teď přijde. Přešla jsem k autu a opřela se o dveře, připravená na Alicin přemlouvající proslov.

„Isabello Swanová, to je nějaký úchylný vtip? Tohle se totiž teprve dá považovat za vtip! Neříkej mi, že jsi na ten ples nechtěla jít?! Vždyť… vždyť to je samozřejmost. Já na něj tedy jdu, v doprovodu Jaspera. Rosalie jde s Emmettem. A teď ještě jedna věc – ty nádherné šaty jsem nekupovala zbytečně, to mi věř. Viděla jsem, že nakonec… Teda, vím, že se ti to bude líbit, takže žádné námitky. V půl sedmé večer jsem u tebe s Rosalií jako na koni, připravíme tě a pak můžeme vyrazit. Jestli tam budou nějací tupouni, kteří na tebe budou házet ty hloupé pohledy, ba dokonce se budou snažit zkazit ti radost… můžeš si dokola opakovat, že jsou to pohledy závistivé a o ty jejich pokusy se postarají kluci a… my s Rose. Takže nezapomeň, v půl sedmé přípravy, v půl osmé odjezd a pak… ples!“

Zírala jsem na ní a ještě jednou si opakovala její slova. Mluvila tak rychle, že jsem jí skoro nerozuměla. Když mi to šlo, začala jsem panikařit.

„Alice.“ Můj hlas prosakoval hysterií a zoufalstvím. „Já nemůžu jít na ples. Nikdy jsem tam nebyla. Navíc nemám s kým jít. A věř mi nebo ne, přijít na středoškolský ples sama, ještě když tě celá škola nenávidí… to nebude zrovna procházka růžovou zahradou.“

„A kdo řekl, že půjdeš sama?“ opáčila Alice. Stříbrné Volvo s Edwardem, Emmettem a Jasperem odjelo s parkoviště. Zůstala jsem jen já a Rosalie s Alicí. Všimla jsem si, že po nás polovina studentů zvědavě pokukuje a snaží se rozluštit, o čem se bavíme. Nedivila jsem se, byla jsem rudá až za ušima, jak mě Aliciny rozkazy podráždily.

Zdvihla jsem obočí. „Nepůjdu?“

Zavrtěla hlavou. „Samozřejmě že ne. To bych ti neudělala. Poptala jsem se po škole, jestli někdo nemá zájem jít s mou nejlepší kamarádkou na školní ples. Několik lidí souhlasilo, ale já vybrala toho nejlepší. Protože ten jediný se k tobě hodí.“

„No, evidentně jsi jim neřekla, že jde o mě.“ Na mysli mi vytanul Edward. S kým asi půjde? Co když má nějakou přítelkyni? Co když půjde s ní? Ne, rozhodně tam nemůžu jít.

„Ale řekla,“ prohodila Alice. „A oni přesto souhlasili. Víš, ne všichni tě tu nenávidí.“

„Vážně?“ zeptala jsem se sarkasticky. „Tak na někoho ukaž, Alice. Jsem zvědavá, kdo si tady nemyslí, bůhvíjaká ubožačka jsem.“

Alice očividně znejistěla. „Je to překvapení. Nemůžu ti teď říct, kdo s tebou na ples půjde, protože bys mu určitě řekla, že je ti špatně, nebo tak a vyvlíkla se z toho.“

Kousla jsem se do rtu; měla pravdu. Přesně tohle bych totiž udělala, hned jak bych zjistila jméno mého doprovodu.

„Proč mi tohle děláš, Alice?“ zeptala jsem se a mezitím vymýšlela, jak jinak se z toho dostat.

Usmála se, když slyšela, jak je můj tón rezignovaný. „Věř, že mi budeš ještě děkovat.“ Přiskočila ke dveřím řidiče a chtěla nasednout, ale já ji zarazila.

„Nemůžu jít na ples!“ vyhrkla jsem, hlas mi přeskakoval vzrušením, jak jsem na sebe byla hrdá – tohle už mi Alice nevymluví. „Já totiž… neumím tancovat. Vážně ne, jsem totální nemehlo. A kdybych na ten ples šla, dříve nebo později – spíš dříve než později – bych stejně byla bez tanečníka, protože můj tanec by ho úplně vyděsil.“

Rose nevěřícně zavrtěla hlavou. „Uděláš cokoliv, jen abys nemusela na ten ples, viď?“

Rychle jsem přikývla, než to Alice uvidí. Ta si zatím sedla do auta a čekala, až jí napodobíme.

„Takže…?“ zeptala jsem se po chvíli na konečný verdikt, když mlčela a zírala na vozovku.

Alice po mně šlehla pohledem do zpětného zrcátka. „Takže nic. Jestli neumíš tancovat, nic se neděje. Tvůj tanečník totiž ovládá tance všeho druhu a nějaké nemehlo ho nerozhodí.“ Věnovala mi samolibý úsměv.

Vzdychla jsem. Nemá cenu se hádat.

„V půl sedmé!“ zakřičela ještě Alice z otevřeného okénka a pak už její Porsche plnou rychlostí odfrčelo pryč.

Záclona za oknem v přízemí se pohnula a já si všimla, že je otevřená větračka. A jéje, další výslech. Odevzdaně jsem vstoupila do předsíně a tiše se zula, i když jsem rovnou zahodila všechny naděje o nepostřehnutý únik do pokoje.

„Co bude v půl sedmé?“ ozval se mi za zády tátův hlas, zrovna když jsem procházela kolem kuchyně. S nevinným výrazem jsem se otočila. Charlie byl opřený o futra, paže založené na prsou a čekal.

„Víš, dnes je školní ples a – „

„Odkdy chodíš na školní plesy?“ skočil mi šokovaně do řeči a já v jeho tváři zahlédla pobavení.

Obořila jsem se na něj uraženě. Ne že bych teda měla školní plesy v oblibě, ale nesnášela jsem, když si ze mě kvůli tomu někdo dělal srandu. Jako když si ze mě máma s tátou utajují, že mluvím ze spaní. Šokovaně jsem vydechla. Snad jsem nemluvila ze spaní předminulou noc!

„Kamarádky mě vytáhly,“ vysvětlila jsem.

Charlie podezíravě přimhouřil oči a nadzvedl bradu. „Kamarádky? A nevytáhl tě tak náhodou nějaký kamarád?“

„Ale no tak, Charlie, nech jí být,“ ozval se maminčin hlas někde za tátou a vzápětí se ukázala celá ve své kráse. „Myslím si, že má právo trochu si užít. Vždyť o víkendu skoro nikam nechodí.“

Táta ještě chvíli uvažoval, ale nakonec rezignovaně vydechl. „No dobrá, ale nezapomínej – „

„Já vím, já vím,“ skočila jsem mu netrpělivě do řeči a povzdechla si. „Žádný alkohol, drogy, žádný nechráněný sex, a podobně…“

„Počkat, jaký nechráněný sex?“ vyhrkl zděšeně Charlie. Řekla jsem to špatně? „Sex žádný jako vůbec. Chráněný i nechráněný. Jsi na to ještě příliš mladá.“

Chtěla jsem odseknout, že je mi už sedmnáct, ale byla jsem ráda, když máma začala mluvit o práci a odvedla tak tátovu plnou pozornost. Tiše jsem se vypařila po schodech do svého pokoje a s úlevou za sebou zavřela dveře.

Tak co teď? Měla jsem ještě čtyři a půl hodiny času než přijede Alice s Rose a začnou ze mě zase dělat barbínu. Netušila jsem, co si počnu, a tak jsem si prostě lehla na postel a koukala do blba.

Po chvíli mě napadlo, že bych mohla vyndat svůj starý mp3 přehrávač, což jsem taky udělala. Hudba od Debussyho měla podivně uklidňující účinky, až se mi nakonec začaly klížit víčka…

„Bells? Bello, vstávej! Přípravy čekají,“ hučel mi sametový hlas do ucha.

Jelikož jsem byla stále v říši snů, proti své vůli jsem vyhrkla ze spaní: „Edwarde.“

Uslyšela jsem trojí zachichotání a rychle jsem otevřela oči. Nade mnou se nakláněla Alice s Rosalií a za nimi opodál stála Renée. Ach ne!

„Tak Edward zrovna nejsem, ale…,“ řekla pobaveně Alice.

Rychle jsem se posadila a snažila se zorientovat. Renée se s tichým „budu dole, když mě budete potřebovat“ vytratila z pokoje.

„Tak a teď je čas na… přípravy na ples!“ Alice dvakrát zatleskala a už mě chytily ledové paže a táhly do koupelny. Alice mi celou dobu povídala.

Dnešní kapitolu bych chtěla věnovat uživatelce kajka007, protože mě její komentář u předešlé kapitoly nesmírně potěšil. :-) A samozřejmě věnování patří i ostatním čtenářům mé povídky.

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Přes šikanu k lásce - 12. kapitola: