Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Přes šikanu k lásce - 24. kapitola

18.07.2012 (18:15) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 6239×

24.

MINULOST

  Po dlouhém mlčení jsem začala být značně nervózní. „No, myslela jsem, že jste říkali, že jsem člen rodiny… tak jsem chtěla být úplný…,“ vysvětlovala jsem. Když jsem nervózní, mluvím hodně rychle, ale oni určitě slyšeli každé moje slovo velmi zřetelně. „Ale pochopím, pokud nebudete chtít, protože vám třeba bude stačit trávit se mnou čas, dokud jsem člověk… Pak by to třeba bylo moc, nebo já nevím…“ Nadechla jsem se a znovu cítila, jak se mi do očí hrnou slzy.

  „O to nejde,“ zamítl Emmett rychle moje domněnky. „My jen…“ Koukl se významně na svého bratra a já se teprve teď na Edwarda podívala. Měl rozšířené nozdry, mračil se a rozzuřeně se díval do země. Ach jo. „No, uvidíme se zítra.“

  A všichni čtyři se zdejchli. Alice mi nezapomněla věnovat jeden káravý pohled, který nakonec doplnila povzbudivým gestem. Nikdo z nich se netvářil nadšeně, a já nevěděla, jestli je to proto, že se bojí Edwardových reakcí, nebo proto, že nechtějí, abych byla upírem.

  Jakmile žluté Porsche zmizelo z dohledu, udělala jsem několik kroků stranou a posadila se na lavičku kousek dál. Edward mě následoval, v obličeji stále ten zachmuřený pohled. Pořád koukal do země a já nervózně sledovala jeho profil.

  „Řekni něco,“ zašeptala jsem naléhavě. Bála jsem se, že mě třeba opravdu nechtějí ve své rodině.

  Edward vydechl a složil si obličej do dlaní. „Nevěděl jsem, že o tomhle sníš. Netušil jsem, že bys chtěla být… upír.“

  Zhluboka jsem se nadechla a zaklonila hlavu. Když jsem ji dala zase dopředu, Edward se na mě upřeně díval. Vzdychla jsem a opřela se o jeho rameno. Váhavě mě objal.

  „Řekni mi, jak sis představoval naši budoucnost. Mě jako stařenu vedle tebe? Navždy sedmnáctiletého?“ ptala jsem se tichým hlasem, ale slyšela jsem v něm ostřejší tón. Nechtěla jsem být protivná, ale představa sebe, vrásčité, staré paní, která se sotva drží na nohou, a Edwarda, který by stále vypadal jako model a který by se klidně mohl vydávat za mého vnuka či pravnuka… byla prostě děsivá.

  Edward nakrčil obočí. „Nemůžu tě připravit o lidství a vše důležité v něm. Ty snad nechceš děti? Nechceš z Charlieho a Renée nikdy udělat prarodiče? Vím, že o tom s tebou Esmé ani Rose nemluvily, ale obě neskutečně trpí tím, že už nemůžou mít děti. Esmé byla člověk, když přišla o dítě, skočila z útesu… pak ji Carlisle zachránil.“

  Vykulila jsem oči. „To jsem nevěděla…“

  „Jednou třeba také budeš chtít mít děti,“ řekl tiše.

  Zavrtěla jsem zběsile hlavou. „A třeba nebudu. Edwarde, jediné, co chci, jsi ty a tvoje úžasná rodina. Prosím, dovolte mi patřit mezi vás.“

  „Už mezi nás patříš,“ namítl.

  „Nikdy si nemůžu připadat, že mezi vás patřím, dokud budu člověk.“

  „Nemůžu ti to udělat,“ stál si na svém.

  Pokrčila jsem rameny. „Nejsi jediný upír, kterého znám,“ prohodila jsem v klidu, ale uvnitř mě zabolela představa, že by mě měl proměnit někdo jiný, než Edward. Bylo to asi úchylné, ale chtěla jsem mít v sobě právě Edwardův jed – když mi Alice cestou do kina vysvětlila, jak probíhá přeměna, trochu mě vyděsilo, že se líbám s Edwardem, při čemž mu v ústech koluje jed.

  „Alice by to neudělala,“ zamítl, ale v jeho tváři jsem spatřila nejistotu.

  „Pokud jí o to požádám jako nejlepší kamarádku, vsadím se, že ano.“

  Vzdychl a já slyšela ten rezignovaný podtón. Šťastně jsem se usmála a vlepila mu pusu na rty.

  „Nejásej. Ještě pořád si to můžeš rozmyslet.“

  Zdvihla jsem obočí. „To ty taky,“ zašeptala jsem. Pak jsem sklopila oči, protože jsem se chystala říct něco, u čeho se mu do očí nemusím dívat. „Copak ty nechceš, aby byla jako ty? Nechceš se mnou trávit věčnost?“

  Vzal mě do náruče a posadil si mě na klín. „Samozřejmě že chci,“ řekl něžným hlasem a krátce mě políbil. „Ale uvědomuješ si tu neskutečnou bolest – mimochodem, vím, že ti Alice řekla o přeměně – a život bez dětí a Renée a Charlieho?“

  „Renée a Charlie jsou dospělí lidé, museli vědět, že jednou odejdu žít vlastní život. A co se týče dětí… Víc toho získám, než ztratím. No, ohledně bolesti. Budu to holt muset vydržet. Vy všichni jste to zvládli, tak proč ne já? Navíc, co jsou tři dny bolesti proti nádherné věčnosti s tebou a tvou rodinou?“

  „Vůbec nevíš, o čem mluvíš. A já už se nechci hádat.“

  „Tak ustup,“ zkusila jsem.

  Přimhouřil oči a krátce se zasmál. „Moc hezký pokus.“

  Zavanul ledový vítr a já se otřásla.

  „Je ti zima,“ konstatoval Edward prostě a se mnou v náruči se postavil. „Odvezu tě domů.“

  „Ehm, přijdeš dneska?“ zeptala jsem se.

  „Jestli chceš…“

  „Vždycky chci,“ vyhrkla jsem příliš rychle. Usmál se.

  Jakmile jsme vyjeli od kina, začala jsem přemýšlet o zítřejším dni. Jak asi budou spolužáci reagovat na to, že jsme s Edwardem opravdu spolu? Budou se znovu snažit mi ublížit? Možná bych se mohla zeptat Alice, ale nechtěla jsem ji tím zatěžovat. Uvidím zítra. V duchu jsem si oddechla, když jsem zjistila, že se konečně můžu obléct podle svého. Ne že by se mi Alicino oblečení nelíbilo, ale já na tohle vážně nejsem a moc mi nesejde na tom, co mám na sobě. Edward mě miluje, přestože nenosím oblečení od světových návrhářů.

  „Nad čím přemýšlíš?“ vytrhl mě z myšlenek Edwardův sametový hlas. Chytil mě za ruku a začal mi na její hřbet kreslit uklidňující kroužky.

  Pokrčila jsem nonšalantně rameny. „Nad zítřkem. Jestli to spolužáci vzdají… a tak, víš?“

  Zavrtěl krátce hlavou se zamyšleným výrazem ve tváři. „Myslím, že se nemusíš obávat. Mike se sice pochlubí, že tě líbal, ale dnes jsem ho vyděsil dost na to, aby se už o nic nepokoušel. Navíc – a teď to beru z jejich pohledu – si o něm ostatní budou myslet, že se hrozně snížil, když líbá tebe. Bello,“ oslovil mě, v hlase náhle takový zvláštní tón. „Hledal jsem v jejich myslích, proč ti tolik ubližují, ale opravdu jsem nic nenašel. Nemůže to být něco z minulosti? Vždyť se spolu všichni znáte od první třídy, vlastně od plenek…“

  Kousla jsem se do rtu. „Já… já nevím.“ Zamyslela jsem se, ale jelikož na mě Edward upíral svůj spalující pohled, dost dobře to nešlo. „Nech mě, prosím, chvíli přemýšlet.“ Edward přikývl a znovu se věnoval vozovce. A já se vrátila do minulosti.

  „Děti, dnes k nám přijde nová spolužačka. Doufám, že vám nemusím připomínat, abyste se k ní chovali slušně.“ Hlas učitelky Nolanové, jediné učitelky Forkské školky, se rozezněl místností a všechny děti včetně mě k ní zvědavě zvedly zrak.

  Ve chvíli, kdy nám paní učitelka chtěla sdělit ještě nějaké další informace, někdo zaťukal na dveře.

  „Ha, to bude ona,“ vyhrkla nadšeně a hnala se ke dveřím.

  Položila jsem knihu, kterou jsem si přinesla z domova, protože jsem všechny knížky s obrázky a velkými písmenky, co školka nabízela, měla dávno přečtené, na stolek a zvědavě si poposedla blíž k ostatním spolužákům, kteří taktéž odložili své hračky – jenže oni trávili většinu času s panenkami nebo autíčky, kdežto já s knihami či hudbou.

  Do třídy vešla drobná dívenka s nahnědlými, lehce zrzavými vlasy a širokýma očima. Nevím proč, ale v jejích očích jsem zahlédla povýšenost. Oblečena byla dobře, lépe než já, jenže jí pravděpodobně na svém zjevu záleželo víc, než mně.

  Maminka, která holčičku doprovodila, se na nás mile usmála a už spěchala pryč.

  „Takže, je mi potěšením, že vám mohu představit Jessiku Stanleyovou, vaší novou spolužačku.“

  V příštích několika minutách jsem jen sledovala, jak se dívky nadšeně hranou s Jessikou seznámit, načež okatě obdivují její krásné, kudrnaté vlasy a usmívají se na panenku, kterou dívka hrdě svírá ve svých pažích – bezpochyby nejnovější výrobek nějaké hračkářské firmy.

  Ten den to bylo poprvé, co mě napadlo, že jsem divná. Proč mě nikdy nebavily panenky? Proč jsem neměla zájem o princeznovské oblečení? Proč jsem vůbec věnovala tolik pozornosti knížkám, než pohádkám, běžícím v televizi? Byla jsem si jistá, že mě moji rodiče vychovávali stejně, jako každí jiní… takže to muselo být mnou.

  A tehdy jsem si pomyslela, že možná nepatřím do tohoto světa. Byla jsem ještě naivní, věřila jsem na nemožné (ne že by se teď neukázalo, že to, o čem lidé přemýšlejí v souvislosti s fantasy literaturou nebo filmy… je vlastně skutečnost), takže jsem byla toho názoru, že jsem se měla narodit v pohádce, nebo kdekoliv jinde, hlavně ne v tomto děsivém, lidském světě, v kterém není nic, v čem bych vynikala. Oblibu v knihách nepočítám…

  „Budeme nejlepší kámošky!“ ozval se nadšený dvojhlasný výkřik a já se vrátila do reality. Jessica se právě objímala s Lauren Malloryovou, obě na tváři šťastný úsměv. Dospělí by v tom přátelském objetí asi zahlédli roztomilost, ale já viděla pouze, jak dokazují, že si s nimi nikdo nemá zahrávat. Ty jejich úsměvy byly až povrchně šťastné a obě najednou vypadaly neskutečně nafoukaně. Ani nevím, kde se ve mně takovéto hodnocení vzalo, ale věděla jsem, že je pravdivé.

  Vzdychla jsem a podívala se ven z okna. Už bych chtěla domů…

  „Ahoj! Já jsem Jess!“ ozval se mi u ucha nepříjemný hlásek a já se s trhnutím otočila.

  Přikývla jsem a tiše si odkašlala. „Bella.“

  „Chceš si s námi hrát?“

  Zauvažovala jsem. Třeba není tak špatná, jak se mi zdá. Možná je to sympatická, milá dívka. No, za zkoušku nic nedám, nechtěla jsem jí urazit.

  „Jasně. A co hrajete?“ Ten hraný zájem zněl i mým uším falešně, ale byla jsem si jistá, že Jessica nic nepozná.

  Holčička se usmála. „Na královskou rodinu.“

  Jessica mě bez dalších otázek vzala za ruce a táhla k ostatním dětem. Pochopila jsem, že Mike Newton, Erik a Tyler jsou králové a Lauren, Jess a Sarah královny.

  „Jak se chceš jmenovat?“ zeptala se mě Sarah.

  Nakrčila jsem zmateně obočí. „Nemůžu být prostě Bella?“

  „Nemůžeš,“ odsekla Lauren. „Já jsem Melody. Jess je Charlotte a Sar chce být Kate.“

  Nelíbilo se mi, že si musím kvůli pitomé dětinské hře měnit jméno, a nechápala jsem, proč si nenechají svá vlastní, ale nakonec jsem souhlasila a vyhrkla jméno mé oblíbené literární postavy.

  „Juliet.“ Jen Romeo mi chyběl…

  „Kdo to je?“ zeptala se Jessica.

  „Ehm, no, od Shakespeara.“ Maminka občas na Romea a Julii koukala a já se nadšeně přidala, později jsem si film oblíbila natolik, že jsem zkusila i knihu. Po desátém přečtení jsem začala chápat obsah…

  Jess zvedla obočí. „To je nějaké nové vydání Barbie příběhů?“

  Chtěla jsem se se smíchem plácnout do čela a označit ji za trdlo, ale jejich výrazy jasně ukazovaly, jak jim přijdu nemožná, a tak jsem to vzdala.

  „Ne, to byl spisovatel. Psal romány… v básních.“ Jejich tváře byly víc a víc nechápavé, a tak jsem to zkusila jinak. „A Melody, Charlotte a Kate jsou z nějakých příběhů?“

  „Jo,“ promluvila pomalu Jessica a já začínala mít pocit, že si o mně myslí, že jsem mentálně postižená, nebo spíš zaostalá, když to neznám. „Melody je z Barbie: příběh mořské panny, Charlotte je z příběhu o zakleté princezně a Kate z tajného deníku. Ty to neznáš?“

  „Ne.“

  Lauren se škodolibě usmála a pokrčila rameny s hranou lítostí. „No, Bello, ale pokud to neznáš, tak si s námi nemůžeš hrát. Můžeš dělat ale služebnou, ta se vždycky hodí.“

  „Ne, díky,“ zamručela jsem, ale oni už tam nebyli. Stáli v hloučku na druhé straně místnosti a snažili se seřadit na první královské zasedání.

  Povzdechla jsem si a posadila se zpátky ke knížce.

  „Co to čteš?“

  Otočila jsem se za tím hlasem a spatřila Angelu Webberovou, jak se se zájmem kouká na přebal knihy. Paní Webberová byla nějak vzdáleně příbuzná s paní Malloryovou, takže jsem automaticky usoudila, že Angela s Lauren jsou také velké kamarádky. Nikdy mi nedošlo, jak daleko jsem od pravdy.

  Váhavě jsem se na ní usmála. „Alenku v říši divů.“ Angela mi úsměv oplatila, ale byl takový zvláštní. Koutky mi naštvaně povadly. „A ne, není to nějaké nové vydání Barbie příběhů.“

  Angela se krátce zasmála. „Já vím. Já jen…“ Jako odpověď ukázala přebal knížky, kterou držela v ruce.

  Široce jsem se usmála, když jsem si uvědomila, že je to úplně ta samá kniha, kterou držím v ruce.

  Povzdechla jsem si. Kromě toho, že jsem neznala příběhy Barbie panenek a nijak jsem netoužila po hraní si na princezny, jsem vlastě neudělala nic tak hrozného, abych si vysloužila šikanování. Dobře, uznávám, že jsem až do páté třídy poslouchala, jak jsem v sedmi letech nevěděla nic o panenkách a mlela jsem o nějakém Shakespearovi… Jenže já jsem se nikdy nezajímala o tyhle věci, tudíž jsem nikdy tak docela nezapadala mezi své vrstevníky, proto si ze mě dělali legraci.

  „Přišla jsi na něco?“ Jakmile mě ovál jeho dech, zatřásla jsem mírně hlavou a překvapeně si uvědomila, že už jsme doma.

  Zamračila jsem se. „Ani ne. Jen… víš, nikdy mě nebavilo to, co ostatní. Jediná Angela Webberová měla podobné zájmy jako já – třeba čtení. Ona taky nejevila zájem o panenky a podobně. Myslím, že ten problém byl… chci říct - je… ve mně. Když jsem neznala Barbie, automaticky jsem byla divná. Když jsem si četla knížky, byla jsem šprt. Chápeš? Vždycky jsem byla ta divná Bella, která je jakoby duchem nepřítomná. Občas i Angele nadávali, aby ode mě nechytila tu nemoc. Jenže ona, protože její mamka byla příbuzná s maminkou Lauren, nikdy nebyla šikanovaná.

  Chci tím říct, že…“ Nevěděla jsem, jak správně formulovat větu. „Jelikož se moje zájmy lišily od jejich, neměla jsem si s nimi, o čem povídat. A ani jsem nechtěla.“ Vzdychla jsem. „Zkrátka a dobře, ten důvod, proč mi ubližují, je, že jsem jiná. Asi.“

  Překvapeně jsem zamrkala, jak to najednou začalo dávat smysl. Pohlédla jsem na Edwarda, abych zjistila, co to mu říká. No, jeho výraz rozhodně povzbuzující nebyl. Mračil se stejně jako dneska před kinem, ale hněv jím tentokrát úplně cloumal.

  „Edwarde?“ oslovila jsem ho váhavě a natáhla ruku, abych se dotkla jeho kamenné tváře. Zdálo se mi, že pod mým dotykem zjihl, ale klidně jsem si to mohla jen namlouvat. Obrátil se ke mně čelem a já v jeho očích spatřila bezradnost.

  „Co se děje?“ vymáčkla jsem ze sebe šeptem, vystrašená z jeho výrazu. „Oni už mě nechají být, uvidíš. Vždyť mám tak skvělého ochránce, kterého nadevše miluju.“ Při posledních slovech jsem se k němu přitulila a doufala, že ho tím uchlácholím. Nechtěla jsem – jako už dneska tolikrát – mu zase přidělávat starosti. Bolelo mě vidět ho ztrápeného, a ještě víc, když jsem věděla, že je to kvůli mně…

  Začal mi třít paži a já k němu zvedla oči.

  „Je mi jen hrozně líto, co sis musela vytrpět,“ zamumlal zmučeně. „Kéž bychom se potkali dřív.“

  Pohladila jsem ho po tváři a natáhla se pro polibek. Byl něžný, nádherný… prostě jako vždycky, ale byl v něm takový jiný podtón, který jsem pocítila poprvé. Byl víc ochranitelský, utěšující. Jako by se mi Edward tím polibkem snažil dokázat věčnou lásku.

  „Miluju tě,“ připomněla jsem mu.

  Usmál se. „Miluju tě.“

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Přes šikanu k lásce - 24. kapitola: