Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Přes šikanu k lásce - 26. kapitola

03.10.2012 (18:45) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 28× • zobrazeno 6032×

26.

JÁ JSEM TVŮJ, TY JSI MÁ

  Co teď? V hlavě mi naskakovala různá slova, různé otázky, všechny nasyceny panikou, která se stále stupňovala. Bože můj, co blbneš? Křičela jsem na sebe v duchu, když jsem ucítila, jak se mi srdce dere ven z hrudi. Kolikrát ti opakoval, že tě miluje? Slíbili ti přece, že ti nikdy neublíží, tak proč by tě chtěli najednou odkopnout?

  Pomalým, nejistým krokem jsem se rozešla k šestičlenné skupince upírů. Alice se zmateně a zděšeně dívala na dívku, co se k Edwardovi tak tulila. Rosalie jí propalovala pohledem, načež si pravděpodobně vzpomněla na mě a podívala se mým směrem. Když se naše oči setkaly, viděla jsem, že i jí zachvátila panika – čeho se ona bála? Co zmůže jeden upír proti pěti…a dalším dvěma? A já jsem pod jejich ochranou, ne? Edward náhle odstrčil dívku stranou, jak se probral z šoku. Jasper s Emmettem postoupili blíž k němu a všichni tři se na ni zuřivě podívali.

  Byla jsem pár kroků od nich, když jsem zpomalila a pokusila jsem se zaslechnout, o čem se baví.

  „Kdo jsi? Co chceš?“ vrčel Edward naštvaně. Rychle jsem se ohlédla, jestli jejich jednání nebudí pozornost, ale studenti šli do tříd, a přestože se na nás stále dívali, zjevně se rozhodli, že budou pokračování sledovat z vnitřku tříd - oken.

  „Ale no tak,“ mírnila ho ta upírka a zavrtěla hlavou. „Nebuďte nepříjemní, ještě nevíte, co umím.“

  Edward se k ní naklonil a opravdu zuřivě a děsivě zavrčel. V tu chvíli jsem došla přímo k nim a automaticky šla k Edwardovi. Propletla jsem si s ním prsty a přitiskla se k němu. Ne proto, abych jí ukázala, že on je můj – i když žárlivost na mém chování měla také velký podíl -, ale i proto, abych ho uklidnila. Netušila jsem proč, ale můj dotyk měl na něj opravdu podivné uklidňující účinky.

  Podíval se na mě; jeho obličej byl naplněný panikou a vyděšením.

  „A ty jsi…?“ oslovila mne ta dívka a přilákala tak na sebe mou pozornost.

  Ohlédla jsem se po ní a chtěla jí odseknout, jenže něco v mé hlavě mě varovala, že když z ní mají Cullenovi takový strach, neměla bych si s ní zahrávat. „Já – já…“

  „To je moje přítelkyně. Bella Swanová,“ řekl za mě Edward. Vděčně jsem si oddychla, že nemusím mluvit.

  Upírka vykulila oči a překvapeně se zasmála; v jejím tónu hlasu byl nepříjemný, nepřátelský osten. „Člověk? Člověk a upír dohromady?“ S hraným obdivem uznale kývla a spodní ret přehrnula přes horní. „No, tak se podívejme, jak dlouho vám to vydrží. Dávám tomu tak… dvacet čtyři hodin.“

  „Za chvíli zvoní, tak když nás omluvíš…“ Emmett objal Rose kolem pasu a vydal se k budově školy. My jsme se k němu přidali, ale já si neodpustila poslední pohled přes rameno. Upírala na mě zrak a její rty se zkroutily do nepřátelského úšklebku. Byl to ten samý „úsměv“, který občas používá Mike nebo Jessica, když mě chtějí upozornit, že se mám na co těšit. Tenhle byl přesně stejný – plný očekávání. Uvědomila jsem si, že měla stejné oči, jako mají Cullenovi, takže zjevně další upírka, která odmítá přirozenou stravu upírů, přestože je dosti nepříjemná.

  Došli jsme pod stříšku a všichni jsme se jako na povel zastavili.

  „Co to bylo?“ zašeptala jsem a více se k Edwardovi natiskla. Nic by mě nepřinutilo ho teď pustit.

  Edward pokrčil rameny. „Neslyšel jsem její mysl.“

  Podívala jsem se na každého z nich; všichni byli zmatení a zděšení, ale tři obličeje ukazovaly největší známky napětí a frustrace.

  „Ty jsi jí neviděla, že ne, Alice? A, Jaspere, ani ty jsi nic necítil, viď?“ Zamračila jsem se. To se mi vůbec nelíbilo.

  Alice s Jasperem unisono zavrtěli hlavami.

  „Co budeme dělat?“ Hučelo mi v uších, tudíž jsem svůj šepot skoro neslyšela, ale nepochybovala jsem, že oni rozumí každému mému slovu.

  Rosalie se naklonila blíž ke mně. „První hodinu máš se mnou. Budeš se držet celou dobu při nás, rozumíš? Nikam nepůjdeš sama. Nevíme, čeho je schopná.“ Odmlčela se a šlehla rychlým pohledem po Edwardovi. Ten zavrtěl hlavou. Sžírala mě zvědavost, ale věděla jsem, že by to řekli nahlas, kdyby chtěli, aby to slyšela i ta cizí upírka.

  Náhle zazvonilo a já jsem zasténala, protože jsem se musela od Edwarda odpoutat. Vtiskl mi rychlý polibek na rty, a když odcházel a stále se na mě díval, viděla jsem, jak ho představa odloučení – byť i jen takhle krátkého – bolí. Já jsem cítila to samé. Nechtěla jsem od něj pryč.

  Rose mě zatahala za paži. „Pojď, musíme jít.“ Vyměnila si ještě s Emmettem starostlivý pohled a pak už mě odtáhla do třídy. Občanka. To je nuda, takže se nemusím moc soustředit.

  Jakmile jsem dosedla na místo a Rosalie vedle mě, uslyšela jsem, jak si v lavici kousek vedle nás šeptá Lauren se Sarah.

  „Vážně jsem si myslela, že jí odkopl,“ horovala Sarah a stále na mě házela zvědavé pohledy. Bylo jí jedno, že na ní koukám, protože tohle zdvořilostní pravidlo na mě už dávno neplatilo. Lidi na této škole mě pomlouvali, přestože jsem třeba stála hned vedle nich.

  Lauren potřásla hlavou v souhlasu. „Přesně. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby tak udělal. Slyšela jsem, že ta nová holka je Cullenovým hrozně podobná. A říká se, že je to jejich vzdálená příbuzná.“

  Lauren pravděpodobně nebyla u té dívky tak blízko, aby si jejich podoby mohla všimnout. A to, že by snad byla s Cullenovými příbuzná, byl drb. To je jasné.

  Vyměnily jsme si s Rose úzkostlivý pohled a já obrátila pozornost na učitele, který právě zahájil hodinu. Byla jsem nervózní z celého dneška. A přitom to začalo stejně jako minulý týden. Myslela jsem si, že můj největší problém, který budu v budoucnosti mít, bude ten, abych dokázala přesvědčit Edwarda o tom, aby mě přeměnil. O nějaké upíří rivalce jsem neměla ani potuchy. A velmi mě znepokojoval fakt, že Emmett v její přítomnosti neoplýval svou obvyklou sebedůvěrou, že jí Alice neviděla a že jí Edward nedokáže číst myšlenky. Pokud jsem věděla, já jsem byla jediná výjimka, na kterou Edwardův talent nefungoval.

  Jakmile zazvonilo, Rose se do mě zavěsila. Její postoj byl ochranářský, a kdo by věděl, že je upír, poznal by, že cítí nebezpečí. Koutkem oka jsem ji stále sledovala.

  „Je vše v pořádku?“ zeptala jsem se jí, protože její výraz byl víc a víc zuřivější.

  Podívala se na mě. Obličej sice byl naštvaný a rozzuřený, ale v jejích očích byl strach. Nemusela jsem se jí ptát, abych věděla, že důvodem všech těchto emocí je ta nová upírka.

  „Stalo se jim něco?“ dostala jsem ze sebe přiškrceně.

  Zamračila se, ale zavrtěla hlavou. „Ne, ale… ona se stále nevzdává. Snaží se, ehm, zaujmout Edwarda.“

  „Jak to víš?“

  „Slyším je.“

  Sledovala jsem dál její tvář, ale ona už se na mě nedívala. Koukala přímo před sebe a vlekla mě na další hodinu – biologii, tuším.

  Zastavila jsem se před učebnou a odtrhla pohled od zad té upírky, která právě zašla za roh. Edward už jistě bude ve třídě. „Rose?“ oslovila jsem ji.

  Koukla se mi do očí. Zavrtěla hlavou. „Tady ne. Může nás slyšet. Až později.“

  To jsem tak moc průhledná?! Rozloučila jsem se s Rosalií a váhavě vkročila do třídy. Edward seděl na našem obvyklém místě a zuřivě zatínal pěsti. Pravděpodobně byl tak rozrušený, že si ani nebyl vědom mého příchodu, ale moje zakopnutí o práh ho muselo ujistit, že jsem právě vstoupila do místnosti. Zvedl ke mně oči a ten pohled byl tak zoufalý, že se mi rozklepaly ruce. Spolužáci kupodivu neměli žádné hloupé připomínky, za což jsem jim byla vděčná, ale zároveň mě to velmi zmátlo.

  Přešla jsem po třídě k Edwardovi a okamžitě, jakmile jsem si sedla, se k němu přitulila. Pohladila jsem ho po tváři.

  „Bude to v pořádku,“ zašeptala jsem.

  Zavřel oči a tiše odfrkl.

  „Co je?“

  „To já bych měl utěšovat tebe, ne naopak. Jak to dokážeš, Bello?“ zeptal se a zvědavě pootevřel oči.

  Jak jsem se do nich dívala, málem jsem zapomněla, na co se ptal. Ale věděla jsem, že na nějaké omamování teď není ani nálada ani čas. „Co přesně máš na mysli?“

  Pokrčil rameny a rukou ledabyle mávnul po třídě. „Tohle všechno. Přitom, jak s tebou spolužáci zacházejí, se držíš pevně nad vodou. Někdo jiný už by je buď dávno nahlásil, nebo se zhroutil. Objeví se upírka, která je podle všeho ještě nebezpečnější než my všichni dohromady, a ty mě uklidňuješ. Mě!“

  Zavrtěla jsem zběsile hlavou a sklopila zrak. „Tak to vůbec není. Jediné, co mě v téhle chvíli drží nad vodou, jsi ty a tvá rodina. Jinak bych se totálně zbláznila. A důvod, proč to nedokážu někomu nahlásit, je ten, že… no, vždyť ho víš. Ale o tom teď není řeč.“ Hryzla jsem se do rtu. „Z té upírky mám opravdový strach. Jenže je to možná tím, že jediné upíry, které jsem kdy spatřila, byla tvoje rodina. A vy jste příliš dobří, abyste se dali považovat za hrůzostrašné, noční nestvůry. Vy takoví nejste. Ale jiné upíry jsem doposud nepoznala, ty zlé. Nevím, jací dokáží být.“

  „Jsou jako hrůzostrašné, noční nestvůry,“ citoval mě šeptem.

  Banner vešel do třídy a začal výuku, my s Edwardem jsme však nadále konverzovali. Potřebovala jsem se ho na tolik věcí zeptat, ale nevěděla jsem, kdy bude bezpečno, aby nás ta nová neslyšela. Vytrhla jsem ze sešitu čistý papír a zuřivě na něj napsala: Může nás tady slyšet?

  Vzal si ode mě papír a rychle ho přejel očima. Tak rychle, že jsem ani ten pohyb očí nezaregistrovala. Nevím. Já ji neslyším.

  Co podle tebe může mít v plánu? Tahle otázka mě děsila od té doby, co jsem ji spatřila, jak se tulí k Edwardovi. Neměla jsem nejmenší tušení, co by tak mohla chtít. Ani tipnout jsem nedokázala.

  Edward si vzdychl. Vůbec nevím. Napadlo mě, jestli není od Volturiových. Vzpomněla jsem si, jak mi o nich Alice vyprávěla, když jsme jeli do kina.

  Zamyslel se a pokračoval. Emmett měl takový nápad. Vlastně všem se hlavou honily různé scénáře. Emm myslel, jestli jí třeba Volturiovi neodmítli, že o její dar nestojí, a ona se teď rozhodla vykonávat spravedlnost sama.

  Vykulila jsem oči. Co asi umí, viď?

  To nikdo z nás neví. A právě to nás děsí. Ta nevědomost. Nejvíc je z toho v šoku Alice, protože je zvyklá, že všechno dopředu ví a nic jí nepřekvapí.

  Jak hodně špatné to může být?

  To nevím, Bello. Ale nedělej si starosti. Já… my… nedovolíme, aby ti jakkoliv ublížila. Už se tím netrap.

  Přečetla jsem si vzkaz a chtěla odpovědět, ale papírek najednou zmizel. Zmateně jsem se ohlédla po Edwardovi. Koukal se dopředu. Vzhlédla jsem stejným směrem. Banner kráčel uličkou k nám, v očích zvědavý výraz.

  „Co to tam máte, pane Cullene? Podělíte se o to s námi?“

  Edward se ušklíbl a podával mu svůj sešit. „Moje poznámky, pane Bannere.“

  Učitel přelétl pohledem určitě bezpochybný přepis své dnešní přednášky. Zamračil se a vrátil desky Edwardovi do ruky.

  Byla jsem hrozně vyděšená. Jako by nestačilo, že si na mě zasedla celá škola, ještě se k tomu přidá šílená upírka, která je schopná bůhvíčeho a pro kterou nebude člověk, jako jsem já, představovat nějakou překážku. Možná chce prostě Edwarda, napadlo mě. Kdo by ho nechtěl, že?!

  Po zbytek hodiny už jsme se k naší debatě nevrátili, já jsem s vykulenýma očima zírala před sebe a hlavou se mi honily ty nejhorší možné představy. Dokonce jsem došla i k tomu, že bych se jí nakonec sama vydala, aby se mnou skoncovala, dříve než stihne ublížit Cullenovým, Renée nebo Charliemu, nebo… To jméno jsem si ani nedokázala pomyslet.

  Jakmile zazvonilo na přestávku, Edward se zvedl ze židle a už se chystal k odchodu, když si všiml, že nejsem vůbec schopna pohybu a jen strnule sedím. A já se opravdu hýbat nedokázala. Překvapilo mě, když mě jedním rychlým pohybem zvednul a pořádně mě podepřel rukama, abych se nesesypala.

  „Už na to nemysli,“ zašeptal uklidňujícím hlasem a pokusil se mi podívat do očí, které jsem však neustále klopila k zemi.

  Nepatrně jsem zavrtěla hlavou. „Edwarde, já na to musím myslet pořád. Navíc, co když vám ublíží? Pokud jí jde…“ Odmlčela jsem se. V první chvíli jsem chtěla přiznat, o čem jsem přemýšlela, ale věděla jsem, že by mi nikdy nedovolil se obětovat – nikdo z nich by to nedovolil, tudíž jsem si tuhle myšlenku mínila nechat pro sebe. „Pokud jí jde o tebe…, nemám nejmenší šanci.“ I tohle tvrzení byla pravda.

  Pousmál se. „Ty se stále nevidíš taková, jaká jsi. Ani ty nejkrásnější upírky se ti nemůžou rovnat. A stejně má smůlu, protože já už jsem si lásku své existence vybral a nehodlám se jí jen tak vzdát. Nikdy.“

  Polkla jsem, než jsem vyhrkla ta slova: „Tak mě proměň.“

  Edward překvapeně vykulil oči, jak ho šokovalo, jaký obrat rozhovor nabral. „Ne.“

  „Proč ne?“ oponovala jsem. „Je to jediné rozumné řešení.“

  „Rozumné to není ani trochu a vůbec nic by to nevyřešilo.“

  Vyčkávavě jsem se na něj dívala.

  Povzdechnul si. „Pochop, že novorození upíři jsou první rok zmítaní svými instinkty. Museli bychom se přestěhovat daleko od lidí a nepochybuju, že by po nás pátrala dál. Jako novorozená by si pro ni byla stejně snadným terčem, jako jsi teď. Nemohla by ses rozloučit s rodiči, protože by nepochopili, kam jedeš, navíc je ti sedmnáct, tudíž by tě okamžitě nechali hledat a hned by jim došlo, že za tvým zmizením stojí rodina Cullenových, která stejně jako ty jednoho dne prostě zmizela z města.“ Vydechl. „Zkrátka to nejde, Bello. Ne teď.“

  Zamyšleně jsem hleděla před sebe, načež se mi tvář rozjasnila a já mu pohlédla do potemnělých očí – jak dlouho už nebyl na lovu? „Takže už jsi rezignoval a proměníš mě? Jednou?“

  Vzdychl. „Je šílené, oč mě žádáš.“

  „Osmnáct mi bude za půl roku, alespoň už máme datum. Akorát nevím, jak to uděláme s mými rodiči.“

  „Neproměním tě v osmnácti, Bello,“ protestoval.

  Zamračila jsem se. „Co je za problém tentokrát?“

  „Po maturitě,“ navrhnul. „Dokončíš školu a bude přijatelné odjet, protože budeš nastupovat na vysokou školu.“

  Zauvažovala jsem nad tím. „Ty bys na mě do té doby počkal?“ zeptala jsem se bázlivě.

  Usmál se a objal mě pevněji. „Počkám klidně navěky. Vždyť jsem tvůj a ty má.“

  Natáhla jsem se pro polibek a on mi samozřejmě vyhověl. Nechtěla jsem ho pustit – nikdy – ale cítila jsem, že budu muset. A pocit to byl naprosto oprávněný, vzhledem k tomu, že se ozvalo zvonění.

  „Ach ne,“ vzdychla jsem posmutněle.

  „Neboj se,“ uklidňoval mě. „Za dveřmi už čeká Jasper.“

  Zavrtěla jsem hlavou. „Jen se mi nechce od tebe,“ přiznala jsem.

  Edward se usmál a chtěl něco prohodit, když najednou zvednul hlavu, jeho oči propalovaly něco za mou hlavou a jeho hruď se chvěla mohutným vrčením.

  Otočila jsem se, abych viděla, co Edwarda tak rozhněvalo. „Edwarde, co se –„ Slova mi ovšem uvízla v krku, když jsem spatřila tu neznámou upírku, jak nakukuje do dveří a s pozdviženým obočím nás sleduje. Polkla jsem a chtěla se blíž přimknout k Edwardovi, ale on mě od sebe odtáhl, chytil mě ruce, otočil se ke mně zády a začal mě chránit svým tělem.

  „No tak, no tak,“ zatrylkovala ta žena. „Nepřišla jsem zápasit, jen jsem se přišla představit. Ten blonďák z vaší rodiny je celkem kus, ale nemůže se odtrhnout od té černovlásky, tudíž jsem uznala, že se připojím k čekání.“ Mile se usmála.

  Otřásla jsem se; sice mile vypadala, ale budila úplně jiný dojem, než Cullenovi.

  Překročila tu krátkou vzdálenost, co nás dělila, a natáhla ke mně ruku. Vystrašeně jsem její napřaženou paži pozorovala.

  Krátce se zasmála. „Neboj se přece – já tě nekousnu.“ Znova se zachechtala nad svým vtipem, a pak už netrpělivě pohlédla na Edwarda. „Jen si s ní podám ruku, to přece nikomu neuškodí, ne?!“

  „Ne,“ odvětil Edward a já už myslela, že mě k ní opravdu pustí. „Ale tobě by mohlo, jestli o ni nechceš přijít.“

  Vydechla jsem úlevou.

  „No, tak dobře,“ rezignovala nakonec a stáhla ruku zpátky – na moment nevypadala vůbec nebezpečně, ale zdání klame. „Jsem Lara Heelsová.“

  „Těší mě,“ pípla jsem. Úplně jsem cítila, že by Edward nejraději protočil oči. No jo, jsem zdvořilá každým coulem, to se o mně ví.

  Lara se usmála. „I mě těší, Bello. A omlouvám se, jestli jsem tě před tím nějak vyděsila. To jsem v plánu neměla, jen mě překvapilo, že upír a člověk… Zkrátka, promiň.“

  Šokovaně jsem zamrkala. Ta upírka, kvůli které jsem už dvě hodiny absolutně zděšená, a které se bojí všichni Cullenovi, se mi právě teď omluvila? No, já nestačím zírat.

  „Tak… se zase mějte.“ A zmizela z místnosti. Málem se ve dveřích srazila s Jasperem, který zrovna vcházel dovnitř.

  „Co. To. Bylo?!“ odsekával jednotlivá slova.

  Ani já, ani Edward jsme ovšem nebyli schopni promluvit.

  Zbytek dne jsem se snažila přijít na změnu chování té upírky Lary, ale ani po konzultaci s Emmettem, Edwardem a Jasperem, postupem času s Rose a Alicí jsem na nic nepřišla. Kdyby tak Alice viděla, co chystá, kdyby tak Edward slyšel její myšlenky. Pomohl by i Jasperův dar, který by rozeznal, jestli svá slova vůbec myslí upřímně, ale i tohle byla slepá ulička.

  Stála jsem ve frontě na oběd a nemohla se dočkat, až se zase přivinu k Edwardovi. Stál by tu se mnou, ale jelikož se Lara někam vypařila, šel si sednout ke stolu, aby mohl s rodinou dál zvažovat různé nápady. Napřed se ode mě nechtěl vzdálit, ale když jsem uznala, že to zvládám a že už si mě stejně nikdo nevšímá, poslala jsem ho. Jeho dychtivý pohled, který házel k Emmettovi, Jasperovi, Alici a Rose, jak slyšel, co si povídají, mluvil za vše.

  Koupila jsem si jídlo a otočila se od výdejního okénka, připravena rychle a nenápadně přejít jídelnu, když jsem málem narazila do Tylera.

  Nahromadila jsem všechnu tu odvahu, kterou jsem díky Cullenovým našla, a připravila jsem ji k použití.

  „Co chceš, Tylere?“ zeptala jsem se. Nebyla jsem nepříjemná, ani protivná, což bylo určitě jen dobře.

  „Mike říkal, že začínáš být nějaká… nebojácná, ale že až takhle? Jen jsem se chtěl zeptat, jestli bys ty služby prokázala i mně. Co ty na to?“

  Zmateně jsem nakrčila obočí. „O čem to mluvíš?“

  Natáhl ruku, odhrnul mi pramen vlasů z čela a dvěma prsty se dotknul mého spodního rtu, ignorujíc mé odtáhnutí. „Však ty víš,“ zašeptal.

  Byla jsem si naprosto jistá, že tohle nikomu neušlo, ale nevěděla jsem, jestli si toho všimli Cullenovi, když jsou tak zabraní do rozhovoru. Kdybych alespoň neměla plné ruce, jednu bych mu vrazila, pomyslela jsem si posmutněle, jak mě svrběly dlaně.

  Uhnula jsem zřetelněji. „Neříkej mi, že by ses chtěl líbat se mnou? A kdyby náhodou ano, nemůžeš být přece tak naivní, že ti to přání splním. Nejsem žádná lehká holka, Tylere.“ Obešla jsem ho a poprvé se mi podařilo nechat za sebou někoho ohromeného.

  Nadechla jsem se a s úsměvem vydechla, jak mi došlo, že jsem to zvládla. Kolem si začali všichni šeptat a za mnou se ozvaly dva zřetelnější hlasy.

  „Tylere, proč už jí nedáte pokoj?!“ Ten hlas jsem poznala okamžitě – Kevin.

  Následovalo pohrdlivé odfrknutí. „Co čekáš? To, že si jí vyznal lásku, neznamená, že ti oddaně padne k nohám. Má přece Cullena, tak si tu laskavě přestaň hrát na nějakýho ochránce, když o tebe stejně nestojí.“

  Přidala jsem do kroku, abych už byla rychle pryč.

  Nakonec se ukázalo, že i Cullenovi byli svědkem té krátké roztržky, a teď se na mě dívali s úsměvem, ve kterém jsem, myslím, spatřila pýchu. Ano, byli pyšní, že jsem si s Tylerem dokázala poradit sama. Emmett přiznal, že už by mi Edward dávno přispěchal na pomoc, ale že ho nepustili, protože věděli, že to dokážu. Možná, že ta jejich víra ve mě mi také pomohla. 

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Přes šikanu k lásce - 26. kapitola: