Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Přes šikanu k lásce - 27. kapitola

24.10.2012 (09:30) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 32× • zobrazeno 6137×

27.

NÁVŠTĚVA

  „Dnes k tobě přijdu, jakmile budu moct,“ sliboval mi Edward cestou k autu. Za námi se tiše loudali ostatní.

  Zvědavě jsem k němu pohlédla. „Co budeš dělat?“

  Pokrčil lhostejně rameny. „Napřed si skočím zalovit, a pak uděláme rodinnou poradu. Carlisle dnes končí brzy a my musíme všechno prodiskutovat.“

  Uhnula jsem pohledem. Mám se vůbec ptát? „Nemohla bych být u toho?“ zeptala jsem se, aniž bych se mu podívala do tváře. „Teda, nemyslím jako, protože jsem snad v rodině, nebo tak, ale chtěla bych vědět, o čem mluvíte. Víš, abych měla přehled o vašich návrzích, co asi může chtít.“

  „Hm, nejsem si jistý, jestli je to dobrý nápad,“ zamumlal.

  „Proč myslíš?“

  „Nechci, aby tě naše odhady vyděsily. No, zkrátka k tobě přijedu v šest hodin, do té doby tě bude hlídat někdo z rodiny.“

  Přimhouřila jsem podezíravě oči. „Myslíš si, že potřebuju hlídání? Tak to ani nápad! Nikdo mi nebude dělat chůvu, stačí mi Renée s Charliem.“

  „Tak to jsem zvědavý, co budou tvoji rodiče dělat, až na tebe přijde Lara.“

  Vykulila jsem oči hrůzou. „Ona přijde?“

  „Ne, ne,“ zamlouval to rychle, zastavil se a vzal můj vystrašený obličej do dlaní. „Nepřijde, ale já chci mít jistotu, že budeš v pořádku. Rodinná porada bude velmi krátká, za tu dobu ji snad nenapadne přijít.“

  Polkla jsem. „Co když ublíží vám?“

  „Jen nás sedm, ona je sama.“

  „Ale stejně se jí všichni bojíte,“ utrousila jsem.

  „Héj, já se nikoho nebojím,“ zahlásil Emmett opodál.

  Obrátila jsem oči v sloup a podívala se Edwardovi do očí. „Přijď, co nejdřív.“

  „Slibuju,“ zašeptal a políbil mě.

  Nalila jsem horkou vodu do hrnku na čaj, odhodlaná strávit zbytek odpoledne mezi čtyřmi stěnami mého pokoje, dokud se neobjeví Edward. Zírala jsem do prázdna, když jsem lžičkou hrábla do jedné z nádob, co byly vystavené v poličce ve skříňce, a vhodila cukr do hrnku. Nemohla jsem se dočkat, až budu u sebe v pokoji.

  Co budu dělat? přemítala jsem v duchu. Mohla bych si číst, nebo pracovat na eseji, která je na pátek… Co asi dělají Cullenovi? A co dělá… Lara? Je možné, že by se k nim teď dostala? Ublíží jim?

  Periferním zrakem jsem si všimla, že se Renée opřela o kuchyňskou linku kousek ode mě a zamyšleně mě pozorovala. Byla jsem natolik ponořena do myšlenek, že jsem se po ní vůbec neohlédla.

  „Bello?“ oslovila mě a já v jejím hlase zaslechla zaváhání.

  Zvědavě jsem na ni pohlédla. „Hm?“

  „Jsi v pořádku?“

  Zmateně jsem nakrčila obočí. „Samozřejmě, že jsem. Proč se ptáš?“ Přiložila jsem si hrnek k ústům a hltavě se napila, načež jsem všechen obsah vyprskla do dřezu.

  Renée si vzdychla. „Právě sis do čaje dala pepř.“

  Vylila jsem čaj a hrnek položila do dřezu. Můj obličej byl ještě zkroucen do grimasy znechucení, když jsem nádobu umyla a nechala ji okapat vedle na utěrce. Už žádné pokusy o uvaření si čaje.

  Mamka ke mně přišla a podívala se mi do očí. „Děje se něco?“

  „Vůbec nic,“ zašeptala jsem. Jak jsem si přála říct jí všechno, co mě teď trápí, ale to by zahrnovalo i fakt, že můj přítel a rodina, jejíž chci být součástí, jsou upíři. A to jsem samozřejmě nemohla. Jak kvůli sobě a mým rodičům, tak kvůli Cullenovým. Renée naštěstí nebyla ten typ, co by vyzvídal, respektovala mé soukromí a chápala, že i já mám tajemství, které budou pro ostatní prostě tajemstvím.

  Usmála se a pohladila mě po paži. „Dobře. Kdyby sis chtěla promluvit, jsem tu pro tebe.“

  Úsměv jsem jí oplatila, i když rozhodně nebyl tak upřímný jako ten její. „Díky, mami.“ Otočila jsem se a v rychlosti si nalila do sklenice džus. Pak jsem se, aniž bych se na ni znovu podívala, vykradla z místnosti a berouc schody po dvou vyběhla do pokoje. 

  Postavila jsem sklenici na noční stolek a na postel naházela linkované papíry, propisku a Janu Eyrovou. Esej na téma Zakázané ovoce nebyl zas tak tvrdý oříšek, jako si mysleli ostatní. Většina mých spolužáků určitě bude psát Romea a Julii, ne že by to skutečně „psali“ – stáhnout z internetu, to je vše, co jsou schopni pro to udělat.

  Tolik jsem se ponořila do práce, že když jsem skončila, myslela jsem, že má Edward zpoždění, ale bylo teprve krátce po páté hodině. Zmučeně jsem vzdychla a začala si pročítat – poněkolikáté - Pýchu a předsudek.

  Byla jsem neskutečně nervózní. Už aby tu byl, naléhala tiše moje mysl, jak prahla po jeho rtech, po jeho vůni a po něm samotném. Protože život bez Edwarda už jsem si zkrátka nedokázala představit a to jsem bez něj teď byla jen pár hodin. Láska je droga, to je prokázané.

  V 17.50 už jsem drobet vyváděla, nevydržela jsem jen v klidu sedět a pokoušet se upřít veškerou pozornost ke knize. Přecházela jsem po pokoji a zpocené dlaně si o sebe neustále otírala, doufajíc, že už se brzy objeví. O několik minut později už bych dala cokoliv i za kohokoliv z jejich rodiny. Nemusí to být Edward, i když by to bylo samozřejmě nejlepší. Kdokoliv, jen ať vím, že jsou v pořádku.

  Napadlo mě jim zavolat a zeptat se, jestli je všechno v pohodě, ale nechtěla jsem si připadat vlezlá, což bych byla, kdybych jim rušila rodinnou poradu.

Nikdo (mezitím u Cullenových):

  Rodinná porada skončila krátce po půl šesté a všichni se shodli na tom, že budou dělat pravidelné hlídky kolem Bellina domu a že zatím neuskuteční žádné přenáhlené závěry nebo reakce. Zkrátka budou dělat, že Lara neexistuje, přestože v jejich myslích byly stále obavy. Nikdo na ni nedokázal zapomenout, už jen kvůli křehké, lidské Belle, která proti mrtvé, silné upírce nezmůže vůbec nic. Ani by nestihla zavolat nikomu z nich a Aliciny vize by taky neměly žádný smysl, když má vůči Belle výpadky a vůči Laře totální prázdnotu.

  „Jak je ale možné, že je proti nám imunní? To se přece nikdy nestalo… Teda, stalo, v Bellině případu,“ mumlal si pro sebe Jasper, sedící u Aliciných nohou u sedačky, zatímco se mu jeho manželka hrabala prsty ve vlasech.

  Esmé se strachy plně kousla do rtu a po svých dětech a manželovi se podívala téměř mučednicky. „Ach, slibte mi, že na sebe budete dávat pozor.“ Pak si vzpomněla na dalšího člena rodiny, který se jím sice ještě plně nestal, ale budoucnost na sebe nenechá dlouho čekat. „A neměl by někdo jít k Belle? Je tam tak sama blízko lesa. Ta Lara se možná dnes zachovala celkem přátelsky, ale vsadila bych všechno na to, že to byla sprostá lež.“

  S Esmé si nikdo nedovolil nesouhlasit; měla pravdu.

  „Já k ní jdu,“ oznámil Edward a zoufalství z jeho hlasu čišelo. Strachoval se o ni, o svou jedinou lásku. Copak nestačilo, že jí ubližovala celá škola? To si na ni musí zasednout ještě upírka s nějakými tajemnými dary?

  Vytáhnul klíčky od Volva ze zásuvky skříňky vedle televize a chystal se rychle opustit dům, když v tom najednou zaslechl tiché kroky před verandou a všichni jako na povel ztuhli.

  Nezmohli se na nic jiného než na vyděšené pohledy, které házely kolem sebe. Že je to Lara, to bylo jasné. Nikdo nebyl na pochybách. Konec konců, kdyby chtěli, mohli by ji zabít na místě, ale nejen, že nevěděli, co umí, ale také je silně vázal Carlisleův odpor k vraždám, Esméin soucit a všeobecný strach o Bellu. Co když už ji má ve svých spárech?

  Náhle se objevila ve dveřích obývacího pokoje, jako by se nechumelilo a ona vůbec nebyla nezvaným hostem. Posadila se na sedačku mezi Alici a Carlislea a usmála se na ně, jako by se znali věčnost.

  „Zdravím,“ zahlaholila vesele a po všech se tak nějak zvláštně podívala. „Vezmu to zkrátka, protože nejsem zrovna trpělivá, takže vám to vysvětlím, jak nejlépe umím, a vy se mě snažte pochopit. Věčnost je dlouhá doba a já se nudím. Nejsem žádná zlá, nebo tak něco, aby nedošlo k omylu, ale většinou si jdu za tím, co chci. A tentokrát jste to vy. Takže… právě jsem se oficiálně stala členem vaší rodiny a, Edwarde, tvou přítelkyní.“

  Na tři vteřiny zavládlo ticho, jak se to všichni snažili zpracovat. Kdyby nevěděli, že jim hrozí smrtelné nebezpečí a ztráta členů rodiny, Emmett by se pravděpodobně začal smát, protože to, co prohlásila, bylo naprosto směšné.

  „Ani nápad!“ zavrčel Edward rozzuřeně.

  „Ale no tak, no tak… Uklidni se. No, nechcete?“ zeptala se řečnicky, načež bez pauzy pokračovala. „Nechcete. Já vás přemlouvat nebudu, ale asi byste měli vědět, že mám hned několik velmi dobrých darů…“

  Každý to chtěl vědět, ale Jasper, který si otázku ohledně její imunity pokládal nejčastěji, se odvážil jako první. „A jaké?“

  „Zaprvé, umím si zaštítit mysl, takže mně nemůžete číst myšlenky, měnit pocity nebo vidět mou budoucnost.“ Při výčtu všech schopností Cullenovic rodiny se vždy podívala na toho, kdo daný dar vlastnil. „Zadruhé, umím způsobovat vnitřně bolest – není to zrovna příjemné. A zatřetí, umím s lidmi hýbat, například s nimi mrsknout o zeď, nebo je vyhodit do vzduchu. Takže, pokud nechcete, abych to vyzkoušela na Belle, měli byste –„

  „Ne,“ vyhrkli všichni Cullenovi najednou.

  „Proč to děláš?“ zeptal se Carlisle šeptem.

  „To vám na tom lidském červu tolik záleží?“

  „Proč to děláš?“ zopakoval Edward skrz zuby.

  Lara se ušklíbla. „Já ani nevím. Je to zkrátka ve mně, chci být součást vaší rodiny, vy nechcete, a tak si to musím vzít násilím.“

  „Jak ti můžeme věřit, že opravdu tyto dary máš?“

  Lara si odfrkla a použila vnitřní bolest na Rosalii, která se ptala. Rose bolestivě zaskučela, předklonila se z pohovky a padla na kolena. Emmett vystartoval ve stejné chvíli, kdy se Rose teprve prvně pohnula, ale neměl nejmenší šanci – Lara ho myslí vrátila zpátky do sedačky a ani u toho nemusela hnout prstem.

  „Dobře, uděláme, co chceš,“ řekl nakonec Carlisle, nešťastný z toho, že je rodina v takovém nebezpečí, doslova zoufalý.

  „Ale Bellu necháš být!“ zavrčel Edward ochranitelsky.

  „Podívejte, já jsem si dneska všimla, že ta vaše Bella se stala obětí šikany. No, vy se s ní ale bavit už nebudete. Jasné? Prostě jí řeknete, že jste si to rozmysleli… já nevím, něco si vymyslete! Edward už nebude Bellin přítel a vy nebudete její ochránci. Samozřejmě, chraňte si jí, ale neobejde se to bez bolesti. Ať už pro jednu, nebo pro druhou stranu.“

  Esmé se trpitelsky rozvzlykala, což zrovna nepomohlo pomalu se hroutícímu Edwardovi. „K čemu ti to je? Proč jsi tak zlá? Bella mezi svými spolužáky nemůže být sama!“

  „No, bude to muset zvládnout. Mimochodem, nechte ty její spolužáky dělat svou práci. A opovažte se na ni promluvit.“ Edward zkřivil tvář a bolestně vydechl. „Ale abyste si nemysleli, že jsem tak podlá a bezcitná… nemusíte ji šikanovat ještě vy, to by bylo opravdu moc.“

  „Och, jak laskavé,“ zasyčela Alice sarkasticky.

  „A ještě něco,“ dodala Lara, zatímco se dával na odchod. „Dělám to vlastně pro vaše dobro. Můžu taky zajít za Volturiovými a říct jim, že jeden člověk ví o upíří existenci, stejně se tam k nim brzy chystám. Berte to ode mě jako prémii. Tak zatím, má drahá rodino.“

  A zmizela.

  Nikdo nic neřekl. Všichni jen tupě zírali před sebe a v hlavě se jim honily ty nejhorší možné scénáře, totiž Bella sama v celé škole.

Bella:

  Moje trpělivost přetekla úderem patnácté minuty po šesté hodině a já se, ač jsem se okřikovala, že se chovám jako šílenec, s pomocí náklaďáčku, který už zase fungoval tak, jak měl, vydala k Cullenovým. Bála jsem se, co mě čeká. Prázdný dům. Dům v plamenech. Škubla jsem sebou. Anebo prostě všichni zabráni do tématu rodinné porady.

  Zastavila jsem před jejich domem a ještě víc znejistila. I kdyby byli bůhvíjak ponořeni do bůhvíčeho, Edward by mi vždycky přišel naproti, o tom jsem byla naprosto přesvědčená. A kdyby ne on, někdo další by se určitě našel. Museli přece vědět, že jsem přijela, tak proč na mou přítomnost nereagují?

  Je to tu, zašeptalo mi moje plaché, rozhodně ne sebevědomé já, které vylézalo ven hlavně v přítomnosti spolužáků. Už si je omrzela. Teď tě akorát všichni pošlou do háje, ačkoliv na to asi použijí nějaká slušnější slova, protože jsou z naprosto jiné doby a ty k nim prostě nepatříš.

  Hlasitě jsem polkla, vylezla z auta ven a silněji, než je obvyklé, zabouchla dveře. Pomalým, váhavým krokem jsem došla k verandě. Kdyby nebyli doma, zhasli by snad světla, ne? Byla jsem přesvědčená, že doma jsou, o to víc jsem se bála, proč nepřišli.

  Neobtěžovala jsem se s klepáním, moje zběsile tlukoucí srdce jim muselo jasně napovědět, že vcházím dovnitř. Navíc jsem zakopla o práh a to jim taky neuniklo. Prošla jsem chodbou a rozhodla se, že přece jenom dám o své přítomnosti nějak jinak vědět.

  „Halo? Jste tady?“ zavolala jsem hlasitě. „Alice? Edwarde? Esmé?“ chtěla jsem pokračovat ve výčtu jmen, ale zlomil se mi hlas a já si musela odkašlat. Než jsem mohla vyjmenovat i ostatní, vešla jsem do obývacího pokoje a spatřila je.

  Seděli různě po sedačkách, jejich obličeje byly zproštěny všech emocí. Edward měl obličej v dlaních a ani se neobtěžoval se na mě podívat.

  „Co se děje?“ zašeptala jsem.

  Nikdo mi neodpovídal, a tak jsem přešla rozhodně k Edwardovi, položila mu ruku na rameno a starostlivě se na něj podívala. „Jsi v pořádku?“ Otočila jsem se na ostatní. „Jste všichni v pořádku?“

  Jelikož mi odpovědí bylo stále jen ticho, dovršila hranice mé trpělivosti, chytila jsem pevně Edwarda za ruce a pokusila se mu je odtáhnout od obličeje, abych se mu mohla podívat do očí. Že to byla marná snaha, jsem věděla od začátku, ale stejně jsem to potřebovala zkusit.

  S povzdechem jsem od něj vstala a podívala se na ostatní. „Co se tu stalo? Přišla Lara?“

  Emmett měl vážný obličej a nešťastně vydechl. Pak hodil pohled po Carlisleovi, který mu ho opětoval. Nakonec se všichni otočili na Edwarda, ale ten vůbec nereagoval, jako by jim snad nečetl myšlenky, nevěděl, co si myslí.

  „Bello, musíme ti něco říct,“ řekl Carlisle tiše.

  Už bylo načase, pomyslela jsem si a zvědavě do něj zabodla své oči. „O co jde?“

  „Učinili jsme určitá rozhodnutí,“ přidal se Jasper, jako by chtěl Carlislea podpořit. Jejich obličeje byly naprosto bez emocí, ale některé z nich to stálo očividně hodně úsilí, protože třeba Esmé neustále klopila pohled a Alice se kousala do rtu.

  Automaticky jsem ucouvla o krok dozadu. „Ja-jaká rozhodnutí?“

  „Naše přítomnost pro tebe není bezpečná,“ vysvětlit Emmett, který se nečekaně zúčastnil konverzace.

  „Cože?“ vypískla jsem, moje mysl pracovala na plné obrátky. „Vaše přítomnost je to nejlepší, co mě mohlo potkat.“

  Alice zavrtěla hlavou. „Jsme pro tebe moc nebezpeční.“

  Pokoušela jsem se popadnout dech a přitom cítila, jak se mi slzy derou do očí. „Tahle rodinná porada vůbec nesouvisela s Larou, že?! Vy jste se prostě potřebovali domluvit, jestli mě vůbec chcete ve své rodině, je to tak?“

  Přeskakovala jsem pohledem z jednoho na druhého, ale každý se očnímu kontaktu se mnou vyhýbal. Až se nakonec Rose přidala k ostatním. „Ano, je to tak.“

  Slzy přetekly přes okraj. „Já vím, že jsem naprosté nic. Jsem koneckonců jen člověk, nic výjimečného, navíc vám neustále jen přidělávám starosti. Věděla jsem to od začátku. Tím se tedy plány mění…“

  Edward ke mně konečně vzhlédl, a když se naše oči setkaly, viděla jsem v nich chladnost. Plochá černá barva tomu dodávala větší efekt. „Ano, mění.“

  Zalapala jsem po dechu. „Všechno… se mění?“

  Přikývl.

  Vyděšeně jsem ho pozorovala. „Ty…ty už o mě nestojíš? Vůbec?“

  Všimla jsem si, jak zaťal ruce v pěst. „Ne,“ odpověděl tvrdě a pro mě to bylo příliš velké sousto, takže jsem se přede všemi zhroutila k zemi. Srdce mi bolestně tlouklo, slzy mi tekly proudem po tvářích a já se neubránila několika vzlykům. Klečela jsem na kolenou v předklonu a vůbec si neuvědomovala, že tu prostě hysterčím.

  „Bello,“ zamumlala Esmé a já k ní zvedla své uslzené oči. „Prosím, netrap se. Pochop, že tohle je pro tebe nejlepší.“

  Ta slova odsunula smutek do pozadí a mnou se prohnala vlna hněvu. Naštvaně jsem se postavila. „Nejlepší? Jak tohle pro mě může být nejlepší?“ vyhrkla jsem nechápavě, ale nedovolila jsem si na Esmé nebo kohokoliv z nich křičet. „Napřed mi zamotáte hlavu s tím, že vám moje přítomnost není na obtíž, že už patřím do rodiny,“ podívala jsem se na Edwarda, „dokonce mi jeden z vás vyznal lásku. A teď mi řeknete, že už se mnou nesmíte být?“

  „Je to pro tvoje dobro,“ opáčila Rosalie.

  „Není. Já…já vás potřebuju.“

  Edward se zhluboka nadechl a pak zasyčel: „Ale my tebe ne.“

  Jako by mi někdo dal pěstí do břicha. „Takže se nejedná o mou bezpečnost. Jsem to zkrátka já, co vám vadí.“

  Edward se postavil a přešel ke mně. „Promiň, že jsme to nechali zajít tak daleko, že jsi doufala, že budeš členem naší rodiny se vším všudy – promiň, že já jsem to nechal zajít tak daleko. Ale to nic nemění na tom, že už se nemůžeme stýkat.“

  „Proč?“ zašeptala jsem. „Co tak najednou změnilo vaše rozhodnutí? Byla tady Lara?“

  „Ano, byla,“ odpověděl mi Edward. „Zjistili jsme, že pro nás není hrozbou. Vlastně, je to celkem milá upírka, které jen chybí společnost. Je neuvěřitelná.“ Pousmál se, ale já poznala, že něco není v pořádku – neusmívaly se mu oči. „Ale na naše rozhodnutí neměla žádný vliv.“

  „Proto jsi nechtěl, abych tu byla?“

  Tvrdě přikývnul. „Prosím tě, jen nedělej žádné hlouposti. Pokud najdeme nějaké vhodné místo pro nás, tak se dříve nebo později přestěhujeme, ale zatím to vypadá, že tu zůstaneme.“

  „Ne,“ vydechla jsem zmučeně. „Neodjíždějte.“

  „Zatím nikam nejedeme,“ oznámil mi Carlisle.

  Edward se ke mně naklonil, pohladil mě po vlasech a vtisknul mi do nich pusu, načež se rychle odlepil a popošel kousek zpátky. Pochopila jsem, že už chtějí, abych odešla.

  „Prosím,“ zašeptala jsem a vzlykla.

  „Jdi,“ odpověděl mi šeptem Edward.

  „Ne, pros –„

  „Jdi!“ zavrčel Edward hlasitě, až jsem sebou škubla. S vyděšeně vykulenýma očima a zlomeným srdcem jsem vyběhla z domu, při čemž jsem několikrát upadla, až jsem se konečně dostala do auta. Vzlyky mě doprovázely celou cestu a já doufala, že se brzy probudím z téhle noční můry. Nemohla jsem tomu uvěřit. Oni, kteří moji nejistotu neustále ujišťovali, mi najednou dali kopačky.

Tak jsem se rozhodla vecpat do kapitoly ještě takové malé, krátké povídání, protože mě zarazilo to, co řekla LadySadness. Já chápu, že už byste pro Bellu chtěli šťastný konec, ale já to ještě vymyslela takhle. Nehodlám na tom nic měnit, protože takhle jsem tu povídku vymyslela a takhle bude. Pokud se někomu nelíbí, nic mu nevyčítám, samozřejmě, ani když ji hodlá přestat číst. Když jsem jednou měla takové období, kdy jsem PŠKL psala hodně často, protože jsem na to měla čas, zdálo se mi o tom v noci a v mém snu se tam objevila právě Lara, a tak mě napadlo, že by se mohla ukázat i ve skutečné povídce. Neberte tohle jako jakési ospravedlňování - i když to tak trochu je - já vás nechci přimět, abyste četli mou tvorbu, jen vám chci vysvětlit, že nejsem žádný masochista. Tahle kapitola se i mně psala těžce, ale příště už to tak hrozné nebude, to slibuju. ;-)

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Přes šikanu k lásce - 27. kapitola: