Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Přes šikanu k lásce - 28. kapitola

29.10.2012 (09:00) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 5620×

28. 28. ZOUFALSTVÍ

Edward:

  Jakmile vyběhla z domů, složil jsem obličej znovu do dlaní a začal hlasitě vzlykat. Kašlal jsem na nějakou mužskou hrdost a za pláč jsem se rozhodně nestyděl. Nikdo v místnosti se mi nepoškleboval, že brečím, chápali mě. Konec konců, i oni bojovali se vzlykotem. To, co jsme před chvílí Belle řekli, rozhodně nebylo hezké. A ten její výraz…

  Řekl jsem jí, že už ji nemiluju! Že nechci, aby patřila do mé rodiny! Bože, proč jsem se raději nenechal roztrhat Larou, než něco takového dopustit.

  Nevnímal jsem mysl mé rodiny, před sebou jsem viděl jen a pouze Bellin vyděšený, nešťastný a zoufalý obličej.

  Náhle jsem na svém rameni ucítil něčí ruku. „Edwarde,“ zašeptala Esmé. Netušil jsem, co chtěla říct, ani v mysli nedokázala poskládat nějakou vhodnou větu. Co by mi teď asi tak řekla? Všechno bude v pořádku? Všichni jsme věděli, že nebude, protože jsme neměli nejmenší tušení, jak se Lary zbavit.

  Setřásl jsem její dlaň, i když jsem věděl, že bych neměl, naštvaně jsem vstal a přešel k pianu. Byl jsem si vědom toho, že mě všichni pozorují, ale já byl neskutečně zuřivý. Hlasitě jsem zavrčel a plný vzteku a smutku jsem bouchnul pěstí do kláves a poté i do zbytku toho krásného nástroje. V příští vteřině už tam zbyly jenom trosky.

Bella:

  Do školy jsem jela ve spěchu, protože jsem zaspala. Večer jsem vůbec nemohla usnout, a když se mi to konečně podařilo, doprovázely mě noční můry, ze kterých jsem se několikrát v noci probudila s křikem. Tudíž jsem skoro nespala, ve chvíli, kdy na mě dolehl bezesný spánek, už ale zazvonil budík.

  Nevěděla jsem, jak dnešek přežiju. Potkávat je na chodbách a na hodinách, vědět, že o mě vůbec nestojí.

  Parkoviště už bylo prázdné a já si neodpustila pohled na ty auta, ve kterých jsem ještě včera seděla. Zoufalost mě neopouštěla a ani žádná uklidňovací cvičení. Vzpomněla jsem si na Alicino „Jsi krásná, jsi krásná“ a prudce jsem sebou škubla. Co budu proboha dělat, až ji dneska uvidím? To se přímo zhroutím!

  S vyděšeným zalapáním po dechu mi došlo, že teď nemám žádnou ochranu. Sice jsem se včera dokázala postavit Tylerovi, ale kdo ví, jestli to zvládnu i dneska. Co když ne?!

  Do třídy jsem přišla těsně s učitelem, který mi věnoval krátký káravý pohled a evidentně chtěl pronést nějakou zdlouhavou přednášku o tom, že bychom měli chodit brzy spát, když tak časně vstáváme, ale něco v mém obličeji ho utvrdilo v tom, že by si to měl nechat pro sebe, že na tohle opravdu nemám náladu. Divně se zarazil a jen zamumlal, ať už se to příště neopakuje.

  První tři hodiny jsem nikoho z nich nepotkala, což bylo divné. Jediné řešení by bylo, že si museli vyměnit předměty, ale to už jednou udělali, pochybovala jsem, že by byla paní Copeová tak ochotná, i když se jedná o Cullenovy.

  Neušly mi pohledy, které na mě většina studentů házela, když jsem kolem nich procházela. Byly to zmatené, zvědavé pohledy, které mi ubližovaly ještě víc, protože mi připomínaly, co se změnilo, co jsem ztratila.

  Když jsem vkráčela do učebny angličtiny, zamrzla jsem ve dveřích. Na mém místě vedle Edwarda seděla Lara a něco mu povídala. On se naštvaně díval z okna a nevypadal, že by ji vnímal. Jakmile si ale všimli mé přítomnosti, oba se na mě tak zvláštně zadívali. Edward jako by byl rád, že mě vidí, což jsem tak docela nechápala, a Lara s tou svou falešnou přátelskostí.

  „Nevadí, že jsem si sedla místo tebe?“ zavolala na mě přes celou učebnu, ignorujíc fakt, že je po zvonění, takže se každou chvílí do místnosti přižene učitel a teď nás sleduje celá třída.

  Odtrhla jsem od ní zrak, aniž bych odpověděla, a rychle hledala nějakou volnou židli. Jediné volné místo bylo v první lavici vedle holky s rovnátky a špatnou trvalou. Vzdychla jsem a posadila se vedle ní s omluvným úsměvem. Netušila jsem její jméno a ani mě nijak nezajímalo; nepatřila mezi ty, co mi ubližovali, ale ani mezi ty, co mě bránili.

   Hodina díkybohu ubíhala rychleji, než jsem si dovolila doufat, ale stále jsem pokukovala po Edwardovi. Zdálo se mi, že mě pozoruje, ale pokaždé, když jsem se na něj podívala, díval se přímo dopředu.

  Jakmile zazvonilo, vyběhla jsem rychle ze třídy, vděčná za neobvykle nevšímavé spolužáky, a vydala se na další hodinu, kterou jsem s nikým známým nesdílela.

  Když jsem ovšem šla na oběd, přemítala jsem, s kým budu sedět, a jestli vůbec zvládnu všechny ty pohledy. Nabrala jsem si jídlo a aniž bych se podívala ke Cullenovým, rozhlédla jsem se po volném místě. Najednou jsem ucítila na své paži dotyk a nadějně jsem se otočila. Úsměv mi zmizel na rtech, když jsem spatřila osobu, které mi zase narušuje můj osobní prostor.

  „Co chceš, Kevine?“ zeptala jsem se otráveně, ale v duchu jsem křičela – potřebovala jsem už být doma, stulit se do klubíčka a poddat se své depresi.

  „Chtěl jsem se tě zeptat, jestli si nechceš sednout se mnou?“ nabídl mi nejistě a lítostivě se pousmál. „Nevím, co se stalo mezi tebou a Cullenem, ale u mě je vždycky místo.“

  Nakrčila jsem čelo. „Kam tím míříš?“

  „Naprosto nikam, jen nechci, abys seděla sama.“

  Pokrčila jsem rameny. „Kevine, promiň, že to říkám, ale já ti nedokážu věřit.“

  Smutně povytáhl koutky. „Já vím, jen se o to na chvíli pokus.“ Vzal mi tác z rukou a vedl mě k tomu jeho místu, z kterého se vyklubalo místo vůdčí party. Okamžitě jsem zařadila zpátečku.

  „Ani náhodou, jdu se sednout jinam,“ zahlásila jsem a pokusila se mu vzít mé jídlo.

  Cuknul rukou a kývnul hlavou k tomu horrorovému stolu. „Oni se budou chovat slušně, slíbili mi to.“

  „Jasně, jasně,“ zamumlala jsem skepticky, ale raději šla rezignovaně za ním. Sice mi Kevin nikdy neublížil, ale kdo mi může zaručit, že teď, když ho neposlechnu, to neudělá?

  Posadila jsem se vedle něj na kraj stolu, proti mně nikdo neseděl, ale vedle Kevina a naproti němu už začínala hvězdy naší školy. Někteří se na mě pokradmu dívali a já si byla vědoma toho, že na mě kouká udiveně i celá jídelna. Já, kterou vůdčí parta ještě předevčírem hnusně šikanovala, teď sedím s nimi a obědvám. Vlastně, řečeno pouze obrazně, protože jsem na jídlo neměla vůbec pomyšlení. Pomalu jsem do sebe soukala dalamánek, ale moc nadějně to nevypadalo.

  Snažila jsem splynout se židlí, ale ten pocit, že mě všichni pozorují, přetrvával. Nakonec ani to ticho, co panovala od mého příchodu u stolu, nevydrželo a Jessica se na mě utrhla.

  „Co že sedíš s námi?“ zeptala se škodolibě. „To už ti Edward dal kopačky?“

  „Divíš se mu?“ prohlásila Lauren.

  Moje oči se rázem zaplnily slzami a já si automaticky objala rukou hrudník, protože jsem myslela, že se každou chvíli rozsypu na kousíčky. Ignoruj ji, Bello, jen ji ignoruj, ona přestane, nabádala jsem se. Ale když ani po pěti minutách klábosení o tom, jak je Lara hezčí než já a jak se k Edwardovi hodí, nebylo ticho, všechno to na mně dolehlo, já se naklonila přes stůl a řekla Jessice pěkně zpříma, co si myslím.

  „Mohla bys prosím přestat? Nevím, co jsem vám kdy udělala tak strašného, že mi neustále děláte ze života peklo, ale jedno ti řeknu – povedlo se vám to, co jste chtěli. Jsem troska. Ubohá troska, o kterou nikdo nestojí. Nikdy jsem neudělala nic, čím bych si zasloužila vaší nenávist, takže to nechápu, ale neptám se. Ani mě to vlastně nezajímá, protože si nejsem jista, jestli bych tím nakonec něco změnila. Jenom se, prosím, Jessiko, podívej na mě – podívej se, jak brečím, jak jsem zoufalá, protože mně je to fuk! Už je mi to naprosto jedno. Nebudu vás žádat, abyste mě nechali být, já vám to oznamuji – nechte mě být! Jednou provždy.

  Ano, Edward už mě nechce. Ano, už nesedím s Cullenovými. A ano, nahradila mě Lara. Ale nemyslete si o nich nic špatného, oni jsou stále dobří, jen já se k nim zkrátka nehodím.“ Na posledním slově se mi zlomil hlas a já přestala mluvit. Byla jsem šokem ztuhlá. Právě jsem vynadala Jessice Stanleyové! Ó můj bože…

  Všichni na mě zírali, neschopni slova a některým se dokonce ve tváři zračila lítost! No, to teda brzo! Jessica se kousla do rtu a nakrčila obočí. Vypadala, jako by se přela sama se sebou.

  „Promiň, Bello,“ zašeptala a evidentně jí to hodně dělalo problém.

  „Cože?“ vypískla jsem ve stejnou chvíli, co stejné slovo vyhrkl Mike.

  Jessica se podívala Mikovi do očí. „Už mě to nebaví,“ zamumlala se zavrcením hlavy, vstala od stolu a hrdinně odkráčela z jídelny.

  Měla jsem chuť požádat Kevina, aby mě štípnul, nebo si vlepit facku a ujistit se, že je to realita. Že se mi právě Jessica omluvila? Není možná! Bylo to celou dobu o tom postavit se jim? To jsem musela napřed poznat Cullenovy, než bych si dodala odvahy? Kdybych tohle udělala už před tolika lety, mohla jsem mít celkem poklidný život teenagera. Jessica nechtěla prošení, Jessica potřebovala rozkaz.

  Kevin vedle mě se nervózně ošil a pak po mně hodil vítězný úsměv. Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou a pokračovala v jídle. Ostatní mě napodobili a nikdo už nic neřekl.

  Mike mě sice stále propaloval nepřátelským pohledem a s Jessikou už nepromluvil ani slovo, ale mně to nevadilo. Moc jsem Jessice nevěřila, ale doufala jsem, že dokáže držet slovo. Bylo to zvláštní. To nejcennější v mém životě jsem ztratila a získala jsem to, co jsem si tolik přála. Abych pravdu řekla, radši bych byla šikanována a s Cullenovými, než bez šikany a bez nich.

  Po obědě mě čekala ještě jedna hodina, totiž dějepis s Alicí a Emmettem. Pořád jsem si otírala o džíny zpocené dlaně, nebo si nervózně kousala nehty či okusovala ret. Nervozita ze mě neopadla ani tehdy, když mi Kevin, který projevoval až příliš lítosti, o kterou jsem nestála, protože už jsem byla zvyklá na život bez ní, nabídnul, že si prohodí hodiny.

  Vešla jsem dovnitř, oči zapíchnuté do země, ale přesto jsem je nakonec musela zvednout, abych viděla, jaké místo na mě zbylo, protože jsem si nedovolila doufat, že bych se snad ještě vešla do trojmístné lavice k nim. Učebna dějepisu byla jedna z mála, kde byly lavice delší, aby se tam vešlo více studentů než dva.

  Takže jsem se vskutku divila, když jediné volné místo bylo právě u dvou zmíněných sourozenců Cullenových. Namáhavě jsem polkla, při čemž se Kevin, který trval na tom, že mě doprovodí, když už se mnou nesmí sdílet hodinu, vedle mě nejistě ošil.

  „No, myslel jsem, že tu bude víc volných míst,“ zašeptal mi do ucha. Nepočítal s tím, že se v místnosti najde někdo, kdo je schopen ho slyšet, tudíž se do mého obličeje v setině vteřiny upřely dva páry zlatavých očí, v kterých jsem rozhodně nezahlédla to, co jsem si myslela, že uvidím. Lítost, bezmoc a smutek jasně dominovaly jejich očím. Nechápala jsem to – stalo se snad někomu něco? Musela jsem uznat, že jejich pohledy byly navlas stejné jako ty, kterými mě dnes častoval Edward.

  Zavrtěla jsem hlavou – stejně bych to nakonec nezvládla a ať už mě chtějí ignorovat nebo ne, zvědavost by vzala za své a já bych se zeptala, co se děje. „Ne, já to zvládnu, Kevine,“ ujistila jsem ho.

  Věnoval mi pohled, který jasně dokazoval, že si myslí přesný opak slova „zvládnout“. Jo, jasně, byla tu možnost, že mi ani jeden z nich neodpoví, nebo prohodí nějakou poznámku, ať už na ně konečně zapomenu, a to bych skutečně nezvládla. Pravděpodobně bych zbytek vyučování strávila stočená do klubíčka na zdejších záchodcích nebo v autě a přemlouvala se způsobem, kterým jsem se uklidňovala celou noc: Neplač, přestaň, vždyť oni za to nestojí. Jenže mi bylo jasné, že stojí, ať už se přemlouvám s jakýmkoliv přesvědčením. Oni pro mě vždycky budou mojí rodinou, i kdyby se nakonec odstěhovali, i kdyby po mně začali házet nehezké pohledy, i kdyby… i kdyby cokoliv, nikdy je nepřestanu milovat. Ani jeho ne. Esmé s Carlislem pro mě zůstanou mými druhými rodiči a zároveň přáteli, což někteří rodiče nedokáží, zastoupit obě věci. Emmett s Rose a Jasper s Alicí pro mě vždycky budou ti nejlepší sourozenci, co jsem si mohla přát, sourozenci, které jsem nikdy neměla. A on – škubla jsem sebou, když jsem si pomyslela jeho jméno -, Edward, navždycky zůstane láskou mého života.

  „Bello, nejsem si jistý, jestli je to dobrý nápad,“ zašeptal. „Co když ti něco udělají?“

  Šokovaně jsem se na něj otočila. „Jak to myslíš?“

  „Místním studentům nedělalo nejmenší problém ti ubližovat, co když si oni řekli, že se přidají?“

  Náhle mě popadla nutkavá touha ho něčím praštit. „Kevine, jestli mě chceš rozzuřit, tak jsi na nejlepší cestě!“ vyštěkla jsem podrážděně šeptem. „Ať už s nimi nejsem z jakýchkoli důvodu, které tě naprosto nemusí zajímat, jsou to nejlepší, co mě v životě potkalo a nikdy – opakuji, nikdy – na ně nebudu myslet ve špatném. Je to jasné?“

  Vypadal vážně komicky, když se snažil vypadat ublíženě. Kevin byl hodný, ale nic se nemá přehánět. „Jen jsem tě chtěl varovat, nechci, aby ti někdo ublížil.“

  „Právě mi ubližuješ ty svými… předpoklady,“ vyprskla jsem šeptem, vědoma si toho, že jsem skutečně nepříjemná. Jenže jsem nemohla dovolit, aby o nich někdo takhle mluvil. To prostě nešlo.

  „Uvidíme se později,“ zašeptal a rychlými kroky odešel.

  Chvíli jsem se dívala za ním, ale jakmile se ozvalo zvonění oznamující začátek hodiny, otočila jsem se čelem ke třídě a rozhodně se vydala k poslednímu stolu u okna. Nečekala bych, že snad budu moci sedět mezi nimi a užívat si toho, že jsem blízko nich. Volné místo na mě zbylo u okna vedle Alice, která na mě právě koukala něžným pohledem, který byl tak silný, že jsem před ním musela uhýbat. Emmett se díval dolů na své ruce, ale vypadalo to, jako by spíš bojoval sám se sebou a měl nutkání udělat něco jiného, než by bylo správné.

  Zmateně jsem si šla sednout vedle nich. Když jsem vyndala učebnici a sešit, pár vteřin mi ještě trvalo, než jsem se odhodlala k nim promluvit.

  „Stalo se něco?“ zeptala jsem se tiše a dodávala si odvahu tím, že mě neignorují. „Myslím jako Esmé nebo Carlisleovi – když jsem sem vešla, vypadali jste hrozně smutně. Samozřejmě chápu, že už to není moje starost, ale stejně…“

  „Ne, vše je v pořádku,“ odvětila mi Alice uklidňujícím hlasem, jenž postrádal živost a elán Alice Cullenové. Takový tón už jednou použila – včera, když se mi snažila vysvětlit, že pro mě nejsou bezpeční.

  „Dobře,“ vydechla jsem a otočila se k tabuli, abych se věnovala učitelově výkladu.

  Samozřejmě jsem se na to nedokázala soustředit a pořád v duchu odbíhala k tomu, proč tak najednou změnili rozhodnutí. Byla jsem skálopevně přesvědčená, že za tím stojí Lara, ale jak? Má snad nějaký dar, kterým všechny omámila? To je přece hloupost, oni by dokázali vzdorovat… Možná jim vyhrožovala.

  Jak jsem tak přemýšlela, vytvářela jsem si v hlavě scénář.

  Edward, který mi pořád dokola opakoval, že mě miluje, že mě bude navždy chránit, Cullenovi, kteří vždycky stáli za mnou a kteří mě od samého začátku bránili… oni by jen tak nezměnili názor. Lara jim musela vyhrožovat a jediné místo, které bylo opravdu zranitelné… jsem byla já.

  Šokovaně jsem vydechla a jako omámená se otočila na Alici s Emmettem.

  Zhluboka jsem se nadechla a chystala se zeptat, jestli jim vyhrožovala, že mi ublíží, když mě nenechají na pokoji, ale Alice mi náhle přikryla pusu svou ledovou dlaní a zavrtěla hlavou. Z jejích rtů jsem vyčetla slova: „Neříkej to nahlas.“

  Zmateně jsem nakrčila obočí. Emmett se podíval na Alici a ta mu vrhla významný pohled do očí, při čemž stáhla svou ruku z mých rtů.

  Náhle zazvonilo a všichni se hnali z místnosti, kromě nás tří. Zeširoka jsem se usmála a tím nejtišším hlasem, který jsem ze sebe dokázala vyloudit, jsem si povzdechla: „Ona vám vyhrožovala. To nebylo mnou, ale jí.“

  Alice s Emmettem se na mě provinile podívali a já se neubránila a padla jim do náruče. Oba dva jsem pevně objala a cítila, jak mi po tvářích stékají slzy štěstí. Oni mě nechtěli opustit!

  Štěstí opadlo, když mě Alice odstrčila. „Bello,“ oslovila mě pečlivě a dívala se mi při tom zpříma do očí. A mně postupně pohasínal úsměv, když mi došlo, že to všechno byly plané naděje… „Přestaň se chovat jako malá. Včera jsme ti jasně řekli, jak se teď věci mají. Lara je to nejlepší, co si mohl Edward přát. A je mi líto, že musím být tak bezcitná, nechci ti ublížit, ale ty se k němu zkrátka nehodíš. Jsme stále ti samí… lidé, ale s novým členem rodiny, do které ty už nepatříš. Ber to tak, že ti dáváme šanci nalézt opravdovou rodinu – živého člověka, s kterým budeš mít kupu dětí, a kamarády, kteří mají tlukoucí srdce a dokáží ti dát to, co tolik potřebuješ.“

  Slzy mi stále tekly, ale po štěstí už nebylo ani památky.

  „Vy mi ale dáváte… teda, dávali jste mi to, co tolik potřebuju. Lásku. Štěstí. Pocit bezpečí. Pocit, že někam patřím.“

  Emmett zavrtěl hlavou. „Nech už to být a zapomeň na nás. Bude to tak pro všechny lepší.“ A pak oba dva odešli ze třídy a nechali mě tam sedět zmatenou, zhrzenou, nešťastnou a toužící po jednom: zapomenout na všechno, co nejúčinnějším způsobem.

  „Nejsem si jistá, že to je dobrý nápad,“ vymlouvala jsem se a dívala se do Kevinových očí.

  „Ale no ták, sice tam bude Jessica a spol., ale dnes už přece přestala se šikanou, tak proč by sis nemohla užít?“

  „V baru?“ ujišťovala jsem se pochybovačně. Živě jsem si dokázala představit Charlieho obličej, když mu budu tu skutečnost oznamovat. „Já v životě v žádném baru nebyla a jsem si naprosto jistá, že žádnou z těch věcí, co se tam provádějí, nepodstoupím.“

  Kevin se uchechtl. „Nikdo po tobě nechce, abys vyváděla nějaké hlouposti, jen se pojď pobavit… se mnou.“

  Vrhla jsem na něj všeříkající pohled.

  „Jako kamarádi!“ bránil se hned s dlaněmi zvednutými v obranném gestu.

  Protočila jsem oči a povzdechla si. „Když musím…“ Chystala jsem se konečně nastoupit do auta, protože jsem si nebyla jistá, jak dlouho ještě udržím vzlyky a slzy, které se ze mě draly ven. To, co mi řekla Alice, opravdu bolelo. Potřebovala jsem Edwardovu chladnou náruč, jeho něžné polibky a ta nádherná slova, která mi vždycky dokazovaly, že mě ta úžasná bytost miluje.

  Kevin mě chytil za paži a obrátil čelem k sobě. „Nemusíš, Bello. Já tě nechci do ničeho nutit.“

  „Ne, máš pravdu. Měla bych se pobavit, na chvíli zapomenout na starosti. S přáteli.“

  Poslední slovo ho sice trochu rozesmutnilo, ale vypadal šťastnější, že jsem nakonec svolila. Domluvili jsme se, že mě v půl osmé vyzvedne. Chvíli mu trvalo, než mi ještě dodal potřebné argumenty k tomu, abych se podvolila i tomu, že jdeme do baru ve všední den, ale i já sama jsem musela uznat, že raději zapomenu na utrpení a budu čelit hněvu mých rodičů, než abych trpěla a nedokázala to zastavit. Netušila jsem zatím, jak potlačit smutek, ale věřila jsem, že večer už si něco najdu.

  Jakmile se Kevin rozešel po parkovišti k jeho autu, vlezla jsem rychle do toho svého a nechala si slzami smáčet obličej.

   Jestli jsem čekala, že si mé nálady mamka nevšimne, musela jsem být šíleně naivní. Včera, když jsem se vrátila od Cullenových, jsem zabručela, že jsem unavená a zmizela v pokoji, a ráno mě budil budík, ne Renée, takže zatím k bližšímu střetu nedošlo. Ale když jsem dojela domů, oči jsem měla zarudlé od pláče, nos červený od neustálého popotahování a smrkání, takže bylo jasné, že teď projdu výslechem. Ale co říct?

  Proplížila jsem se kuchyní a rychle si to namířila ke schodům, když se ozval z obývacího pokoje hlas mé vševědoucí maminky: „Kam tak rychle, mladá dámo?“

  Obrátila jsem oči v sloup nad tím oslovením. Tohle se mi ani za mák nelíbilo, ani už vůbec ne, když hrozilo, že každou chvíli propuknu v další bezmocný, hysterický záchvat a začnu vzlykat přímo před ní. „Mami, mám na zítra učení, navíc už mám nějaké plány. Nemám čas.“

  „Pojď sem, Bello,“ zavolala na mě mírněji a já ji otráveně poslechla. Doufala jsem, že její zrak nebude tolik pátravý, aby si všimnul zřetelných kruhů pod očima z nočních můr a uplakaného obličeje.

  „Ano?“ Seděla na pohovce a dívala se na televizi na nějaký pořad o vaření. Přisedla jsem si vedle ní a okamžitě sklopila pohled na své ruce, nechajíc si spadnout vlasy do obličeje.

  Renée vzdychla. „Nechci po tobě nic speciálního, jen jsem s tebou včera vůbec nemluvila a teď ses snažila o nenápadný únik. Co se děje?“

  Nervózně jsem si kousala ret a přemítala, co říct. Nejlepší bude asi všechno zatlouct, protože vyprávět o rozchodu s Edwardem a o vyhození z Cullenovy rodiny… to bych nedala. „Nic se neděje. Jen jsem poslední dobou moc unavená, mám hodně učení.“

  Mamka chápavě přikývla, ale její oči, které se mi zabodávaly do obličeje, jasně dokazovaly, že má ještě asi tak milion otázek. „No, o jakých plánech na dnešek jsi mluvila? Něco s Edwardem?“

  Zaťala jsem čelist a dlaně sevřela pevně v pěst. „Ne, s Edwardem nic. Pár kamarádů ze školy jede do Port Angeles do jedné… restaurace. A pozvali mě.“

  Zmateně nakrčila čelo. „Cullenovi nejedou?“

  Zavrtěla jsem hlavou.

  „Jak to? Ani Edward?“

  Moje trpělivost přetekla, a tak jsem se postavila a pomalu odcházela z pokoje pozadu. „Ne, ani Edwardem. Máme teď takové složité období, znáš to, takže jedu jen já a mé přátelé. Vezmu si nějaké věci a možná přespím u někoho.“

  „Cože?“

  „No, u nějaké kamarádky.“

  „Nejsem si jistá, jestli tohle projde u táty,“ poznamenala.

  Zhluboka jsem se nadechla a pak jsem prudce vydechla. „Tak tátovi řekni, že jsem u Cullenových, to ho uklidní. Měj se, mami.“

  Byla jsem v šoku, že mě nechala odejít a že neměla žádné poznámky k tomu, že jdu ve všední den do restaurace. Upřímně, měla jsem jít do opravdového baru, kde se holky opíjí a nakonec skončí v posteli s neznámým klukem – což není můj plán na zapomnění problémů – jenže to jsem nemohla vyzradit, jinak by mě ještě přivázali k posteli a hlídali by mě jako malé děcko.

  Rychle jsem sepsala úkoly na další den a už začala vymýšlet, co si vezmu na sebe.

Ani já sama nechápu Belliny občasné reakce a myšlenkové pochody, ale je obecně známo, že je to složitá osoba - proto jí přece nemůže Edward číst myšlenky, ne?! :-) Kdo se zarazil nad Jessikou a její rychlou rezignací, počkejte, však ono dojde na vysvětlení. ;-)) A doufám, že i ti, kterým se nezdála minulá kapitola, budou dál číst, protože se skutečně blížíme do "finiše". Ještě dvě kapitoly a the end. 

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Přes šikanu k lásce - 28. kapitola: