Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Přes šikanu k lásce - 4. kapitola

28.12.2011 (08:45) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 33× • zobrazeno 8599×

4.

PORT ANGELES

Pevně jsem stiskla víčka…, přikrčila se a čekala. Přemítala jsem, jestli mě shodí na zem, jako to měl ve zvyku Mike, nebo mě prostě jen uhodí. Když se dlouho nic nedělo, dovolila jsem si pootevřít oči. Cullenovi stáli, jako když je přimrazí a zírali na mě, v obličeji směsici zděšení a nevěřícnosti.

Hlasitě jsem polkla a vyděšeně na ně koukala.

„Bello,“ oslovil mě Edward a já se po něm otočila. „Ty sis myslela, že tě chci… uhodit?“ zeptal se a poslední slovo skoro vyplivl.

Stále vystrašená jsem přikývla.

Edward se na mě koukal a já v jeho obličeji rozpoznala bolest. Náhle natáhl ruku a já se celá napjala, srdce se mi rozbušilo, když se jeho ruka dotkla mé paže. Myslela jsem si, že mě na útěchu obejme, ale on mi jen, uklidňujíc, třel paži. Srdce mi bušilo dál; dotknul se přeci mé ruky, dotknul – a i obyčejný dotek měl neuvěřitelné účinky. Byla jsem ale stále v šoku, že jsem si myslela, že mě chtěl uhodit, a tak jsem se znovu rozplakala. Za chvíli budu mít vybrečené oči, jestli nepřestanu.

„Bello,“ zašeptal ke mně. „Já bych ti nikdy, nikdy neublížil.“

„Co to dělám?“ zašeptala jsem si pro sebe. „Nejsem přece nějaký rozmazlený fracek a navíc se s nimi nesmím kamarádit. Nesmím.“ Mumlala jsem si to hodně potichu, sotva jsem pohybovala rty, doufajíc, že mě neslyšeli.

Edward stáhl ruku a já sklopila oči.

„Myslím, že bychom ti měli něco osvětlit,“ oznámila Alice a já zvedla hlavu, abych se na ni podívala. „O nás se bát nemusíš, my se o sebe umíme postarat a-“

„Ale vy nevíte, čeho jsou-“ Přerušila jsem ji a ona mi to oplatila.

„Nech mě domluvit,“ řekla a vrhla na mě jeden z těch svých žhnoucích pohledů. „Takže my se o sebe umíme postarat a rozhodně si kvůli nám starosti dělat nemusíš. Oni nám neublíží. Věř mi.“

Emmett přikývl. „A taky bys měla vědět, že to, že si nějací ubožáci zasedli zrovna na tebe, nemění nijak náš názor na to, s kým se chceme bavit. S tebou se budeme bavit, i kdyby se proti tobě spikla celá škola.“ Pak se zamračil a já pochopila, proč. Protože proti mně se spikla celá škola.

„Je to pravda, Bello,“ přitakala Rosalie. „My se s tebou chceme bavit a rozhodně bychom se k nim nepřidali. Nikdy.“

Jasper se pousmál. „Přece si nemyslíš, že tě necháme samotnou a bezbrannou?!“

„To bychom neudělali,“ zašeptal Edward. „A to, že bychom se s tebou nebavili, by rozhodně pro naše dobro nebylo.“ Všimla jsem si, jak po něm Jasper a Emmett hodili významný a trochu pobavený úsměv.

„Sečteno a podtrženo, dokud tobě nebude naše přítomnost vadit, budeme se s tebou přátelit. Už je příliš pozdě – patříš do rodiny.“

Jejich slova mě natolik dojala, že jsem přemítala, jestli se mi nezbláznily hormony. Usmála jsem se na ně.

„Bála jsem se,“ oznámila jsem jim šeptem. „Nechtěla jsem, aby vám ublížili… Já… já s vámi při tom obědě sedět chtěla, vážně.“

Alice se usmála. „Já bych to hodila za hlavu, no ne? Protože teď s námi při obědě sedět nebudeš proto, že chceš, ale proto, že musíš!“

Přikývla jsem s úsměvem. „Hrozně moc vám děkuju.“

Rosalie obrátila oči v sloup. „Prosím tě.“

„Chceš hodit domů?“ zeptala se Alice.

„Jo, to by bylo… A sakra!“ vyhrkla jsem, když jsem si vzpomněla na své plány po škole.

Alice se zmateně dívala kolem a hledala nějaký spouštěč mého jednání. „Co? Co se stalo?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ale, nic vážného. Jen jsem mamince slíbila, že zajedu nakoupit do Port Angeles, ale nemám auto. No, tak to nevadí, já jí brnknu, že to nezvládnu. Nic se neděje. V pohodě.“

Edward se uchichtl a já se na něj zvědavě podívala. Pokrčil nevinně rameny, ale to už Alice nadšeně vypískla.

„Mám nápad!“ jásala. „Rosalie pojede s kluky domů a já tě svezu do Port Angeles. Co ty na to?“

Nakrčila jsem nespokojeně obočí. „Nemůžu tě přeci otravovat, Alice.“

Alice zdvihla oči vzhůru. „Prosím tě, mě vůbec neotravuješ. Naopak, náramně se mi to hodí. Navíc, je to povinnost. Zvykej si, pokud jde o mě, vždycky mi všechno vyjde. A stejně jsem chtěla v nejbližší době doplnit šatník. A jak tak na tebe koukám, taky by se ti hodilo něco nového. No, tak co?“

„Tak dobře,“ odsouhlasila jsem; jejímu štěněčímu pohledu nešlo odolat. „Já jen napřed dám vědět tátovi, že jedu s tebou, aby se nelekl, až uvidí moje auto stát před domem. Hned by vyhlásil celostátní pátrání,“ zasmála jsem se.

Emmett se rozchechtal a přitáhl tak na sebe mou pozornost. Jeho oči sledovaly pobaveně Alici, která se spokojeně usmívala jako sluníčko.

„Bello, právě jsi podepsala smlouvu s ďáblem,“ oznámil mi.

„Proč?“

„Jít s Alicí na nákupy, to chce pořádnou kuráž!“

Alice nad tím mávla rukou. „Neposlouchej ho. Moc přehání. Uvidíš, jak se ti to bude líbit.“ Alicino nadšení bylo nesnesitelné.

„Pokud se dožiješ zítřka,“ dodala Rosalie. „Vsadím se, že se ti o tom bude zdát.“

Když jsme došli k autům, rozloučila jsem se s nimi a než jsem nasedla, všimla jsem si Alicina ďábelského úsměvu. Jestli nakonec neměl Emmett pravdu!

O několik hodin později, když byl nákup naložený v kufru Alicina auta, avšak my stále běhaly po nákupním centru a vymetaly butiky, se Emmettovo rčení ukázalo jako pravdivé. Jakmile jsme vešly do obchodu, Alice byla jako tajfun. Prolétla místnosti, jako by přesně věděla, kde jaká věc je, přesně věděla, z jakého je materiálu, a už mi věci strkala do připravené kabinky, kam jsem si s neuvěřitelnou nechutí vlezla.

Mohla jsem Alici tisíckrát přemlouvat, že nemám na oblečení těchto značek peníze, ale ona si nedala říct.

„Jde to z mé kapsy a nedovolil si odmlouvat,“ říkala vždycky, když jsem se snažila protestovat.

Nakoupila jsem asi tři trička, jedny kalhoty za své vlastní peníze a v duchu si nadávala, že jsem souhlasila s tak pitomým nápadem jít s Alicí Cullenovou nakupovat. Sama Alice mi potom koupila nádherné mini šaty a boty. Odmítala jsem je, ale ona nakonec řekla, že jí nemůžu zakázat, aby něco koupila, a nemůžu si dovolit odmítnout její dárek. A tak jsem ji nechala, ať si nakupuje, co chce, nemělo smysl jí bránit.

„Nemyslíš, že by to pro dnešek už stačilo, Alice? Brzy mi odpadnou nohy!“ stěžovala jsem si, když mě táhla za ruku do dalšího z butiků. Všichni v obchodě se na nás podívali; u Alice je unášela ta nesmírná krása, u mě je spíš dorážela moje nechuť k nakupování.

Alice se zvonivě zasmála. „Neboj, tohle je poslední,“ oznámila mi. Ráda bych alespoň s úlevou vydechla, že už to budu mít za sebou, ale to bych nesměla mít za společnici Alici, aby mi moje částečná radost zůstala. Přinesla troje modré šaty a několik tyrkysových triček.

„Alice,“ zasténala jsem.

Pobaveně zavrtěla hlavou. „Ne, ne, pěkně si to všechno vyzkoušej. Čekám na tebe tady, před kabinkou. A nezapomeň se mi ve všem ukázat.“

Rezignovaně jsem zalezla za závěs kabiny a začala zkoušet. Jedno triko mi bylo moc krátké, druhé bylo na mě moc obrovské. Teprve třetí se ukázalo jako vhodné a mělo dokonce i slušnou cenu. Automaticky jsem ho hodila Alici do připravené náruče, abych ho oddělila od ostatních, co jsem si nevybrala. Čtvrté a páté triko jsem zavrhla, obě měla moc velký výstřih.

Když jsem vylezla v prvních modrých šatech, přezkoumala mě zkušeným pohledem a pak zavrtěla hlavou. Druhé šaty sklidily větší úspěch, ale ne takový, aby je Alice přihodila na hromadu vybraných kousků.

„To je snad zlý sen,“ mumlala jsem si naštvaně, soukajíc se do třetích, posledních modrých šatů.

Jakmile jsem odhrnula závěs, Alice na mě zůstala zírat. Poté se její oči rozostřily a ona nevnímala.

„Alice! Haló!“ volala jsem na ni a zoufale jí mávala rukou před obličejem. Vypadala… skoro děsivě. Stála tam jako socha, nevnímala okolí.

Najednou se na mě podívala s vítězným úsměvem. „Myslím, že tyhle šaty jsou nejlepší!“

Alice si nakonec nedala říct a šaty mi znovu zaplatila ona. Navrhla pak, abych si je vzala zítra do školy spolu s nově zakoupenými džíny a trika s dlouhým rukávem.

„Bylo to bezva strávené odpoledne, co říkáš?“ zeptala se mě spokojeně, když jsme vjížděly do Forks a byl čas k rozloučení.

Pokrčila jsem rameny. „Jo, užila jsem si to.“

Alice, zjevně nespokojená z mého nedostatku nadšení, mi přikázala: „A to nové oblečení si rozhodně vezmi. Hrozně ti sluší. Mimochodem, máš nějakou džínovou bundičku?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Podzimní kabátek?“ Poslušně jsem ukázala na bundu, kterou jsem měla na sobě. „To je zlé. No, co se dá dělat. Zítra tě vyzvedneme cestou do školy a já ti vezmu něco na sebe. A co boty… A jé, to bude teprve problém. Doufám, že máme stejnou nohu. Pokusím se vzít víc párů, abys měla co vyzkoušet. Nejlepší asi budou černé kotníčkové boty. S podpatkem nebo bez…“

Připadalo mi, že už si mluví sama pro sebe, ale v tom, aby mi vzala boty na podpatku, jsem jí prostě musela zabránit, ať se jí to líbilo, nebo ne.

„Bez podpatku, rozhodně bez. No… vadilo by, kdybych šla v keckách?“

Vykuleně se na mě otočila. „V keckách? K tomu nádhernému modelu, co jsme dneska koupily? Zbláznila ses? Děvče, ty rozhodně potřebuješ trochu školy. Kdy pojedeme na další nákupy?“

Chvíli jsem přemítala, jestli to nemá být vtip. Neměl, evidentně, ale Alice to položila čistě jako řečnickou otázku, na kterou nepotřebuje odpovědět. Tak jsem tedy mlčela a zírala ven do tmy.

Zítra půjdu do školy v novém oblečení, které opravdu levné nebylo… je určitě od známých značek…. Co tomu asi řeknou spolužáci? A co teprve… Edward? Vzpomněla jsem si, jak se mi dnes rozbušilo srdce, když mě chytl za ruku v přeplněné jídelně, jak jsem se cítila v bezpečí, a pak jak mě venku hladil po ruce. V tu chvíli bylo všechno tak úžasné a dokonalé. Jako bych nebyla přímo oblíbená, ale jako by si mě nikdo nevšímal a já neměla žádné problémy.

Alice:

Měla jsem to dokonale vymyšlené. Když včera Edward spatřil Bellu v té modré mikině, bylo na něm jasně vidět, jak se mu líbí. A až zítra přijde Bella do školy v modrém oblečení… třeba se to posune trochu dál. Určitě jí řekne, že jí to sluší – to už jsem viděla –, ale řekne jí ještě něco? Vize okolo jejich vztahu byly zatím takové rozmazané, neurčité, ale jedna jasně směřovala k tomu, co se jednou stane. Bella bude s Edwardem.

Zastavila jsem před domem Swanových. Podle vyrovnaného tlukotu Bellina srdce jsem jasně poznala, že spí. Využila jsem toho a přehodila mini šaty a boty, které jsem jí koupila, do její tašky. Až je tam později najde, snad ji nenapadne mi je vrátit.

Jemně jsem s Bellou zatřásla, rozloučila se s ní a připomněla jí čas vyzvednutí.

Teď už jen myslet na něco jiného, než na Bellu v modrém a očarovaného Edwarda. Nesmím mu nic prozradit.

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Přes šikanu k lásce - 4. kapitola: