Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Přes šikanu k lásce - 5. kapitola

31.12.2011 (07:45) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 40× • zobrazeno 8518×

5.

SKUTEČNOST? TO JE BLBOST!

Bella:

„Nebuď z toho tak v šoku, Bello,“ povídala jsem si pro sebe, když jsem si ráno oblékala nové oblečení. „No tak se našli lidé, kteří ti pro změnu nechtějí ubližovat a kteří jsou ochotní se s tebou bavit – to přece není žádný div světa, no ne? A co na tom, že jsou to ti nejbáječnější lidi pod sluncem, co na tom, že jsou tak milí, hodní, přátelští, obětaví, což v tomhle věku umí málokdo? Nevadí přece, že jeden z nich ti totálně popletl hlavu… nebo vadí?“

Uslyšela jsem, jak můj hlas přešel do jiného tónu, a hysterie začala převládat nad sarkasmem. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se o vyrovnaný dech. Zavrtěla jsem rezignovaně hlavou, když se mi to nepovedlo, a napjatě se podívala do zrcadla.

Zírala jsem na dívku v zrcadle a přemítala. Kde se stala chyba? Nikdy jsem nežádala nic víc, než to, co je běžné – kromě střední školy, protože na té už každý den prosím, aby mě bůh učinil neviditelnou. Nikdy jsem nechtěla nikomu ublížit, nic jsem neprovedla. Jsem úplně obyčejná, dalo by se říct, že i docela hezká, s průměrnou inteligencí, poctivá, milá a přátelská, dokážu být i veselá, když k tomu mám dostačující důvod, nebo když si to vyžadují okolnosti… Tak se tedy znovu ptám: Kde se stala chyba? Proč si vybrali k šikaně zrovna mě?

„Moc ti to sluší,“ přerušil moje pesimistické myšlenky maminčin hlas. Vrátila jsem se rychle do reality a otočila se na ni.

„Myslíš?“ zeptala jsem se zvednutým obočím. Alicin vkus byl opravdu dobrý a oblečení k sobě celkově ladilo, vlasy jsem měla volně rozpuštěné, líčení jsem nepoužívala – ano, dalo by se říct, že mi to… jo, slušelo.

Renée se usmála, přešla ke mně a pohladila mě po vlasech. „To si piš. Jsi krásná. Vsadím se, že se o tebe můžou kluci ve škole poprat, nemám pravdu?“

Usmála jsem se, nechtěla jsem ji zklamat. Kdyby jen tušila…

„Tatínek má odpoledne v Seattlu nějaký sraz s policisty a já jedu s ním. Vrátíme se až později, přibližně kolem osmé, deváté. V lednici by měly být lasagne, tak si je nandej, ano? Mám tě ráda. Ahoj, broučku.“

Zamávala jsem ještě Renée z okna a zkontrolovala čas. Alice říkala, že tu bude ve stejnou dobu jako včera, takže mi moc času nezbývalo.

Spořádala jsem misku cereálií, místo kakaa se napila džusu přímo z krabice, nazula si kecky a přes ramena si hodila bundu. Nemohla jsem se jich dočkat. Zrovna jsem zapínala zip u batohu, když se zvenčí ozvalo troubení auta. Ze široka jsem se usmála a vyběhla ven ze dveří.

Úsměv mi nevydržel dlouho a koutky se mi rychle svěsily dolů, když jsem spatřila pouze Alicino Porsche a jeho posádku – Alici a Rosalii, jak jinak. On nikde. To se dalo čekat, přece jsem si nemohla natolik věřit, abych doufala, že by mezi námi v budoucnu mohlo něco být?

Otevřela jsem zadní dveře a zaťala zuby, když jsem si všimla předmětů, ležících na sedadle za Alicí.

„Ahoj,“ pozdravila jsem a doufala, že zapomene na naši včerejší domluvu. Nechtěla jsem si brát něco jejího, důvodů bylo hned několik. Zaprvé –

Alice přerušila moje myšlenky: „Čau. Okamžitě si oblékni tu černou bundičku, co jsem ti připravila, nebo brzy omdlím.“

Pohlédla jsem vedle sebe, popadla bundu do ruky a začala ji v prstech žmoulat. „Alice, já si opravdu nemyslím, že je to dobrý nápad. Viděla jsi včera, co mi udělali, a ty rozhodně nechceš mít zničené oblečení. Určitě bylo drahé a…“ Pak jsem pohlédla na cedulku a vykulila oči. „Marc Jacobs? Zešílela jsi, Alice? To si od tebe rozhodně nepůjčím. Ne, ani nápad.“ Odhodila jsem bundičku zpátky na sedadlo vedle sebe, založila jsem si ruce na prsou a skončila debatu.

Alici jsem ovšem přesvědčit nedokázala.

„Tak podívej, asi ti to bude připadat děsně snobské, ale já nic jiného nemám. Nenakupuju v levných obchodech, takže jiné než takovéto značky u mě nenajdeš.“

Rosalie se na mě otočila a kývla. „Mluví pravdu. A navíc, kdyby se ta bunda doopravdy zničila, myslím, že by Alice spíš skákala radostí, protože by uznala, že je čas na nákupy.“ Zasmála se zvonivě.

Vzdychla jsem a byla naštvaná, že rezignuju. „Má nějaký smysl se hádat?“

„Vůbec žádný,“ ujistila mě Alice.

Sundala jsem si bundu, co jsem měla na sobě, a vyměnila ji za Alicinu. Teď boty, to bude problém.

„Ehm, Alice? Neříkala jsem, že si boty s podpatkem neobuju?“

Alice se na mě andělsky usmála do zpětného zrcátka a nasadila štěněčí pohled. Chvíli jsem zauvažovala, že to zkusím, a chtěla jsem po ní hodit obviňující pohled, ale ona byla zase duchem nepřítomná, jako včera.

„Alice?“ oslovila jsem ji váhavě. Rosalie se na ni také dívala, ale nevypadala rozrušeně, tvářila se klidně a normálně.

Alice zatřepala svou střapatou hlavou a pak se na mě podívala. „Ne, máš pravdu. Vezmi si ty nízké semišové boty, podpatek by ti jenom škodil.“

Překvapila mě její náhlá rezignace, ale neřešila jsem to. Místo svých pohodlných kecek jsem si obula černé boty, které mi Alice přivezla, a doufala, že nebudu vypadat jako magor.

Zrovna jsme zajížděly na parkoviště, do zvonění chybělo ještě sedm minut, když se na mě Alice otočila a vykulila oči na něco vedle mě.

„Ten batoh se chystáš vyhodit do popelnice, nebo proč je tady?“

„Já nevím,“ odpověděla jsem skepticky. „Možná v něm mám učení, co ty na to?“

Rozhodně zavrtěla hlavou. „Ani na to nemysli,“ nakázala mi. „Sáhni pod mou sedačku.“ Udělala jsem, jak řekla a když jsem se napřímila, držela jsem v ruce černou koženou kabelku.

„Alice,“ procedila jsem skrz zuby.

„Nepřijímám žádné námitky,“ zasmála se. „A pospěš, kluci už na nás čekají.“

Ta jediná oznamovací věta působila jako bomba. Kluci čekají… Edward čeká. Přeházela jsem věci z batohu do kabelky a podívala se z okna. Naproti našemu parkovacímu místu stálo stříbrné Volvo. Edward se o něj opíral a kluci stáli proti němu a živě spolu o něčem debatovali. Kousek od nich je pozorovala Jessica se Sarah a něco si šeptaly. Najednou se obě dvě otočily na Alicino Porsche, které mělo díky bohu kouřová skla, a začala nová dávka štěbetání. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby se bavily o tom, jestli pojedu s Cullenovými i dnes.

„Bello, připravená?“ zeptala se Rosalie.

Polkla jsem a ucítila, jak se mi do tváří hrne červeň. Srdce mi muselo bít jako o závod. „M-hm.“ Nedokázala jsem mluvit, jen jsem zrychleně dýchala.

„Neboj se,“ zašeptala Alice, natáhla ruku dozadu a poplácala mě po koleni. „Říkej si ´Jsem krásná´ a nevšímej si jich.“

Přemítala jsem, jestli je ta Alicina rada z její osobní zkušenosti. Protože si byla určitě dobře vědoma, jak jejich krása přitahuje pozornost, a musela si proti tomu vytvořit nějaký štít.

„Fajn,“ zamumlala jsem. „Jdeme.“

Otevřela jsem dveře a váhavě se přidala k Alici a Rose. Vydaly jsme se ke klukům a já si celou cestu šeptala: „Nikdo se na tebe nedívá, nikdo se na tebe nedívá. Jsi s přáteli, s přáteli…“

Jelikož to moc nepomáhalo, pochybovala jsem, že Alicino „Jsi krásná“ by mělo lepší účinek.

Jakmile jsme ke klukům došly, Alice šla automaticky k Jasperovi a políbila ho. Rosalie udělala to samé u Emmetta. Já stála jak tvrdé Y vedle Edwarda a snažila se nevnímat jeho pohled. Připadal mi takový uchvácený… očarovaný…

„Mimochodem, Bello? Udělali jsme to tak, že většinu hodin s tebou někdo z nás bude, takže si nemusíš dělat starosti. Už ti nic neudělají,“ prohlásil Emmett. Pak poukázal na jednu svoji paži s tlustými provazci svalů. „Ani si to nedovolí.“

Zavrtěla jsem lehce hlavou. „To je hloupost. Nemůžete mě chránit celý den.“ Jim ale evidentně bylo jedno, že jim nechci přidělávat starosti, a vydali jsme se k budově školy. Udělali jsme takovou skupinku; Emmett, Jasper a Edward vpředu, Rosalie, já a Alice za nimi.

Musela jsem uznat, že to bylo celkem výhodné, ta jejich ochrana. Dařilo se mi lépe ignorovat nenávistné pohledy a ještě se nikdo nepokusil podrazit mi nohu. Došli jsme pod přístřešek, jako včera, a zastavili se. Rozhlédla jsem se po okolí a najednou si byla vědoma, možná až příliš, pohledů, které se dívaly jak na mě, tak na Cullenovy. Odvrátila jsem pohled a zrychleně dýchala.

„Nesmíš se jich bát, Bello,“ poznamenal Jasper a já zvedla oči. Emmett, Edward a Rosalie se… opravdu děsivě dívali na ostatní okolo a nutili je tak přestat na nás zírat. Alice s Jasperem se věnovali mně. „To je jejich nejsilnější zbraň – tvůj strach.“

„To já ale nedokážu. Mám z nich strach pořád, nejde to zastavit. Kdyby to alespoň byly jenom holky, to bych možná dokázala zvládnout, odejít a nevšímat si jich, ale u kluků to jde hůř.“

Rosalie ke mně střelila pohledem. „Budeme skoro celý den s tebou, budeš v bezpečí. Při obědě si k nám sedneš a tentokrát, prosím, žádné námitky.“

Usmála jsem se a pak přikývla s hlubokým nádechem. „Dobře. Já mám teď angličtinu, co vy?“

„Trigonometrii,“ zahuhlal Emmett.

„Občanku,“ odpověděla Alice.

„Taky trigonometrii,“ řekl Jasper.

„Zeměpis,“ zamumlala Rose.

„Asi to budeš muset zvládnout se mnou,“ řekl Edward, když jsem se k němu jako k poslednímu otočila, a pokřiveně se na mě usmál. Rozbušilo se mi srdce neuvěřitelnou rychlostí a tváře mi zrudly jako rajčeti.

Pousmála jsem se a pak jsem si vzpomněla, že je dnes středa. „Hele, nemáte, holky, dneska poslední hodinu tělocvik? Náhodou?“

Obě unisono zavrtěly záporně hlavou. Ach ne. Ztěžka jsem polkla a snažila se vzpomenout, jak se dýchá.

„Děje se něco, Bello?“ zeptala se mě po chvíli Alice.

„Co?“ zvedla jsem hlavu a podívala se na ní. „Jestli se něco děje? Ne, vůbec. Mělo by?“ Můj hlas už nabral hysterický podtón a oni si toho určitě všimli.

Edward se zamračil. „Co nevidět zazvoní,“ oznámil nám. „Sejdeme se u oběda,“ zavolal na ostatní, kteří už odcházeli pryč od nás. Pak se mě zlehka dotknul na zádech a šel takhle se mnou až do třídy. Když jsme vešli, všechny oči v místnosti se na nás podívaly.

„Hele, Swanová zase dělá chudinku,“ řekla Lauren Jessice falešným šeptem; na šepot to totiž bylo příliš hlasité. Bylo jasné, že chtěla, abych to slyšela.

Jessica pomalu zlomyslně zakroutila hlavou. „Ať si počká na tělocvik. To teprve bude důvod dělat chudinku. I když… ona vlastně chudinka je.“

Snažila jsem se nevnímat jejich rozhovor, a když jsem se posadila na své obvyklé místo a Edward si sedl vedle mě, skutečně se mi to podařilo. On mi totiž vždycky dokázal totálně vymýt mozek.

Natočil svou židli ke mně, přestože učitel již vešel do místnosti. Táhl za sebou stolek na kolečkách, na němž byla postavená televize – byla úplně stejná, jako použil pan Banner na biologii. Pak jsem si vzpomněla, co říkal učitel na angličtinu minulý týden. Budeme se dívat na Romea a Julii. To bude trapas, až se při závěrečné scéně rozbrečím. I když Edward už mě viděl plakat tolikrát, že to asi nebude nic nového.

Byla jsem si dobře vědoma síly hypnotizujícího pohledu od souseda vedle mě a nemohla jsem jinak, než se na něj podívat. Když se naše oči střetly, usmál se, ale nic neříkal. Jakmile pan Berty zhasl světla a pustil film, Edward mírně natočil hlavu, aby mohl pozorovat obrazovku, ale dala bych cokoliv za to, že mě po očku sledoval. Ani já jsem nedokázala jeho přítomnost vyhnat z hlavy.

Divila jsem se, když obrazovku zaplnily závěrečné titulky a moje oči byly stále suché. Ihned jsem si však dokázala vyvodit, kdo za tento překvapující fakt může. Edward. Za celou hodinu jsem nedokázala myslet na nic jiného, než na něj, takže bylo jasné, že jsem na film v hlavě už neměla místo.

Učitel rozsvítil světlo a já se uvolnila. Edward vedle mě se napřímil a začal uklízet své věci ze stolu. Pak se na mě podíval a sjel mě pohledem.

„Připadám si hrozně nezdvořile,“ řekl najednou. Podívala jsem se na něj, zmatená, co tím myslí. „Ještě jsem ti dnes neřekl, jak ti to sluší. Jsi překrásná.“

Do tváří se mi nahrnula červeň. „Díky.“

„Co máš teď za hodinu?“ zeptal se s úsměvem. Dnes byl nějak dobře naladěný.

Nakrčila jsem obočí. „Trigonometrii, myslím.“

Edward se odlehčeně zasmál. „Alice také. Nebudeš sama. Bude to v pořádku, uvidíš.“

„Když myslíš…“ zamumlala jsem a zvedla se ze židle. Vycházela jsem zrovna ze třídy, když kolem mě prošla Jessica. Blíž se ke mně nahnula a pošeptala: „Slyšela jsem, že nikdo z těch tvých ochránců dnes nemá tělocvik. To bude zábava, viď?“ Hodila po mně škodolibý škleb a odkráčela i se svými nohsledy pryč ze třídy.

Snažila jsem se popadnout dech. Tělocvik byl problém. Neuměla jsem ho, nebavil mě a nejhorší na tom bylo, že toho všichni zneužívali. Ve středu máme vždycky tělocvik spojený s kluky, což je mnohem, mnohem horší.

„V pořádku, Bello?“ zeptal se mě starostlivě Edward, který se najednou zjevil vedle mě.

Mlčky jsem přikývla. „Jsem… v pohodě. Ehm, myslíš, že už je Alice ve třídě?“ Bála jsem se jít sama přes polovinu školy, a jak jsem si ověřila, přestože byla Alice drobounká, nikdo se v její přítomnosti neodvážil zakročit.

Edward se usmál a kývl hlavou před sebe. Podívala jsem se tím směrem. Opřená o sloup stála, v celé své nadpozemské kráse, jeho sestra. Vydechla jsem úlevou a málem jí s díky padla k nohám. Usmála se na mě a já jí úsměv oplatila. Pak mi nabídla rámě a vydaly jsme se, jako pravé kamarádky, na naši příští hodinu.

Alice se celou cestu usmívala a vyprávěla mi, jak na ni spolužačky závistivě koukají. A že je ráda, že se s nimi nebaví. Já jsem prý mnohem lepší. Tohle ujištění mě zahřálo u srdce.

Zastavily jsme před třídou a ona mi ještě něco povídala, když se k nám přidal Mike a Eric.

„Ahoj, krásko,“ pozdravil Mike Alici a dal jí nenuceně ruku kolem ramen.

Alice nasadila nebojácnou masku a jeho paži znechuceně odstrčila. „Dej ze mě ty pracky pryč, blbečku.“

„Jak jsi mi to řekla?“ zeptal se a v očích se mu zlodušsky zablesklo. „Zopakuj to!“ Všichni na nás zůstali koukat a čekali, co se bude dít. A jéje! Je to tu. Teď si to s Alicí vyřídí. Musela jsem zakročit. Nesměli jí ublížit kvůli mně.

„Miku, nech jí,“ řekla jsem a postavila se před Alici. „S ní si nic vyřizovat nechceš, to se mnou.“

Mike se falešně usmál. „Máš pravdu.“ Napřáhl ruku a namířil na mé rameno, aby mě mohl bleskově shodit na zem. Nebránila jsem se, nemělo to cenu. Hlavně ať neublíží Alici. Kvůli mně ne.

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Přes šikanu k lásce - 5. kapitola: