Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Přes šikanu k lásce - 6. kapitola

07.01.2012 (07:45) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 38× • zobrazeno 8770×

6.

VŽDY V PRAVÝ ČAS

Mikeova ruka zmizela tak rychle, jako se objevila. Podívala jsem se, komu vděčím za záchranu.

Emmett držel Mikea za ruku a kroutil mu ji dozadu. Druhou ruku měl opřenou o jeho lopatky. Jasper byl hned vedle něj, ale když si všiml, že zleva k nám pomalu kráčí Tyler a Eric, šel se postavit přede mě a Alici.

„Ještě jednou se jich pokusíš dotknout a budeš mít co do činění se mnou,“ zahřměl Emmett. Bylo to opravdu hrozivé, ale já se nebála. Už ne. Pokud neublíží mým přátelům, nemám se čeho bát.

Jasper přede mnou přikývl. „A se mnou,“ dodal. Sáhla jsem za sebe a Alice mě pevně chytila za ruku. Přesunula se vedle mě a položila Jasperovi ruku na rameno. Ten se k ní otočil a dal jí rychlou pusu na rty. Emmett mezitím pustil Mikea, který skoro vystrašeně přeběhl k houfu své party. Bylo téměř nepřirozené vidět ho vyděšeného avšak uspokojující.

Emmett přešel ke mně a kroutil hlavou. „Kdy jim konečně dojde, že by měli raději přestat, než jim někdo ublíží?!“

„Děkuju, Emmette. Děkuju, Jaspere,“ poděkovala jsem jim.

Jasper se pousmál. „To je samozřejmost.“ Všimla jsem si, jak vrhl ustaraný pohled na Alici, a došlo mi, že nezachraňoval jen mě, ale hlavně ji.

„Lásko,“ oslovila ho Alice, „už si nedělej starosti. My musíme jít.“ Naposledy se políbili a Alice mě pak táhla za ruku do třídy. Několik lidí o nás zavadilo nevěřícným pohledem, jiní nenávistným a zabijáckým. No, vidím, že se mám na tělocvik proč těšit…

S Alicí jsme si sedly na mé obvyklé místo. Na všech hodinách jsem seděla sama, což teď představovalo jedině výhodu. Pan Verner, učitel matematiky, zrovna vcházel do třídy. Neuniklo mi, že si na nás připravil písemku. Samozřejmě, uměla jsem to, v trigonometrii jsem byla opravdu dobrá.

„Můžu tě o něco požádat?“ poprosila mě Alice. Nečekala na odpověď a rovnou pokračovala. „To, jak ses mě dneska zastala, bylo velmi přátelské gesto… no, zkrátka a dobře, už to příště nedělej, ano?“

Zmateně jsem se zamračila. „Mám je nechat, aby ti ublížili kvůli mně?“

Alice zavrtěla hlavou. „Věř mi, že oni by mi neublížili – nenechala bych je. Nenechala bych si to líbit. Takže, pro příště už neměj tak hloupé nápady.“

Chtěla jsem něco namítnout – to, co mi tu vykládala, mi připadalo jako totální hloupost –, ale učitel si všiml Alice a navrhl jí, aby se představila. Podle Alicina úšklebku jsem usoudila, že ji o to ještě nikdo nežádal.

„Jsem Alice Cullenová a přistěhovala jsem se sem z Aljašky i se svými čtyřmi sourozenci. Můj otec je chirurg v místní nemocnici a mamka pracuje jako architektka,“ řekla. Všichni už se zpátky otočili dopředu, mysleli, že Alice skončila, ale ona ještě dodala: „Mojí nejlepší kamarádkou se za tak krátký čas dokázala stát tady Bella, kterou si oblíbila i celá moje rodina. Především můj bratr Emmett… jo, vy nevíte, který to je. To je jen s těmi obrovskými svaly a neskutečnou sílou.“ Celá třída se na ni vyjeveně podívala.

Učitel byl zmatený. „Stačilo obecné představení. To byste nám mohla rovnou říct, s kým chodíte, že…a to bychom…“ mumlal si pro sebe dál učitel.

„Myslím, že by to spolužáci měli vědět, aby nedošlo k nějakému nedorozumění,“ odvětila s klidem a dosedla zpátky na místo. Vykuleně jsem na ni zírala, neschopná slova. Ona tu právě třídě vyhrožovala, nebo se mi to jen zdálo?

Pan Verner navrhl Jessice, aby rozdala papíry, a probíral s Alicí věci ke studiu. Aby náhodou nepsala písemku z učiva, které ještě neprobírala, a mně najednou došla ta nepříjemná skutečnost.

Písemka. Jessica v lavici za mnou, neumějíc žádné předchozí látky. Já v lavici před ní, zvládajíc všechny předchozí látky. To všechno rovná se podvádění. Zase.

Jakmile se přede mnou objevila písemka a učitel nám dovolil začít, bleskově jsem popadla tužku a snažila se co nejpřesněji vypracovat test. Až budu Jessice radit, nechtěla bych, abychom to měly stejné. Psala jsem a cítila nepříjemný tlak na kříži, ale nevšímala jsem si ho.

Když jsem dopsala, opřela jsem se do židle a překvapeně se podívala na Alici, která už byla taktéž hotová. Jessičin stisk zesílil a ve mně zahlodal červíček pochybností. Neměla bych jí raději poradit? Jenže když jí neporadím, co tím změním? Tělocvik bude peklo tak jako tak…

„Swanová, okamžitě chci ty výsledky,“ zašeptala mi najednou Jessica do ucha. „Myslím, že bys raději měla poslechnout…“

Rezignovaně jsem vzdychla a sáhla do kabelky pro kapesníky. Vytáhla jsem jeden a začala na něj psát první výsledek.

Periferním zrakem jsem si po chvíli všimla, jak se Alice podívala dozadu na čekající Jessicu, pak na mě, jak píšu výsledky na papírový kapesník, a dávala si dvě a dvě dohromady. Mrkla jsem na písemku na kraji lavice a přečetla si jeden z výsledků, aby nebyly stejné odpovědi. Vrátila jsem svůj pohled na kapesník, ale na lavici přede mnou bylo prázdno. Došlo mi, kdo za to může, a podívala jsem se na viníka.

„Alice, co to děláš?“ zeptala jsem se jí šeptem.

Nevěřícně kroutila hlavou. „Já? Co si myslíš, že děláš ty?“

Pokrčila jsem rameny. „Co by?! Radím jí.“

„A to je jako normální, jo?“ vyhrkla naštvaně nad mým tónem – odříkávala jsem to tak automaticky.

„Ano, Alice. Ano, je to úplně normální. Já totiž nemám možnost výběru, víš,“ odsekla jsem jí a snažila se vytrhnout jí kapesník z ruky.

Chytla mě za ruku, která jí divoce máchala před obličejem, snažíc se dostat výsledky, které zmírní můj trest od vůdčí party, a pomalu ji dala dolů. „Tak koukej,“ drtila ta slova mezi zuby. Chytila kapesník do obou rukou a přímo před mýma očima ho roztrhala. To, co udělala, mě ani tak nepřekvapilo jako to, že jsem se jí v tom nesnažila zabránit. Byla jsem ráda, že to vyřešila za mě, nebo jsem věděla, že s Alicí je to předem prohraná bitva?

„Teď už nemáš možnost výběru,“ řekla nakonec a věnovala Jessice dozadu jeden samolibý úsměv.

Brzy zazvonilo a pan Verner začal sbírat písemky. Vstala jsem ze židle a uklidila si učebnice do kabelky. Všimla jsem si Jessicy, která se zoufale snažila přijít na správné odpovědi, ale než stačila požádat – nebo spíš přikázat – někoho v okolí, aby jí poradil, učitel jí vzal písemku z lavice. Věnovala mi rozzuřený pohled.

Polkla jsem a podívala se na Alici. Ta se usmívala od ucha k uchu.

„Moc díky,“ zamumlala jsem sarkasticky. „Takže tobě přijde k smíchu, že je po mně?“

Alice pobaveně zakroutila hlavou, popadla mě za ruku a táhla ven ze třídy. „Nesměju se tobě, ale jí. Jak moc se ze sebe snaží dělat něco, co není.“

Zmateně jsem se podívala zpátky na Jessicu, ale ta už nebyla na svém místě. Se vztyčenou hlavou prošla dveřmi ze třídy, Sarah a Lauren za ní. Alice měla pravdu. Hraje si na něco, co není. Připadá si jako královna školy – což nemůžu tak úplně popřít – ale myslí si o sobě bůhvíjak je krásná, což rozhodně pravda není. Jessica byla úplně obyčejná, nebylo na ní nic výjimečného.

Alice mě chytla za ruku a vytáhla ven ze třídy. Venku se zastavila a sjela mě pohledem.

„Už ti dnes někdo řekl, jak moc ti to sluší?“ zeptala se a usmívala se.

Pohodila jsem hlavou. „Jo.“

Alice trochu vykulila oči a pak se odlehčeně zasmála. „No, to šlo snadno…“ zamumlala si pro sebe.

„Cože?“

„Ale nic. Já jen… A kdo ti tvůj vzhled pochválil?“ zeptala se a zjevně se dost pokoušela o lhostejný tón, ale přes všechno to nadšení se jí to vůbec nedařilo.

Pokrčila jsem rameny. „No, máma ráno a pak… Edward.“ Při vyslovení jeho jména jsem zrudla jako rajče a sklopila oči.

„To je paráda!“ zavýskla Alice a otočila se pryč ode mě. „Teď máš hodinu s Emmettem a Rose. Už na tebe čekají.“ A odkráčela svou ladnou chůzí pryč.

Zírala jsem za ní, neschopna slova, když mě za rameno zezadu chytla čísi silná ruka. Mike. Otřásla jsem se a uskočila, přičemž jsem se otočila, abych na něj viděla.

„Teda, Emmette,“ stěžovala jsem si, když jsem místo Mikea zahlédla Rosalii a jejího přítele. „Takhle mě vyděsit!“

Emmett se usmál. „A kdo sis myslela, že jsem, prosím tebe?“

Ošila jsem se. „Ehm…nikdo.“

„Zjistili jsme s Emmettem, že následující tři hodiny máme společně s tebou,“ promluvila Rosalie a nevšímala si svého přítele, který se stále usmíval od ucha k uchu. Nevšimla jsem si toho poprvé, ale stejně mě překvapilo, jak spisovně všichni Cullenovi mluví. Asi jsou tak prostě vychováni.

Přikývla jsem. „To je skvělé. Tak jdeme.“

Následující tři hodiny, jak řekla Rosalie, byly plné vtipu a dobře zadržovaných výbuchů smíchu. Dvě hodiny jsem seděla s Rosalií a jednu s Emmettem, ale na všech třech nám do ucha šeptal vtipné historky a různé anekdoty. Když začal povídat o tom, co všechno umí Chuck Norris, musela jsem si dát ruku před pusu a zuby nehty se držet, abych nepropukla v hurónský smích, ke kterému jsem neměla daleko.

Byla jsem ráda, že jsem měla tak báječný doprovod na oběd, ještě jsem nebyla připravená vydat se po chodbách sama.

„… a on říká, že nebyl opilý a manželka na to: Ne? Hodil jsi mým křečkem o zem a řval přitom ´Pikaču, volím si tebe!´. Pak jsi vypouštěl bazén se slovy, že hledáš Nema, a když jsem si myslela, že bude klid, stál jsi hodinu ve skříni a stěžoval si, že vchod do Narnie nefunguje a nakonec sis stoupl před krb a křičel: ´Příčná ulice, Příčná ulice!´“

S Rose jsme se obě začaly nahlas smát; v jejím podání to akorát znělo jako dokonalá zvonkohra.

Emmett po nás mrknul, spokojený, že měl jeho vtip úspěch. „Dobrý, ne?“

Rozhodně jsem přikývla a držela se za břicho, jak mě od smíchu bolelo. „To si piš, že jo.“

Rosalie zakroutila hlavou, když se Emmett hrdě napřímil, a otevřela dveře jídelny.

Jestli na mě včera koukaly miliony očí, dnes jich muselo být nekonečno. Jídelna byla plná obědvajících žáků, většina těch, co mě ještě dnes neviděli, a zírali. Asi je ani tolik nezajímalo, co to mám dnes na sobě, jako to, proč jsem rudá jako rak a oči mám uslzené – od smíchu, ale to oni nevěděli. Na tváři jsem měla stále široký úsměv.

Emmett nadzvedl obočí. „Že by byl můj vtip až tak dobrý, že ti z toho tečou slzy?“

„Byl výborný!“ pochválila jsem ho a hřbetem ruky si utřela oči.

Rosalie s Emmettem si automaticky stoupli do fronty a já se zařadila za ně. To, jak na mě všichni koukali, mi bylo jako vždycky hrozně nepříjemné, a doufala jsem, že to zvládnu ignorovat, až budu sedět u stolu s Cullenovými. Nandala jsem si na tác nějaké těstoviny a neperlivou vodu a vydala se ke stolu mých snů, společně s Rose a Emmettem.

„Tak jak?“ zeptala se Alice, jakmile jsem dosedla na pro mě již připravenou židli. Vděčně jsem se usmála na Edwarda, protože mi bylo jasné, že to on tu židli přinesl. Úsměv mi oplatil a krátce pokývl hlavou na znamení, že je to v pořádku.

„Tak jak co?“ nechápala jsem. Nabrala jsem na vidličku první porci a vložila ji do úst.

Alice obrátila oči v sloup, jako by to snad mělo být všem jasné. „Jak probíhal zbytek dne? Jaký sklidil můj model úspěch?“

Pokrčila jsem rameny a spolkla sousto. „Emmett měl veselou a celé tři hodiny včetně přestávek nás zasypával svými úžasnými vtipy,“ oznámila jsem jim a Emmettovi věnovala úsměv.

Edward se uchechtl. „To je úplně normální. Emmett je už od přírody nezvykle optimistický a veselý člověk.“

Pokývala jsem hlavou a zhltla další kus těstovin. Byly opravdu výborné. Zvedla jsem hlavu a podívala se na jejich tácy. Zase plné talíře nechtěného a netknutého jídla. Třeba jim to nechutná. No, každopádně to není moje věc. Přejela jsem zrakem po Cullenových a všimla si, že na mě Alice vyčkávavě kouká.

„Co je?“

„Neodpověděla jsi na mou druhou otázku,“ vytkla mi. „Jak se ostatním líbil můj model?“

Přehrnula jsem spodní ret přes horní; nevěděla jsem to. „No, to netuším. A je mi to vcelku jedno… a jim vlastně taky. Drahé nebo hezčí oblečení nezmění způsob, jakým se mnou jednají.“

Alice použila svůj žhnoucí pohled a já začala znovu jíst; tohle bude na delší dobu. „Ale mně není jedno, že je ti to jedno. Ať chceš nebo ne, zítra půjdeš do školy v nějakém mém dalším modelu. Mohla bys jet po škole k nám a něco společně vymyslíme. Koukla bych se napřed k tobě do šatníku, ale mohla bych mít infarkt, takže to nebudeme riskovat, ano?! A potom -“

„Alice, zadrž,“ zastavila jsem ji. „Jedeš jak kolovrátek. Tak si to ujasníme – já žádné oblečení půjčovat nepotřebuju, mám své vlastní.“

Alice zakroutila hlavou. „Omyl, holka, ty právě moje oblečení potřebuješ. Jinak jsi úplně bezradná.“

„Budu se oblékat podle svého, Alice. A co se týče návštěvy… hm, ráda bych, ale nevím, jestli mě rodiče pustí. Navíc nechci otravovat.“

Podívala se na mě jako rodič, který čeká, až se dítě přestane vztekat. „Co jsem ti řekla, když sis myslela, že mě budeš otravovat, když jsem tě chtěla odvézt do Port Angeles?“

Zalovila jsem v paměti. „Že je to povinnost?“

„A?“ ptala se netrpělivě.

„Bože, Alice, já nevím!“ zasténala jsem zoufale a podívala se jinam před intenzivní silou jejího pohledu.

„Řekla jsem ti, že pokud jde o mě, vždycky mi vše vyjde. Což platí i pro tentokrát.“

„Pořád nevím, jestli mě rodiče pustí,“ vymlouvala jsem se. Nechtěla jsem jim lézt do soukromí a otravovat je, i když tvrdí opak.

Alice zvedla ukazováček, abych moment počkala, zavřela na chvíli oči a pak je s jásavým úsměvem otevřela. „Pustí tě.“

Čtyři páry topazových očí šlehly do Alicina obličeje a pak zpět do mého.

„A tohle víš jak?“ zeptala jsem se, nervózní z jejich pohledů.

Alice pokrčila nevinně rameny. „Přeju si, aby ti tu návštěvu dovolili. Snad se to splní.“

Přišlo mi, jako by si všichni kolem mě najednou oddechli.

„Myslím, že bychom měli jít na hodinu,“ oznámil nám Jasper. „Zanedlouho zazvoní.“ Rozhlédla jsem se kolem. Jídelna byla téměř prázdná, až na pár loudajících se lidí. Byla jsem na sebe hrdá, že jsem ty nenávistné pohledy dokázala pro jednou ignorovat.

Vysypali jsme tácy do košů – já zbytek těstovin, oni plné talíře – a před jídelnou jsme zastavili, protože tady se naše cesty na okamžik rozdělovaly.

„Takže po hodině budu čekat u auta, ty potom zavoláš domů, jestli k nám smíš, a vyrazíme. Jasné?“ rozdávala pokyny Alice.

„Jasné, šéfe.“ Nejraději bych je poprosila, aby mi něco udělali, jen abych nemusela na tělocvik.

„Tak se zatím mějte,“ rozloučila jsem s nimi. Zamávali mi nazpět a já se vydala vstříc svému osudu.

Chci se vám omluvit za délku povídky. Já se totiž vždycky rozepíšu a pak nevím, kdy přestat. Každopádně je to někdy plus, ale některým lidem prostě vadí delší povídky. Samozřejmě, já to nemůžu posoudit, nevím, jaká délka vám vyhovuje. :-)) Oznamuji - hrdě -, že jsem právě dopsala 16. kapitolu, a moje rozhodnutí, napsat maximálně 25 kapitol, jde do kytek. Trochu víc jsem se zamyslela, co bych do své povídky mohla ještě vtěsnat, takže kapitol nakonec bude mnohem víc. Nedokážu určit přesný počet, a doufám, že vás to neunaví. :-) Nebudu nic prozrazovat, snad jen, že do Forks brzy zavítá nová studentka, která Belle dokonale zničí život. Nic víc neprozradím. :-P

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Přes šikanu k lásce - 6. kapitola: