Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Příběh jednoho přátelství - 1. kapitola

23.05.2012 (15:15) • elibartoskova • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1039×

Alice, pamatuješ, jak jsme se poznaly? Nevadí, klidně se směj. Možná se začnu smát s tebou, protože je to tak absurdní, že bych tomu nevěřila, kdyby se to nestalo mně... Pamatuji si to, jako by se to stalo dnes. Hustě sněžilo. Celý New York byl neprůjezdný. Všude se tvořily kolony, lidé šíleli, prudký vítr vytrhával z rukou deštníky a odnášel je neznámo kam a já se snažila chytit taxík...

„Taxi! Taxi!” zavolala jsem, ale vítr mi bral slova od úst. Sníh mi vlétal do očí a já téměř neviděla. Kabát se mi samovolně rozepínal a odhaloval teplé pletené šaty se vzorem sobů. Nevěděla jsem, jestli stojím na chodníku nebo uprostřed silnice. Bylo mi to fuk. Právě jsem vylezla z metra a jediné, co mě zajímalo bylo, abych se dostala k Jacobovi. Chtěl pro mě přijet sice na letiště, ale kalamita mu to nedovolila. Tedy spíš já... Nechtěla jsem, aby se mu něco stalo. Kdyby dostal smyk, nebo by ho někdo naboural a něco by se mu stalo, nikdy bych si to neodpustila. A tak jsem stála na Newyorské ulici a mávala rukou jak divá.

Konečně malé žluté autíčko, které se prodralo mezi ostatními, zatočilo k chodníku. Nadšeně jsem posbírala kufry a otevřela dveře. Pevně jsem je chytla, jinak by se pod poryvy větru samovolně zavřely. Hodila jsem kufry dovnitř a nastoupila. Silou jsem zavřela dveře. Krátce jsem potřepala hlavou, abych dostala z vlasů aspoň trochu nechutné bílé břečky.

„Park Slope,” vyhrkla jsem lehce neomaleně na řidiče. Okamžitě jsem se zarděla a sklopila pohled.

„South Slope!” ozvalo se melodickým hlasem z mé levé strany. Otočila jsem se za zvukem a spatřila ji. Vlasy barvy havraních křídel se jí vlhkem lehce kroutily, což bylo přes jejich malou délku neobvyklé, dlouhé husté koketné řasy, rámující zlaté oči obmalované černou linkou, našpulené plné rty svádějící k polibku, jemně a zároveň ostře řezané rysy tváře. První, co se mi připletlo do hlavy bylo slovo anděl. Takhle nějak musí vypadat andělé! Rozhodla jsem se nenápadně omrknout, jestli nemá na zádech křídla.

„Co tu děláš?” otočila se na mě kráska a překvapeně zamrkala. Vypadala ještě úchvatněji než ze strany. Souměrný obličej, plná ňadra, dlouhé štíhlé nohy v úzkých, černých, roztrhaných kalhotech. Ještě krátká kožená bundička, odhalující šedé tričko, ve mně vyvolalo podezření, že je těžký otužilec. Na nohou měla Martensky. Vypadala jako nějaká rocková zpěvačka, zkřížená s andělem. Anděl neanděl! Chce mi ukrást taxík! Zakroutila jsem hlavou.

„Co já tu dělám? Tohle je můj taxík, tak pokud by sis mohla vystoupit,” zamrkala jsem na ni na oko mile. Nevěděla jsem, že andělé kradou taxíky lidem, kteří se pravidelně modlí.

„Komu tykáš? A jakej tvůj taxík?” zavrčela a zatvářila se nadmíru naštvaně. Skoro bych se jí bála, ale svého taxíku jsem se nechtěla vzdát. Musela jsem se dostat za Jacobem co nejdřív.

„Jsme zhruba ve stejném věku...,” řekla jsem a ona se zasmála. Naprosto jsem nechápala, čemu se směje. Nadechla jsem se, abych pokračovala ve svém proslovu.

„Když myslíš,” skočila mi do řeči a usmála se. Ten protivný úsměv ve mně vyvolával vztek.

„Nepřerušuj mě!” Našpulila jsem zlobně rty a založila si ruce na prsou. Ona pouze zvedla ruce v obranném gestu.

„Promiň,” zakroutila hlavou. Avšak tvářila se, jako by sledovala nějakou komedii. Její omluva se prostě nedala brát vážně.

„Jsme zhruba ve stejném věku, proto ti tykám a navíc já byla v tomhle taxíku první a potřebuji ho nutněji, než ty,” zakončila jsem s výtězoslavným výrazem na tváři, ignorující její uchechtávání.

„Dámy! Já už bych rád jel, tak se, prosím, dohodněte!” přerušil naše hádání řidič svým hrubým hlasem. Obě jsme se na něj otočily. Pokusila jsem se ho zavraždit pohledem a od neznámé jsem zaslechla něco, co se podobalo zavrčení, ale přisuzovala jsem to šumu z okolí. Musela jsem však uznat, že má pravdu. Tohle dohadování nevedlo k ničemu.

„Víš co? Kam jedeš?” optala se mě o poznání mileji kráska.

„Park Slope,” odpověděla jsem slušně, jak jsem byla vychována.

„Já jedu na South Slope! To není daleko! Můžeme jet společně,” dokončila myšlenku a zářivě se na mě usmála. Na tuto nabídku jsem kývla. Konečně z ní vypadlo něco chytrého.

Vločky narážely do oken a vydávaly takový ťukavý zvuk, který byl svým způsobem uklidňující. Žluťásek, jak jsem stihla auto pojmenovat, se rozjel a dosavadní konverzace ztichla. Konečně jsem mohla nerušeně přemýšlet. Jak se asi má Jacob? Když mi před rokem řekl, že se bude stěhovat kvůli škole, trhalo mi to srdce, a to téměř doslovně. Nevěděla jsem, jak budu dál žít. Bez něj... Ale potom mě napadlo, že kdybych našetřila dost peněz, tak bych za ním mohla jet. Chtěla jsem, aby to pro něj bylo překvapení, ale potom se objevilo pár trhlin v plánu, tak jsem ho musela informovat. Doufám, že se na mě těší tak, jako já na něj.

Z mého snění mě vyrušilo naražení mé hlavy do něčeho měkkého. Musela jsem se tvářit překvapeně, když jsem se koukala na opěradlo před sebou a nechápavě si třela čelo. Po chvíli mi došlo, že jsem hlavou narazila do sedadla spolujezdce.

„Proč stojíme?” zeptala se moje spolucestující. Rozhlédla jsem se a opravdu. Stáli jsme. Kolem nás samá auta a nikde ani kousek prostoru.

„Uvízli jsme!” zaúpěl řidič a následně začal klít něco ve španělštině. Teprve nyní jsem si dokázala všimnout jeho snědé pleti a delších černých vlasů, které se pravidelně vlnily. Přikrýval je starý baret. Do obličeje jsem mu neviděla, avšak bylo mi jasné, že se právě dvakrát mile netváří.

„Tak to vypadá, že se mnou budeš muset vydržet ještě chvíli,” zasmála se.

„No, možná jo.”

„A jak se vlastně jmenuješ, ty malá bojovnice za taxíky?” Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že to byla otázka směřovaná na mě.

„Já jsem Isabella Swan, ale mám ráda, když se mi říká jen Bello. Takže jen Bella.”

„Já jsem Alice Brandon, ale přátelé mi říkají Ali. Takže pouze Ali.” Překvapeně jsem se na ni otočila.

„Takže jsme přátelé?” zeptala jsem se a natáhla k ní svoji promrzlou ručku.

„Říkalas, ať ti říkám Ali. A Ali ti říkají pouze přátelé,” uvedla jsem ji do děje. Nejspíš pochopila, jelikož se ušklíbla a pročísla si rukou vlasy. Oplatila mi moje gesto a tím mi umožnila dotknout se její ledové dlaně. Přepadlo mě nutkání ucuknout, ale tu myšlenku jsem zapudila a věnovala své nové kamarádce široký úsměv.

„To se takhle chováš vždycky?” zasmála se s vysoce vytaženým jedním obočím a vytrhla mi svoji ruku. Našpulila jsem krátce rty.

„Asi jó,” protáhla jsem v zamyšlení odpověď.

„Ty jsi takové velké dítě, Bells,” konstatovala a pokývala hlavou, čímž svá slova zpečetila. Vyplázla jsem na ni rozverně jazyk. Líbilo se mi, jak vyslovila moje jméno. Jako by mu to přidalo na kráse.

Na druhý pohled byla Alice mnohem sympatičtější, než jsem si myslela. Měla příjemný hlas. Chtěla bych ji slyšet něco zazpívat. Určitě by to znělo nádherně, jako zpěv andělských sborů v jedné osobě. Já zpívat neumím, mám totální hudební nesluch. Radši si ani ve sprše nezpívám. A navíc ty její nádherné oči... Tekuté zlato, které se na mě vždy zaměřilo, když jsem mluvila, nebo když ona mluvila, což bylo výjimečně. Byla velmi dobrá posluchačka, ale moc do řeči nebyla. Za celou jízdu taxíkem moc nepromluvila, takže jsem se o ní moc nedozvěděla. Ale ona o mně věděla snad všechno. Důvod mé návštěvy, jména členů mé rodiny a také průběh mojí cesty sem. Měla bych se stydět, že takhle do lidí hustím věci, co je určitě nezajímají.

„Vystupovat,” oznámil mile řidič. Nechápavě jsem se na něj zadívala, ale pak mě to praštilo. To jsem celou cestu jen mluvila? Celou tu dálku až sem? Chudák Alice. Ta ze mě určitě musí mít vítr. Podívala jsem se na ni, ale ona se dívala přímo na mě s jistým zájmem v očích. Že by mě celou dobu poslouchala? To je blbost! To by nezvládl nikdo. Ani já sama jsem se chvílemi neposlouchala. Jen jsem se uchechtla, což bylo odměněno dvěma nechápavými pohledy. Ignorovala jsem je a popadla svoji tašku.

„Tak zatím, Bells,” usmála se na mě Alice a přidala krátké mávnutí na rozloučenou.

„Snad se ještě potkáme,” odpověděla jsem a zavřela dveře. Auto se rozjelo a já zůstala stát před mrakodrapem, kde měl Jacob byt. Měla jsem si vzít její číslo! Sakra! Raději jsem popadla svých pět švestek a pomalu se začala škrábat po namrzlých schodech ke vstupním dveřím. Při pomyšlení, že budu muset až do desátého patra, jsem se modlila, aby tam měli výtah.

Žádný výtah jsem nenašla. Musela jsem po schodech, což mě naprosto vysílilo. Pomalu jsem poponášela kufry jeden po druhém. Už ve třetím patře jsem si říkala, že bych měla častěji cvičit a v pátém jsem se sotva ploužila. Stále jsem musela myslet na Alici. Jak by se asi zachovala ona? Těšilo mě, že jsem si našla tak rychle kamarádku, i když jsem vůbec nevěděla, kde bydlí. Teoreticky tedy nějaké to přátelství bylo nemožné.

Před dveřmi do Jacobova bytu jsem se rychle upravila, zkontrolovala make-up a zazvonila. Nic se nestalo. Zkusila jsem zazvonit ještě jednou. To už jsem zaslechla kroky a dveře se otevřely. V nich stál Jacob. Byl snad krásnější a vyšší, než když odjížděl. Pod šedým uplým tričkem se mu rýsovalo vypracované tělo. Úplně mi tekly sliny. Asi jsem si ho pamatovala přeci jen mladšího a New York také udělal své. Už neměl dlouhé vlasy, jako když odjížděl. Na hlavě mu rašil roztomilý rozcuch, což mu dodávalo ještě větší šmrnc. Nemohla jsem uvěřit, že tenhle krasavec patří jenom mně. Pustila jsem kufry a vrhla se mu kolem krku. Začala jsem ho vášnivě líbat.

„Mohla jsi mi zavolat, pomohl bych ti s kufry,” vyrazil ze sebe, s mými rty přilepenými na svých.

„Nechtěla jsem tě rušit. Tolik jsi mi chyběl,” vydechla jsem a stulila se mu na prsou.

„Však ty mně taky.” V jeho hlase jsem jasně slyšela úsměv. Začal mě hladit po zádech a já byla naprosto a dokonale šťastna.

Říká se, že štěstí je pomíjivé... Mohla bych to, co následovalo, svést na osud, ale to bych byla pošetilá. Byla to naprostá náhoda... Snad.

Autor: elibartoskova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Příběh jednoho přátelství - 1. kapitola: