Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Příliv lásky - 1. kapitola

20.06.2012 (20:00) • BellaSwanMasenCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2522×

Bella

„Řecko?“

„Ne.“

„Chorvatsko?“

„Ne.“

„Itálie?“

„Jessico!“

Jessica uraženě našpulila rty a s naštvaným pohledem hodila většinu letáků do koše. Už jsme tu dobrou hodinu seděly a přemýšlely, kam vypadnout z Forks. 

„Proč nechceš na nějaké místo, kde alespoň na chvíli svítí slunce?“ brblala a zamračila se na oblohu, která byla podezřele šedivá. Jako každý jiný den.

„Já nevím,“ lhala jsem. Věděla jsem to moc dobře.

Když sem se stěhovala k Charliemu, musela jsem se vzdát prosluněné Arizony. Po roce, co už v tomhle malém deštivém městečku jménem Forks bydlím, jsem si na zimu „zvykla“. Tak proč to pokoušet?

„Co tohle?“ podala jsem Jessice leták.

„Aleutské ostrovy?!“ začala křičet Jessica. „Hrabe ti? Vždyť je to u Aljašky! Ty chceš jet na letní prázdniny někam, kde je průměrná teplota deset stupňů?!“

„A já myslela, že se doma neučíš. Jess, prosím, pojeď. Sice netuším, kolik tam je teplota, ale bude to… fajn.“

„Pojedeme na krysí ostrovy?“ zeptala se kousavě, ale vypadala, že se mnou klidně pojede, jenom ať má výmluvu pro Mikea, proč nechce strávit s jeho rodinou prázdniny kempováním.

„Co takhle liščí?“ navrhla jsem. Je tam vůbec něco takového? No, mohla bych Jessice udělat radost. Ta nepojede nikam, kde není přinejmenším dvacet šest obchodů na jednu ulici - samozřejmě s oblečením. Jak se, sakra, jmenoval ten největší ostrov?

„Na Unimak?“

„A já se těšila, jak budeme flirtovat s Italama,“ kňourala.

„Máš Mikea,“ připomněla jsem jí. Většinou to ona připomínala mně – a to dvacet čtyři hodin denně.

„Já vím,“ povzdechla si. „Ale to neznamená, že nemůžu prožít letní lásku, ne?“

***

„Bude to skvělý! A konečně poletím letadlem!“ vykládala nadšeně Jessica. Pak si kriticky změřila můj kufr. „To je všechno?“

„Hm.“ Radši ani nechci vědět, co táhne v kufru auta.

Cesta na letiště proběhla překvapivě mlčky. Mně to ani v nejmenším nevadilo, spíš naopak. Jessicu jsem měla ráda, ale ještě radši jsem ji měla, když byla zticha. Což bohužel nebývalo moc často. Když jsme dojely, vyvalila sem oči, když sem uviděla všechny její kufry. Jenom jsem tiše doufala, že se s nimi letadlo zvedne. 

„Bello, dělej!“ naléhala Jessica. „Uletí nám to!“

„Jessico,“ mluvila jsem na ni jako na retardovanou, „letí nám to až za hodinu a půl.“

„Tak proč jsme jely tak brzo?“ nechápavě si mě měřila.

„To tys přijela dřív! To je jedno – alespoň stihneme v klidu vyřešit všechny ty kufry.“

***

„Jessico!“ Sakra, už zase.

Zoufale jsem pobíhala po letišti v Seattlu a hledala jsem Jessicu. Už potřetí. Když jsem zahlédla pět růžových kufrů, zajásala sem. Vedle nich stála nehybně Jessica a  fascinovaně  hleděla na letadla.

„Jessico!“ Ulevilo se mi. „Kde zase lítáš?“

„Tímhle poletíme?“ Nevnímala mě.

„Když to nestihneme, tak asi těžko.“ Popadla jsem ji za loket, ale vykroutila se mi.

Vzala tři kufry a už sprintovala, aby stihla letadlo. Já vzala zbylé dva – zatraceně těžké – plus ten svůj a rozeběhla se za ní.

„To bylo těsný,“ popadala jsem dech po našem sprintu. Konečně jsme už seděly v letadle.

„Proč ještě neletíme?“ ptala se Jessica nervózně.

„Každou chvilku, neboj,“ slibovala jsem.

„Nemůžou tu být nějaká zvířata, že ne?“ Tím se to vysvětluje – včera dávali Hadi v letadle. 

Když se letadlo rozjelo, zavřela jsem oči a snažila se prospat celou cestu.

„Bello?“

„Nech mě spát, Jessico.“

„Prosím, Bello!“

Pomalu jsem otevřela oči. Vedle mě stála zezelenalá Jessica a snažila se okolo mě projít.

„Jess, je ti dobře?“

„Ne,“ zamumlala jenom a rozběhla se směr záchody.

Takhle to šlo téměř celou cestu, takže bylo o zábavu postaráno. Já hlavně doufala, že ti před námi přežijou, až budeme přistávat. Nechtělo by se mi jim platit nové oblečení.

***

„Už nikdy neletím letadlem,“ prohlašovala slavnostně Jessica.

„Tak to jsem zvědavá, jak se dostaneš domů,“ smála jsem se.

„Br, tady je zima,“ stěžovala si zase.

„Možná je to tím, že je deset hodin večer, jen tak mimochodem.“

„Možná,“ souhlasila. „Anebo tím, že už jsi chladnější místo vybrat nemohla.“

„Aby ty sis na chvilku nestěžovala… Jaké bylo vlastně to číslo?“

„Čtyři. Teda myslím. A pochybuju, že tenhle hotel má více pokojů.“

„No, v tom se s tebou nebudu hádat. Ale aspoň tu bude klid, ne?“

„No právě!“

„Jessico, buď tak moc laskavá a přestaň mi tu kňourat. Nedáme si něco k snídani?“ Potřebovala jsem ji něčím umlčet, než mi z ní hrábne. A to jsme tu prosím teprve ani ne hodinu. To bude skvělá dovolená.

Nakonec jsme konečně objevily náš pokoj. Byl poměrně moderně zařízen, jedna koupelna a dva pokoje. Prostě pohoda. Jessica si samozřejmě zabrala ten větší – ne, že by mi to vadilo. Uspořádaly jsme také něco jako předpůlnoční žranici. Jessica téměř hned odpadla. Odtáhla jsem ji k ní do pokoje a přikryla. Konečně jsem měla nějakou tu chvíli jenom pro sebe. Začala jsem sprchou a nechala se uklidnit teplým proudem vody a vůní mého oblíbeného šampónu. S mokrou hlavou jsem se přemístila do mého pokoje a oblékla se. Na někoho, kdo strávil většinu dne na nohou a pomáhal někomu, aby nepozvracel záchodky v letadle, jsem nebyla ani trochu unavená. Ba dokonce naopak.

Vylezla jsem ven z pokoje a přemýšlela, co budu dělat. Nakonec jsem překvapila samu sebe a rozhodla jsem se, že se porozhlédnu po okolí. Hned jsem se ale musela vracet, protože jsem podcenila počasí. Zatraceně, tady je fakt zima. Když jsem se tedy – napodruhé – konečně dostala ven, bylo něco po půlnoci. Došla jsem k pláži a sedla si mezi kameny. Od hladiny moře se odrážela záře měsíce. Co vlastně bylo – příliv nebo odliv? Tipla bych, že příliv, vzhledem k tomu, že jsem se musela pořád posouvat dále od moře.

Nevím proč, ale ucítila jsem na svých zádech pohled. Vyskočila jsem na nohy a začala se vyděšeně ohlížet. Nikoho jsem neviděla. Pak zavál vítr, já ucítila překrásnou medovitou vůni a otočila se. Uviděla jsem černé oči, které mě sledovaly.

Edward

„Tanya je tu za deset minut,“ oznámila mi Alice.

„Jdu na lov,“ zamumlal jsem.

„To od tebe není hezké,“ zamračila se Alice

Protočil jsem oči a skočil z okna. Tiše jsem dopadl před dům Tanyi, Iriny a Kate a rozeběhl se do lesa. Stromy okolo mě byly jako rozmazaná šmouha a přitom jsem viděl každý strom perfektně ostře. Chvíli jsem ještě slyšel Aliciny naštvané myšlenky, ale po chvíli utichly. Konečně. I když jsem měl výhodu v tom, že jsem věděl, kdy mi kdo lže, nebo co si myslí, bylo nesnesitelné mít v hlavě pořád tolik cizích myšlenek. Bohatě mi stačily ty moje.

Zachytil jsem pach pumy a nechal se ovládnout svými upířími instinkty. Když sem se probral z toho „tranzu“, vysával jsem právě zbytky krve z mrtvého těla pumy. Znechuceně jsem ho odhodil a setřel si krev, která mi stékala po bradě. Už jsou to čtyři roky. Čtyři roky se živím krví ze zvířat. A čtyři roky už jsem bez lidské krve. Mně to ale připadá jako věčnost. A věčnost to ještě bude…

Při té představě se mi rozhořelo hrdlo. Počkat – bylo to opravdu tím? Zavětřil jsem. Do nosu mě uhodilo něco neuvěřitelného. Tak sladké… To nemůže být lidská krev. Za celou svoji upíří existenci jsem necítil nic takového. Nadechl jsem se znovu a zrak mi zakalila rudá mlha. Byl jsem na lovu.

„Zatraceně, ovládej se!“ prskal jsem sám na sebe. Už jenom kvůli mé rodině. Nemůžu zklamat Carlislea, když ve mě tolik věří. Ani Esmé, moji milující matku. Tohle všechno jsem si plně uvědomoval. Tak proč mě tedy nohy upíří rychlostí nesly k té osobě? Nedokážu toho člověka nezabít. Zatraceně, nemám takové sebeovládání jako ostatní moji sourozenci. Jsem bez krve krátce a já ji potřebuji.

Přinutil jsem se zastavit. Byl jsem blízko, cítil jsem to. Cítil sílu té sladké vůně. Nemohlo to být dále jak dva kilometry… Tak proč jsem nic neslyšel? Proč jsem neslyšel hloupé lidské myšlenky? Anebo sny?

Lidskou chůzí jsem se opatrně plížil po vůni krve. Pak jsem za stromy zahlédl pláž. Tedy, pláž se tomu opravdu říkat nedá, už jen z toho důvodu, že jsem pravděpodobně na Unimaku.

Seděla tam dívka a sledovala příliv moře. Když lehce pozvedla hlavu, tak jsem se musel zachytit stromu. Její vůně ke mně zavlála a lákala mě, ať ji okusím. A pak její oči. Měly nejkrásnější barvu, co jsem i za svůj lidský život viděl. Měly barvu té nejsladší čokolády – ona byla sladká. Svojí krásou se rovnala upírům. Byla ona vůbec člověk? Někdo tak krásný, s tak sladkou krví…

Náhle vyskočila a začala se vyděšeně ohlížet. Přestal jsem dýchat. Nechci ji zabít. Jedním rychlím skokem jsem byl za ní a ona se na mě vyděšeně otočila. 

Bella

Chtěla jsem vykřiknout, ale křik se mi zadrhl v hrdle. Byl nádherný. Jako anděl bez křídel. Jeho bronzové vlasy se leskly v záři měsíce. Jeho černé oči byly pološílené. A jeho dokonalé rysy byly stále v nehybném výrazu. Položil mi ruku přes rty, ale já nekřičela. I když bych asi měla. Měla bych se bát, ale já se bála jediného – že ten anděl zmizí. Když si byl jistý, že křičet nebudu, ruku zase spustil.

„Kdo jsi?“ dožadoval se šeptem odpovědi. Ta otázka mě překvapila. To já mu chtěla tuhle otázku položit.

„Bella. Bella Swanová,“ koktala jsem. Netušila jsem, co mu na tuhle otázku odpovědět jiného, než své jméno.

„Bella,“ zašeptal svým nádherným hlasem. Z nepochopitelného důvodu se usmál, takovým krásným pokřiveným úsměvem. Musela jsem se na něho také usmát.

A pak můj anděl zmizel, stejně rychle jako se objevil. 

Autor: BellaSwanMasenCullen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Příliv lásky - 1. kapitola: