Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Princ Smrti - Fantom 6. kapitola

04.09.2012 (17:00) • looca • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1187×

VI.    Záchrana

Jasper

Nechali jsme si s Lucasem tady udělat hroby, aby nebylo tak nápadné, že jsme to zrovna my. Nasadili jsme si masky a hned na to k nám přiběhla Alison.

„Volturiovi chtějí napadnout Cullenovy, prý nám pomáhají,“ oznámila nám.

„Svolej Mistry, jdeme Cullenovým na pomoc,“ nařídil jsem jí.

„Jdu s tebou,“ řekl mi Spektra.

„Ne, Spektro, zůstaň tady, zvládnu to sám,“ zavrtěl jsem hlavou.

„Dobře,“ přikývl a odešel. Šel jsem na přední nádvoří, kde čekali Mistři.

„Volturiovi obvinili Cullenovy a chtějí je napadnout,“ oznámil jsem jim, „nyní už nejsme tak krvelační a nevraždíme nevinné. Takže nesmíme do našeho sporu je zatahovat. Cullenovy musíme ochránit.“

„Veď nás, Fantome,“ řekli mi jednohlasně. Přikývl jsem a přenesli jsme se nedaleko Forks. Ucítil jsem Děti Smrti a nějaké Volturiovy, tiše jsme se rozběhli jejich směrem.

„Takže, Cullenovi, jste obviněni, že pomáháte Fantomovi, co mi k tomu řeknete?“ zeptal se Aro.

„Nepomáháme mu, zabil nám syna a unesl dceru, jak bychom mu po tomhle mohli pomáhat,“ bránil se Carlisle.

„To není pravda, jen jste to na nás nahráli, Jasper žije a my to víme,“ zavrtěl hlavou Aro.

„Nežije, můj táta je mrtvý a zabil ho Fantom,“ zavrtěla hlavou Lizz.

„Mlč, ty jedna poloupírko!“ zavrčel na ni Aro, „zabijte je!“

„Aro Volturi,“ zakřičel jsem a vyšel ze stínu společně s Mistry.

Alice

Spektra odešel a Fantom hned po něm, společně s Lily jsme přešly k hrobům a uviděly něco.

Jasper Ronald Whitlock Hale

22. 10. 1843 - 30. 10. 2005

Lucas James Laggen Whitlock

30. 1. 1824 - 28. 11. 2005

„Takže on je mrtvý už několik dní,“ zašeptala Lily, „proto zmizel.“

Objala jsem ji a ona se naplno rozbrečela, já jsem také cítila bolest u svého srdce, ale dokázala jsem ji ovládnout, protože jsem věděla, že má dcerka je pořád naživu.

„Alice, jak vlastně Fantom dostal bráchu?“ zeptala se mě Lily.

„Ani nevím,“ zašeptala jsem, „dozvěděla jsem se to od jeho strážců.“

„Co teď bude s naším rodem?“ zašeptala.

„Jak to myslíš?“ nechápala jsem.

„Jasper byl matčin nástupce, ale teď nikdo nemůže nastoupit na její místo,“ vysvětlila mi.

„Máme spolu dceru,“ řekla jsem jí a její obličej se rozzářil: „Vážně? Já jsem teta?“

„Ano, jsi, ale neptej se mě na ni, skoro ji neznám,“ přiznala jsem, „po porodu nás rozdělili a já na ni zapomněla. Pak jsem si vzpomněla a strávila jsem s Lizz dva týdny, než mě Fantom unesl sem.“

Jasper

Aro se začal klepat, když mě uviděl, přesto jsem mu v očích viděl odhodlání zničit Cullenovy, což jsem nemínil dopustit.

„Co tu chceš, Fantome?“ zeptal se mě.

„Jdu se podívat na své údajné spojence,“ ušklíbnul jsem se.

„Takže přiznáváš, že jsou tvými spojenci,“ chtěl toho využít.

„To sotva,“ odfrknul jsem si, „vždyť neumí ani bojovat, ale nedovolím, abys jim ublížil.“

„Odkdy ty se na někoho ohlížíš?“ povytáhl obočí.

„Měl jsem hodně času přemýšlet a dospěl jsem k novému poznání,“ odpověděl jsem mu.

„Jsi jen špinavý plevel, který zatěžuje náš svět,“ řekl mi, zavrčel jsem, přešel k němu a chytil ho pod krkem. Kolem mě se shlukli Mistři, aby mi nikdo neublížil.

„Za to, že jsem tady, můžeš stejně ty,“ zavrčel jsem mu do obličeje, „to ty jsi mě nechal zničit.“

„To není pravda,“ vrtěl zoufale hlavou.

„Ale ano je, tenkrát na jihu jsi nechal vyvraždit celou smečku jen proto, že nechtěli ti sloužit,“ připomněl jsem mu, „byli to velice talentovaní upíři a jsou všichni moji.“

„Nikdo to nemohl přežít,“ zavrtěl hlavou.

„Taky jsme to nepřežili, povstali jsme z mrtvých a utvořili Fantomovu Armádu,“ usmál jsem se, „nejradši bych tě na místě zabil, ale to bych si tvou smrt vůbec neužil. Budeš trpět, Aro Volturi.“

Pustil jsem ho a nařídil Mistrům: „Vemte Cullenovy a Aleca do Sídla.“

Alice

S Lily jsme se vracely do našeho pokoje, když se Fantom a jeho lidi přemístili před nás. Jeho lidi drželi každý jednoho upíra, byli to Cullenovi a Lizz s Alecem Volturim.

„Pusťte je,“ nařídil Fantom svým lidem, „akorát Aleca odveďte ke Spektrovi.“

„Co mu chcete udělat?“ vykřikla zoufale Lizz.

„Uvidíš sama,“ odpověděl jí Fantom a odešel. Cestou si sundal masku a jeho vlasy znovu zesvětlily. Byl zády k nám, takže jsme neměli šanci ho poznat.

„Mami,“ všimla si mě a objala mě. Pevně jsem ji k sobě přitiskla. Byla jsem tak ráda, že je má holčička v pořádku.

„Co tu děláte?“ zeptala jsem se jí po chvilce.

„Volturiovi nás obvinili, že pomáháme Fantomovi, a chtěli nás zabít, ale pak se tam objevil Fantom a přenesl nás sem,“ odpověděla mi.

„Díky bohu, že se tam objevil,“ zašeptala jsem.

„Co když to ale s Volturiovými naplánoval?“ zeptala se mě.

„Nemohl, Fantom a Spektra byli vždy úhlavní nepřátelé Volturiových,“ odpověděla místo mě Lily, Lizz se na ni podívala a zalapala po dechu.

„Ty jsi teta Lily,“ řekla tiše.

„A ty jsi má neteř Lizz,“ přikývla, „moc ráda tě poznávám, zlatíčko.“

Lily Lizz objala a cítila se opět trochu šťastně, Lizz jí zřejmě pomohla svým darem.

Jasper

Sundal jsem si masku a šel do svého pokoje, kde jsem sundal i plášť, a hodil obě věci na postel. Posadil jsem se do křesla za stolem a založil obličej do dlaní. Měl jsem na Volturiovy takovou zlost, nejdřív zajali mou rodinu a teď mi chtěli zabít dceru. Pomstím se jim za všechno, co mé rodině způsobili.

Někdo zaklepal na dveře, automaticky jsem natáhl ruku a maska mi přistála na dlani. Nandal jsem si ji a opět založil obličej do dlaní.

„Dále,“ řekl jsem, dveře se otevřely a já ucítil Alici. „Co potřebuješ?“ zeptal jsem se jí, „myslel jsem, že budeš se svou dcerou.“

„Chtěla jsem ti poděkovat za její záchranu,“ řekla mi.

„Není zač, ale teď prosím odejdi,“ řekl jsem jí.

„Proč jsi zase takový?“ zeptala se mě.

„Já jsem ti nezapomněl to ráno,“ připomněl jsem jí a podíval se na ni. Skousla si ret a nic na to neřekla.

„Já jsem svou totožnost nikdy nikomu neřekl, takže to měnit nebudu,“ řekl jsem jí a mávnul rukou ke dveřím, které se samy otevřely: „Teď jdi, prosím, potřebuji si ještě něco zařídit.“

„Co má vlastně Lizz s Alecem?“ otočila se ve dveřích.

„Byli milenci, jenže pak mu Aro vymyl mozek a on na ni zapomněl,“ odpověděl jsem jí, přikývla a odešla. Vstal jsem a vyšel ze svého pokoje, seběhl jsem do suterénu, kde byl Spektra s Alecem.

„Jak to jde?“ zeptal jsem se.

„Moc dobře ne, má velmi silný blok a jeho mysl se brání vzpomínkám,“ odpověděl mi.

„Takže není žádná možnost, jak ho dostat do normálu?“ ptal jsem se dál.

„Jedna by byla,“ řekl, „mohl bys ho udělat jedním z nás, ty sis přece také vzpomněl.“

Alice

Odešla jsem z Fantomova pokoje a zamířila do zahrad, našla jsem tam jedno místo, které mi připomínalo chvíle, které jsem prožívala s Jasperem, když jsem byla člověk. Pomalu jsem tam šla, nikam jsem nespěchala, neměla jsem kam spěchat. Chvíli mi trvalo, než jsem tam došla, posadila jsem se na padlý strom a nechala vítr, aby mi cuchal mé krátké vlasy.

Po chvíli jsem ucítila zvláštní vůni, která přicházela někde odsud. Zvedla jsem se ze stromu a šla za tou vůní. Prošla jsem hlubokým lesem a uviděla krásnou louku, kde se pásl černý kůň, a na kraji opřený o strom seděl Fantom a něco si maloval. Vypadal tak soustředěně, že si mě snad ani nevšimnul. Ten kůň vypadal, že se ho nebojí. Bylo to zvláštní, ale tak nějak jsem cítila, že není normální.

Kůň k Fantomovi přešel a šťouchnul do něj čumákem. Jen ho nepřítomně pohladil po čumáku a maloval si dál. Ten kůň toho ale nenechal, vzal mu opatrně stéblo trávy, které měl v puse, a snědl ho. Fantom se na něj podíval, kůň se mu díval do očí a pak se Fantom podíval na mě.

„Jak dlouho tu jsi?“ zeptal se mě.

„Chvilku,“ pokrčila jsem rameny a přešla k němu blíž. Posadila jsem se a opřela o strom. Fantom jen přikývl a vrátil se k malování. Kůň se začal poklidně pást, jako by se předtím nic nestalo.

Jasper

Věnoval jsem se své kresbě Bleska a vůbec jsem nevnímal realitu, kdyby mě Blesk neupozornil, že tu je Alice, asi bych o ní ještě hodně dlouho nevěděl.

„Tady je tvé oblíbené místo?“ vytrhl mě z kreslení Alicin hlas.

„Rád sem chodím a přemýšlím nebo si jen tak kreslím jako teď,“ přikývl jsem.

„Jak to, že se tě ten kůň nebojí?“ zeptala se mě.

„Je z části upír,“ vysvětlil jsem jí, „je něco jako poloupír, není jedovatý, pije zvířecí krev a je nesmrtelný.“

„Takže mu bije srdce a může spát?“ ptala se dál.

„Ano,“ přikývl jsem, „může jíst normální jídlo, ale ke svému životu potřebuje i krev. Navíc tito koně jsou zvláštní tím, že si vybírají jezdce a s nikým jiným pak už nechtějí jezdit. Mezi jezdcem a koněm vznikne pouto tak silné jako třeba láska, navíc dokážeme spolu komunikovat myšlenkami.“

„A to opravdu nikdo pak na něm nesmí jezdit?“ nechápala.

„Pokud to nedovolí on a jeho jezdec tak ne,“ vysvětlil jsem jí, „jsou to velice inteligentní zvířata.“

„A to jste je nějak vyšlechtili nebo dělali na nich pokusy?“

„Bleska jsem našel, jak se mění v upíra, vypil jsem z něj krev s jedem a tím ho zachránil od přeměny v celého upíra,“ vyprávěl jsem jí, „ale něco se zvrtlo, Blesk upadnul do bezvědomí, po dvou dnech se probral a byl rychlejší, silnější. Najednou potřeboval k životu krev a vytvořilo se mezi námi pouto. Zjistil jsem, že může mít děti. Navíc můj bratr má také jednoho koně, jsou s Bleskem dvojčata stejně jako já a Spektra.“

„Takže žádné pokusy jste na nich nedělali?“ ujišťovala se.

„Nejsem Aro Volturi,“ odpověděl jsem a ona pochopila.

Alice

Byla jsem překvapená, když mi Fantom vysvětlil, co je jeho kůň zač. Prohlížela jsem si ho a hledala nějaké známky odlišností od normálních koní, ale nic jsem nenašla.

„Co vlastně děláš o svém volném čase?“ zeptala jsem se po dlouhé chvíli ticha, které mi bylo nepříjemné.

„Rád kreslím, jezdím na Bleskovi,“ vyjmenoval mi.

„Jenom to?“ povytáhla jsem obočí.

„Pak hraju občas na kytaru a tančím,“ přiznal trochu neochotně.

„A máš někoho, na kom ti opravdu záleží, nebo jsi jako ostatní mocní upíři, že chceš jen moc?“

„Kvůli svému bratrovi bych klidně zabíjel a on to samé pro mě,“ odpověděl mi.

„Jaké je to vlastně mít dvojče?“ zajímalo mě.

„Je to jako mít normálního sourozence, akorát mé a Spektrovo pouto je silnější než kterékoli jiné,“ řekl.

„Jste jednovaječná nebo dvojvaječná? Já se v tom moc nevyznám,“ přiznala jsem.

„Jsme dvojvaječná,“ vysvětlil mi, „kdybychom byli jednovaječná, byli bychom úplně stejní.“

Autor: looca (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princ Smrti - Fantom 6. kapitola: