Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Princ Smrti - Pátý vládce 24. kapitola

06.04.2013 (16:15) • looca • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1417×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

XXIV. Vize

„Jazzi, no tak pojď,“ popoháněla mě Alice s úsměvem. Povzdechnul jsem si, přetáhnul si přes hlavu tričko a společně jsme vyšli z pokoje. Šli jsme společně za Esme a Carlislem, kteří bydleli někde jinde s celou rodinou. Často jsme je navštěvovali, hlavně v poslední době, protože se narodil malý Cody, Alicin malý bratr.

Nemohl jsem uvěřit, jak ten čas hrozně letí. Za týden mám narozeniny, Alice se mě pořád snaží přemluvit, abychom je spolu oslavili, ale já prostě nechci.

I když musím říct, že její přesvědčovací triky jsou hodně přesvědčivé.

Alice se najednou chytila za pusu, vběhla do koupelny, zabouchla za sebou dveře a já uslyšel dávivé zvuky. Měl jsem o ni strach, už zvracela měsíc, tohle přece nebylo normální. Alice po chvilce vyšla z koupelny celá bledá. Přešel jsem k ní a chytil ji kolem pasu.

„Alice, tohle se mi nelíbí, už zvracíš měsíc,“ řekl jsem jí. „Měl bych tě vyšetřit.“

„Ne, Jazzi,“ zavrtěla hlavou, „budu v pořádku, věř mi.“

„Mám o tebe strach,“ zašeptal jsem, „nechci tě ztratit.“

„Neztratíš mě,“ vzala můj obličej do dlaní. „Nikdy tě neopustím, ale tohle musím zvládnout sama, tak mi věř.“

Díval jsem se jí do očí, viděl jsem v nich odhodlání, přikývnul jsem tedy. Alice se pousmála, položila mi ruku na zátylek a přitáhla si mě k sobě. Políbili jsme se, přitisknul jsem ji k sobě a ponořil se více do polibku. Co se týkalo našeho vztahu, prožívali jsme druhé líbánky, i když vlastně první, protože jsme žádné neměli, proto jsme si je udělali asi měsíc po příjezdu do Sídla. Strávili jsme spolu sami jen my dva měsíc na ostrově.

Po chvilce jsme se od sebe odtáhli, Alice potřebovala kyslík. Ale stejně jsme pořád byli blízko u sebe, tisknul jsem ji k sobě. Potřeboval jsem cítit její přítomnost.

„Měli bychom jít, mamka s tátou nás čekají,“ odtáhla se ode mě.

„Ty vážně umíš krásně zničit romantiku, viď?“ povytáhnul jsem obočí. Alice se jen medově usmála a odtančila ke dveřím. Povzdechnul jsem si, přešel jsem k ní, chytil ji za ruku a přenesl nás.

Objevili jsme se před menší vilou, ihned z ní vyběhla Esme celá nadšená, že nás vidí.

„Alice, Jaspere,“ objala nás oba, musel jsem se usmát, tolik mi připomínala mou mamku, která s námi žila v Sídle společně s tátou a sourozenci.

„Ahoj, Esme,“ oplatil jsem jí objetí, Esme nás pozvala dál. Vešli jsme dovnitř, v obývacím pokoji byli všichni včetně nových přírůstků, malé Ellie, dcery Emmetta a Rosalie, a Codyho.

„Konečně jste zase přišli na návštěvu,“ uvítal nás Emmett.

„Byli jsme tu minulý týden,“ podotknul jsem s úsměvem a posadil se vedle Alice, která si brala od svého otce svého malého brášku. Vypadala tak nádherně s tím malým, její malý bráška si ji prohlížel svými hnědými kukadly, která zdědil po Esme.

Náhle Alice ztuhla, dostala vizi, ucítil jsem z ní obrovský strach. Rozklepaly se jí ruce, vzal jsem radši Codyho k sobě, aby jí náhodou nevypadnul z náruče. Alice byla pořád ve vizi, podíval jsem se na Edwarda, který viděl to, co viděla i Alice.

„Alice,“ položil jsem jí ruku na rameno, ihned se probrala z vize a podívala se na mě s děsem v očích: „Vyvrženci na nás chtějí zaútočit.“

„Kdy?“ zeptal jsem se jí, také jsem dostal strach, ale před ní jsem musel být silný.

„Na tvé narozeniny,“ odpověděla mi. „Máme už jen týden. Chtějí zaútočit na Volterru.“

Ihned jsem se zvednul, vzal svůj telefon a vytočil tátu.

„Jaspere, co se děje?“ zvednul mi to hned.

„Přeneste se všichni do Volterry, hned, je to důležité,“ řekl jsem mu a zavěsil.

„Jdeš tam také?“ zeptala se mě Alice, přikývnul jsem. Alice se zvedla a řekla mi: „Jdu s tebou.“

Neměl jsem čas jí odporovat, proto jsem ji chytil za ruku a přenesl nás do Volterry. Objevili jsme se v trůnním sále, kde byli už všichni vládci a mí Mistři.

„Jaspere, co se děje?“ zeptal se mě táta. „Zněl jsi vyděšeně.“

„Vyvrženci nás chtějí napadnout, za týden,“ odpověděl jsem mu. „Chtějí napadnout Volterru.“

„Jak to víš?“ zeptal se mě Aro.

„Viděla jsem to,“ odpověděla mu místo mě Alice.

„Mohu to vidět, Alice?“ zeptal se jí a natáhnul k ní ruku.

„Promiň, Aro, ale mám jedno malé tajemství, které nechci, aby někdo věděl,“ řekla mu omluvně Alice.

„A mě to ukážeš, když se na tebe napojím?“ zeptal se jí Lucas, Alice přikývla. Stáhnul jsem z Alice ochranu, Lucas se na Alici napojil a ona mu ukázala svou vizi. Najednou si i mně vize promítla před očima. Lucas byl většinou na mě napojený, takže to dělal nevědomky.

Viděl jsem Stefana a Doriena, jak stojí za všemi těmi Vyvrženci a dívají se na to, jak jejich pěšáci bojují. Byl jsem tam s celou Armádou, Danny bojoval se Stefanem a já s Dorienem, protože já a Danny jsme s nimi měli nevyřízené účty.

Probral jsem se z toho, co mi poslal Lucas, a podíval se na Alici, která se dívala na Ara a čekala jeho reakci na její vizi.

„Zajímavé,“ řekl Aro nakonec.

„Jaspere, pomůže nám v tom tvá Armáda?“ podíval se na mě Aro, já se podíval na své Mistry, kteří všichni přikývli.

„Můžeš se na nás spolehnout,“ přikývnul jsem. „Já s Dannym si vezmeme vůdce, Doriena a Stefana.“

„Proč?“ nechápal Aro.

„Něco jim dlužíme,“ řekl jsem mu a podíval se na Dannyho, který se mnou souhlasil.

„Dobře,“ přikývnul nakonec Aro a otočil se na mamku: „Jane, přivoláš i Děti Smrti?“

„Jistě,“ přikývla mamka, „s Dětmi také můžeš počítat, sice nejsou takoví bojovníci jako Jasperova Armáda, ale jistě také budou bojovat.“

„Budete mě tu ještě potřebovat?“ zeptal jsem se.

„Zatím ne,“ zavrtěl hlavou Aro, přikývnul jsem, vzal Alici za ruku a přenesl nás do Sídla do mého pokoje.

„Co chceš teď dělat?“ zeptala se mě Alice, když jsme se objevili doma.

„Promluvit s Armádou,“ odpověděl jsem jí, stisknul jsem znamení Prince Smrti a tím přivolal Armádu na zadní nádvoří. S Alicí jsme seskočili z balkonu a přešli před Armádu. Všichni do jednoho tam stáli a čekali, co řeknu. Mistři už věděli, co chci, ale ostatní ne.

„Jistě víte, že se situace s Vyvrženci stala skoro neřešitelnou,“ řekl jsem. „Ale nyní je to nejhorší. Vyvrženci chtějí zaútočit za týden na Volterru. Víte, že jsem vás o nic nikdy nežádal, ale teď to změním. Musíme Volterru ochránit, ale bez vás to nezvládnu.“

„Nemusíš se nás na nic ptát, Jaspere,“ řekla mi Alison. „Myslím, že teď mluvím za všechny, když říkám, že my budeme stát vždy za tebou.“

„Musíme teď trochu zase trénovat,“ pokračoval jsem. „Mistři, teď apeluji na vás, přezkoušejte ostatní. Já budu bojovat zatím jen s Mistry, protože musím hlavně šetřit síly na hlavní Vyvržence. Doufám, že to chápete.“

„Nic nám vysvětlovat nemusíš,“ řekla mi Bree, pousmál jsem se a Armáda se začala rozdělovat do skupinek pro Mistry. Viděl jsem, jak si Mistři berou své partnerky k sobě.

„Hele, aby to nebylo zas jako minule, že se někam vypaříte,“ řekl jsem jim, Danny se na mě podíval a protočil oči. Alice mě vzala za ruku a odvedla na menší loučku v zahradách.

„Víš, že tam budu s tebou,“ řekla mi. „Chci si také vyzkoušet svůj boj.“

„Alice-“ chtěl jsem začít protestovat, ale ona mi zacpala pusu a pokračovala: „Nech toho, po Vánocích jsem ti řekla své rozhodnutí, nezměnilo se to.“

Povzdechnul jsem si, to bylo jako házet hrách na zeď. Když viděla, že nemíním protestovat, sundala svou ruku z mých úst a odstoupila ode mě.

„Pokud chceš opravdu bojovat, musíš si vyzkoušet ohnivý souboj,“ řekl jsem jí.

„K čemu vlastně slouží?“ zeptala se mě.

„Abychom si byli všichni rovni, lidé nemají upíří schopnosti, u poloupírů to funguje tak, že se jen sníží jejich bystrost smyslů, a u upírů tak, že se stanou znovu lidmi,“ vysvětlil jsem jí a vyvolal ohnivý souboj. Cítil jsem, jak mé srdce začíná znovu bít. Alice se kolem sebe rozhlížela, kolem nás byla ohnivá bariéra.

„Teď jsme si rovni, co se týče rychlosti a síly,“ řekl jsem a zaútočil na ni pěstí. Vyhnula se a otočkou mě chtěla podrazit nohy. Vyskočil jsem do vzduchu a udělal salto. Znovu jsem na ni zaútočil. Chvilku se jí dařilo se mi vyhýbat, ale pak se mi ji podařilo chytit tak, že se nemohla ani hnout.

„Mám tě,“ řekl jsem jí a políbil ji na krk. Snažila se mi vykroutit, ale nešlo jí to. Po chvilce se vzdala.

„Fajn, vyhrál si, můžeš mě pustit,“ řekla mi poraženě, zasmál jsem se, zrušil ohnivý souboj, ale nepustil ji.

Začal jsem ji líbat na krku, Alice zalapala po dechu a zašeptala: „No, to si ze mě děláš srandu.“

Musel jsem se zasmát, ale líbat ne krku jsem ji nepřestal. Alice poraženě sklopila hlavu a nechala ode mě dál líbat.

„Ty se poslední dobou vzdáváš nějak moc lehce,“ odtáhnul jsem se trochu od ní.

„Copak to má cenu? Vždyť mě držíš tak, že se nemůžu ani hnout,“ řekla mi.

„Fajn,“ řekl jsem a pustil ji úplně. Alice se na mě otočila a podezřívavě si mě měřila: „Co máš zase v plánu?“

„Nic,“ zavrtěl jsem hlavou, „proč se na mě tak díváš?“

„Nelíbí se mi ten tvůj pohled s těmi šibalskými jiskřičkami, vždy když je tam máš, vymýšlíš nějaký plán, jak mi něco provést,“ řekla mi, jen jsem pokrčil rameny, ona se otočila a chtěla odejít. Udělala jen pár kroků, luskl jsem prsty a ona se přenesla do mé náruče. Držel jsem ji kolem pasu a měl s ní propletené prsty.

„Já věděla, že máš něco v plánu,“ zavrtěla hlavou, musel jsem se zasmát, znala mě až moc dobře.

„Pustíš mě?“ zkusila to, zasmál jsem se a odpověděl jí: „Ne.“

„A hodláš mě tu držet jak dlouho?“ zeptala se mě.

„Jak nejdéle to půjde,“ řekl jsem jí.

„Dobrý to vědět,“ přikývla ironiky.

„Tobě to vadí?“ zeptal jsem se jí, zavrtěla hlavou: „Ne, jen mě nebaví pořád, jak máš nade mnou ve všem převahu.“

„Mám tě pustit?“ ptal jsem se jí dál.

„Jen mi dovol, abych se k tobě otočila čelem,“ řekla mi. Pustil jsem její ruce, jejichž prsty jsme měli spolu propleteny. Položil jsem jí ruce na boky a ona se ke mně otočila. Objala mě kolem krku a přitáhla k sobě. Naše rty se o sebe otíraly, když promluvila: „Takhle se mi to líbí mnohem víc.“

Trochu zvedla hlavu a spojila naše rty v jeden polibek. Alice přesunula jednu ruku do mých vlasů, čímž si mě přitáhla k sobě ještě víc. Druhou rukou mi zajela pod mé tričko a začala mě hladit po břišních svalech.

Rukama jsem chytil lem jejího trička a začal jí ho vyhrnovat nahoru. Na okamžik jsme se od sebe odtáhli, Alice zvedla ruce a nechala si ode mě sundat tričko. Začal jsem ji líbat na krku a Alice mi mezitím zajela oběma rukama pod tričko. Ruce měla jen položené na mém břiše, ale pak chytila mé tričko a začala mi ho sundávat. Odtáhnul jsem se od ní a sám si sundal tričko.

Vzal jsem ji do náruče a položil opatrně na zem. Ležela na zádech a já vedle ní na boku. Políbil jsem ji, drobnými prstíky mi přejížděla po hrudi a břišních svalech. Pak mi pomalu zabloudila k pásku na kalhotách, rozepnula mi společně i s knoflíkem od kalhot. Také jsem jí rozepnul kalhoty a ihned jí je sundal. Mé kalhoty na mém těle také nevydržely moc dlouho, protože mi je Alice hned sundala.

Odtáhnul jsem se od Alice a začal ji líbat na dekoltu. Cítil jsem, jak se jí zrychlil dech, když se mé rty dotkly její pokožky. Po chvilce jsem jí rozepnul i podprsenku a zaměřil svou pozornost na její krásná prsa.

Alice dýchala jako by uběhla závod, už ji nebavilo nečinně ležet, vzala můj obličej do dlaní a odtáhla mě od svých prsou. Podíval jsem se na ni a ona zašeptala: „Už mě netrap.“

Pousmál jsem se, ale poslechnul jsem ji, zbavil jsem nás posledního oblečení, které jsme na sobě měli. Opatrně jsem si na ni lehnul, dívala se mi do očí a já do ní opatrně proniknul.

Zavřela oči a zaklonila hlavu, políbil jsem ji na krk a začal se v ní něžně pohybovat. Slyšel jsem, jak několikrát zašeptala mé jméno.

Pak ve mně všechno vybouchlo, Alice se pode mnou prohnula a zasténala mi do úst. Odtáhnul jsem se do ní a lehnul si vedle ní.

Zrychleně oddechovala, ležela na zádech a dívala se na mě. Přetočil jsem se na bok a opřel se o loket. Přejel jsem jí po čele a tím jí setřel kapičky potu.

„Miluju tě,“ zašeptala.

„Já tebe také,“ sklonil jsem se k ní a znovu ji políbil.

Autor: looca (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princ Smrti - Pátý vládce 24. kapitola: