Isis má už pár upířích let a žije šťastně v jejím království. Jane je stále její nejlepší kamarádka. Příběh začíná, když Isis dostane nemalý dáreček. Co to bude?
11.11.2010 (07:00) • Veronixika • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1490×
Kapitola 1
„Princezno,“ zavolala na mě Jane.
„Copak potřebuješ?“ zeptala jsem se jí vesele, „a pro tebe jsem Bella,“ dodala jsem.
„Dobře, Bello, volá tě otec, ale nezapomeň na čočky, už se ti rozpustily,“ oznámila mi Jane. Jane už nesloužila Arovi a Claiusovi, ale pouze mně. Nikdy se už nedotkla jeho ruky, protože před ním měla tajemství, byla jsem vegetariánská upírka. Nikdy jsem neochutnala lidskou krev kromě mého prvního dne, kdy mě Aro donutil. Od té doby nosím čočky a mám velké tajemství před celou Volterrou, Jane by to na mě nikdy nevyzradila, čekal by mě zato totiž trest smrti, i když Aro by se nejspíš slitoval. Mou stráž tvořil Felix, můj učitel boje a Alec, bratr Jane. Učila jsem se boj, protože jsem ho milovala, byla jsem šťastná, když jsem mohla složit Aleca, což nebylo žádné umění, ale později jsem začala vyhrávat i nad Felixem. Jane byla milá, i když to na sobě nikdy nedala znát. Pouze když jsme byly spolu samy, viděla jsem, jak je smutná z její moci, která byla hrozná. Když ale sloužila mně, nemusela ji používat, protože jsem nechtěla, aby pomáhala Arovi s výslechem, stačil si přeci sám se svou nepřekonatelnou mocí čtení myšlenek.
„Dík, jdeš se mnou? Nechci jít s Alecem a Felix zase někoho trénuje,“ zeptala jsem se jí.
„Jasně, Aro mě tam stejně chce,“ odpověděla mi a pak jsme se rozběhly po hradních chodbách.
Když jsme vešly do velké místnosti, pokynul nám Aro, abychom si stouply vedle něj.
„Co se děje, tati?“ zeptala jsem se ho.
„Přivedl jsem ti dárek,“ usmál se na mě.
„Dárek? Kdy jsem měla narozky?“ zeptala jsem se.
„Asi tak před měsícem upírské a lidské před třemi měsíci,“ usmál se na mě. Slavili jsme totiž oboje mé narozeniny a otec vždy našel nějaký krásný dar nevyčíslitelné hodnoty, jako třeba korunovační klenoty.
„A ten dárek je za co?“ zeptala jsem se a zauvažovala, nic výjimečného jsem poslední dobou neudělala.
„To ti nemůžu dát dárek jen tak? Určitě se ti bude líbit,“ usmál se otec.
„A co to je?“ zeptala jsem se.
„Kočička,“ odpověděl a já se podivila, vždy jsem si přála domácího mazlíčka, ale protože jsem byla upír, všechna zvířata se mi vyhýbala. Jednou už jsem dostala psa, ale ten utekl už po dvou dnech, i když byl zavřený ve výběhu, ohraničeném dva metry vysokým plotem.
„Kolik dní jí dáváš?“ zeptala jsem se.
„Ta jen tak neuteče, není to obyčejná kočka,“ usmál se znovu.
„Jak to myslíš, že není obyčejná?“ zeptala jsem se nechápavě.
„Dočkej času.“
Už jsem se nemohla dočkat, co to můj otec zase donesl, Caius nebude mít radost.
Pak vešla do místnosti žena, kterou drželi zezadu dva upíři. Její oči byly jasně zelené a měla kočičí zorničky, teď roztáhlé. Byla hodně naštvaná a prskala.
„Tak co říkáš?“ zeptal se otec. Nechápala jsem, co to má znamenat, dokud upíři ženu nepustili, ta se okamžitě přeměnila na velkého tygra, krásného bílého tygra.
„Dobrý dárek, tati, ale jak ji chcete chytit?“ zeptala jsem se.
Jako na povel se ti upíři vrhli na tygra a ten se proměnil zpět v ženu. Usmála jsem se.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se, snažíc se znít tvrdě jako můj otec když mluvil, šlo mi to, byla jsem dobrá herečka.
„Co je ti do toho, upírko,“ vyštěkla na mě.
„Jane,“ řekl jen otec, věděla jsem, co to znamená a žena to za chvíli pochopila také, spadla na zem a pak tam už jen ležela a křičela.
„Dost!“ přikázala jsem a pak položila znovu tu samou otázku.
„Baset,“ odpověděla žena neochotně. Tak Baset, egyptská kočičí bohyně. Usmála jsem se.
„Tak Baset, odkud pocházíš a co jsi zač?“ zeptala jsem se jí.
Zamračila se, nechtěla o sobě vyprávět. „Můj kmen je z Aljašky a jsem měnič,“ odpověděla nakonec neochotně. Tak měnič, zajímavé, o těch jsem už slyšela, tedy o měničích vlcích.
„Felixi, Alecu!“ zavolal otec. A za chvíli přiběhli oba upíři.
„Ano, králi,“ uklonili se.
„Doprovoďte Isis a její novou kočičku do pokoje,“ přikázal. Felix Baset chytil za ruce a vyšli jsme ven z velkého sálu.
„Pusťte ji!“ přikázala jsem, když se zavřely dveře.
„Cože?!“ vykřikli oba najednou.
„Jak jsem řekla, nebojte, ona neuteče, kdyby jo, ví, co ji čeká,“ řekla jsem klidně.
A tak jsme šli, první Felix a Alec, pak Baset a nakonec já a Jane. Když jsme došli do pokoje, nechala jsem Aleca strážit u dveří a Felixe jsem poslala trénovat.
Autor: Veronixika (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Princezna Volterry (1):
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!