Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Princezna Volterry (5)

23.05.2011 (21:45) • Veronixika • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1670×

Kapitola 5

„Princezno, mohu vstoupit?“ zeptal se Alec.

„Jen vstup, Alecu,“ vyzvala jsem jej. Alec se objevil ve dveřích v ten okamžik, co jsem to řekla. Ve tváři bílý jako stěna, oči vytřeštěné.

„Co se děje, Alecu?“ zeptala jsem se, už jsem byla také vyděšená, protože Aleca jen tak něco nevyděsí.

„Princezno, váš otec… váš otec je… mrtev.“ Nahrnuly se mi slzy do očí, lépe řečeno, kdybych byla člověk, tak bych nejspíše brečela.

„Jak… Jak je to možné?“ zeptala jsem se po chvíli. Ne, to nemohla být pravda, Aro nemohl…

Alec vyslovil jen jedno jméno, ale to ve mně vzbudilo větší nenávist než všechny nadávky světa: „Baset.“

Vyskočila jsem z postele, Alec ihned zmizel a bylo dobře, že tak udělal. Měla jsem chuť někomu utrhnout hlavu, někoho rozsápat na kousíčky, skříň v mém pokoji bylo to první, po čem jsem sáhla a vrhla jsem ji přímo na místo, kde před pár sekundami stál Alec. Ozvala se hlasitá rána a skříň proletěla dveřmi a vyletěla na chodbu.

Venku bylo nejspíše ještě před chvílí hlučno, ale nyní tam nikdo nebyl. Prošla jsem přes kusy dřeva a na upíra pomalou chůzí jsem šla přímo do velkého sálu. Mé červené střevíčky klapaly o podlahu, ale to byl jediný zvuk, který byl slyšet po celém hradě. Vyrazila jsem dveře, které se v tu ránu rozletěly na milióny kousků. V místnosti stál Clarius. Cítila jsem zápach ohně. V těch plamenech leželo tělo mého otce. Clarius trochu couvl. Na zemi byly vidět stopy zápasu, tygří chlupy a škrábance po celé místnosti. Padla jsem na zem a na sucho jsem se rozplakala.

„Princezno, jste v pořádku?“ zeptal se mě strýček mile, objala jsem jej.

„Jak to mohla udělat? Já jí věřila! Věřila jsem jí!“ kňučela jsem jako malá holka.

„Já vím, princezno, já vím,“ uklidňoval mě Clarius a hladil mě po vlasech.

„Ale musíte být silná, nesmí vás to zlomit, jste nová královna,“ řekl strýček a já jsem vstala.

„Ano, musím, Aro by si to tak přál,“ řekla jsem a můj smutek se změnil opět na vtek. Pak jsem se odebrala k odchodu, protože jsem věděla, že čím déle tady budu, tím víc mi to uškodí.

„Strýčku?“ obrátila jsem se naposledy.

„Ano, má drahá princezničko?“

„Prosím, postarej se o to, nechci ji vidět a zavolej mi Jane,“ řekla jsem ještě a pak už jsem šla do svého pokoje, kde jsem si převlékla své červené šaty na krásně černé, svázala jsem si vlasy do copu a oblékla jsem si své černé střevíčky.

„Kde se ta Heidi fláká?“ vrčela jsem nenávistně.

„Už jde,“ řekl strýček, Jane se na mě dívala smutně a nesouhlasně, ale přitom také chápavě.

„Konečně.“ Heidi otevřela velké dveře (které byly nově opraveny) a dovnitř se nahrnula vůně, jakou jsem již dlouho necítila. Nepřemáhala jsem se. Jen co dveře zaklaply, mé oči vzplanuly hněvem a žízní. Jako první jsem byla u najednou vyděšené výpravy a zakousla jsem se do jedné z obětí. Za chvíli se z velkého sálu stalo pohřebiště. V žádném těle nezůstala ani kapka krve. Mé - teď již opravdu rudé oči - zářily. Nebyla jsem smutná, protože jsem zapomněla, co je smutek nebo strach. Mé lidské já zmizelo, už to nebyla ta Isabella, nebyla to malá lidsko-upíří princezna, byla to Isis, upíří královna.

Později za mnou do pokoje, který se zvětšil o další místnost, „kancelář“ přišel strýček. Byla jsem moc ráda, že mi zbyl ještě on, že mi pomohl se dostat zpět na nohy a že mi pomohl se s vším vyrovnat. Uplynuly totiž jen dva týdny od té příšerné události, ale já už musela „kralovat“.

„Královno, mohu vstoupit?“ zeptal se strýček.

„Jistě, Clariusi,“ řekla jsem, „co se děje?“

„No, mám zde na podepsání jednu listinu, vím, že je brzy, ale myslím, že bychom měli učinit, co je správné, nebo by nám zde mohla vypuknout vzpoura,“ řekl strýček vážně a očima ukázal směrem ke dveřím.

„O co jde, Clariusi?“ zeptala jsem se vážným tónem. Strýc mi položil na stůl svazeček papírů. Přečetla jsem si, o čem je řeč a sevřelo se mi hrdlo: Měnička Baset.

„Říkala jsem, ať to vyřídíš sám, Clariusi,“ řekla jsem naštvaně.

„Ano, ale musíte to podepsat,“ řekl strýček, „musí tam být podpisy všech vládců,“ dodal.

„Dobře, tak kde? Nemám zájem to číst,“ řekla jsem a pak podepsala váhavě místo, kde strýček ukázal. Pak jsem mu svazek vrátila.

„To je vše,“ řekl strýček potěšeně a pak odešel z mé „kanceláře“.

Autor: Veronixika (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princezna Volterry (5):